V druhé polovině
V takovém prostředí lidé, kteří se přichýlili k Římu,
považovali za nezbytné svou nově nabytou víru bránit, obhajovat, zvyšovat její
intelektuální prestiž; chtěli svým důvtipem, erudicí a okázalou pravověrností
dokázat, že katolictví neznamená nic úpadkového a zpátečnického. Být
konvertitou pro ně znamenalo mít možnost náhledu, který rodilí katolíci nemají,
to jest konfrontace dvou světů, před konverzí a po ní. Je to možná tato
zkušenost nesamozřejmosti víry, která je činila více než ostatní ostražitými a
imunními vůči převládajícímu „duchu doby“, vůči všemu, co se vydávalo za
samozřejmé a nezpochybnitelné. Konverzí na sebe prozrazovali svoji hledačskou
touhu jít ke zdrojům svých duchovních potřeb, nespokojit se s tím, co jim
nabízela soudobá společnost, ať už to byla víra v pokrok a úspěchy soudobé
vědy či domácí anglikánská duchovní tradice.
Robert Hugh Benson (1871-1914)
R. H. Benson je dnes téměř zapomenutou postavou anglické literatury prvních dvou desetiletí dvacátého století, ačkoli za svého života byl postavou nadmíru sledovanou a až fanaticky obdivovanou. Rovněž prostředí, z nějž pocházel, bylo jedním z nejprominentnějších té doby: Benson byl nejmladším synem canterburského arcibiskupa Edwarda Whita Bensona a dva z jeho starších sourozenců (Arthur Christopher Benson a Edward Frederic Benson) se stali uznávanými edwardiánskými literáty. Nejdůležitějším milníkem v Bensonově životní i spisovatelské dráze je akt jeho konverze ke katolické víře, jenž je vlastně i klíčem k jeho dílu. Bensonovo přestoupení ke katolické víře v roce 1903 způsobilo senzaci, neboť byl synem anglikánského arcibiskupa a sám v téže církvi duchovním. Rok po své konverzi byl vysvěcen na kněze, intenzivně psal a podnikal přednášková turné. Do své předčasné smrti v roce 1914 vytvořil rozsáhlé dílo, české doslovy hovoří o 27 svazcích čítajících romány a drobnější prózy, sbírky kázání, apologetiku a esejistiku.
Mezi jeho historické romány patří Královo
dílo (The King's Achievement,
1905) či Vzdor mučení i smrti (Come Rack! Come Rope!, 1912), jejichž
tematikou jsou náboženské boje v Anglii 16. století, čímž tvoří jakousi
beletristickou paralelu k historiografickým pracím Chestertonovým a Bellocovým,
neboť se rovněž snaží o vyvážení převládajícího, a přitom zkresleného
protestantského pohledu na anglickou reformaci. Pozoruhodné jsou i utopické
(přesněji řečeno dystopické) romány z budoucnosti, např. Pán světa (Lord of the World, 1907). K současnosti se váží díla Zaklínači (The Necromancers, 1909), Žádných
jiných bohů (None Other Gods,
1910), Obyčejný člověk (An Avarage Man, 1913). Zkušenost
konverze přímo reflektují jeho Konfese
konvertity (Confessions of a Convert,
1913).
Stojí za to se zastavit nejprve u souboru vzájemně provázaných próz Neviditelné
světlo (The Light Invisible,
1903, česky naposledy Vetus Via, Brno 1997). Povídky v Neviditelném světle jsou
soustředěny okolo postavy staršího kněze, který vypráví mladému společníku
příběhy. Co kapitola, to jedno jemně fantaskní vyprávění o silném duchovním
zážitku vypravěče, jeden příběh o neviditelném, spirituálním světě kolem nás.
Vyprávění se vztahuje k mezním lidským situacím v rozpětí mezi
dětstvím a stářím, kdy je člověk citlivější a otevřenější vůči tajemnému
kosmickému dramatu, které se odehrává kolem nás, vůči základním křesťanským
pravdám. Knížka představuje Bensonovu snahu vypořádat se s křesťanskou věroukou
a jejími dogmaty a je jedním z milníků na Bensonově cestě ke katolické
víře. Sám říká v Konfesích o
knize a o svém duchovním rozpoložení v té době: „I put away from me the contemplation
of cold-cut dogma and endeavoured to clothe it with the warm realities of
spiritual experience; and in the book itself I attempted to embody dogma rather
than to express it explicitly.“ Benson vskutku nové ideje nepřináší, ale spíše
je šatí a dovedně ilustruje.
