úvod
Před dvaceti lety napsal Claude
Hagége ve své knize Člověk a řeč (Karolinum Praha 1998) o lingvistice
mimo jiné toto: „Fascinace formalismem ji nakonec odkázala do úzkého prostoru
odborného projevu, u něhož si dovedeme jen těžko představit, že jeho předmětem
je člověk a jeho řeč.“ Vývoj lingvistiky posledních patnácti až dvaceti let je
do určité míry určován sporem, který se týká Hagégových slov. Stručně (a
zjednodušeně) řečeno, jde o spor mezi tzv. formalisty a funkcionalisty -
formalisté se zaměřují především na zkoumání vlastností autonomního jazykového
systému, kdežto funkcionalisté zaostřují svou pozornost hlavně na to, jak lidé
jazyk ve skutečnosti používají (srov. zejm. Darnel, M. - Moravcsik, E. et al.
(eds.): Functionalism and Formalism in Linguistics. John Benjamins
Amsterdam/Philadelphia 1999). Shrňme si v stručnosti vývoj jazykovědy za
posledních sto let, aby se lépe ukázalo, oč v tomto sporu vlastně běží.
Většina lingvistů se asi
shodne, že jazykověda posledního století má dva hlavní milníky: F. de Saussura
a N. Chomského. Saussurův význam spočívá především v tom, že se mu podařilo
nově definovat předmět jazykovědy. K tomu účelu začal jednak rozlišovat mezi
jazykovou diachronií (tedy vývojem jazyka) a synchronií (jeho stavem), jednak
rozdělil celek řeči (langage) do protikladu jazyka (langue), chápaného jako
systém pravidel, a mluvy (parole), prostřednictvím níž se jazykový systém
realizuje v procesu reálné komunikace. Podle Saussura se má lingvistika zabývat
langue. Právě langue je totiž určitý základ, podstata, jež je na jednotlivci
nezávislá, díky níž však mohou lidé mezi sebou vůbec komunikovat. Saussurova
langue-parolová dichotomie se stala východiskem naprosté většiny lingvistických
teorií vzniklých ve 20. století a ještě dnes představuje jeden ze základních
teoretických problémů jazykovědy - její přijetí resp. odmítnutí má totiž
zásadní důsledky jak pro metodologii, tak výsledný charakter teorie.
V druhé polovině 50. let vyšla
kniha N. Chomského Syntaktické struktury (Academia Praha 1966), která
podle mnohých znamenala zásadní zvrat v historii lingvistiky - jazyk začal být
zcela nově chápán jako soustava pravidel, jejichž opakovaným použitím se lze
dostat od nějakého počátečního bodu k posloupnostem hlásek tvořících gramaticky
správné věty. Přestože nelze mluvit o jedné jazykovědné teorii N. Chomského
(jedním z rysů chomsykánského myšlení je totiž skutečnost, že každých pět až
deset let provádí zásadní změnu vlastního teoretického modelu, terminologie a
preferovaných okruhů studia) dají se nalézt určité jednotící rysy všech
Chomského teorií. Z hlediska aktuální lingvistické diskuse zmiňme jen dva: (1)
jazykový dualismus (dichotomie competence - performance) a (2) mentalismus. Je
třeba zdůraznit, že oba zmíněné rysy spolu úzce souvisí. Competence je totiž
chápána jako implicitní znalost gramatiky, na jejímž základě mluvčí formuluje
popř. interpretuje slova a věty příslušného jazyka. Pokud lingvistika zkoumá
gramatickou kompetenci rodilého mluvčího, studuje kognitivní systém,
který je v jeho mozku/mysli (tzv. I-language). Hlavním cílem studia
competence je charakterizovat podstatu (nature) a stav jazykového systému
(Radford, A.: Minimalist syntax Cambridge University Press Cambridge
2004).
Z hlediska jazykového dualismu
tedy není mezi Saussurovým a Chomského přístupem žádný významný rozdíl; v
otázce mentalismu již paralela tak silná není, zejména díky víceznačnosti textu
Kursu obecné lingvistiky (Academia Praha 1996). Je však třeba říct, že
jazykový dualismus do značné míry mentalismus implikuje. Jak strukturalismus,
tak i generativismus z celku jazyka vyděluje určitý základ, který de facto
umožňuje procesy reálné (a mnohdy nedokonalé, tzv. performance errors) komunikace
a který se nachází v mozku. Jinak řečeno, na jedné straně stojí jazykový systém
(grammar chápaná ve smyslu langue či competence) na straně druhé užití jazyka
(usage ve smyslu parole či performance), přičemž cílem lingvistiky je zkoumání
vlastností jazykového systému.
grammar is grammar and usage is
usage - apologie jazykového dualismu
Na stránkách prestižního
časopisu Language nedávno proběhla diskuse, prostřednictvím níž je možno
nahlédnout do sporu mezi formalisty a funkcionalisty. V roce 2003 zde F. J.
