úvod

 

                Před dvaceti lety napsal Claude Hagége ve své knize Člověk a řeč (Karolinum Praha 1998) o lingvistice mimo jiné toto: „Fascinace formalismem ji nakonec odkázala do úzkého prostoru odborného projevu, u něhož si dovedeme jen těžko představit, že jeho předmětem je člověk a jeho řeč.“ Vývoj lingvistiky posledních patnácti až dvaceti let je do určité míry určován sporem, který se týká Hagégových slov. Stručně (a zjednodušeně) řečeno, jde o spor mezi tzv. formalisty a funkcionalisty - formalisté se zaměřují především na zkoumání vlastností autonomního jazykového systému, kdežto funkcionalisté zaostřují svou pozornost hlavně na to, jak lidé jazyk ve skutečnosti používají (srov. zejm. Darnel, M. - Moravcsik, E. et al. (eds.): Functionalism and Formalism in Linguistics. John Benjamins Amsterdam/Philadelphia 1999). Shrňme si v stručnosti vývoj jazykovědy za posledních sto let, aby se lépe ukázalo, oč v tomto sporu vlastně běží.

 

                Většina lingvistů se asi shodne, že jazykověda posledního století má dva hlavní milníky: F. de Saussura a N. Chomského. Saussurův význam spočívá především v tom, že se mu podařilo nově definovat předmět jazykovědy. K tomu účelu začal jednak rozlišovat mezi jazykovou diachronií (tedy vývojem jazyka) a synchronií (jeho stavem), jednak rozdělil celek řeči (langage) do protikladu jazyka (langue), chápaného jako systém pravidel, a mluvy (parole), prostřednictvím níž se jazykový systém realizuje v procesu reálné komunikace. Podle Saussura se má lingvistika zabývat langue. Právě langue je totiž určitý základ, podstata, jež je na jednotlivci nezávislá, díky níž však mohou lidé mezi sebou vůbec komunikovat. Saussurova langue-parolová dichotomie se stala východiskem naprosté většiny lingvistických teorií vzniklých ve 20. století a ještě dnes představuje jeden ze základních teoretických problémů jazykovědy - její přijetí resp. odmítnutí má totiž zásadní důsledky jak pro metodologii, tak výsledný charakter teorie.

 

                V druhé polovině 50. let vyšla kniha N. Chomského Syntaktické struktury (Academia Praha 1966), která podle mnohých znamenala zásadní zvrat v historii lingvistiky - jazyk začal být zcela nově chápán jako soustava pravidel, jejichž opakovaným použitím se lze dostat od nějakého počátečního bodu k posloupnostem hlásek tvořících gramaticky správné věty. Přestože nelze mluvit o jedné jazykovědné teorii N. Chomského (jedním z rysů chomsykánského myšlení je totiž skutečnost, že každých pět až deset let provádí zásadní změnu vlastního teoretického modelu, terminologie a preferovaných okruhů studia) dají se nalézt určité jednotící rysy všech Chomského teorií. Z hlediska aktuální lingvistické diskuse zmiňme jen dva: (1) jazykový dualismus (dichotomie competence - performance) a (2) mentalismus. Je třeba zdůraznit, že oba zmíněné rysy spolu úzce souvisí. Competence je totiž chápána jako implicitní znalost gramatiky, na jejímž základě mluvčí formuluje popř. interpretuje slova a věty příslušného jazyka. Pokud lingvistika zkoumá gramatickou kompetenci rodilého mluvčího, studuje kognitivní systém, který je v jeho mozku/mysli (tzv. I-language). Hlavním cílem studia competence je charakterizovat podstatu (nature) a stav jazykového systému (Radford, A.: Minimalist syntax Cambridge University Press Cambridge 2004).

 

                Z hlediska jazykového dualismu tedy není mezi Saussurovým a Chomského přístupem žádný významný rozdíl; v otázce mentalismu již paralela tak silná není, zejména díky víceznačnosti textu Kursu obecné lingvistiky (Academia Praha 1996). Je však třeba říct, že jazykový dualismus do značné míry mentalismus implikuje. Jak strukturalismus, tak i generativismus z celku jazyka vyděluje určitý základ, který de facto umožňuje procesy reálné (a mnohdy nedokonalé, tzv. performance errors) komunikace a který se nachází v mozku. Jinak řečeno, na jedné straně stojí jazykový systém (grammar chápaná ve smyslu langue či competence) na straně druhé užití jazyka (usage ve smyslu parole či performance), přičemž cílem lingvistiky je zkoumání vlastností jazykového systému.

