mamčina CMP - poškození

V lednu 2005 bude mít mamka 13. výročí po CMP. Datum 31.1. má každý rok zaznačeno v kalendáři.

Hemoragický typ CMP mamku poškodil pravostranně. Nepohybuje pravou rukou, kromě mírného pohybu v ramenním kloubu. Těsně po rehabilitaci byla mamka schopná zvednout ruku až nad hlavu. Dnes má rameno „zamrzlé“, jak říká. (...) visela mi podél těla, ale netáhla svou vahou, dnes ji vnímám jako těžké břemeno (...) Pravou nohu má také postiženou, ale je schopna chůze. Venku se necítí tak jista a chodí za pomoci francouzské hole. Nemá cit na pravém koutku úst. Když jí ryby, necítí kostičky a má z jedení ryb strach.

Na bolesti si mamka stěžuje takřka neustále. Nejčastěji jí „třeští hlava“, jak říkává. Je také velmi citlivá na změnu počasí, kterou den předem prožívá velmi nepříjemně - je jí špatně a bolí ji hlava. Pokud si nevypomůže prsty, jen stěží je schopna něco vypočítat. Řeč nemá postiženou. Menší problémy s hovorem, například se trošku zadrhla či zakoktala, mívala pouze večer, ale to bylo dle jejího názoru spíše tím, že přestávaly působit prášky [vysvětluji dále].

Co se týče pochopení mluveného slova, je třeba na mamku nemluvit moc abstraktně, ale spíše „polopaticky“, bez jakékoliv ironie. Mamka nechápala ironii ani před CMP. Zdá se mi, že se její „nechápavost“ pouze zdůraznila. U mamky nebyla narušena schopnost přemýšlet v písemné formě. Naživo je podstatně těžkopádnější. [bratr dopsal]

Také spánek se jí zhoršil. Od onemocnění, tedy od ledna 1992, jsem se kvalitně nevyspala. Jen „paběrkuji“, za cenu užívání léků na spaní. Jak ale píše v memoárech, již od dětství měla např. problém usnout, trvalo jí to i dvě hodiny. Do června 2004 spala s půlkou prášku Stilnox zhruba od deseti hodin do tří, čtyř hodin, a pak už jen ležela. Dnes už spí několik hodin úplně bez prášku [vysvětlení dále v textu, v tématu věnujícím se lékům].

Mamka má zdeformované prsty na pravé noze. Má je ohnuté a horší se to čím dál víc. Cítím v nich úpornou bolest. V poslední době mám taky velký tlak v rameni, jako by byla ruka vyvěšená, řekla mi mamka v červnu 2004.

(...) tělo namáhám jen jednostranně na levou část. Na levé straně se jí objevuje jedno „malé“ poškození za druhým. Prý asi proto, že tuto stranu přepíná. Na levé straně má vyoperovaný vaječník, cystu v prsu, ostruhu na noze atd. Mimo to má mamka i jiné zdravotní obtíže, s CMP nesouvisející, o nichž se, pokud to nebude důležité, nebudu zmiňovat.

Pokud si má zapamatovat, které tlačítko na dálkovém ovladači videa slouží k čemu, je to pro ni téměř nadlidský výkon. Naučí mě ovládat video. Perfektně to umím a za chvíli to neumím vůbec. Dříve bych si to asi pamatovala. Zapomněla jsem ovládat i počítač. Teďka píšu celoročně [přibližně 3 roky, prý nezapomíná kvůli tomu, že už nemá tak silné deprese], takže se mi to nestává. Asi chápu pomaleji. Všichni bez rozdílu stárneme a blbneme, řekla mi mamka v září 2003. Stejně tak se dívá i na televizi a nepamatuje si, co říkali. Zdá se, jako by měla i zhoršenou pozornost. Avšak pokud si nechci zapomenout vzít něco z domu do Olomouce, tak si to nemusím zapsat na papírek. Stačí říct mamce a mám 100 % jistotu, že mi to před odjezdem připomene. Motivace bude sehrávat velkou roli v mamčině schopnosti zapamatovat si věci. Myslím, že pro svoji pečlivost a spolehlivost musela být považována za dobrou pracovnici.

léky, které mamka bere

Mamka bere mnoho léků. Říká jim „oblbováky“, neboť mají mnoho vedlejších účinků. Nejvíce jich mají anxiolytika - mohou způsobovat závislost, únavu, otupělost, zmatenost, bolesti hlavy, nevolnost atd. V závorce uvádím dávkování - ráno, odpoledne a večer; v uvozovkách je, co mi mamka k danému prášku řekla:

Agapurin retard 600 (0-1-0). „Aby se mi neopakovala CMP.“ Bere celou dobu po CMP.