Newmeyer publikoval článek s příznačným názvem Grammar is grammar and usage
is usage (s. 682-707), který vyvolal mezi lingvisty sérii kritických reakcí
uveřejněných v prvním letošním čísle Language.
V tomto článku se Newmeyer snaží, podle svých
vlastních slov, obhájit klasickou saussurovskou pozici, s ohledem na vztah mezi
znalostí jazyka a jeho používáním, a předložit důkazy na podporu tvrzení, podle
nějž mentální gramatika přispívá (contribute) k užívání jazyka, kdežto samotné
užívání, frekvence výskytů atd. nejsou v mentální gramatice reprezentovány.
Dříve než si přiblížíme Newmeyerovy argumenty, je asi třeba říct pár slov o
autorovi tohoto článku: Newmeyer sice zastává tradiční saussurovská či chomskyánská
východiska, ve svých pracích se ale snaží zejména reagovat na vývoj té části
funkční lingvistiky, která jazykový dualismus programově odmítá (ve světové
lingvistice se k tomu přístupu hlásí řada směrů, z nichž nejznámější jsou usage
based models (UBM), emergent grammar, část cognitive linguistics aj.).
Ba co víc, Newmeyer se pokouší poznatky UBM interpretovat ve shodě s klasickým
přístupem, začlenit je do něj, a tak ukázat, že mezi oběma směry de facto spor
není (k tomu srov. zejména článek Formal linguistics and functional
explanation: Bridging the gap, který byl v roce 2002 publikován ve Slově
a slovesnosti). Proto bývá také označován přídomkem „the functionalist
Chomskyan“, což i jemu samotnému připadá jako trefné vystižení jeho pohledu na
problematiku jazyka a jazykové teorie.
Newmeyer, jak sám říká,
nepochybuje o tom, že užívání jazyka má určitý vliv na gramatiku a že existují
významné rozdíly mezi větami generovanými klasickými modely gramatik a tím, jak
lidé jazyk ve skutečnosti používají. Např. v angličtině, jazyku s pevným SVO
(podmět-sloveso-předmět) uspořádáním, který vždy vyžaduje ve větě podmět,
analýzy telefonních rozhovorů zaznamenaných v jazykovém korpusu ukázaly, že jen
29 % vět mělo SVO strukturu. Newmeyer si je samozřejmě vědom, že v souvislosti
s těmito a podobnými zjištěními vyvstává otázka, zda je vůbec možno mluvit o
zásadním rozdílu mezi langue a parole či competence a performance. Dokonce
připouští, že pokud by vše, co lidé mají, byly pouze určité predispozice k
(řečovému) chování, byl by přístup UBM, který se pokouší fakta zjištěná z
jazykových korpusů začlenit do popisu gramatiky jazyka, samozřejmý. To však
Newmeyerovi zcela evidentně nestačí. Naopak se na analogiích s fungováním šachů
a jater snaží ukázat, že funkční vysvětlení ve smyslu UBM neodporují formálnímu
přístupu a jsou s ním plně kompatibilní.
Šachy lze bezpochyby považovat
za formální systém: existuje zde konečný počet samostatných pravidel, je dána
šachovnice, figurky, přesně vymezeny pohyby. Na základě toho lze de facto
generovat jakoukoliv možnou šachovou hru. Na druhou stranu funkční
zřetel sleduje především účel daného systému - šachy byly podle všeho vytvořeny
především pro zábavu. Newmeyer dodává, že samozřejmě i externí faktory mohou
daný formální systém změnit, např. prostřednictvím direktivy International
Chess Authority, který by upravil některá pravidla (což je ovšem málo
pravděpodobné). Podle Newmeyera je však důležité, že tahy v šachu jsou dány
vědomým rozhodnutím hráčů, stejně jako při promluvách, přičemž právě vědomé
rozhodnutí hráče (či mluvčího) hraje při šachové hře (používání jazyka)
rozhodující roli. Šachy jsou tedy zároveň formálním systémem a zároveň jsou
vysvětlitelné funkčně. Ve stejném smyslu je přirozený jazyk přirovnán k játrům.