 

 

                grammar is grammar and usage is usage - apologie jazykového dualismu

 

                Na stránkách prestižního časopisu Language nedávno proběhla diskuse, prostřednictvím níž je možno nahlédnout do sporu mezi formalisty a funkcionalisty. V roce 2003 zde F. J. Newmeyer publikoval článek s příznačným názvem Grammar is grammar and usage is usage (s. 682-707), který vyvolal mezi lingvisty sérii kritických reakcí uveřejněných v prvním letošním čísle Language.

 

                V tomto článku se Newmeyer snaží, podle svých vlastních slov, obhájit klasickou saussurovskou pozici, s ohledem na vztah mezi znalostí jazyka a jeho používáním, a předložit důkazy na podporu tvrzení, podle nějž mentální gramatika přispívá (contribute) k užívání jazyka, kdežto samotné užívání, frekvence výskytů atd. nejsou v mentální gramatice reprezentovány. Dříve než si přiblížíme Newmeyerovy argumenty, je asi třeba říct pár slov o autorovi tohoto článku: Newmeyer sice zastává tradiční saussurovská či chomskyánská východiska, ve svých pracích se ale snaží zejména reagovat na vývoj té části funkční lingvistiky, která jazykový dualismus programově odmítá (ve světové lingvistice se k tomu přístupu hlásí řada směrů, z nichž nejznámější jsou usage based models (UBM), emergent grammar, část cognitive linguistics aj.). Ba co víc, Newmeyer se pokouší poznatky UBM interpretovat ve shodě s klasickým přístupem, začlenit je do něj, a tak ukázat, že mezi oběma směry de facto spor není (k tomu srov. zejména článek Formal linguistics and functional explanation: Bridging the gap, který byl v roce 2002 publikován ve Slově a slovesnosti). Proto bývá také označován přídomkem „the functionalist Chomskyan“, což i jemu samotnému připadá jako trefné vystižení jeho pohledu na problematiku jazyka a jazykové teorie.

 

                Newmeyer, jak sám říká, nepochybuje o tom, že užívání jazyka má určitý vliv na gramatiku a že existují významné rozdíly mezi větami generovanými klasickými modely gramatik a tím, jak lidé jazyk ve skutečnosti používají. Např. v angličtině, jazyku s pevným SVO (podmět-sloveso-předmět) uspořádáním, který vždy vyžaduje ve větě podmět, analýzy telefonních rozhovorů zaznamenaných v jazykovém korpusu ukázaly, že jen 29 % vět mělo SVO strukturu. Newmeyer si je samozřejmě vědom, že v souvislosti s těmito a podobnými zjištěními vyvstává otázka, zda je vůbec možno mluvit o zásadním rozdílu mezi langue a parole či competence a performance. Dokonce připouští, že pokud by vše, co lidé mají, byly pouze určité predispozice k (řečovému) chování, byl by přístup UBM, který se pokouší fakta zjištěná z jazykových korpusů začlenit do popisu gramatiky jazyka, samozřejmý. To však Newmeyerovi zcela evidentně nestačí. Naopak se na analogiích s fungováním šachů a jater snaží ukázat, že funkční vysvětlení ve smyslu UBM neodporují formálnímu přístupu a jsou s ním plně kompatibilní.

 

                Šachy lze bezpochyby považovat za formální systém: existuje zde konečný počet samostatných pravidel, je dána šachovnice, figurky, přesně vymezeny pohyby. Na základě toho lze de facto generovat jakoukoliv možnou šachovou hru. Na druhou stranu funkční zřetel sleduje především účel daného systému - šachy byly podle všeho vytvořeny především pro zábavu. Newmeyer dodává, že samozřejmě i externí faktory mohou daný formální systém změnit, např. prostřednictvím direktivy International Chess Authority, který by upravil některá pravidla (což je ovšem málo pravděpodobné). Podle Newmeyera je však důležité, že tahy v šachu jsou dány vědomým rozhodnutím hráčů, stejně jako při promluvách, přičemž právě vědomé rozhodnutí hráče (či mluvčího) hraje při šachové hře (používání jazyka) rozhodující roli. Šachy jsou tedy zároveň formálním systémem a zároveň jsou vysvětlitelné funkčně. Ve stejném smyslu je přirozený jazyk přirovnán k játrům. Ty mohou být popsány jako autonomní systém, přestože jsou formovány i svým fungováním, což se může projevit např. při dlouhodobém požívání alkoholu. Newmeyer nakonec dodává, že prostě nevidí žádný důvod považovat funkční vysvětlení za lepší, popř. v něm spatřovat něco, co by mělo svědčit proti přístupu formální lingvistiky.

