Jsem lékař. Pracuji na vysunutém pracovišti, v terénu. Je tu nesnadnější práce nežli v nemocnici, zato je hůře placena. Má to i jiné nevýhody. Musím chodit, například, na oběd. Stravuji se, jak se dá. Momentálně chodím do Vlněny. Paní, která vydává obědy, jakmile zjistila, že jsem lékař, nápadně dlouho hledala vyhovující kousek masa pro můj žaludek. Nemohl jsem si stěžovat. Občas se mi také podařilo vylovit druhý kousek masa, rafinovaně ukrytý pod plátkem knedlíku. Neodvážil jsem se protestovat, ačkoliv jsem jinak vcelku čestný člověk. Bylo by to nepříjemné ohražovat se před tolika lidmi proti velkým porcím masa. Mohlo by to vypadat, že jsem idealista. Mlčel jsem. Je to pohodlné. V tomto případě i výživné – za dva týdny jsem přibral tři kila a začal jsem opět kouřit, to proti tloustnutí. Co utratím za cigarety, ušetřím na jídle... vysvětloval jsem manželce.

Idylka netrvala dlouho. Paní, která vydává obědy, se mne brzy poptala, zdali bych jí nemohl předepsat fenmetrazin (jedná se o lék, jejž užíváme jednak proti nadměrné otylosti, jednak k vyvolání příjemného pocitu spokojenosti se sebou samým a může na něj vzniknout návyk – jak vidět, je opravdu stvořen pro některé pracovníky závodních jídelen). Řekl jsem té paní, že nemohu, řekl jsem jí, že nejsem její očetřující lékař a že jí mohu předepsat lék jen v případě první pomoci. Zdálo se, že budu muset. Strašně zbledla. Podle výrazu její tváře se dalo usuzovat, že poznala, jak špatně investovala. Probudily se v ní atavistické pudy z dob, kdy vládl výměnný obchod. Od toho dne postávám moc dlouho u okénka, kde se vydávají obědy. Trvá to hezkou chvíli než paní, která vydává obědy, najde kousek masa dostatečně malý pro smytí její pohany. Podle toho, jak úporně šťouchá vidličkou v obrovském hrnci a zuřivě převrací naporcované díly, poznávám, jak moc jsem jí ublížil a jaký jsem to vlastně nepoctivec. Za tři týdny jsem ztratil dvě kila a snažím se opět přestat kouřit. Jde to ztěžka, začínat kouřit bylo snadnější. Poohlížím se po nové jídelně. Až ji najdu, budu opatrnější, přátelé, a slibuji, že se do ničeho nezapletu. Prohlásím se totiž za zaměstnance pohřebního ústavu. Kochám se nadějí, že po mně před smrtí nebude nikdo nic požadovat. A já se spokojím s docela průměrným přídělem krmiva, jako každý jiný.

Článek pochází ze šedesátých let..