Ty mohou být popsány jako autonomní systém, přestože jsou formovány i svým
fungováním, což se může projevit např. při dlouhodobém požívání alkoholu.
Newmeyer nakonec dodává, že prostě nevidí žádný důvod považovat funkční
vysvětlení za lepší, popř. v něm spatřovat něco, co by mělo svědčit proti
přístupu formální lingvistiky.
Newmeyer pro obhajobu své
pozice poukazuje na fakt, který by měl na první pohled svědčit spíše ve
prospěch UBM: jedná se o nesrovnalost mezi typologickým označením francouzštiny
jako SVO jazyka a tím, že věty se zájmenným objektem mají ve francouzštině
odlišnou strukturu SOV:
Marie voit Jean.
(SVO)
Marie le voit. (SOV)
Proti tradičnímu
typologickému vymezení francouzštiny jako SVO jazyka mluví i skutečnost, že
věty se zájmenným objektem jsou, podle Newmeyera, mnohem častější než věty s
objektem lexikálním. Newmeyer však tvrdí, že i přes tato zjištění je zcela
oprávněné o francouzštině stále uvažovat jako o SVO jazyku - při plánování
mluvních aktů totiž hraje ústřední roli vybírání lexikálních informací
(lemmat). Takže i když jsou pronášeny věty se zájmenným objektem, jejich
mentální reprezentace odpovídá uspořádání s objektem lexikálním, tedy SVO.
Jinak řečeno, konkrétní řečové chování mluvčích je v tomto ohledu nepodstatné a
francouzština je zcela právem označována jako SVO jazyk.
Naprosto ve stejném duchu
Newmeyer interpretuje i tzv. fragmentární výpovědi, jako jsou např. odpovědi na
otázku:
Who does Johni
want to shave?
a) Himselfi
b) Himj
c) Me
d) *Myself
e) *Himi
Přijatelná zájmena
korespondují se zájmeny použitelnými v úplných větách, v nichž jsou vyjádřeny
všechny argumenty:
a) Johni wants
to shave himselfi .
b) Johni wants
to shave himj .
c) Johni wants
to shave me.
d) *Johni wants
to shave myself.
e) *Johni wants
to shave himi.
Na základě toho
Newmeyer shrnuje: „… whatever one might do in actual speech, one’s cognitive
representation embodies all the arguments and the principles for assinging the
proper pronominal form to the direct object. (…) These observations all lead to
the conclusion that speakers mentally represent the full gramatical structure,
even if they utter only fragments.“
Žádný generativní gramatik
podle Newmeyera nikdy netvrdil, že věty vytvářené generativní gramatikou by
mohly přímo odhalit, co mluvčí pravděpodobně řeknou, protože znalost
gramatiky je jen jedním ze z mnoha systémů tvořících základ pro používání
jazyka. Vedle samotné mentální gramatiky působí i faktory vnější, které zcela
evidentně používání jazyka ovlivňují: je to např. relativní pomalost
přirozeného jazyka ve vztahu k přenosu informací - méně než 100 bitů za
sekundu. Právě tento fakt způsobuje, že mluvčí se snaží „zabalit“ co nejvíce
informací do krátké časové jednotky, což vede k tomu, že většina výpovědí je
plná gramatických mnohoznačností. Význam pragmatických faktorů tedy nikdo
nepopírá, z jejich existence však podle Newmeyera nevyplývá, že neexistuje
rozdíl mezi gramatikou a používáním jazyka. Spíše by se dalo říct, komunikační
potřeby mluvčího nenalézají pokaždé svůj odraz v mentální gramatice.
Na druhou stranu, tvrdí
Newmeyer, však většina funkčních lingvistů vychází z předpokladu, podle něhož
gramatika potřebám mluvčích slouží. V této souvislosti jsou citována slova
Jacka Du Bois: „Grammars provide the most economical coding mechanism …for
those speech functions which speakers most often NEED to perform. Most
succienctly: Grammars code best what speakers do most.“ Newmeyer si zejména
klade otázku, jak to, že některé potřeby jsou vyjádřeny prostřednictvím
gramatiky, a jiné ne - na to podle něj neexistuje žádná uspokojivá odpověď.
Určité potřeby by totiž gramaticky vyjádřeny být mohly, ale nejsou.