 

                Newmeyer pro obhajobu své pozice poukazuje na fakt, který by měl na první pohled svědčit spíše ve prospěch UBM: jedná se o nesrovnalost mezi typologickým označením francouzštiny jako SVO jazyka a tím, že věty se zájmenným objektem mají ve francouzštině odlišnou strukturu SOV:

 

Marie voit Jean.          (SVO)

Marie le voit.               (SOV)

 

Proti tradičnímu typologickému vymezení francouzštiny jako SVO jazyka mluví i skutečnost, že věty se zájmenným objektem jsou, podle Newmeyera, mnohem častější než věty s objektem lexikálním. Newmeyer však tvrdí, že i přes tato zjištění je zcela oprávněné o francouzštině stále uvažovat jako o SVO jazyku - při plánování  mluvních aktů totiž hraje ústřední roli vybírání lexikálních informací (lemmat). Takže i když jsou pronášeny věty se zájmenným objektem, jejich mentální reprezentace odpovídá uspořádání s objektem lexikálním, tedy SVO. Jinak řečeno, konkrétní řečové chování mluvčích je v tomto ohledu nepodstatné a francouzština je zcela právem označována jako SVO jazyk.

 

                Naprosto ve stejném duchu Newmeyer interpretuje i tzv. fragmentární výpovědi, jako jsou např. odpovědi na otázku:

 

Who does Johni want to shave?

 

a)  Himselfi

b)  Himj

c)  Me

d) *Myself

e) *Himi

 

Přijatelná zájmena korespondují se zájmeny použitelnými v úplných větách, v nichž jsou vyjádřeny všechny argumenty:

 

a) Johni wants to shave himselfi .   

b) Johni wants to shave himj .

c) Johni wants to shave me.

d) *Johni wants to shave myself.

e) *Johni wants to shave himi.

 

Na základě toho Newmeyer shrnuje: „… whatever one might do in actual speech, one’s cognitive representation embodies all the arguments and the principles for assinging the proper pronominal form to the direct object. (…) These observations all lead to the conclusion that speakers mentally represent the full gramatical structure, even if they utter only fragments.“

 

                Žádný generativní gramatik podle Newmeyera nikdy netvrdil, že věty vytvářené generativní gramatikou by mohly přímo odhalit, co mluvčí pravděpodobně řeknou, protože znalost gramatiky je jen jedním ze z mnoha systémů tvořících základ pro používání jazyka. Vedle samotné mentální gramatiky působí i faktory vnější, které zcela evidentně používání jazyka ovlivňují: je to např. relativní pomalost přirozeného jazyka ve vztahu k přenosu informací - méně než 100 bitů za sekundu. Právě tento fakt způsobuje, že mluvčí se snaží „zabalit“ co nejvíce informací do krátké časové jednotky, což vede k tomu, že většina výpovědí je plná gramatických mnohoznačností. Význam pragmatických faktorů tedy nikdo nepopírá, z jejich existence však podle Newmeyera nevyplývá, že neexistuje rozdíl mezi gramatikou a používáním jazyka. Spíše by se dalo říct, komunikační potřeby mluvčího nenalézají pokaždé svůj odraz v mentální gramatice.

 

                Na druhou stranu, tvrdí Newmeyer, však většina funkčních lingvistů vychází z předpokladu, podle něhož gramatika potřebám mluvčích slouží. V této souvislosti jsou citována slova Jacka Du Bois: „Grammars provide the most economical coding mechanism …for those speech functions which speakers most often NEED to perform. Most succienctly: Grammars code best what speakers do most.“ Newmeyer si zejména klade otázku, jak to, že některé potřeby jsou vyjádřeny prostřednictvím gramatiky, a jiné ne - na to podle něj neexistuje žádná uspokojivá odpověď. Určité potřeby by totiž gramaticky vyjádřeny být mohly, ale nejsou.

