zlepšení mého vztahu k mamce, má vina
Dnes už se k mamce chovám dobře. Je to určitě dáno i uvědoměním si mého cituprázdného chování k ní na kurzu Linky důvěry, který vedla B. Baštecká. Tam jsem si po letech uvědomil, že k mamce téměř nic necítím. Že o citech pouze mluvím, ale nezažívám je. Od té doby je to lepší a lepší. Cítím, že mám mamku rád. Jednou jsem si zapsal: „Je supr, když můžete mít rádi vlastní mamku.“ Myslím, že důsledkem toho je, že jsem postupně schopen mít rád více sebe i lidi vůbec.
Na kurzu linky důvěry mi došla ještě jedna věc. VINA! Cítil jsem vinu za mamčinu CMP. Za to, že jsem jí nebyl schopen pomoci.
Taťka mi nedávno řekl, že on mamku našel ležet na zemi a odnesl ji do ložnice. Pak se asi nějak zbrchala a šla na záchod. Pak ji prý našel i podruhé a běžel pro záchranku. Ale já vím, že jsem ji našel já. Našel a nepomohl. NEPOMOHL! A navíc se smál!
Dnes mě napadá, že jsem ji patrně našel v době, kdy taťka běžel telefonovat pro záchranku. Ale to by přece nebyl tak dlouho pryč? Nebo mi to jen připadalo jako věčnost?
Dále si pamatuji, že mamku zavezli do místní nemocnice a odtud pak vrtulníkem do Brna. Taťka i mamka mi říkají, že jela sanitkou a ne vrtulníkem. Proč jsem si tak jistý, že ji vezli vrtulníkem?
Brácha tehdy nebyl doma. Byl na lyžařském kurzu. I on má zmatek v tom, kdy se co stalo, kde byl. Myslím, že jeho zmatek pochází zejména z rozdílných názorů mých, mamčiných a taťkových.
Snad ještě před dvěma lety jsem byl přesvědčený, že jsem mamce záchranku volal já. Vybavuji si, že mě taťka poslal volat záchranku a já pak úplně vyděšený koktal do telefonu. Jestli jsem si to jen vsugeroval, nevím. V každém případě si pamatuji jen taťkův povel, běh k budce a koktání. Cestu zpět domů, příjezd sanitky a nic dalšího už ne. Dokud mně taťka nepřipomněl, že jsem jel v pátek (tj. 31. 1. 1992) přímo ze školy ke strýcovi, dojel až v neděli a v pondělí jel na lyžařský výcvik, myslel jsem, že se celá věc odehrála právě takto. [bratrova poznámka]
Jednou jsme se ve škole na hodině Aleny Plhákové [psychoanalyticky zaměřená psycholožka] bavili o snech a mně za pomoci ostatních došlo, že můj sen (uvedl jsem ho výše) patrně souvisí se zážitkem s mamkou, kdy jsem jí nepomohl. Sen by mohl symbolizovat mou neschopnost něco zvládnout. Něco, co se neustále zvětšuje a přerůstá mě, až mě úplně pohltí. Ta bezmocnost zastavit zvětšující se objekt kolem mě se podobá bezmocnosti, ve které jsem se ocitl, když jsem mamku našel na záchodě.
V hodině krizové intervence B. Baštecké jsem před třídou říkal něco o svých zkušenostech z hospice, kde jsem byl na stáži. Vyprávěl jsem o pánovi, kterému právě umírala žena a já jsem u něho stál a cítil se nemožný a nevěděl, co mám s jeho obrovským smutkem udělat. Během vyprávění se mi začal třepat hlas, nohy mi slábly. Řekl jsem, že asi budu potřebovat chvíli pauzu. To už se mi valily do očí slzy. Raději jsem šel na chodbu, aby mě neviděla celá třída, a říkal jsem, že vše bude OK. B. Baštecká za mnou vyběhla. To už jsem se celý klepal, třásl a nebyl schopný mluvit. Ústa jsem měl úplně sevřená. Došli jsme do jejího kabinetu a tam se mi věnovala, dala mi napít a já se třásl a třásl... Také mi pak pomáhal můj spolužák M. Kolařík. Tato událost by mohla mít spojení s traumatickým zážitkem nalezení mé mamky těsně po CMP. Mohla být spouštěčem mých vzpomínek.
bratrův
vztah k mamce
Brácha se k mamce choval dál víceméně normálně. Jen zpočátku kopíroval podle mamky taťku (jsou si v mnoha oblastech dost podobní) v nehezkém chování k ní.