Podle Newmeyera je tedy zřejmé,
že existuje významný rozdíl mezi samotnou gramatikou, a tím, co děláme, když
mluvíme. Proto je pochopitelně i velmi skeptický k používání jazykových korpusů
při tvorbě teorií - statistické hodnoty nám totiž nemohou povědět mnoho o vlastnostech
gramatiky (competence) individuálního mluvčího. Stejně nedůvěřivý je i k
explanaci řečového chování mluvčích pomocí mimojazykových faktorů. Určitá
funkční vysvětlení týkající se používání jazyka podle něj prostě do gramatiky
nepatří: např. skutečnost, že sloveso „walk“ je častěji užito jako
netranzitivní než tranzitivní (Sandy walked. x Sandy walked the dog.),
protože lidé častěji chodí sami než vedou při chůzi nějaké zvíře.
Na závěr svého článku se
Newmeyer zabývá otázkou původu a vývoje přirozeného jazyka. Gramatika se podle
něj vyvinula z konceptuální systému, který byl prvotní (díky tomu je např.
syntax založena na predikát-argumentové struktuře) a který tedy předcházel
mezilidské komunikaci. Svůj názor opírá o následující fakta: (1) schopnost pojmového
myšlení je u vyšších opic překvapivě důmyslná - projevuje se to zejména při
řešení problémů, sociální interakci atd.; (2) avšak komunikační dovednosti
vyšších opic jsou nápadně primitivní. Z těchto faktů vyvozuje závěr týkající se
přirozeného jazyka lidí: co má naprostá většina gramatických teorií společné,
je úzká spojitost mezi syntaktickými strukturami a určitými aspekty
konceptuální struktury - základní kategorie usuzování (reasoning) (agens,
patiens, modalita, jednotky, činnosti atd.) mají tendenci být kódovány
(encoded) v jednotky gramatiky. Tudíž i vztah mezi syntaktickou a konceptuální
strukturou je evidentně přímý.
Newmeyer se následně snaží
načrtnout průběh evoluce jazyka, jež podle něj probíhala ve třech fázích: 1.
nejdříve existovala pojmová struktura; 2. ta se posléze spojila s
výstupním hlasovým kanálem, což vedlo ke vzniku gramatiky, která
však už měla jiné kombinatorické vlastnosti než původní pojmová struktura, a
navíc umožňovala přenos myšlenek; 3. od té doby, kdy byla tato nová (a extrémně
nestálá) gramatika používána v procesu reálné komunikace, začaly na ni mít
významný vliv omezení plynoucí právě z
komunikačních procesů. Konkrétně, gramatika se formovala tak, aby usnadnila
průběh promluv, např. prostřednictvím tendence zkracovat nejčastěji používané
jednotky. Význam konceptuální struktury je však rozhodující, a to i z hlediska
oprávněnosti dichotomického přístupu k jazyku: „The importance of
conceptual structures, that is, their antedating language per se and their
forming the basis on which syntax developed, combined with the derivative
appearance of language for communicative purposes, provides the evolutionary -
historical basis for disparity between grammar and usage that I have been stressing.“
Všechny tyto důvody vedou
Newmeyera k jasnému závěru: grammar is grammar and usage is usage.
reakce na Newmeyerův článek
B. Clark v stati On
stochastic grammar (Language 2005, s. 207-217) reaguje především na
Newmeyerův skeptický postoj k používání korpusu - podle Newmeyera lingvistům
nemohou korpusové nálezy říct mnoho o mentální gramatice individuálního
mluvčího. Clark se naopak snaží dokázat, že jevy projevující se v korpusu
odhalují inherentní vlastnosti mentální gramatiky. Vychází přitom z
předpokladu, podle nějž uživatelé určitého jazyka sdílejí stejnou
mentální gramatiku, díky čemuž lze na základě dat pocházejících z korpusu
modelovat i gramatiku jednotlivce. Z toho hlediska pak Clark vystupuje i proti
další námitce týkající se významu statistických dat - pro Newmeyera statistické
rozdíly odrážejí vliv faktorů působících v rámci promluv (usage), nikoliv vliv
faktorů interně gramatických. Clark ovšem namítá, že mimojazykových faktorů
ovlivňujících komunikaci je celé řada (paměť, únava atd.). Jejich samotná
existence však podle něj v žádném případě nedokazuje, že rozdílné frekvence
použití určitých gramatických konstrukcí nejsou dány vlastnostmi mentální
gramatiky. Kromě toho se ukazuje, že faktory ovlivňující výběr variant v jednom
jazyce mají kategoriální účinek v jiných jazycích - tyto nálezy se označují
jako pravděpodobnostní generalizace (stochastic generalization). Např.
existuje tendence v komunikaci vyhradit pozici podmětu pro téma (východisko výpovědi).