 

                Podle Newmeyera je tedy zřejmé, že existuje významný rozdíl mezi samotnou gramatikou, a tím, co děláme, když mluvíme. Proto je pochopitelně i velmi skeptický k používání jazykových korpusů při tvorbě teorií - statistické hodnoty nám totiž nemohou povědět mnoho o vlastnostech gramatiky (competence) individuálního mluvčího. Stejně nedůvěřivý je i k explanaci řečového chování mluvčích pomocí mimojazykových faktorů. Určitá funkční vysvětlení týkající se používání jazyka podle něj prostě do gramatiky nepatří: např. skutečnost, že sloveso „walk“ je častěji užito jako netranzitivní než tranzitivní (Sandy walked. x Sandy walked the dog.), protože lidé častěji chodí sami než vedou při chůzi nějaké zvíře.

 

                Na závěr svého článku se Newmeyer zabývá otázkou původu a vývoje přirozeného jazyka. Gramatika se podle něj vyvinula z konceptuální systému, který byl prvotní (díky tomu je např. syntax založena na predikát-argumentové struktuře) a který tedy předcházel mezilidské komunikaci. Svůj názor opírá o následující fakta: (1) schopnost pojmového myšlení je u vyšších opic překvapivě důmyslná - projevuje se to zejména při řešení problémů, sociální interakci atd.; (2) avšak komunikační dovednosti vyšších opic jsou nápadně primitivní. Z těchto faktů vyvozuje závěr týkající se přirozeného jazyka lidí: co má naprostá většina gramatických teorií společné, je úzká spojitost mezi syntaktickými strukturami a určitými aspekty konceptuální struktury - základní kategorie usuzování (reasoning) (agens, patiens, modalita, jednotky, činnosti atd.) mají tendenci být kódovány (encoded) v jednotky gramatiky. Tudíž i vztah mezi syntaktickou a konceptuální strukturou je evidentně přímý.

 

                Newmeyer se následně snaží načrtnout průběh evoluce jazyka, jež podle něj probíhala ve třech fázích: 1. nejdříve existovala pojmová struktura; 2. ta se posléze spojila s výstupním hlasovým kanálem, což vedlo ke vzniku gramatiky, která však už měla jiné kombinatorické vlastnosti než původní pojmová struktura, a navíc umožňovala přenos myšlenek; 3. od té doby, kdy byla tato nová (a extrémně nestálá) gramatika používána v procesu reálné komunikace, začaly na ni mít významný vliv omezení plynoucí právě  z komunikačních procesů. Konkrétně, gramatika se formovala tak, aby usnadnila průběh promluv, např. prostřednictvím tendence zkracovat nejčastěji používané jednotky. Význam konceptuální struktury je však rozhodující, a to i z hlediska oprávněnosti dichotomického přístupu k jazyku: „The importance of conceptual structures, that is, their antedating language per se and their forming the basis on which syntax developed, combined with the derivative appearance of language for communicative purposes, provides the evolutionary - historical basis for disparity between grammar and usage that I have been stressing.“

 

                Všechny tyto důvody vedou Newmeyera k jasnému závěru: grammar is grammar and usage is usage.

 

 

 

                reakce na Newmeyerův článek

 

                B. Clark v stati On stochastic grammar (Language 2005, s. 207-217) reaguje především na Newmeyerův skeptický postoj k používání korpusu - podle Newmeyera lingvistům nemohou korpusové nálezy říct mnoho o mentální gramatice individuálního mluvčího. Clark se naopak snaží dokázat, že jevy projevující se v korpusu odhalují inherentní vlastnosti mentální gramatiky. Vychází přitom z předpokladu, podle nějž uživatelé určitého jazyka sdílejí stejnou mentální gramatiku, díky čemuž lze na základě dat pocházejících z korpusu modelovat i gramatiku jednotlivce. Z toho hlediska pak Clark vystupuje i proti další námitce týkající se významu statistických dat - pro Newmeyera statistické rozdíly odrážejí vliv faktorů působících v rámci promluv (usage), nikoliv vliv faktorů interně gramatických. Clark ovšem namítá, že mimojazykových faktorů ovlivňujících komunikaci je celé řada (paměť, únava atd.). Jejich samotná existence však podle něj v žádném případě nedokazuje, že rozdílné frekvence použití určitých gramatických konstrukcí nejsou dány vlastnostmi mentální gramatiky. Kromě toho se ukazuje, že faktory ovlivňující výběr variant v jednom jazyce mají kategoriální účinek v jiných jazycích - tyto nálezy se označují jako pravděpodobnostní generalizace (stochastic generalization). Např. existuje tendence v komunikaci vyhradit pozici podmětu pro téma (východisko výpovědi). V některých jazycích se tato tendence projevuje kategoriálně (ve 100 % případů), v jiných v nekategoriálně (např. v angličtině v 90 %). Podle Clarka však nelze tvrdit, že nekategoriální jevy se týkají pouze promluv, nikoliv mentální gramatiky. Naopak, podle něj mentální gramatika již sama o sobě zahrnuje a generuje kolísání a obsahuje kvantitativní, nekategoriální a nedeterministické komponenty.