Euthyrox 50 (1-0-0). „To beru na štítnou žlázu.“ Bere ho od rehabilitačního pobytu v Chuchelné, kde přišli na to, že má hyperfunkci štítné žlázy.

Anopyrin 100 (0-0,5-0). „Na srdce“. Bere celou dobu po CMP.

Medostatin 20 mg (0-0-1). „Na noc kvůli zvýšenému cholesterolu.“ Bere celou dobu po CMP.

Baclofen 25 mg (0,5-0,5-0). „Abych nebyla tuhá. Ale vysadila jsem ho, protože to nemá cenu. Stejně jsem měla ruku a rameno ztuhlé.“ Po návštěvě neuroložky na podzim 2004 ho opět začala užívat.

Od roku 1996 (po ženské operaci) mamka brala Estrofen. Kvůli náběhu na předčasný přechod. Přestala ho brát minulý rok. Na otázku, proč ho přestala brát, mi v listopadu 2004 odpověděla: Neměla jsem čas si ho vyzvednout. Tak jsem ho přestala brát. Konzultovala jsem to pak se sestrou u gynekologa a ta mi řekla, že se nic neděje, že mám brát jen kalcium na kosti. Sestra to pak sdělila i gynekologovi.

Mamka donedávna užívala i anxiolytika. Začala je brát přibližně rok po CMP. Mamka mi řekla (v listopadu 2004), že se tehdy cítila bezprizorní, měla úzkosti, bolela jí hlava a měla strach chodit po venku. Jeden známý, který se zabývá léčitelstvím, jí poradil, aby řekla lékaři o předepsání anxiolytik. Mamka brala v průběhu let Oxazepam (oxazepam), Defobin (chlodiazepoxid) a nakonec Lexaurin 1,5 (bromazepam) (1-1-0). Na úzkosti, bolesti hlavy. Já už su závislá. Tento lék brala přibližně šest let.

Mamka také užívala různé léky na spaní. Mimo jiné např. Rohypnol. Posledních pár let užívala mamka Stilnox 10 mg (zolpidemi hydrogenotartaras). Tento lék přestala užívat během pobytu ve FN v Olomouci. I s těmito léky spala pouze asi čtyři pět hodin a dlouho jí trvalo, než usnula.

Několik let si mamka stěžovala, že se večer necítí dobře, jako by měla „absťák“ [mamčin výraz]. Hůře se jí mluvilo, častěji se zadrhávala, někdy i zakoktala. Po sedmé hodině večerní nechtěla telefonovat. Důvodem dle ní bylo, že prášky přestávaly účinkovat, zejména Lexaurin. Pokud mamka šla někam večer, tak si předtím vzala ještě jeden Lexaurin.

Užívat anxiolytika tak dlouho mi na základě informací z psychiatrie připadalo nesprávné. Zavolal jsem proto jedné známé psychiatrička a zeptal se jí, co si o tom myslí. Ta mi řekla, že mamka je na tomto léku závislá, a bylo by dobré, aby ho vysadila. Také mi řekla, že by mohla mít velmi nepříjemné abstinenční příznaky, a měla by proto jít na krátký pobyt na psychiatrii ve FN v Olomouci, kde by ji této závislosti zbavili.

Mamce se do nemocnice nechtělo. Po dlouhých debatách jsem ji nakonec přemluvil, aby se mnou jela do Olomouce za zmíněnou psychiatričkou, se kterou by se mohla pobavit o svých strastech. Konzultace s ní mamku přesvědčila o vhodnosti pobytu ve FN. V červnu 2004 nastoupila do FN v Olomouci. Zde jí postupně vysadili Lexaurin i Stilnox. Myslel jsem, že se budou zabývat i mamčinou depresí, ale nezabývali se jí, ačkoliv jsme se o ní s psychiatričkou i mamkou bavili.

Tento pobyt trval čtyři týdny. Závislosti na Lexaurin i Stilnox mamku zbavili. Mamka se teď cítí jako znovuzrozená. Večer se cítí dobře. Je schopná chodit ven, kolikrát chce. Není tolik citlivá na meteorologické změny. Nebolí ji tak často a úporně hlava. Mamka je všem doktorům a sestřičkám z psychiatrie FN v Olomouci moc vděčná a napsala jim děkovný dopis. I mně moc poděkovala, že jsem se o tento pobyt zasloužil.