Později se od Neviditelného světla
a jeho emocionality poněkud distancuje, neboť jeho cesta ke katolictví je
motivována duchovní potřebou nějaké „living authority“, která by dokázala základní
pravdy interpretovat bez ztráty identity a s lákavě neotřesitelnou autoritativností,
jak líčí ve čtvrté kapitole svých Konfesí.
Z náboženského hlediska si proto sám více cení svého vyprávění ze středověké
Anglie Historie Richarda Raynala poustevníka (Richard Raynal the Solitary, 1906, česky Dobré dílo, Stará Říše na
Moravě 1916). Je to téměř ryzí legenda o poustevníku Richardovi, který ze své
idylické samoty putuje ke králi do Londýna s poselstvím od Boha,
s poselstvím, o němž sám nemá nejmenší tušení a které způsobí královu
nemoc. Jeho tělo i duše jsou pak mučeny a pokoušeny, Richard, posel Boží,
nakonec umírá. Jeho příběh vypráví farář John Chaldfield, osobní svědek
Richardovy svatosti, prokládaje historii vlastními komentáři a mystickými
traktáty. Toto vše Benson zpracoval a přeložil z jakéhosi fragmentárního
francouzského manuskriptu nalezeného v Římě, zjevně fascinován povahou
zbožnosti, která z příběhu sálá, a světem, v němž se odehrává. Dějištěm
příběhu není současnost, ale středověká křesťanská Anglie 15. století před osudovým reformačním rozkolem. Richard Raynal dokládá blahodárnou
konvertitovu cestu ke zdroji, ke kořenům své víry. Dosvědčuje, že pod vrstvou
anglikánské zbožnosti, zdánlivě tradiční a jakoby primární, je tradice ještě
starobylejší, tradičnější a úctyhodnější, a to katolická. Benson objímá
katolickou dogmatiku, prozkoumává ji a těší se z její krásy, hloubky a
starobylosti.
Hilaire Belloc (1870-1953)
„Dejte člověku statek, malou živnost,
řemeslnickou dílnu, člun k projížďkám, víno k popíjení – zalijte toto vše
láskou Boží; uspořádejte lidský život v rytmu liturgie; a ten člověk (…) bude
šťastnější než jeho protějšek v průmyslovém světě.“ Frederick D. Wilhelmsen
ve snaze vystihnout Bellocův životní ideál
H. Belloc, syn Francouze a
Angličanky, konvertitky ke katolické víře, tedy konvertitou není,
v katolickém renouveau sehrál však jednu z rozhodujících rolí. Vázalo
jej přátelství s G. K. Chestertonem a také společné veřejné působení,
v němž si od svých oponentů G. B. Shawa a H. G. Wellse vysloužili
přezdívku „Chesterbelloc“, což nemění nic na tom, že mezi oběma autory panují
rozdíly a že je nutno o obou pojednat jako o dvou osobnostech. V dějinách
anglického písemnictví platí za jednoho z nejvšestrannějších autorů a
brilantního stylistu počátku dvacátého století—v jedné jediné osobě se
skrývá historik, esejista, polemik a křesťanský apologeta, zároveň básník,
romanopisec, satirik a autor literatury pro děti, který vytvořil kolem sto
padesáti děl.
Jako nekompromisní obhájce katolické víry byl „misionářem
v protestantské Anglii a jeho hlavní zbraní byla historie.“ (Frederick D.
Wilhelmsen: Hilaire Belloc: Defender of the
Faith. <http://catholiceducation.org/articles/apologetics/ap0035.html>) Socialistická hnutí, volnomyšlenkářství, progresivismus, scientismus,
parlamentní demokracii obviňuje z neporozumění vlastním kořenům, z neschopnosti
navázat na to, co by jim mělo být vlastní—na křesťanství ve své nejpůvodnější,
tedy katolické podobě. Převládající anglické sebeporozumění vlastním dějinám
bylo podle Belloca založeno na whigovské desinterpretaci reformace a role
katolické církve. S reformací Belloc spojuje nástup kapitalismu a počátek
potlačování přirozené zbožnosti ztělesněné katolictvím. Psal tedy studie a
životopisy vztahující se k době anglické reformace (Wolsey (1930), Cranmer
(1931), Oliver Cromwell (1927)), dále
medailóny postav z francouzských dějin, hlavně z období revoluce a
prvního císařství (Danton (1899), Robespierre (1901)).
Bellocovým dílem proniká hluboká deziluze ze stavu moderního světa,
radikální odpor k jeho hodnotám, uspořádání a směru jeho vývoje.