 

                Z pozice funkčních lingvistů (ve smyslu UBM) na Newmeyera reagují R. Laury a T. Ono (dále L&O) v článku Data is data and model is model. You don’t discard the data that doesn’t fit your model!. (Language 2005, s. 218-225). L&O nejprve upozorňují, že Newmeyer často dezinterpretuje názory funkčních lingvistů, popř. reaguje pouze na dílčí (a poměrně staré) práce (jako v případě Du Boise). Poté se obracejí k jednomu z hlavních Newmeyerových důkazů svědčících o oprávněnosti dualistického pojímání jazyka: ačkoliv jsou v reálné komunikaci produkovány promluvy, které se výrazně liší od vět generovaných gramatikami generativních lingvistů, odrážejí i tyto neúplné promluvy úplné kognitivní gramatické struktury. Tento argument se však opírá především o prostý fakt ? namísto fragmentů lze vyslovit „úplné“ věty. Pro L&O to však není důkaz o skutečné kognitivní reprezentaci fragmentárních výpovědí. Stejně dobře lze podle nich totiž říct, že díky předešlé jazykové zkušenosti máme v paměti uloženy pouze tyto fragmenty, nikoliv jejich plné reprezentace. L&O v této souvislosti připomínají, že funkční lingvistika vznikla právě tehdy, když se objevila data, která tradiční gramatiky neuměly dobře vysvětlit. Newmeyer se však podle nich naopak snaží význam těchto „nepasujících“ dat nebrat náležitě v úvahu, protože je přesvědčen o dokonalosti tradičních gramatik. L&O jsou naopak přesvědčeni, že je třeba spíše řešit objevující se problémy, a ne snažit se jim vyhnout použitím takového modelu, který důležitost těchto faktorů vylučuje. Podle L&O je třeba studovat, jak jazyk skutečně funguje, což nám může poskytnout i důležité informace týkající se mentální gramatiky - stěží si lze totiž podle nich představit, že by mentální gramatika měla jiný smysl než generovat a dekódovat právě skutečné promluvy. 

 

                V podobném duchu se nese i reakce Ch. F. Meyera a H. Tao Response to Newmeyer’s „Grammar is grammar and usage is usage“ (Language 2005, s. 226-228), která se kriticky staví hlavně k používání introspekce jako výlučného způsobu získávání a hodnocení jazykových dat. Jde především o předpoklad, že introspekce zajišťuje mluvčímu přímý přístup ke competence rodilého mluvčího - na základě své intuice je schopen posoudit, zda je určitý jev gramaticky správný či ne. Nehledě na to, že introspektivní hodnocení dat se významně liší např. u lingvistů a nelingvistů, dá se podle M&T těžko mluvit o jakémkoliv přímém přístupu ke competence. Ten by musel být založen jedině na nějakém bezprostředním zkoumání mozku. M&T však introspekci zcela nezavrhují. Korpusy jsou totiž vždy svým rozsahem omezené, a tak je třeba introspekci používat jako další zdroj dat.

 

                shrnutí

 

                Osobně se domnívám, že výše uvedené názory svědčí především o stále trvajícím silném vlivu mentalismu v lingvistice, a to jak na straně těch, kteří jazykový dualismus přijímají, tak i těch, kteří jej odmítají (samozřejmě to neplatí o všech). Představa, že gramatika je určitým způsobem přítomna v mozku mluvčího a úkolem jazykové teorie je odhalit její vlastnosti, zde hraje rozhodující roli. V žádném z uvedených příspěvků však nezazněl argument, který by tradiční východiska ohrozil v samotném základu - jde totiž o to, zda je gramatika opravdu vlastností mozku (a zda to můžeme nějak zjistit), nebo zda je vlastností souboru uživatelů jazyka. Pokud by platilo druhé, lze spíše říct (slovy funkční lingvistky J. Bybee), že grammar is usage and usage is grammar. Ale o tom třeba zase někdy příště.