Během tohoto pobytu byly mamce předepsány dva nové léky:

Tiapridal (Tiapridi hydrochloridum) 100 mg (0,5-1-0). Mamka neví, k čemu tento lék je. Neřekli jí to. Podle informací na www.tiapridal.cz je Tiapridal atypické neuroleptikum a používá se na: léčbu některých psychomotorických poruch ve stáří a u pacientů závislých na alkoholu, léčbu některých poruch motoriky a léčbu určitých silných nebo jinému léčení vzdorujících bolestí.

Prothazin (promethazini hydrochloridum) 25 mg. Užívala dvě až tři tablety. Na spaní a proti bolesti. V listopadu 2004 mi mamka řekla: Spala jsem mizerně i s tím Prothazinem. Tak jsem si řekla, že bez spánku být organismus nemůže. Teď neužívám žádné léky. Ležím a pak usnu. Mamka spí dle svých slov přibližně 4 hodiny. Zbytek noci leží.

mamka doma nastálo

Od té doby, co se mamka vrátila z Chuchelné, je doma nastálo. Nějakou dobu po příjezdu chodívala za svým známým léčitelem na akupunkturu k neurologovi a na rehabilitace do blízkého města, kde mamce rozcvičovali ochrnutou ruku. S postupem času mamka cvičila stále méně a méně. Dnes již necvičí vůbec a její pravá ruka je spastická a tíží ji. Možná k tomu přispěla i jedna lékařka - internistka, která jí řekla, že už s rukou nikdy hýbat nebude. Během pobytu v nemocnici B jí to vpálila přímo do očí. Jak mi řekla mamka, chtěla se po obdržení této informace věšet. Sestřička se jí smála a ptala se jí, jak si představovala, že to zvládne s pomocí šňůry od županu. Mamka se tomu prý nesmála, ale nakonec byla ráda, že se nad tím sestřička povznesla.

mamčino vyrovnání se s CMP

Těsně po CMP se mamce nechtělo žít. Já sem to furt vykřikovala, že nechcu žít. Byla jsem tou nemocí tak zaskočená, řekla mi mamka v listopadu 2003. Jinak jsem se ale s nemocí VŮBEC nedokázala vyrovnat! Postupně jsem se s nemocí vyrovnávala a když jsem se probouzela, uvědomovala si, že nemoc je trvalá (...)

Tehdy se mi „zhnusila“ tchyně (...) Stále do mě klavírovala, kterak ten a ten dědáček bral do ochrnuté končetiny kladívko, až dokázal uchopit i třeba tu sekeru a ruku mohl používat. Naštvala jsem se a řekla: „Kurva (...) jak mohu brát do pravé ruky kladívko, když v ní nemám sebemenší cit a nedokáži udělat s prsty ani tu špetku?“ Vzpomínám si, jak po nemoci mě netěšilo nic. Od dětství jsem vášnivá čtenářka (...) a při rehabilitaci jsem zjistila, že na čtení se nedokážu patřičně soustředit. Konzultovala jsem tento problém s mou rehabilitační sestrou (...), ta mi poradila, ať se vrátím ke známým pohádkám. První má kniha po nemoci byly „chronicky známé pohádky“ - Diamantová sekera. Rada pomohla, pohádky jsem znala a už jsem se dokázala soustředit a číst i beletrii. Tento návrat čtení proběhl po odchodu z nemocnice B, což bylo přibližně tři měsíce po CMP. Když jsem byla v roce 2003, asi v září na kontrole u neuroložky, byla jsem veselá a přiznala se, že už se cítím naštěstí NESTROVNATELNĚ LÉPE! Neuroložka mi hezky řekla a mile, že ona věděla, že nemohu mít nové krvácení do mozku, přesto mě na vyšetření CT poslala, protože viděla, že I JÁ MUSÍM VĚŘIT - A UKLIDNIT SE - ŽE MI NIC NOVÉHO VÁŽNÉHO NENÍ! Tak byla hodná a lidská a účastná. Mám ji za to ráda!

Uklidnění mamce přináší i měření tlaku a pozorování tepu na zápěstí. Doma máme digitální měřič tlaku. I přesto, že není vůbec přesný, při dvou měřeních je často velký rozdíl mezi naměřenými hodnotami, mamku měření uspokojuje. Tlak si měří několikrát denně. Doma tomu říkáme „tik“.