Politickoekonomickou alternativou k němu měla být teorie a posléze i hnutí
tzv. distributismu, jehož cíle částečně vyjadřuje motto v úvodu kapitoly:
redistribucí majetku se dosáhne malých, jakoby středověkých venkovských soběstačných
komunit, v kterých bude lidské individuum, na rozdíl od vykořisťované masy
v industrializovaném moderním světě, samostatnější a svobodnější. Belloc
je autorem teoretických statí a knih s hnutím úzce souvisejících, např. Otrocký stát (The Servile State, 1912).
Nepominutelným žánrem Bellocova psaní byl cestopis, který jako by
vystihoval nejlépe nejednoznačnost a komplikovanost Bellocovy osoby, jeho věčné
poutnictví, touhu po spočinutí, identifikaci s tímto světem, nějakým
zvláštním a krásným místem na něm, a zároveň neschopnost tuto touhu naplnit.
Cestopis v tom nejširším slova smyslu je „asi Bellocovým nejvlastnějším
žánrem, umožňujícím mu propojit lyrický popis, historickou meditaci, autobiografii
a polemiku.“ (Literature Online biography,
<http://lion.chadwyck.co.uk>) Nutné je jmenovat především Cestu do Říma (The Path to Rome, 1902), Okružní
plavbu „Nony“ (The Cruise of the Nona,
1925; kniha, která prozrazuje autorovu námořnickou touhu) a především Čtyři
pocestné, s podtitulem Směs (The Four Men. A Farrago, 1911, česky Dobré dílo, Stará Říše na
Moravě 1919).
Kniha je záznamem cesty čtyř nahodile se setkavších poutníků po kraji
sussexském, záznamem majícím za úkol, jak se dovídáme v předmluvě, zachytit
ve vzpomínce cosi, co je odsouzeno k zániku. K vypravěči,
označujícímu se jako Sám, se připojuje nejprve Šedovous, poté Námořník a
posléze Básník. Jedná se o různé projekce Belloca samého a jeho těkavých tužeb.
Poutníci spolu cestou debatují, dohadují se i škádlí, recitují básně, zpívají
písně, filosofují o věcech vážných i nevážných. Prochází přitom krajinou
sussexského hrabství, která je jakoby další postavou knihy, s fyzickými i
duchovními rozměry. Obé je objevováno a náležitě opěvováno: objevují se historky
o dějinách Sussexu, o jeho králích, světcích, slavných bitvách i hospodách. Na
konci knihy se poutník (Sám) ocitá opět sám, ale obohacen o pouť a rozhovor se
sebou samým jako někým jiným. Právě
vykonaná pouť domů, do rodného kraje, byla pro něj zvláštním návratem, cestou,
která mu spíše dala intenzivně pocítit věčnou lidskou nenáležitost a
vyhnanství. Poutník Sám říká: „Projdeme a půjdeme dál, nebudeme spokojeni,
nebudeme ukojeni.“ Čtyři pocestní jsou
knihou mnoha poloh: od filosofie, traktátu přes alegorizující frašku a komedii
ke zpěvníku. Všechny tyto žánry zde chtěl mít Belloc zastoupeny, pokoušeje se
tak o propojení svého určitého požitkářství, radosti z intimního kontaktu
s okolím a věcmi, které má člověk při ruce, se smutkem a melancholií nad
pomíjivostí světa a všudypřítomností smrti. Chce být někde pevně připoután,
aniž by se chtěl vzdát bujarosti a dobrodružnosti své povahy.
Gilbert Keith Chesterton (1874-1936)
G. K. Chestertona netřeba mnoho představovat,
neboť obecně platí, že znalost jeho díla a akcenty na jeho jednotlivé složky
jsou sice proměnlivé, leč kontinuální. Té proměnlivosti důrazů se není co
divit, neboť u Chestertona stejně jako u Belloca je nutno počítat
s ohromným (přinejmenším stosvazkovým) a žánrově rozmanitým dílem.
Chesterton působil jako novinář (což bylo jeho celoživotní povolání hned po
absolvování univerzitních studií výtvarného umění), filosof a křesťanský
apologetik, literární kritik, historik, romanopisec, autor detektivních
příběhů, dramatik i básník.
Ať už na Chestertonovo dílo budeme nazírat z jakékoliv stránky,
vždy natrefíme na nějakou podobu jeho polemiky s moderní dobou,
s její metafyzikou, jejím ekonomickým systémem a jejími institucemi včetně
parlamentní demokracie. Tato polemika je vedena na mnoha frontách: buď přímo,
ve statích, studiích či veřejných sporech s H. G. Wellsem a G. B. Shawem,
nebo nepřímo, v románech a básních. Tato polemika ho dovedla ke katolictví,
lépe řečeno dovolila mu jej v sobě s překvapením a úžasem objevit. Ke
katolické církvi konvertoval sice až v roce 1922, avšak od samého počátku
svého veřejného působení se Chesterton jevil jako z jednoho kusu, rozhodný
obhájce tradice zosobněné ponejvíce katolickou církví, obklopený nemyslivou a
skeptickou moderní dobou.
