Na ČT 2 bylo možno 25. června shlédnout záznam divadelního představení Hrdý Budžes – přišel jsem k televizi vlastně jenom nahlédnout a kdybych neviděl poslední Manéž Bolka Polívky, kde mj. vystoupila Bára Hrzánová s jedním z nejlepších výstupů hry, patrně bych Hrdého Budžese zcela ignoroval. Jakmile jsem však začal sledovat, už jsem se nemohl odtrhnout, a rád bych se nyní podělil se čtenáři Tématu o několik postřehů, které mne při sledování onoho záznamu napadly.

Nejprve pár informativních slov. Předlohou hry je mimořádně povedená kniha Ireny Douskové. Její text zpracovalo do dramatické podoby Divadlo Příbram, přičemž využilo jen tři herce: Báru Hrzánovou, Jarmilu Vlčkovou a Libora Jeníka. Bára Hrzánová je ovšem hlavní postavou par excellence a člověku by se chtělo říci, že de facto také postavou jedinou. Hraje stále téhož člověka, z jehož monologu před čtenářem/divákem povstává celý svět dramatu. O ostatních dvou hercích lze říct, že zastávají mnoho různých osob, jak vyvstávají v povídání hlavní hrdinky. Celkové zpracování je velice šťastné, poněvadž se nerozpadá do spletitosti osob a dějů, nýbrž koncentruje se ve způsobu myšlení, v jazyku a reakcích hlavní postavy, již Bára Hrzánová hraje se strhující originalitou a opravdovostí.

Vzpomínám si, že když jsem na ni narazil poprvé v Manéži, cítil jsem dost silně rozpor mezi tím, co jsem viděl, a tím, že hlavní hrdinkou je malá holčička. Předlohou k hře je totiž monolog osmileté dívky Helenky. Zkusil jsem si představit na místě Báry Hrzánové dítě a zdálo se mi, že by v tom byl ještě větší nesoulad. Sama osobnost Helenčina totiž není v jádru dětská, ono dětství je spíše jen maskou, do níž se halí vzpomínka. Ten, kdo postavu Helenky vytvořil, byl patrně sám dítě v době, v níž se odehrává děj hry, čili za normalizace, vidí ji tedy ve vzpomínání dětskýma očima, ale zároveň ji dospěle posuzuje. Takto se Hrdý Budžes stává bilancováním dětských prožitků získaných v atmosféře normalizace, jejíž pravá podoba je odhalována jako lež a absurdita. Autentická síla tohoto umění nespočívá v cestě do dětské duše, ale v ujasňování si prožitků vlastního dětství. Proto ta role „dospělého dítěte“ Báře Hrzánové tak dobře padne a proto mne také Hrdý Budžes neodolatelně upoutal... protože sám řeším stejný problém.

Ačkoli se v médiích hra proslavila především dík vulgárnímu výroku směřovanému na adresu komunistů a sovětských okupantů, rozhodně ji nelze označit za jakkoli prvoplánově antikomunistickou. Svět normalizace, který vybudovala KSČ s podporou Sovětů, přestává být pouhým pojmem, ale obnovuje se v různých škálách pocitů, nad nimiž je třeba přemýšlet a citlivě diferencovat. V tomto ohledu jsou velice důležitá určitá intermezza, v nichž zbývající dva herci evokují atmosféru spartakiády, bolševických písní a jiných dobových reálií. Helenka je totiž dětským zrcadlem svého okolí a samo toto okolí reflektuje dobu všelijak, čili vstup dobového koloritu jaksi zvně poskytuje vztažnou soustavu, o niž se dá opřít.