Hodně lidí mi říká, že mě obdivuje, chválí mě. Mně to připadá jako přehnaný chvalozpěv. Dost lidí se pokouší do mě vcítit, že by to nezvládli. A já říkám, že mně nic jiného nezbývá, řekla mi mamka v říjnu 2003.

Někdy mamka říká, že se s CMP vyrovnala, jindy že ne. Její nálada hraje v procesu vyrovnávání určitě velkou roli. Pokud je mamka v depresivní fázi, připadá si velmi invalidní a nevidí smysl dalšího života. Avšak i ve veselém období ji někdy přepadá pocit, že je moc invalidní a život v tomto stavu nemá význam. Já si někdy připadnu tak hrozně invalidní, ... ale tak hrozně ... já skoro nemůžu nic, řekla mi mamka v březnu 2004. Když se probudím, tak si znovu a znovu uvědomím, že su TOTÁLNÍ invalida, řekla mi v říjnu 2003. Lepší by bylo, kdybych nebyla, často slyšívám. Určitě ji v tomto názoru podporuje i taťka, který jí říkává, že umí jenom „spát, žrát a s...“

Na druhou stranu mi také řekla (říjen 2003): Jednou jsem v televizi viděla pořad o hluchoslepých, a su ráda, že nejsem hluchoslepá. Su ráda, že si můžu vyjít, kdy chcu a kam chcu, že nejsu na vozíku. Když má mamka lepší náladu, tak je na světě moc ráda, vše ji baví, peče buchty svému oblíbenému lékaři, dopisuje si s kamarádkami a kamarády, chodí na koncerty atd. Smysl svého života očividně nepostrádá.

Mamka považuje svou CMP za mnohem těžší, než ji považuji já, brácha i taťka. Jako by nám chtěla dokázat, že je na tom opravdu špatně a že opravdu nic nemůže dělat, mít uklizeno apod. Ačkoliv by se v porovnání s lidmi, kteří jsou mnohem více postiženi, mohlo zdát, že je mamka na tom dobře, považuje své postižení obvykle za velmi závažné.

Mamčina sebelítost nás doma štve. Když jí řeknu, že nemusela hýbat žádnou rukou, tak mě nějak odbude. Připadne mi, že po dvanácti letech je načase se s následky CMP nějak vyrovnat. Sice vím ze školy, že někteří lidé se s následky postižení nikdy nevyrovnají, ale stejně... Nebaví mě mamku neustále poslouchat, jak si stěžuje na svůj osud, i když chápu, že bych se možná nechoval jinak. Někdy si představuji, jak bych se asi choval, kdybych byl na jejím místě. Všechno by se zhroutilo. Škola. Sport. Natáčení. Ježdění po světě a bůhvíco ještě. Taky si vždycky vzpomenu, jaký komplex mám z toho, že mi například pomalu začínají vypadávat vlasy v „koutech“. Snažím se to zatím „maskovat“, ale když mě na to někdo upozorní, jsem ještě dlouho nesvůj. Mamku postihlo něco stokrát horšího než „kouty“ a já po ní chci, aby se s tím vyrovnala! Paradox. Nepochopení. Nevcítění se!

Mamka potřebuje obdiv a zaslouží si ho. Myslím, že jsme jí ho já ani ostatní členové naší rodiny moc nedávali najevo. S bráchou a taťkou jsme spíše nastaveni vidět to špatné, to co mamka hůře zvládá. V poslední době se s bratrem snažíme mamku více podporovat a dát jí najevo, že je dobrá a schopná.

[Vymětal (Speciální psychoterapie (Úzkost a strach), Psychoanalytické nakladatelství Praha 2003) píše, že člověk po CMP vnímá často lehčí postižení hůře, zatímco jeho rodina lépe. To může být dle autora způsobeno také tím, že lehčí postižení si člověk dobře uvědomuje, zatímco u těžších poškození bývá mnohdy narušeno i samotné uvědomění si postižení. Samsa, Matchar (Journal of Rehabilitation Research and Development Vol. 41, Iss. 3 (2004)) zjistili, že lidé po CMP se stejným poškozením vnímali kvalitu svých životů rozdílně. Autorům rezultovala mírně vyšší kvalita života u lidí s nižším poškozením.]