V některých jazycích se tato tendence projevuje kategoriálně (ve 100 %
případů), v jiných v nekategoriálně (např. v angličtině v 90 %). Podle Clarka
však nelze tvrdit, že nekategoriální jevy se týkají pouze promluv, nikoliv
mentální gramatiky. Naopak, podle něj mentální gramatika již sama o sobě
zahrnuje a generuje kolísání a obsahuje kvantitativní, nekategoriální a
nedeterministické komponenty.
Z pozice funkčních lingvistů
(ve smyslu UBM) na Newmeyera reagují R. Laury a T. Ono (dále L&O) v článku Data
is data and model is model. You don’t discard the data that doesn’t fit your
model!. (Language 2005, s. 218-225). L&O nejprve upozorňují, že
Newmeyer často dezinterpretuje názory funkčních lingvistů, popř. reaguje pouze
na dílčí (a poměrně staré) práce (jako v případě Du Boise). Poté se obracejí k
jednomu z hlavních Newmeyerových důkazů svědčících o oprávněnosti dualistického
pojímání jazyka: ačkoliv jsou v reálné komunikaci produkovány promluvy, které
se výrazně liší od vět generovaných gramatikami generativních lingvistů,
odrážejí i tyto neúplné promluvy úplné kognitivní gramatické struktury. Tento
argument se však opírá především o prostý fakt ?
namísto fragmentů lze vyslovit „úplné“ věty. Pro L&O to však není důkaz o
skutečné kognitivní reprezentaci fragmentárních výpovědí. Stejně dobře lze
podle nich totiž říct, že díky předešlé jazykové zkušenosti máme v paměti
uloženy pouze tyto fragmenty, nikoliv jejich plné reprezentace. L&O v této
souvislosti připomínají, že funkční lingvistika vznikla právě tehdy, když se
objevila data, která tradiční gramatiky neuměly dobře vysvětlit. Newmeyer se
však podle nich naopak snaží význam těchto „nepasujících“ dat nebrat náležitě v
úvahu, protože je přesvědčen o dokonalosti tradičních gramatik. L&O jsou
naopak přesvědčeni, že je třeba spíše řešit objevující se problémy, a ne snažit
se jim vyhnout použitím takového modelu, který důležitost těchto faktorů
vylučuje. Podle L&O je třeba studovat, jak jazyk skutečně funguje, což nám
může poskytnout i důležité informace týkající se mentální gramatiky - stěží si
lze totiž podle nich představit, že by mentální gramatika měla jiný smysl než
generovat a dekódovat právě skutečné promluvy.
V podobném duchu se nese i
reakce Ch. F. Meyera a H. Tao Response to Newmeyer’s „Grammar is grammar and
usage is usage“ (Language 2005, s. 226-228), která se kriticky staví hlavně
k používání introspekce jako výlučného způsobu získávání a hodnocení
jazykových dat. Jde především o předpoklad, že introspekce zajišťuje mluvčímu
přímý přístup ke competence rodilého mluvčího - na základě své intuice je
schopen posoudit, zda je určitý jev gramaticky správný či ne. Nehledě na to, že
introspektivní hodnocení dat se významně liší např. u lingvistů a nelingvistů,
dá se podle M&T těžko mluvit o jakémkoliv přímém přístupu ke
competence. Ten by musel být založen jedině na nějakém bezprostředním zkoumání
mozku. M&T však introspekci zcela nezavrhují. Korpusy jsou totiž vždy svým
rozsahem omezené, a tak je třeba introspekci používat jako další zdroj dat.
shrnutí
Osobně se domnívám, že výše
uvedené názory svědčí především o stále trvajícím silném vlivu mentalismu
v lingvistice, a to jak na straně těch, kteří jazykový dualismus přijímají,
tak i těch, kteří jej odmítají (samozřejmě to neplatí o všech). Představa,
že gramatika je určitým způsobem přítomna v mozku mluvčího a úkolem jazykové
teorie je odhalit její vlastnosti, zde hraje rozhodující roli. V žádném z
uvedených příspěvků však nezazněl argument, který by tradiční východiska
ohrozil v samotném základu - jde totiž o to, zda je gramatika opravdu
vlastností mozku (a zda to můžeme nějak zjistit), nebo zda je vlastností
souboru uživatelů jazyka. Pokud by platilo druhé, lze spíše říct (slovy funkční
lingvistky J. Bybee), že grammar is usage and usage is grammar. Ale o
tom třeba zase někdy příště.