Horším obdobím bylo, když byl na vojně. Jako by se utrhl z řetězu. Hodně pil, poslouchal hlasitou hudbu, ze které mamka šílela. Naštěstí se to po vojně zpravilo a vztah mamky s bráchou se den ode dne lepší.
Ačkoliv spolu neměli před mamčinou CMP tak blízký vztah jako já s mamkou (brácha na ní byl méně závislý, v rodině byl označován za problematického, a tak trávil hodně času venku s kamarády), byl schopen mamku po CMP obejmout, dát jí pusu na rozloučenou, říci, že ji má rád. Toho jsem já tehdy schopný nebyl a ještě dnes mi to dělá potíže. Bratr také mamce častěji za něco nadával, vypěnil v debatách s ní. Přišlo mi, že například nebyl schopen pochopit, že když je mamka v depresi, opravdu si neuklidí, a když ano, tak s pláčem a obrovskou nechutí.
Vztah k mamce se v podstatném nezměnil, mám ji pořád rád, jen v něm navíc figuruje určitá nadstavba. Občas v něm vystupuji v roli autority, s podstatně vyšším kreditem než dřív. [bratrova poznámka]
V
listopadu
Dnes se mamka s bráchou natolik sblížili, že se nedá mluvit o tom, že mne má mamka raději.
mé
nové role vůči mamce
Vůči mamce zastávám několik rolí. Jednak jsem její syn, pak asistent, poradce ve složitějších věcech, „psycholog“.
Moje mamka je pro mě nadále mou mamkou a jsem jí synem. Když jsem smutný, potřebuji oporu nebo finanční výpomoc, tak pokud může, mamka udělá první poslední.
Většinou je to ale naopak. Jako bych já byl jejím rodičem, domlouval jí, co je správně, co nemůže a může, co je nemorální apod.
O změně vztahu (rolí) k vlastnímu rodiči jsem hovořil i se svou kamarádkou, jejíž matka je taktéž po CMP. Naše „příběhy“ a pocity byly téměř totožné, což mě uklidnilo, že takové věci nezažívám sám.
bráchovy
nové role
„Máš nové role k mamce?“, ptám se bráchy v listopadu 2003. „Syn su když se jedná o vztah k mé přítelkyni, k rodině, ale když jí říkám, co má a nemá, tak su spíš otec. Není to klasická role syna k matce. Syn asi nemá matku poučovat. Navíc to u nás někdy zasahuje tak trochu do intimní sféry - že o ní mluvíme. Mamku to těší a mě koneckonců taky,“ odpověděl mi.
mamka a taťka
Mám rád mamku i taťku. Oba mají své chyby a nedělám jim tu „radost“, abych jednoho před druhým shazoval, což by si asi oba přáli. Místo aby si po těch letech nějak odpustili a začali spolu lépe koexistovat, do sebe pořád narážejí jako „berani“. Mamka potřebuje vše hned. Taťkovi se nechce jí vyhovět hned, i když ví, že jí stejně jednou bude muset vyhovět. Mamka ví, že nemá na taťku sahat, že mu to vadí. Přesto sahá. Taťka ví, že mamce některá jídla nechutnají, a přesto je někdy udělá. Atd. atd. Nějak jim to funguje i teď. Mamka už si taťkovy výlevy nebere tolik k srdci a myslí si svoje. Taťka někam odejde a myslí si patrně taky svoje.
Taťkovi se nic nemusí říkat dvakrát. Pamatuje si a je spolehlivý. Nevyhoví pouze, když se mu nechce či nemůže. Přesto mu mamka, dokud jí s něčím nevyhoví, vše opakuje, čímž ho naštve. Stejně tak opakuje vše stokrát i mně, čímž mě taky štve, protože já jí se vším vždy vyhovím, jen třeba ne úplně hned.
Nechtěl bych být v taťkově ani mamčině kůži. Jelikož jejich „láska či co“ již do značné míry vyprchala, zbyla tu zodpovědnost. Taťka je zodpovědný, a proto zřejmě (sám to ví asi nejlépe) nikdy mamku úplně neopustí. Pomáhat ze zodpovědnosti a možná často i proti své vlastní vůli či s odporem musí být hodně těžké. Navíc mu to mamka moc neulehčuje. Místo, aby byla ráda, že ji neopustil, že jí uvaří, uklidí, nosí domů peníze atd., naléhá, aby ji měl také rád, byl k ní milý a pozorný. Chápu mamku. Nemá to lehké. Kdo by nechtěl být milován, či alespoň respektován? Jen nevím, jestli je to u mých rodičů ještě možné.