jak mamka zvládá život po CMP

Když mamce něco nejde, tak si k sobě mluví. Tato vnitřní řeč se v některých případech ustálila ve formě různých kréd. Když mám motolici - nízký tlak a cítím se jako opilá, říkám si: „Nojzarko, nemůžeš přece spadnout, když máš 3 nohy (s hůlkou).“ Když mám trauma přejít frekventovanou silnici (...): „Nojzarko, přejdeš sice jako zk. [zkurvená] žebračka, ale přejdeš naprosto sama…“ „A když si netroufám, počkám až někdo chce přejít též a poprosím ho o pomoc. A další mé krédo: „Než být blbě přejetá, raději počkat…“

(...) jsem abnormálně alergická na jakýkoliv vítr, i sebeteplejší. Jedna známá, zbožná paní, mi řekla, když jsem se jí stěžovala: „To Bůh Vás nese v náručí!“ (...) Někdy „pro jistotu,“ když mám motolici, beru s sebou i 3 kg závaží, jako mouku a cukr, abych byla těžší, neboť mám takový nepříjemný pocit, že vzlétnu jako čarodějnice.

Zatím to byla má poslední hospitalizace [v roce 1999]. Protože - od té doby si dávám „socialistický závazek“ na Nový rok, tedy na přelomu Silvestra a 1. ledna: „Nojzarko, TENTO ROK NE!!!! DO NEMOCNICE!“ Zaplaťbůh mi to zatím vychází. Jsem šťastná! V nemocnici se cítím dobře, protože jsem v kolektivu žen a ženy většinou bývají „ukecané“, takže během dne se vykecám do „bezvědomí“, ale ty noci ... Ta „odporná kurevská noční světýlka.“ V noci musím mít naprostou TMU, a to nelze v nemocnici jaksi zařídit. (...) Za ty roky, kdy bydlím a spím sama v kuteře [tak mamka nazývá svůj pokoj], už nesnáším společnost. Vždy od dětství jsem měla nekvalitní spánek. Zdědila jsem to po otci, velmi těžko jsem usínala. I dvě hodiny po ulehnutí jsem čekala na spánek. (...) Dnes jsem už skoro 12 let nemocná a pořád jsem jakoby načasovaná na ranní vstávání o půl páté. Dříve jsem musela mít budík, teď budík nepotřebuji. Jsem v tuto dobu vzhůru tak jako tak!

Jsem až takový blb, že si nedokážu „vychutnat pozdní jaro a léto“, už dopředu se stresuji, že „zase brzo bude držkopádovo“ na našem abnormálně nebezpečném schodišti!!! Za to si v duchu i nahlas nadávám, ale nedaří se mi to zlepšit.

Mamka se naučila také mnoha novým dovednostem… Taťka mi koupil takové „babičkovské“ papuče na petlici s přezkou. Vzpomínám si, že levou rukou jsem je absolutně nedokázala zapnout. Dnes už po 11,5 letech dokážu jen levou rukou bezmála nemožné, bezmála ZÁZRAKY! Ovšem nesmím mít depresi! Když mám depresi, nedokážu NAPROSTO ZHOLA NIC!!!

(...) sestra chtěla, abych se oblékla do tepláků ke cvičení. Byl to zdánlivě neúnosný požadavek. Nešlo to vůbec. Jedna ruka, levá, funkční, pravá nehybná, ochrnutá. Tak dlouho jsem to marně zkoušela, až jsem zapojila do činnosti mé zuby. Dnes jim říkám: „třetí ruka“... Bez použití zubů se prostě neobleču [zvýraznil jsem v obou případech]. (...) jsem se učila psát levou rukou [zvýraznil jsem]. Vcelku se mi dařilo. Otec byl levák a já poloviční levák. Třeba chleba jsem krájela VŽDY levou rukou. Takže přeorientování na levou polovinu těla zase nebylo až tak komplikované.

Humor je důležitou formou, jak se mamka i my ostatní vyrovnáváme s mamčinou CMP. Nedávno jsem např. mamce řekl: „Bez angličtiny bych nikdy práci o Nojzarpajdákovně nenapsal.“ (Mamka mluví někdy o své chůzi jako o „pajdání“.) Mamka se tomu hlasitě smála a řekla, že už se tak od srdce dlouho nezasmála. Někdy humor, zejména můj a taťkův, přechází i do jízlivé ironie, kterou mamka nemá ráda. Mamka mi říkává: „Ty můj ironiku“.

