Václav Cílek patří jako geolog, spisovatel a překladatel základních taoistických textů mezi nejpozoruhodnější osobnosti současné české kultury. Neodmítl rozhovor pro Téma, ačkoli byl v časovém tlaku – některé otázky, jež jsem původně položil, zůstaly ovšem nezodpovězeny.

 

 

 

Mohl byste přiblížit čtenářům Tématu běh svého života?

 

Narodil jsem se v Brně-Židenicích  v roce 1955, ale již o pět let později jsme se odstěhovali do Prahy. Prošel jsem jednou střední školou v Tanzánii a taky příbramskou hornickou průmyslovkou. Chtěl jsem zůstat na šachtě, ale po debatě s rodiči jsem vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK, obor geologie radioaktivních ložisek. Měl jsem problémy dostat se jak na střední školu, tak na univerzitu a později jsem i rukoval s určitými potížemi. Na vojně jsem to dotáhl na pomocníka kuchaře v mobilní kuchyni. Nastoupil jsem do akademického ústavu, který se dnes jmenuje Geologický, a v něm pracuji dodnes.

 

Je život cesta nebo jen náhodný pohyb bez smyslu a cíle?

 

Jak pro koho. Je zde cosi dáno, co nám vnucuje svoji vůli, a to staré národy nazývaly osud. Tomuto slovu se dnes bráníme, protože stojíme o pocit, že si určujeme vlastní život sami. V tomto daném osudu existují křižovatky, na kterých se rozhodujeme, kudy jít a kde můžeme volit. Kromě toho se na těchto cestách otevírají dveře šťastných okamžiků, které patří do lidského řádu, a (podle Platona) i okna zázračných rozhodnutí, které patří do božského řádu. Na nás pak je rozhodnutí, zda do takového okna vstoupit, anebo ne.

 

Jste překladatel základních textů taoismu – existuje ještě dnes něco, co by se dalo považovat za autentický taoismus?

 

Existuje-li jedno Tao, které zní věky, existuje i autentický taoismus. Je-li jeden Ježíš či Prorok Mohamed, pak tu je autentické křesťanství či islám. Ale kdybych řekl, že jediné autentické křesťanství je víra prvních mučedníků a prvotní církve, pak se nelze vracet do nějaké iluze. Autentické věci – jako třeba umění – jsou vláknem, které prochází všemi časy. Proto dodnes stojíme v údivu nad Altamirou, i když její tvůrci jsou pro nás nejspíš nepoznatelní.

 

Jak byste přiblížil a charakterizoval taoismus? A Vy sám – jste taoista?

 

Skutečná poezie nejde vyložit, skutečné jádro jakéhokoliv náboženství nelze dobře popsat. A to možná ze dvou základních důvodů. Tyto věci mají mnoho rovin existujících zároveň, zpráva je nejenom v těchto rovinách, ale v jejich přechodech a přeskocích. Druhý důvod je ten, že původ umění či náboženství leží v té oblasti, kde slova ještě nejsou zrozena. Používám-li o těchto věcech slova, překládám do jiného média – je to doopravdy jako sportovní přenos opery Rusalka, ve kterém komentátor popisuje, co se děje na jevišti a jak probíhá hudba. A co týče mne jako taoisty, mohu říct to, že jím rýži. Všiml jste si, kolik běžných jídel z české závodky, jako je třeba rizoto nebo guláš, jsou vlastně cizinci, které používáme domácím způsobem. Dokonce je zapíjíme indickým čajem nebo kubánským rumem. Jedním z příznaků této doby je přibližování se duchovních tradic východu a západu. Ale mne zajímá ne ten moment, kdy se stanu mnichem v oranžovém rouchu, ale ten, kdy piji čaj či jím rýži způsobem jihočeského sedláka.

 

Kdy lze o cestě říci, že je tao?