Říkám mamce, ať si najde nějakého kamaráda, pokud chce dobré slovo a něhu. Že takovéto věci si na taťkovi nemůže vynutit. A navíc, když si je bude vynucovat, ještě více se jí uzavře.
Úplně si uvědomuji, jak některá vlastnost, kterou dříve zatěžoval člověk jenom sám sebe, jako například mamčina pedanterie a nutnost mít vše hned, může naráz po CMP vyrůst v nepříjemnou vlastnost ovlivňující celé okolí.
Až v Chuchelné na rehabilitačním pobytu, kde se jejich vztah zhoršil, podle mne začala být CMP mé mamky pro taťku zatěžující, otravující. Od té doby jejich vzájemné nekomunikování a odcizenost vzrostla.
Mamka taťku potřebuje. Taťka mamku nepotřebuje, ale zdá se, že vůči ní cítí zodpovědnost, a proto ji ještě neopustil. Aby taťka vydržel, jezdí často pryč a pije alkohol.
„Já
nedělám nic, ale není to hezké, já to vím. Já su strašně líná. Já su takové
hovado líné. Ale taťka už toho má plné zuby. Ale ještě se na mě úplně
nevykašlal, i když to tak nevypadá,“ řekla mi nedávno.
mamka, obětní beránek naší
rodiny
Mamka začala po čase plnit v
naší rodině roli obětního beránka. Taťka se může na mamku vždycky zlobit. Když
jsem já naštvaný, stačí často také málo a už na ní něco vidím. Tak to bylo v
mém případě zejména před pár lety. V poslední době se snažím krotit, ačkoliv by
se nám někdy i chtělo „vypěnit“ kvůli nějaké hlouposti. I bratr se více krotí.
naše
neschopnost ulehčit matce život
Když jsem se zeptal mamky, co jí ulehčilo život, řekla, že to byl walkman v nemocnici, počítač, který dostala od svého bratra, schody do vany, které jí udělal taťka, atd.
„Kdybych měla nějakou oporu, nějakého člena rodiny. Jenže se mnou nikdo nechce jít. Já se syna neptám, protože vím, že nemá čas. Já ho teďka šetřím, já radši po něm nic nechcu. Stačí se podívat, jak je přepadlý,“ řekla mi mamka o bratrovi v listopadu 2003. Dnes se za ní brácha stavuje častěji a více jí pomáhá.
Až v poslední době, poté, co jsem pečoval o několik lidí (v hospici; v domě pro lidi s roztroušenou sklerózou; osobní domácí péče), jsem si uvědomil, že naše rodina mamce takřka vůbec neulehčuje život. Mamka nemá potřebné pomůcky na lehčí zvládání vaření a života doma (má pouze škrabku a přidržovač chleba, aby ho mohla ukrojit).
Nejvíc jsem si to uvědomil v Anglii, kde je plno různých pomůcek, které pomáhají člověku co nejvíce zmírňovat jeho handicap.
Tato změť viny a hněvu ve mně vyvolala vlnu aktivity, ve které jsem se snažil mamce co nejvíce pomoci. Nalepil jsem jí na boty protiskluzové části, aby se nemusela bát chodit po zledovatělé cestě, vyčistili jsme jí s bráchou počítač atd.
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel,
jež se v nás plazí, svíjí, žije
a jež tak jako červ ze shnívajících těl,
jak z dubu housenka z nás tyje?
Lze zabít Výčitku, jež neustává, žel?
Charles Baudelaire: Čas je hráč, Československý spisovatel Praha 1986 (úryvek z básně Nenapravitelné).
vina
Vina se v různých podobách táhne celou naší rodinou. Mamka si myslí, že si CMP zavinila svým životním stylem. Viní se, že si nevšímala svého pocení, napětí, brnění ruky, vyčerpání atd. Tyto nespecifické symptomy si vykládá jako předzvěst CMP. Mohla to být samozřejmě předzvěst CMP, ale potom by z toho také mohlo plynout, že velká spousta lidí s podobnými symptomy utrpí CMP, což není pravda. Dnes se viní za to, že nic nedělá, že je vše na taťkovi.
Mamka se cítí také vinna, že se ke mně a k bratrovi, když jsme byly děti, nechovala dobře. Že na nás řvala, od dětství mi kazila zažívání (málo mě kojila a nutila pít hodně sunaru, který jsem často vyzvracel).