Podobně jako Belloc se cítil ohrožen všeobecně falešným vnímáním dějin jako dějin pokroku. Usiloval o zpětný pohyb ke svobodě, to jest do středověku, doby univerzální křesťanské civilizace. To jej vřazuje mezi velké viktoriánské kritiky Ruskina a Morrise, považujících moderní život za degradující, jejichž ideálem byla předindustriální éra středověkých venkovských komunit a svobodný středověký umělec. Praktickým krokem k znovuobnovení tohoto ideálu byla propagace tzv. distributismu, teorie počítající s rozdělením soukromého majetku mezi co největší počet vlastníků, který prosazoval spolu s přítelem Bellocem.
Zatímco Benson náboženská dogmata šatil a prociťoval, Chesterton je
objevoval, hájil jejich právo na existenci a konfrontoval je s dobovými
myšlenkovými trendy. Toto je základní úkol Heretiků (Heretics, 1905, česky
Dobré dílo, Stará Říše na Moravě 1915) —nápaditě a ze všech sil polemizovat
s projevy moderního života, které si Chesterton diagnostikoval jako
„hereze“. Ty se projevují ve všech oblastech, ve vědě, výtvarném umění,
literatuře, žurnalistice, mravech, módě. Odsuzuje současné autory, Ibsena
například, za to, že jejich díla obsahují jasné vidění zla, ale žádné vylíčení
ideálů. Obecný závěr Chestertonův je tento: moderní doba se vyhýbá rozhodování
o tom, co je dobro, často se mluví o svobodě, o pokroku, aniž víme, co
obsahují, jaký mají mít směr a proč. Takto to jde kapitolu za kapitolou, obecný
problém vyložený na konkrétním příkladě; úvahy vedou od literatury, přes vědu
k otázkám národnostním a sociálním. Chesterton hájí dědictví starobylých a
úctyhodných pravd, hájí lidskou přirozenost a obyčejnost, existující skrze víru
ve věci nadpřirozené, v pohádky, pověsti, legendy a mýty. Řečeno přímo Chestertonem:
„Zrušme nadpřirozeno, a co zbude, jest nepřirozeno.“
Slova ze závěru Heretiků:
„Kopejme alespoň a hledejme, až objevíme svá vlastní mínění“, nás dovedou na
samý práh velmi významné Chestertonovy knihy Ortodoxie (Orthodoxy, 1908, citáty jsou z vydání v
Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1993): Ve snaze čelit soudobým herezím tedy
autor sám sebe zavázal k nalézání pravých kořenů svého myšlení a v Ortodoxii se o to vědomě pokusil. Už v
1. kapitole nás informuje, že výsledkem je „šťastné fiasko“, tj. zjištění, že
jím „objevená“ filosofie je osmnáct set let stará, že za ním „stojí celé
křesťanství.“ „Pokoušel jsem se vynalézt vlastní herezi; a když jsem své dílo
dokončil, zjistil jsem, že je to ortodoxní nauka.“ Potvrdila se mu tak základní
křesťanská teze o našem vztahu ke světu: ve světě nejsme i jsme doma,
k našemu pocitu nesamozřejmosti a úžasu nad světem patří neodlučně a
paradoxně i pocit intimnosti, jistoty a zabydlenosti v něm.
Ortodoxie je jakousi Chestertonovou
intelektuální autobiografií, reflexí jeho vlastního myšlenkového vývoje ke
křesťanství. Je to příběh o nečekaném sousedství—hledaje a buduje praktickou
filosofii, Chesterton nachází křesťanskou ortodoxii. Ovšem nejedná se o běžnou
apologetiku, neboť autor nás dovádí pouze k branám křesťanství a ukazuje,
jak se k němu sbíhají nitky zdravého rozumu. Kniha je horlivým
shromažďováním každodenních drobečků, úlomků živé zkušenosti, tříští důkazů,
poukazujících k jednomu zdroji. Křesťanská víra je podle Chestertona zdravým
rozumem člověka, praktickou a potřebnou výbavou. Takto mohl Chesterton sehrát
v angloamerickém katolickém renouveau roli, kterou sehrál: velkého
inspirátora s přímým či nepřímým vlivem na konverze další generace
konvertitů G. Greena a E. Waugha a na posílení kolísající víry R. Knoxe a
Dorothy L. Sayersové.