 

Ono se to nedá říct, ale dá se to poznat. Víte přeci, jak provokatér Čuang říkal, že tao je i v hovnu a chcancích, i v těch nějnižších věcech. Podobně jako poznáte, že záplava jakoby hlubokých slov je prázdná, tak poznáte, že něco obyčejné je dosti hluboké. A jak to poznáte? Něco to pozná ve vás. Na tu knihu, báseň, výrok či člověka nezapomenete, vlastně se nic nestalo, ale stopa zůstala. A to je to tao.

 

Na jaké cestě se podle Vás ocitají ti, kdo se v souladu s dnešní západní módou překotně hlásí k východním učením, aniž by znali aspoň základní dědictví vlastní kultury? Co je tolik přitahuje na Východu?

 

Alternativa, západní způsob života selhává. Kdybychom žili na východě, viděli bychom, že i východní způsob života selhává. Jenže ta věčná niť, která se táhne západem i východem je zde stále. Snadno se přehlédne, a tak ji hledáme jinde. Shodou okolností jsem v posledním měsíci projel řadou krásných českých a moravských klášterů – Rajhrad, Plasy, Mariánská Týnice, Kladruby, Osek a další. Nejsilnější a přitom nejklidnější pocit jsem míval u klášterů se starým založením – u benediktýnů a cisterciáků. Jenže tato starodávnost je překrytá pompézním barokem, sladkým 19. století, nedávnými problémy s majetkem a kdo ví čím vším. Ale je zde něco, co máme všichni na očích, západní tao, co nelze uchopit, definovat a vlastnit, ale o co se lze opřít. Je to velmi klidné a má to něco z věčnosti. Hovoří se o tom obtížněji než o návštěvě úžasné lamaserie v Himalájích.

 

Co všechno by měl udělat západní člověk, který chce hlouběji pochopit východní učení?

 

Jsou lidé, ale je jich poměrně málo, u kterých máte pocit, že se nějakým omylem narodili v Čechách, ale že ve skutečnosti to jsou třeba Indové. Většina z nás se narodila tady a jsou to Češi nebo nějací Středoevropané, abych nebyl nacionalistický. K nějakému učení, ať východnímu nebo západnímu, přicházejí obvykle skrze zážitek, skrze něco živého. Obvykle je těžké k nějaké nauce přijít sám od sebe – potřebujete nějakého učitele nebo alespoň osobnost. Křesťanští kněží jsou pastýři ne guruové. Charizmatická struktura je v křesťanství „ošetřena“ světci, v jiných naukách různými duchovními učiteli, v některých systémech jako u sůfiů či chasidů hraje velkou roli hudba a tanec. Kdybych chtěl pochopit nějakou východní nauku, našel bych si východní komunitu a nějakého mistra. Předem bych si řekl, že u něj setrvám rok či dva, abych pochopil, o co jde, a pak jej opustím, abych mohl být sám sebou.

 

Přejdu nyní k dalšímu, vnitřně velmi blízkému tématu – ke krajině. Je krajina něčím, co existuje samo o sobě, nebo je spíše místem cest pro člověka?

 

Krajina existuje same pro sebe, to vám potvrdí každý kormorán nebo netopýr, a to nemluvím o ovcích či kravách. Krajina bývala nutnost, dnes je možností. Na počátku 20. století žilo v evropských městech kolem 6% populace, skoro všichni ostatní dřepěli víceméně nedobrovolně někde v krajině a museli se s ní sžít. Dnes si můžete vybrat, a tak se otázka krajiny stává spíš problémem volby, způsobem vašeho bytování ve světě.

 

Myslíte, že krajina jako kulturní hodnota má jiný význam pro „rekreanty“ a jiný pro ty, kdo ji berou za svůj domov?

 

Krajina je především kulturní a přírodní hodnotou, nejenom kulturním fenoménem. Rekreant a turista je spíš nastaven na polohu „ber“, „dobij si baterky“, pro domácí to je poloha „ber i dávej“. Cizího psa si rádi pohladíte a nemusíte mu dát nic k snědku. O domácí zvíře se musíte starat a ono vám nějak oplácí. Krajina je pro rekreanta cizím psem.