Helenka žije se svou matkou a s nevlastním otcem, jehož se cítí být dcerou, i když stále nosí příjmení svého biologického rodiče. Spor mezi jejím příjmením a jejím vlastním sebepochopením a vůbec celá ta zvláštní rodinná situace dává příležitost pro humorné odkrytí nahé reality díky Helenčiným naivním komentářům. Ve hře jsou využívány plnou měrou. Děj se ovšem koncentruje v napětí mezi výchovným vlivem prostředí (školní, mediální a jakékoli jiné propagandy) a výchovným vlivem maminky, jež se před malou dcerou nebojí vyjadřovat své negativní postoje, třeba i vulgárně. Za zmínku stojí jméno, které pro svou matku Helenka používá: Kačenka. Pro mne bylo dost překvapivé, že Helenka nemluví o mamince, ale o Kačence, a osobně to připisuji onomu retrospektivnímu prvku, ze kterého je postava Helenky vytvořena. Pro vzpomínajícího totiž už neexistuje maminka tak, jak existovala v době dětství, stala se z ní bytost, která je na jeho úrovni a již má hluboce rád: Kačenka. Zastavit bych se chtěl ještě u vulgárního vyjadřování maminky na adresu režimu a jeho opor (zvláště dělnickou třídu v její nepřirozené roli vůdce společnosti Hrdý Budžes hořce zesměšňuje). Vulgární slovník není automaticky známkou neslušnosti, mravního rozkladu apod. Může být naopak výrazem i toho, že člověk odmítá hrát falešnou hru úsměvů a ušlechtilosti, do které je nucen tyranií, jež ve své pravé podstatě, jsme-li do ní vrženi (existenciálně angažováni), nemůže de facto být vystižena jinak než ostrým vulgarismem.

Kačenčina dcerka jednou v rádiu zaslechne něco jako Hrdý Budžes vytrval... a hned si vytváří iluzi hrdého Budžese, v něm nalézá svůj vzor. „Hrdý“ a „vytrval“ jsou příznačně i slova, jež mohou dobře evokovat rudou propagandu s jejím absurdním kultem titána, hrdého na strojovou poslušnost a příslušnost k zfanatizovanému davu, na něž bolševici degradovali ctnost vytrvalosti. Oproti Helenčiným ryze dětským problémům se střet mezi její naivní účastí v Jiskrách, na lampionových průvodech a důsledky vymývání mozků, jemuž je podrobena jak my všichni, kdo jsme v oné době chodili do školy, a mezi skutečností, obrazící se v mínění maminky, jeví destruktivně. Jedná se o stigma naší generace, která prožila přechod mezi svým „znormalizovaným“ dětstvím a současností bez skutečného vzepětí a očisty. Neměli jsme svůj rok 1968, kdy se jasně ukázalo, co jsou komunisté zač. Byli jsme vychováni v prostředí úsměvů a pohody, abychom se stali kolaboranty zrůdného režimu plného lži, nenávisti, blbství a mravního marasmu. A ti, kdo nás takto vychovávali, kdo normalizaci budovali, jsou dnes všude kolem na rozhodujících postech.

Helenka je oběť, má ovšem štěstí, že její matka odmítá na režimu participovat a nechává se raději vyhodit z divadla. Po listopadu 1989 se všichni normalizaci smáli, v televizi běžel pořad, který přejmenoval ČSSR na Absurdistán atd. Kolik z těch posměváčků se ovšem nechalo vyhodit ze zaměstnání kvůli pravdě? A smáli se i ti, kdo měli tu odvahu? Jistěže ne! Popření všech hodnot trvá dál, nad Sametovou revolucí zvítězili normalizační cynikové a šedivá masa naložená ve lži jako houby v rosolu. Hrdý Budžes je jedno z prvních bilancování generačního osvobozování se. První milník na velmi dlouhé cestě, která je před námi. Dost možná, že si celou hrůznost normalizace budeme schopni přiznat až za třicet, čtyřicet let, kdy navždy zmizí mrtvolně prázdné úsměvy těch, kdo jí zaprodali všechny lidské hodnoty.

Helenka nakonec zjišťuje, že žádný Budžes nikdy neexistoval, že to jen nesprávně zaslechla v rádiu verše: Hrdý buď, žes vytrval... Chápu to jako symbol pozdějšího mnohem obtížnějšího vystřízlivění.