V mamčině pokoji je několik křesťanských symbolů (křížky, obrázky Ježíše). Před CMP neměla v pokoji žádné náboženské symboly. Když jsem se jí v listopadu 2004 zeptal, jestli si připadne jako věřící, tak mi odpověděla: No… vlažně… středně. „Jak se to projevuje?“ ptám se dál. Snažím se nebýt vulgární. „Modlíš se někdy?“, navazuji. Ne, já to neumím, já už jsem to zapomněla. Když jsem byla děcko, tak jsem to uměla. I Otčenáš jsem zapomněla.

Mamka má mnohem méně peněz než dříve. Mamčin plat sekretářky sice nebyl nijak úchvatný, ovšem invalidní důchod už vůbec ne. Když taťkovi přispěje na bydlení, zůstává jí 2000 Kč. Je obdivuhodné, že i s tímto málem dokáže nakoupit spoustu dárků pro nás i oblečení pro sebe.

Na mamčině lepším zvládání života se podílí mnoho lidí.

Taťka: vyrobil mamce několik pomůcek (schody do vany, stolek v pokoji); spravuje domácnost; vaří mamce.

Brácha: jezdí mamce pomáhat a dělat jí společnost. Dříve se objevoval přibližně jednou dvakrát za měsíc. Dnes jezdí více, protože taťka bývá častěji pryč. Zejména v poslední době se k mamce chová moc hezky a hodně ji podporuje (psychicky i výpomocí s domácností).

Já: pokud jsem v ČR, jezdím za mamkou na návštěvy jedenkrát či dvakrát do měsíce. Bavíme se, díváme se spolu na televizi a pomáhám jí, s čím potřebuje. Nejčastěji dělám zahradníka a přibíjím obrázky na stěnu jejího pokoje, někdy jí něco dobrého uvařím, protože taťka nemá moc velkou motivaci vařit věci, které mamce chutnají. Také jí dělám „psychologa“, jak mi říká.

Oba s bráchou působíme jako vyjednávači mezi mamkou a taťkou, protože tak je komunikace mezi nimi jednodušší a bez „emocí“.

Mamčin mladší bratr s manželkou: přijíždějí několikrát do roka mamku navštívit, někdy ji vezmou i na výlet. Strýc mamce dal starší počítač s tiskárnou, který mamka velmi často používá a považuje za „dar z Nebes“.

Mamčin starší bratr s manželkou: také párkrát do roka přijedou mamku navštívit; někdy ji vyvezou na výlet.

Babička (mamčina matka): dokud žila (zemřela v září 2004), dělala mamce společnost, zašívala jí věci, pomáhala s nákupem. Byly si moc blízké. Babička mamce vždycky říkávala, jak je moc ráda, že ji má a že má teď na stáří šťastné období. Mamka byla taky moc ráda, že má „maminku“, jak jí říkávala.

Přátelé a známí: popisuji dále.

co mamka dělává

Mamka ráno vstane kolem sedmé i dříve, nasnídá se a jde k „babičce“.

Mamka navštěvuje babiččin dům každodenně i po babiččině úmrtí, ve stejnou dobu, jak byla zvyklá. Když jsem se jí ptal, proč tam chodí, tak mi odpověděla: „Kontroluji barák, jestli tam není rozbité okno. Je to taková povinnost. Přijdu do ložnice, kde je maminčina urna, pohladím ji a řeknu: Ahoj mami, tak už su tady zase. Vykládám si s ní.“

Od „babičky“ chodí mamka do obchodu na nákup, pokud nenakoupil taťka. Někdy nakupuje časopisy, léky nebo jiné věci pro jednu starší paní z našeho činžáku. Občas dělává různé maličkosti i pro jiné lidi z našeho činžáků a okolí. Vymyslel jsem pro ni označení: „sociální pracovnice našeho činžáku.“ Zbytek dopoledne mamka tráví čtením knih, nebo se dívá na televizi. Po obědě si jde obvykle na chvíli lehnout. Po odpočinku někdy chodí znovu ven.

Až se vrátí, dívá se na televizi, čte si nebo píše na počítači dopisy svým kamarádům a kamarádkám. Večery tráví téměř vždy u televize. Občas jde „na kulturu“, jak říká - obvykle na koncert. Kolem desáté chodívá spát. Výjimku z tohoto stereotypu tvoří moje a bratrovy návštěvy, návštěvy jejích bratrů s ženami, návštěvy jiných lidí, a to velmi zřídka.