 

Když jdete krajinou, ať již po pěšině nebo mimo pěšinu, co to pro Vás znamená?

 

Znáte Heideggerův filosofický kýč? Citujme: „Vskutku se rychle zmenšuje počet těch, kteří znají jednoduché jako své nabyté vlastnictví. Avšak ti nemnozí zbudou všude jako nepomíjející. Budou jednou s to dík jemné moci polní cesty přetrvat obří síly atomové energie, kterou si vyumělkovalo lidské počínání a učinilo ji poutem svých vlastních činů. Útěcha polní cesty vzbuzuje smysl, který miluje svobodné a tak i žal přejde na vhodném místě v poslední jasnost. Brání nešvaru nádeníka, který podnikaje pro sebe, požaduje jen nicotné. Ve vzduchu polní cesty, měnícím se s roční dobou, dozrává vědoucí jasnost, jejíž tvář vypadá často těžkomyslně. Toto jasné vědění je ono nepotřebné, nikdo ho nezíská, kdo ho nemá. Ti, kdož ho mají, mají ho od polní cesty. Na její pěšině se potká zimní bouře a žňový den, střetne se živé vzrušení jara i lhostejná smrt podzimu, spatří se navzájem hra mládí i moudrost stáří. A přece je vše projasněné v jedinečném souzvuku –jeho ozvěna s sebou nosí polní cesta sem a tam. Vědoucí jasnost je branou k věčnému. Její dveře se otáčejí v závěsu, který byl kdysi ukovám zkušeným kovářem.“ I tohle může chůze znamenat.

 

Rozumím a ve velké míře souhlasím. Jaký je v tomto ohledu rozdíl mezi cestou a dálnicí? Může být dálnice nějak cestou?

 

Dálnice je zajímavá tím, jak je nudná. Dálnice je praktická, ale neuspokojuje. Před několika dny jsem jel po malých silnicích, které jsou v okolí Žďáru nad Sázavou – kroutí se a jsou obklopené alejemi. Dálnice mi bere nějaký klid, tyto cesty mi jej navracejí.

 

Jestliže je krajina zrcadlem dobových kulturních hodnot, jakou kulturu by měla zrcadlit dnes? Nebo takovým zrcadlem není?

 

Uvádí se, že krajina je zrcadlem socio-ekonomického prostředí. Současná krajina velmi přesně zrcadlí tuto kulturu, jejímž cílem je učinit auta šťastná a domy plné věcí.

 

To jste řekl velmi elegantně a docela trefně. Mohl byste tedy shrnout svůj názor na současnou českou krajinu a na to, co ji čeká?

 

Můžeme si být jisti, že společnost bude dejme tomu v roce 2030 velmi odlišná od té současné. Ale asi to ještě nebudou postupně dozrávající informační technologie, kterým bude patřit hlavní role při vytváření příští společnosti. Život ve stárnoucí společnosti, přistěhovalectví, nové ideologie, postoje k životu, společenské teorie; prostě lidé, kultura a strategie jejich životů reagující na nové problémy přinese tu skutečnou, neodhadnutelnou změnu.

 

Co tento, dílem již probíhající, dílem očekávaný, proces znamená pro českou a moravskou krajinu ? Odpověď je možné shrnout těmito rámcovými body.

 

Především se zdá, že význam zemědělství včetně jeho krajinotvorné funkce bude v příštím -dejme tomu – desetiletí dále klesat. Jenže nový trend v evropském zemědělství spočívá v pěstování rostlin jako řepka olejka, které se dají využít jako biopaliva nebo suroviny pro výrobu umělých hmot. Je pravděpodobné, že v časovém horizontu 10-20 let (ale možná i dřív) dojde k podstatnému zdražení cen ropy. Tehdy budeme hledat náhradní zdroje fosilních paliv. Ty existují a pro dalších 300-500 let jsou téměř nevyčerpatelné – asfaltové písky, metanové hydráty, uhlí a výhledově nové postupy jaderných technologií. Mohou však být velmi nákladné. Očekávám proto větší závislost na půdě tentokrát nejenom jako zdroje potravin, ale také látek pro chemický průmysl, než je tomu dnes. Je důležité se právě v těchto „laciných“ letech  půdy zbytečně nezbavovat například zástavbami.

