Osmý zpěv je ve znamení Diova zásahu, který se rozhodl splnit Thetidinu prosbu. Zeus svolal bohy do svého paláce a zakázal jim jakoukoli účast v opět nastalém boji – dal mu volný průběh až do poledne, ale pak mrštil bleskem do řeckého vojska. Podařilo se mu zahnat i Dioméda. Hektór, který poznal, že je mu Zeus příznivě nakloněný, vysmívá se Diomédovi (nazývá ho zbabělým) i hradbě a příkopu, které si Řekové vystavěli během příměří. Na prosbu Agamemnóna dal Zeus na chvíli jeho lidem sílu, avšak nakonec znovu posílil Trójany. Héra s Athénou to nevydržely a odvážně vyjely Řekům na pomoc, jenže drsné hrozby Diovy je přiměly se vrátit. Osmý zpěv končí setměním, za které Achajci děkují a Trójané ho proklínají, protože se už ocitli u řeckého tábora a měli zálusk smést ho a podpálit lodě.

V devátém zpěvu Nestór radí sezvat užší vedení řeckého mužstva, kde chce po Agamemnónovi, aby odprosil Achillea. Dojem z nepříznivého průběhu války je obrovský, král Řeků pokorně uznává své pochybení, vysílá poselstvo k Achilleovi a nabízí mu tak velké dary, že to zní až podlízavě a neupřímně (mezi jiným mu chce vrátit i dříve odňatou dívku). Celý noční výjev cesty řeckých poslů za Achilleem, jednání s ním a návratu od něj je úchvatně intimní, dosahuje moderní rozechvělosti bez moderní sentimentality (podobně jako pasáž Hektór & Andromaché aj.). Achilleus posly vítá jako přátele, poselství však odmítá. Zčásti z nevyzrálosti, uraženosti, zčásti celkem rozumně, když mluví takto: proč bojovat kvůli Meneláově ženě? Tím spíš, když mi král vzal dívku, kterou jsem měl rád jako vlastní ženu! Když oni mohou vést válku pro ženu, proč já bych nemohl kvůli ženě od války odstoupit? Jeho projev je velmi emotivní a ostrý. Achilles poukazuje také na to, že lidský život nelze už získat, když ho člověk ztratí – a na to, že mu matka věštila buď dlouhý život v míru a bez slávy, nebo válečnou slávu a brzkou smrt; nyní se rozhodl pro první. Achillea těžko můžeme soudit, věc je složitá a představuje střet dvou zásadně odlišných pojetí. Homér, jak lze tušit, měl spíše pochopení pro utrpení řeckého vojska a viděl v Achilleovi toho, kdo může zachránit životy a čest, ale nechce. Poslové neuspějí ani s argumentem, že někteří lidé se nechají usmířit pokáním a dary i od vraha vlastního syna.

Nakonec odcházejí, zůstává jen Achilleův vychovatel, který se rozhodl na vyzvání hrdinovo spolu s ním odjet nazítří domů. Velmi působivé je jeho vyprávění o sobě, o své otcovské láce k Achilleovi a vzpomínání na jeho dětství (mimo jiné také na to, jak mu malý Achilleus pozvracel roucho). Agamemnón vítá posly s nadějí i s obavou: pak ale upadne do zoufalství a s ním i ostatní vůdci kromě Dioméda, který radí nazítří pokračovat v boji jako obvykle. Na tom se pro tu chvíli všichni shodnou a jdou spát – ale Agamemnón, Meneláos a dokonce ani Nestór nespali.

Na začátku desátého zpěvu se ležící Agamemnón podívá na trójskou stranu a žasne nad ohni, hrou píšťal atp., naopak pohledné-li k řeckému táboru, popadne ho zoufalství, rve si vlasy a „sténá v zmužilém srdci“. To není od básníka, jak by to dnes připadlo, ironie, nýbrž král byl vskutku zmužilý – tím se ve skutečnosti zvýrazňuje vážnost a tragika jeho zoufalství. Je naprosto lidský i při své nadlidskosti hrdinů a králů. I ti jsou v srdci lidmi. Avšak bez bahna, které lidé v duši mívají. Od toho je odhlíženo v celé Íliadě, není tu skoro nikde člověk špatný a odporný, dokonce ani směšný či hloupý. Nechvalné chování hrdinů je dáno převážně logikou velmi drsné situace plné boje o život a čest nebo zásahem osudu či bohů. Ílias je v tomto ohledu báseň tragická (utrpení zasahuje šlechetné lidi).