Mamka vystupuje v současnosti v několika rolích. Na roli partnerky si mamka velmi zakládá, ačkoliv se dá jen stěží říci, že jde v případě mých rodičů o partnerství, rozhodně tedy ne o fungující partnerství. Dále se často vžívá do role pacientky, role matky, role pečovatelky - dříve o babičku, dnes o některé starší lidi v blízkosti našeho bydliště. [Je zajímavé porovnat, kolik je stresu v současném životě mé matky a obdobím před CMP]

Když jsem se mamky zeptal, jestli se nějak změnila přátelství (počet a kvalita) po její CMP, tak mi řekla: „Rok jsem marodila a za ten rok jsem o kamarády přišla, protože na mě neměl nikdo čas. Ti, co byli v práci, párkrát mě navštívili. Protože asi cítili povinnost. Pak už asi ani neměli chuť. Protože jsem byla asi dost nespolečenská. A pak už nechodili. Ale vytvořila jsem si nová přátelství v nemocnici. Ale hodně mně jich už poumíralo. Předtím jsem měla kamarádky - ty zůstaly - ale nemají tolik času. Já čas mám, ale ostatní ne. Já říkám, že se možu o čas opřít.“

Mamka má dnes několik kamarádek a jednoho kamaráda, se kterými si dopisuje. Tato přátelství považuje za velmi kvalitní. I kvalitnější, než byla přátelství dříve. Ale chybí jí osobní kontakt s přáteli. Ti se po CMP pomaličku vypařili z jejího života a objevují se obvykle jen na její narozeniny. Mamka se s nimi pak „vykecá do bezvědomí“, jak říká, jenže po zbytek roku nic, a tak jí zbývá taťka, já s bratrem, příbuzní, naše postarší sousedka (se kterou spíše soucítí, nežli by měla vyrovnaný vztah, jak se zmiňuje v memoárech).

Moc bych si přál, aby si mamka našla nějakou kamarádku či kamaráda, se kterými by se i stýkala. Jenže to je asi problém, když nikam moc nechodí a většinu času stráví čtením nebo u televize. B. Baštecká mne upozornila, že důvodem může být, že chci, aby byla mamka „v dobrých rukou“, a abych nemusel na ní záviset.

Nedostatek společnosti mamka řeší tak, že člověka, který přijde, zahrne hned u dveří vším, co se stalo. Pokud jde o mě, reaguji na ni často podrážděně, protože si potřebuji chvíli vydechnout a nemám hned chuť na „mluvenou smršť“.

Mamka si někdy říká o pozornost pro mne nepříjemným způsobem. Jednou mi například řekla, že si něco udělá, pokud nepřijedu domů. Na tuto „hru“ jsem nepřistoupil, a řekl jsem jí to. Stejně jsem se ale celý den necítil dobře a v duchu si říkal: „Co kdyby!“ Rozumím jí. Snažíme se jí s bráchou více věnovat. Mamka je ráda.

jak si mamka říká

Mamka si doma, kromě svého jména, s úsměvem říká „stupidka“ (často nerozumí ironii, vtipům, něco neslyší, či slyší jinak), „satelitka“ (zajímají ji „drby“), „šilena krava“ (taťkovi říká kratce šileny byku), „nojzar-hovna“ (často jsem jí říkal „nojzarovna“).

Nevím, jestli tyto názvy více hovoří o jejím vztahu k sobě nebo o nás, ostatních členech naší rodiny, kteří ji často utvrzujeme v její nechápavosti, neschopnosti, přiblblosti apod. Často sice v nevážné formě, ovšem i na nevážnosti je přece „kus pravdy.“ Dnes se s bratrem snažíme dát jí najevo, že není „stupidka“ a podobně, ale normální, hodnotný člověk, naše mamka. Svědčí o tom například zmíněná „nálepka“ mamky „sociální pracovnice našeho činžáku“.

dětinskost mamky

Mamka mi někdy připadne dětinská. Směje se „adolescentním“ vtipům v televizi, mluví o nevhodných věcech nevhodným způsobem (např. o intimních záležitostech) před příbuznými, kteří se potom cítí trapně. To, co říká, nekontroluje a často si nejspíš ani neuvědomuje. „Připadneš si někdy dětinská?“, ptám se v březnu 2004 mamky. „Jasně. Já su nedospělá. Dětinská si připadám odjakživa. Taková nevyzrálost,“ odpovídá mi. Z mamčiny dětinskosti jsem si učinil závěr: CMP asi postihla nějaká centra v mozku, a proto se mamka někdy chová dětinštěji. Změna mého názoru přišla, když mi B. Baštecká jednou řekla: „A není to spíš tím, že nemá žádné povinnosti?“ V tu chvíli se kauzalita, že dětinské chování je následkem CMP, rozpadla. Vzpomněl jsem si, jaké má mamka povinnosti. Jako dospělý člověk, pohybující se, mající k dispozici jednu ruku, mluvící, myslící ... by mohla mít určitě mnohem více povinností.