 

Diverzifikace společnosti na mladou a plně zaměstnanou a starší pracující na menší, nepravidelné úvazky začíná znamenat, že chalupy a chaty začínají být hlavně starší polovinou populace méně využívány pro víkendovou rekreaci, ale víc pro dlouhodobější pracovní pobyt. To bude mít vliv i na místní ekonomiku a rozhodování.

 

Nové informační technologie, například propojení internetu a mobilních telefonů, začínají umožňovat i mladším, zaměstnaným lidem využívání víkendových obydlí k práci.

 

Dlouhodobější výhled tedy ukazuje spíš na intenzivnější využívání vesnice a to zejména v pásu o poloměru kolem 60-100 km kolem měst. V různých segmentech krajiny můžeme přitom očekávat odlišný vývoj.

 

Dnešní město můžeme podle charakteru zástavby a sociálních vazeb rozdělit do několika zón:

  1. Historický střed.
  2. Klasická předměstí, jako je třeba pražský Karlín či Žižkov.
  3. Panelové sídliště.
  4. Domková suburbie amerického či anglického typu.

 

Pro krajinu platí jiné rozdělení:

1.   Příměstská oblast.

  1. Blízký venkov.
  2. Vzdálený venkov.

 

Z výše uvedených trendů i reálných pozorování každodenního života vyplývá, že enormně vzrůstá tlak na příměstskou oblast, která je na jedné straně zastavována, ale na druhé straně nemívá odpovídající napojení na městskou dopravu. To vede ke zvýšenému využívání automobilů, a tím i k dopravním kolapsům ve středu města, kde klesá počet rezidentů a stoupá počet kanceláří.

 

Situace na vzdáleném venkově je jednoznačná – vylidňuje se, míra občanské vybavenosti většinou klesá. Naproti tomu na blízkém venkově (dejme tomu 30-50 km od středu velkého města) dochází k nové výstavbě, která často nerespektuje vzhled sídla a tradiční formy. Konkrétní příklad: parcela 8 km od středu Jičína (tedy asi 10 minut autem) s výhledem na Prachovské skály je o polovinu lacinější než parcela v Jičíně s výhledem na průmyslovou zónu.

 

Tento celkový vývoj je neblahý, mění vzhled celých krajin, jejichž estetická složka neustále klesá a ve kterých se zvyšuje tlak na přírodní plochy. Asi nejlepší řešení spočívá v omezování výstavby mimo intravilán obcí a v postupném zlepšování staveb uvnitř sídla. Tím se jednak zabrání přelévání sídel do okolní krajiny (a tím k jejímu znehodnocení), jednak běžnému schématu, kdy střed obce je  zanedbaný a nejlepší domy vyrůstají po jejím obvodu.  Péče o krajinu se tak stává i péčí o budoucí město. Zatímco v příštích letech můžeme čekat spíš stagnaci zájmu o jinou než příměstskou krajinu, tak v delším časovém horizontu je nutné považovat krajinu, přírodu a zemědělskou půdu za „grunt“, za základ, na kterém ve světě sociálních, technologických i klimatických změn můžeme být podstatně více závislí, než jsme dnes.

 

Teď jedna obligátní otázka: jaký je Váš názor na úroveň současné české literatury a přemýšlení nad literaturou v časopisech, jako je Tvar, Aluze, Host atp.

 

V Číně věřili, že literatura má smysl jen když obsahuje tao. Pro mne je méně pracné hledat jej v literatuře než v časopisech, ale jsem rád, že tyto časopisy vycházejí a že je lidé kupují.

 

A ještě jedna podobná otázka: líbí se Vám časopis Téma?

 

Ono něco takového skutečně existuje ?

 

No právě pro něj poskytujete rozhovor, za který Vám velmi děkuji.