Film 8 a ½ Felliniho (ČT 2, 26. května) je podle Respektu 21 (23.-29. května) považován za jeden z nejlepších filmů v historii – já osobně jsem po jeho shlédnutí měl pocit spíše opačný. Ne snad, že bych v něm nenašel nadčasové poselství, nedokáži ho ale přijmout. Název filmu je dán počtem snímků, které v oné době jeho autor, Federico Fellini, již natočil. Možná má upozornit na hlavní výpověď, která se týká Felliniho jako tvůrčího umělce.

Do filmu vstupujeme scénou, v níž umělec (v tomto případě režisér, Fellini ovšem vypráví o umělci obecně) sedí, stejně jako ostatní lidé, v autě. Auta jsou natěsnána na sebe i nad sebe a mohou být symbolem moderního věku s pro něj typickým izolováním jednotlivce. Lidé se na sebe dívají přes okna, jsou zavřeni ve vězení úzkého prostoru vozidla a překvapeně se otáčejí za umělcem (hraje ho M. Mastroianni), který našel odvahu vylézt, odletět pryč... v ten okamžik se svět symbolu ztrácí a vnořujeme se do života hlavní postavy. Je jasné, že musíme brát v potaz to, že ji už netísní klec... jaká však svoboda nyní zbývá?

Děj se odehrává v lázních, sny a vzpomínky se pletou s realitou, vzájemně se ovšem neprostupují: skutečnost a iluze jsou od sebe zřetelně rozpoznatelné. Největší prostor je věnován do omrzení opakovanému napětí mezi umělcem egoistou a umělcem nepochopeným tvůrcem. Ono osvobození z izolace nepřináší změnu okolí, ba podobá se spíše útěku před ním. Umělec se stal volným v tom smyslu, že rezignuje na autentický život, nechává se nést choutkami a okolnostmi, aby proti tomuto v naprostou marnost rozbitému vegetování postavil iluzi – iluzi jako tvůrčí princip. Film divákem manipuluje v tom smyslu, aby stál na straně umělcovy lži. Používá k tomu několik prostředků. Nejzjevněji se umělec jako umělec odráží od kritika scénáře, který ze sebe chrlí fráze hodné leda tak katedrových teoretiků. Postava je to ale dost laciná, nemáme jí totiž naslouchat, nepředstavuje diferencovanou alternativu vůči šťastné fantazii umělcově, naopak: kritik je poražen už tím, že nad jeho slovy nelze přemýšlet, je to a priori hňup. Stejně jsou na tom, jen bez šlehačky intelektuálních blitků, také ostatní komentátoři, tazatelé, novináře apod. Umělec mezi nimi působí autenticky už jen tím, že mlčí.

Jiným nástrojem ke zmatení diváka jsou ženy. Jsou příliš nitrosvětské, umělci a jeho vizím bytostně nemohou rozumět. Ačkoli jim tedy lže, mohlo by se zdát, že je to jejich chyba, že nejsou na úrovni lži, která je ve skutečnosti uměleckou iluzí jako všechno, co má nějaký smysl. Takovéto ontologické rozbití světa ho zbavuje jakýchkoli ohledů. Jedná se o naprostý opak procesu, v němž být tvůrčí znamená budovat svůj autentický prožitek. Felliniho umělec je ostatně v důsledku stejně nitrosvětský jako ženy, s nimiž hraje klamnou hru. Když se totiž její oběti v realitě nepřátelsky střetávají, sní o tom, jak se všechny jeho ženy skvěle snášejí v jakémsi jeho harému, jak ho obskakují, jak se usmívají a jak na něj dýchají atmosféru štěstí (chvilková disharmonie způsobená vyhnáním jedné ze souložnic kvůli jejímu věku je naprosto zahlazena ještě větším sebeponížením všech a zvláště jeho manželky, jež líčí umělcovým milenkám, jak je hodný a jak je správné sloužit mu). Mít takovéto iluze dokáže každý, stejně jako každý dokáže na zeď záchodku nakreslit kosočtverec.

Zvláštní a ne úplně okrajovou roli hraje ve snímku církev. V jedné ze vzpomínek ji Fellini představuje rozhorlenou hněvem nad prvním pohnutím chlapcova sexuálního pudu. Na jedné straně stojí romantická vzpomínka a chlapcův návrat k celkem nevinnému „hříchu“ i přes tvrdé tresty, které ho stihly, na druhé straně je mašinérie církve, jejíž logika je úplně pominuta. Církev působí jako stroj bez hlubšího smyslu, Fellini zbaběle pomíjí opravdovou konfrontaci – jednu ze stran předem zbaví všech zbraní. Stává se tak vítězem a svůj triumf si dotvrzuje podobným způsobem později ještě dvakrát. V lázních se totiž setkává s kardinálem, který nedokáže vstoupit do dialogu a žije jakoby už jen na loukách s asfodelem. Celá osoba tohoto preláta je izolovaná od života, slouží vlastně za symbol smrti – co do zjevu, hlasu, gest, způsobu chování atd. A umělec se s ní konfrontuje později ještě jinak, mnohem silněji než jen pouhým nasloucháním. Když je totiž pozván ke kardinálovi na audienci, všichni ho přímo teatrálně prosí o přímluvu – objevují se např. žádosti o povolení rozvodu. Tak se samota toho, kdo představuje život a zdravý rozum v protikladu k prelátovi, ukazuje ještě více a povýšeněji díky tomu, že na rozdíl ode všech ostatních (moderních lidí!) nepodléhá směšným pověrám.

Umělec pověřený úkolem natočit film bloudí ve Felliniho snímku bezradně sem tam a prožívá stále zřetelněji rozkročení mezi póly svého života: realitou a fantazií. Právě když si uvědomí, že není třeba nic konstruovat, nýbrž stačí vzít své sny, otevírá se volná cesta dílu. Tím dílem je pochopitelně právě 8 a ½ Felliniho, spletenec iluzí, jež mají sloužit k vyjádření určitého sebepojetí autora samotného.

Mluvil jsem o nadčasovém přínosu filmu a myslel jsem jím svědectví o tom, jak může být člověk rozbitý a falešný. Nedokáži však vnitřně přijmout glorifikaci tohoto stavu, ono vidění umělce jako egoistického snílka, který demontuje realitu z nejnižších pater reality samotné, aby se ukázal jejím nejbeznadějnějším zajatcem.