Já se cítím vinen, že jsem mamce nepomohl, když jsem ji našel po atace CMP doma. Dále se cítím vinen, že jsem se k ní nechoval dobře - často jsem řval, byl nervózní, když po mně něco chtěla, trvalo mi to.
S bráchou se cítíme vinni, že jsme za mamkou moc nejezdili do nemocnice a na rehabilitační pobyt.
Mamka se cítí vinná, že mi hodně ubližovala. Často mi pokládá otázku, jestli ji mám rád. Kvůli minulosti a taky pro ujištění současnosti. Už v raném dětství jsem dostal nálepku „špatného“ a tu roli jsem chtě nechtě musel hrát. Mé dospívání to ovlivnilo dost zásadně. Zlepšilo se to až koncem devadesátých let. Mohu být konečně jiný. Respektovaný, hodný, citlivý... Mohu si doopravdy vážit lidí. Ale copak jsem takový nechtěl být i předtím? [bratrova poznámka]
Jestli i taťka cítí nějakou vinu, nevím, ale myslím, že ano. Možná je to jedním z důvodů, proč s mamkou zůstává.
Dnes
se k mamce s bráchou chováme dobře. Mamka mně odpustila, respektive mi řekla,
že mi nemá co odpouštět. Vina vůči mamce mě zatím nastálo neopustila, jen se
zmírnila.
S
vinou souvisí i potřeba odpuštění. Mamka nám s bráchou často říká, že ji moc
mrzí, že se nám mnoho nevěnovala, že na nás řvala apod. My jí to nemáme za zlé,
navíc to tak ani necítíme (zejména já). Z mamky jde úplně cítit, jak potřebuje
odpustit, avšak i přes naše verbální „odpuštění“ se mi zdá, že se stále viní.
Myslím, že je to tím, že si sama neodpustila to, že jsme byli před i po CMP v
podstatě vydáni napospas „osudu“ (což nebyla pravda, neboť mně se neustále
věnoval milovaný dědeček a brácha býval hodně venku s kamarády), že se věnovala
více práci než rodině a taťkovi.
možnost
zaměstnání
Mamka tvrdí, že nemůže být zaměstnaná. Když jí řeknu, že určitě existuje zaměstnání, na které nepotřebuje „tři ruky“, tak mi řekne, že by ztratila invalidní důchod, a tím debata skončí. S léty se její zdravotní stav horší, takže se myšlenka na to, že by mohla někdy ještě pracovat, pomalu vytrácí. Je to škoda. Myslím si, že by jí jakákoliv práce, třeba i dobrovolnická, moc prospěla. Mamka je ráda ve společnosti, je ráda potřebná, je pečlivá, schopná, zodpovědná.
současnost
- budoucnost
Lepší Dnes
Snažím se vcítit
Seberealizuji se
Korespondence mě nesmírně baví
Dnes jsem šťastná
Už dokonale vyrovnala
„já báseň“ z mamčiných memoárů
Naše rodina se nachází v době přechodu a velkých změn. Mamčin psychický i fyzický stav se vylepšil po návštěvě FN v Olomouci v červnu 2004. Poté, co přestala brát Lexaurin a Stilnox, už je schopná „žít“ i večer. Její deprese zatím neustaly, ale jsou mnohem mírnější. Ke konci listopadu 2004, kdy píšu tyto řádky, se mamka nachází u konce depresivní fáze. Občas řekne, že nechce žít, ale všichni víme, že za týden už bude dobře a bude mít radost ze života.
Taťka působí dost zničeně. Není zvyklý se svěřovat se svými pocity a vše v sobě městná. Mám o něj strach. Před dvěma lety si našel přítelkyni, u které je rád, a jak říká: „žije“. Mamka není ráda. My s bráchou soucítíme s mamkou, na druhou stranu jsme rádi, že taťka našel místo, kde je rád, kde chodí za kulturou, pěstuje zájmy, které léta nerozvíjel. Máme pocit, že by ho to mohlo zachránit. Když je doma, pořád se vzteká a dost pije.
Mamka má své přátele. V poslední době si hodně dopisuje z Čechoameričanem z Ameriky a je celá nadšená.
My s bráchou žijeme poměrně spokojeně. Dobře spolu vycházíme, děláme práci, která nás baví, máme kamarády a nejsme sami.