Agamemnón se nakonec rozhodne jít k Nestórovi – cestou potká bratra, který také nemůže usnout a oslovuje ho bratříčku. To je znamenité vystižení úzkosti, která lidi intimně spojuje. Spolu s Nestórem i ostatními reky potom zasedli oba bratři k poradě a vyslali Odyssea a Dioméda na zvědy do trójského tábora. Ti se na cestě potkali s trójským zvědem Dolónem. Znamenitě je vylíčena atmosféra noci, logika řeckých zvědů, jak uhnat zvěda trójského, a jeho polapení. Odysseus mu slibuje vlídně život, když jim prozradí podrobnosti o trójském táboře. Ustrašený zvěd to udělá a nervózně vybízí Řeky, aby ho odvedli už do svého tábora, ale Diomédés ho zabije. Naprosto bezbranného a prosícího o život! Takových výjevů je v Íliadě víc. Diomédés zvědovi vyčítá, že i kdyby ho prodali za výkupné, stejně se vrátí do války a opět bude vraždit řecké mužstvo. Jenže logika takových scén je asi jiná. Předně živit zajatce bylo zřejmě nákladné a Dolón i jemu podobní prosíce o život, vždy zdůrazňují, že výkupné bude tučné a že se vyplatí o zajatého starat. A potom také tvrdá atmosféra války neměla v sobě prostý boj o vítězství, ale boj na život a smrt: boj o vyhlazení. Chladnokrevná krutost vůči nepříteli způsobená na obou stranách nejspíše neustálým, hrůzným strádáním snad ani jinou možnost nepřipouštěla. Diomédés a Odysseus na základě získaných informací vyvraždí třináct spících spojenců Trójanů a ukradnou jim vůz, se kterým triumfálně přijedou do řeckého tábora. Zde se opláchnou v moři, pak ve vaně, natřou se olejem – a usednou k jídlu a pití. Nastane jitro, jak líčí jedenáctý zpěv, a válka.

Zatím jsem se nezmínil o způsobu tehdejšího válčení. Hrdinové měli vozy tažené koňmi, vozataje a sami jeli na korbě a vrhali odtud oštěp. Byli odění v brnění, měli štít, helmu a holeně (většinou z bronzu, cínu atp., železo ještě nebylo běžným kovem). Dovedli i seskočit z vozu a bojovat na zemi – zblízka pak mečem. Ostatní vojsko bylo pěší. Zbroj je Homérovi častým námětem k líčení; přírodu, Tróju, řecký tábor, tváře mužů atp. nelíčí skoro vůbec: Íliadě dominuje zbroj. Také jsem dosud pomlčel o tom, že v homérském světě hrají důležitou roli oběti bohům, ty předcházejí cokoli důležitého. Pokud je někdo zanedbá, má skoro jistotu, že dílo dopadne zle.

Ráno tedy nastala bitva, v ní si Agamemnón vedl nesmírně hrdinsky, podařilo se mu Trójany zahnat zpátky. Ale byl raněn a s ním postupně většina řeckých reků. Ranění odcházeli z boje. Trójané (ač Hektór byl také poraněný) nabývali drtivé převahy. V řeckém táboře zatím Achilleus vyslal Patrokla (svého nejbližšího přítele, který byl o něco starší a měl mu být, jak si to přál Achilleův otec, rádcem) k Nestórovi, aby se zeptal na toho, koho raněného to veze z bitvy. Homér glosuje: to mu (Achilleovi) bylo počátkem zkázy. Nestór totiž vnukl Patroklovi myšlenku, aby – když Achilleus do boje nepůjde – ho přemluvil, ať dovolí bojovat aspoň Patroklovi: přivést do války Achilleovy vojáky a vést je v jeho zbroji, aby se Trójané aspoň na chvíli zalekli.

Homér při líčení války jasně fandí hrdinům, ti jsou nezmožitelní. Když proti sobě bojují, jejich oštěpy lítají mimo a vraždí bezvýznamné vojáky všude okolo. Vlastní zápasy mezi nimi končívají bez smrtelných důsledků. Obyčejný voják proti hrdinovi pak nemá vůbec šanci (už jen proto, že při hrdinech stojí bozi). To zdůrazňuje aristokratický a iluzivní charakter básně. Ovšem u Homéra se skoro všechno spojuje s lichotivými epitety – a také zavraždění podružní hrdinové se nazývají superlativy. Proč? Domnívám se, že za to může ona radost z prodlívání u nahlížení na věci, ať už jsou to lodě, lidé, hory atp. V jedenáctém zpěvu si všimněme ještě dvou věcí. Diomédes zabíjí dva bojovníky, jejichž otec byl věštec a nechtěl jim dovolit jít do trójské války, protože znal jejich osud. Ale sudičky je neomylně vedly k smrti: je to opět ozvuk chmurného fatalismu. Nestór posléze obšírně vzpomíná na hrdinské mládí, tyto vzpomínky pak končí slovy: takový jsem byl, ač byl-li jsem. Tato pochyba o skutečnosti minulosti naprosto autenticky vystihuje trpkou nostalgii stáří a v podobných detailech hlubokého pozorování života spočívá největší účinnost Íliady.