Reakce členů naší rodiny na výše uvedený příběh:
matka:
Četla si příběh několikrát v průběhu celého období, kdy jsem ho psal. Byla spokojená i přesto, že ho nepřikrášluji. „Může to tak být. Připadá mi to objektivní. Nejevím se tam až tak stupidně,“ řekla mi.
otec:
Četl si verzi příběhu těsně před finálními úpravami. Otci se příběh naší rodiny nechtělo číst. „Mě to nezajímá. To si píšeš ty. To neděláš pro mě!,“ řekl mi. Nakonec si ho přečetl a řekl mi, že je objektivní. Neměl žádné připomínky. Myslím si, že kdyby příběh četl důkladněji a chtěl se nad ním zamýšlet, nějaké připomínky by měl a možná by se mu „objektivní“ ani nezdál.
bratr:
Četl si příběh několikrát v průběhu celého období, kdy jsem ho psal. Do textu přidal a z textu smazal, co uznal za vhodné. S finálním příběhem souhlasí. Nic podstatného by neměnil.
já:
Celým příběhem mne provázel hněv. Hněv, proč se vše stalo. Hněv, proč jsem se nechoval lépe. Hněv, proč se ostatní členové naší rodiny nechovají lépe. Hněv, proč se okolí nechová lépe. Hněv, který mi dodával energii psát a tvořit. Hněv mne postupně opouští a více si uvědomuji, co je v naší rodině dobré a co se dá zlepšit. Myslím, že mám teď - konec listopadu 2004 - mnohem větší nadhled, než se objevil i v samotném příběhu.
epilog
Ten, kdo příběh naší rodiny přečetl, si určitě povšiml, že ne všemu v příběhu rozumíme, některé názory v průběhu měníme a někdy si i trošku odporujeme. Je to způsobeno dlouhým časovým obdobím, které příběh popisuje, dlouhým obdobím, kdy byl sepisován (zhruba 2 roky), a také povahou samotného života. Ten považuji za ze své podstaty neučesaný, často velmi nejasný, do něhož významy spíše dosazujeme, nežli by tam byly sami o sobě.
Při vyprávění příběhu jsem si často vzpomněl na malířku Georgii O’Keeffee, která si stěžovávala, že je působení na dálku zavádějící. Mnoho neznámých lidí si prý její obrazy a slova naprosto mylně vykládalo. V dopise A. Stieglitzovi z roku 1916 píše: „Musím to nějak vyjádřit,“ čímž naznačuje, že každý výrok i každý obraz musí být nějaký a nemůže být tedy jiný.
Co si O’Keeffee podle mě neuvědomovala či nechtěla uvědomit bylo to, že jakmile je příběh (umělecké dílo) „vypuštěn“, začíná mít svůj život, proměňuje se, mnohé vytrácí a jiné naopak přibývá. Neuvědomovala si, že to, co se o ní povídá a co píší kritici, není ona sama. Jsou to oni, či jejich reakce na podnět, který ona vyvolala. Ale stále je to jejich reakce - jejich příběh o ní.
Můj příběh obsahuje množství materiálu, který se dá také různě interpretovat. Svědčí o tom mimo jiné reakce lidí, kteří tento příběh četli. Jedni viděli v příběhu psychopatologii, druzí zdraví boj a normálnost, další podivné hranice uvnitř rodiny atd.
Jsem si vědom možnosti desinterpretace mnoha událostí a beru to jako daň za možnost tento příběh vypustit do světa. Nepodat ho v (skoro) celé šíři, dělat nějakou velkou cenzuru, by bylo bezpečnější, na druhou stranu by příběh ztratil autenticitu, kterou se mi doufám podařilo, za pomoci mé rodiny, do příběhu vložit.
I když se příběh točí kolem cévní mozkové příhody mé matky, je výpovědí o naší rodině jako celku, a také o mně. Možnost zpracování tohoto příběhu mi mnohé dala. V průběhu psaní se změnil můj pohled na mamku i mnoho jiných věcí v mém životě. Vliv příběhu na jejich životy udávají i mamka a bratr. V obojím případě šlo o lepší porozumění tomu, co se v životě naší rodiny dělo, o vyjasnění si otázek viny a vzájemných vztahů.
Zabývání se příběhem vlastní rodiny s sebou může jistě přinášet i negativní vliv. Na povrch například mohou vyplavat nové skutečnosti, se kterými může být obtížné se vyrovnat. Osobně si negativního vlivu nejsem vědom, ačkoliv se samozřejmě může časem objevit. Je to nejspíše způsobeno tím, že mnohé události byly negativní a lepší hlubší zpracování v rámci příběhu přinášelo obvykle úlevu, mělo terapeutický vliv. Dalším důvodem může být malý odstup od příběhu (půl roku).