Začátek dvanáctého zpěvu předpokládá, že Řekové prchli až za postavenou zeď – líčí se její dobývání a konečné dobytí trójskými vojsky. Hektórovi se sice ukáže nepříznivé věštné znamení (letící orel v pařátech s hadem, kterého uštknut pouští), ale rozhodne se ho nedbat; poukazuje přitom na to, že mu Zeus sám osobně dal jiné znamení (cítíme v tom určitou emancipaci člověka od pověry a fatalismu). Homér na začátku dvanáctého zpěvu, když líčí budoucí smetení řecké zdi z povrchu zemského, mluví už o událostech, jak sám říká, po pádu Tróje. Tím je celý příběh Íliady silněji postaven do role reminiscence. Z rozhovoru mezi Glaukem a jeho druhem Sarpédónem také vyrozumíváme více o postavení tehdejších králů a šlechty. Jako daň za jejich výhody byla očekávána statečnost v boji, byli stále pod tlakem okolí. O královskému absolutismu nemůže být zřejmě řeči – helénská civilizace nebyla tak vyspělá a organizovaná jako východní despocie. Politická situaci bylo lze popsat rozdrobeností, častou proměnlivostí a neustálými válkami, jak to v Řecku zůstalo i po celé klasické období.

V třináctém zpěvu začíná boj o lodi. Když Zeus přivedl Trójany až k lodím, odvrátil (z neznámého důvodu, avšak nejspíše z jisté únavy bojem) oči pryč do Thrákie; Poseidón ovšem vida tuto nepozornost, přišel povzbudit Řeky. Trójané tedy narazili na tuhý odpor, rozpoutal se boj zabírající skoro celý tento zpěv. Homér kreslí zoufalství Řeků (slzy jim kanuly z víček, měli za to, že jistý zmar je nemine), také jejich poněkud nerealistické nadšení do boje po povzbuzení od Poseidóna (prahli po boji), který přišel v podobě obyčejného muže. Líčí také krutost a vznešenost bitvy – vždy po jednotlivých střetnutích dvojic mužů. Tak např. když krétský král zabil jednoho z Trójanů, mrtvole se vysmívá; i to vystihuje drsnou atmosféru boje a náladu bojovníků. Trójané v tomto zpěvu rozhodně utrpěli velké ztráty.

Další zpěv přeje Řekům ještě více. Héra totiž lstivě uspí Dia. Bylo načase, protože Agamemnón už ztrácel naději a radil nasednout na lodě a odjet, dokud je čas. Homér líčí, jak se bohyně ustrojila, jak si chytře vyžádala od Afrodíty pás, který měl v sobě moc vyvolat neodolatelnou milostnou touhu. Řekla Afrodítě, že potřebuje své staré a rozvaděné rodiče opět svést na lůžko, a tím je usmířit, dodává, že za to jí budou nesmírně vděční – tu samou lež tvrdí Diovi, ten ale omámený její krásou jí sám od sebe říká, že to může učinit později a chce po ní, aby s ním souložila. Héra se nejdříve ostýchá, pak ale Diovi ustoupí, ten (díky zásahu boha Spánku, který Héře slouží za slib svatby s milovanou Charitkou) po milostném aktu usne. Řekové díky bohům pak získávají navrch, Trójané jsou zahnáni za příkop. Když Řekové vyslechli Agamemnónovu radu k útěku a když se proti ní obrátil Odysseus, který krále dost potupně okřikl (a ten se ve své úzkosti nechal), ozval se Diomédés a dal radu k boji: tu zaštiťuje příběhem o svém původu, což v té chvíli, kdy se všude kolem válčí, je nerealistická odbočka. Homér se toho dopouští často i přímo při líčení soubojů: hrdinové začnou líčit své rodiče, krajinu svého mládí atp. To umocňuje klid, iluzi a hlavní cíl Íliady: kochání se pohledem na věci; tomu se podřizuje děj.

S počátkem patnáctého zpěvu Zeus procitne, spatří Trójany na útěku, Hektóra omráčeného, Poseidóna vedoucího bitvu. Napadne ho, že je za vším Héra a vyhrožuje jí, ta se ale zapřísahala, že za nic nemůže. Zeus tedy posílá k Poseidónovi poselkyni bohů Íris (duha), aby opustil bojiště. Ten se chvíli vzpírá, poukazuje na to, že si jako rodní bratři jsou s Diem rovni a že pouze los (i mezi bohy rozhoduje náhoda a osud) rozdělil sféry jejich vlivu. Nakonec ale – po domluvě bohyně, že rozumný ustoupí – odchází z bojiště. Potom Zeus pošle Apollóna, aby Trójanům pomohl, ti tedy znovu získávají převahu a dostanou se až k samým lodím, které chtějí zapálit. Chrání je ovšem Aiás, který zabíjel každého, kdo nesl oheň. Tento bojovník ovšem už také neměl sil nazbyt, ostatní řečtí rekové byli vesměs ranění a dleli ve stanech, defétismus se zmocňuje celého řeckého tábora. Obrat se ovšem začíná připravovat. Než přistoupím k dalšímu zpěvu, zminím se ještě o časovém rámci příběhu, jejž jsem dosud sledoval: první zpěv zabírá 21 dnů, druhý zpěv líčí noc a první bitevní den, který se končí až sedmým zpěvem, druhý bitevní den je ve zpěvu osmém – a třetí v devátém až osmnáctém. Nacházíme se tedy nyní v třetím bitevním dnu.