Zjistil jsem, že není potřeba cítit vinu za matčinu CMP. Zdá se, že si
události zkresleně pamatuji a nemohl jsem pro mamku udělat více. Snad se jí
jenom nesmát, že nemůže pohybovat rukou, což byla asi normální reakce na něco
„nenormálního“. Mamka mi řekla, že mi nemá co odpouštět, že spíše já s bráchou
bychom měli odpustit jí, což jsme také mnohokrát udělali.
S bráchou jsme si lépe vyjasnili náš vztah. Měli jsme se rádi i předtím, ale teď je to ještě lepší. Uvědomění si, jak můj bratr prožíval dětství pro mě bylo novou informací a mnoho věcí jsem musel nutně přehodnotit. Zdá se, že „kletba“ horšího syna už z mého bratra spadla a někdy se přehupuje i na mě, což mi dělá velkou radost. Nemyslím tím, že chci, abych byl považovaný za horšího, jen je to dobrá změna, kterou bráchovi přeji.
Mamčinu dětinskost si už nevysvětluji mozkovou dysfunkcí, ale životním stylem. V blízké době mám naplánované, pokusit se s jednou neziskovou organizací najít mamce nějakou práci, kde by se mohla uplatnit. Mám také pocit, že by se tím dala zvládnout její deprese, kterou teď sice léčí antidepresivy, ale zatím bezúspěšně.
K mamce jsem mnohem méně ironický, než jsem býval. Zjistil jsem, že moje ironie není „srandovní“, ale jde o skrytou agresi. Jakmile jsem přestal mít touhu být vůči mamce agresivní - odpustil jsem jí vnitřně a začal ji mít rád - agrese se začala rozpouštět. Někdy jsem sice ještě ironický, zejména když je mamka velmi neodbytná ohledně nějaké hlouposti, ale to už je spíše reakcí mé osobnosti na její chování, než nějaká skrytá agrese.
Úlevné bylo, když jsem přišel na to, že nejsme tak špatná rodina, která se mamce vůbec nevěnuje. Uvědomil jsem si, že už samotný fakt, že se mamkou stále zaobíráme, že i po letech podnikáme nové akce ke zlepšení mamčina života, není málo. Podobně úlevné je, že se máme i přes mnoho výhrad stále rádi (věřím, že i mí rodiče - alespoň trošku).
I když od roku 1998 nežiji s rodiči a často jsem dlouhodobě byl v zahraničí, cítíval jsem se jakoby ve vězení. V příběhu píšu o tom, že bych chtěl, aby si mamka někoho našla, nějakého přítele či přítelkyni. Na základě rozhovoru s Bohumilou Bašteckou mi došlo, proč jsem chtěl, aby moje mamka někoho měla (kromě faktu, že by to mohlo být opravdu dobré). Chtěl jsem, abych mohl „vyletět z hnízda“, měl konečně pokoj, nemusel se zabývat rodiči a rozvíjel svůj vlastní život. To se mi plně povedlo až letos. Začal jsem být k událostem doma lhostejnější. Ne, že by mi to bylo jedno. Dále mamce i taťkovi rád v mnoha věcech vyhovím. Rozdílné je, že necítím břemeno, že na mě všechno stojí. Zjistil jsem, že život funguje nějakým způsobem i bez mé intervence. Taťka mamce stejně vyhoví, i když třeba nerad. Mamka je schopná si najít přátele apod. Na základě této zkušenosti i zkušenosti z mamčiny práce, kde se cítila nepostradatelnou mi došlo, že člověk opravdu není nepostradatelný. Tato myšlenka mi v poslední době hodně pomáhá, když mám pocit, že na všechno nemám čas, nebudu příjemný na všechny nebo nestihnu dodělat rozdělané úkoly.
Dostat šanci vyprávět příběh naší rodiny pro mne znamenalo, dostat šanci
stát se novým člověkem. Chtěl bych za ni poděkovat své matce, otci a bratrovi.
Jsem rád, že jsou ostrovem, který rád navštěvuji, a cítím se na něm bezpečně.
Dále bych chtěl poděkovat PhDr. Bohumile Baštecké (vedoucí mé diplomové práce a
inspirujícímu člověku) a Věře Šupolové (mé partnerce) za to, že mě doprovázely
na dlouhé, bolavé cestě příběhem. Také děkuji všem, kteří tento příběh četli, a
měli k němu cenné připomínky.