Bojím se, že by ji mohl někdo lehce zneužít, protože nedokáže odhadnout lidi. Jako by měla sníženou sociální inteligenci. Také nechápe ironii, vše jí člověk někdy musí říkat jako malému dítěti. [bratrova poznámka]

Nedostatek smysluplné činnosti má patrně za následek nudu. Před CMP byla mamčinou náplní dne práce. Po CMP tuto „díru“ nevyplnilo kromě výše uvedených povinností skoro nic. Když se mamka cítí dobře, tolik se nenudí, říkává. Peče buchty svému oblíbenému lékaři, chodí na koncerty, po městě atd.

mamčina deprese

Když nemám depku, prožívám štěstí, takovou jakoby euforii, že žiji. Depky mi pomáhal přežít můj drahý syn, Alešek, nenechal mě spadnout až na dno, vždy mě podržel.

Mamka má čtvrt roku „depku“, jak nazývá svou náladu. Dalšího čtvrt roku má výbornou náladu, po které přichází opět depka. Mamka neví, kdy toto střídání začalo, ale je to hodně let. Veselá zpočátku nebyla vůbec. Neví, proč se její nálady střídají.

Básnička, kterou jsem mamce napsal v jedné z jejich depresivních fází, patrně v roce 1998. Má ji na stěně a často si ji čte.

Ona

Vstává, protože se to sluší

Jí, protože musí

Pije, nechce být dehydrována

Žije, protože neví, jak zemřít

„Depka“ přichází s prvním sněhem. Někdy mluvíme i o depresi. Nechci hodnotit, zdali má skutečnou depresi, jako psychopatologickou jednotku. Dříve mi připadlo, že ano. Dnes mi připadne, že spíše ne.

„Depka“ se u mamky projevuje tak, že má nepořádek v pokoji, neustále civí do televize, neutře nádobí, nechutná jí a hubne, nepíše dopisy kamarádkám, chodí pouze k „babičce“, je plačtivá, pořád si na něco stěžuje, raději by odešla ze světa, civí do neznáma, atd. Taky jí připadne, že na ni lidi „čumí“. „Co možu, že? ... Ježiši, já tak hrozně pajdám a su tak strašně škaredá,“ říkává.

„Veselost“ se projevuje tak, že je neustále dobře naladěná, směje se, je ve všem aktivní, peče buchty svému oblíbenému lékaři, chodí na přednášky, na koncerty. Je tak aktivní, že dělá i to, co po ní druzí nechtějí, čímž mne, bratra i taťku štve.

Jak jdou léta, intenzita depresí se snižuje. Dnes nám připadá, že deprese trvala asi jen měsíc a nejtěžší část zhruba týden. Bohudíky.

Dříve jsem byl přesvědčen, že by bylo vhodné, aby mamka brala antidepresiva. Dnes už o tom nejsem tak přesvědčen, protože se síla depresí postupně snižuje.

Taťka (brácha taky moc ne) mamčiny deprese nechápe nebo nechce chápat. Myslí si, že je jenom líná. Není schopen pochopit, že by to mohlo být třeba něco jako nemoc.

Někdy mi připadne, že jsem jediný, kdo mamčiny deprese chápe. Za to, že pokládám depresi za nemoc, která se dá léčit, může studium psychologie. Nechci tím říct, že by se na depresi nepodílelo mamčino „nicnedělání“, odříznutí od světa práce a společnosti atd. Jen jsem schopen vzít v potaz, že deprese může být i něco, co je způsobeno např. „špatnými procesy“ v mozku, které se dají léčit.

Nesouhlasím. Mamčiny deprese chápu, jen k nim nehodlám přistupovat apaticky. Tj. nehodlám se s nimi smířit, a už vůbec ne s nepořádkem a rezignací. Tím, že například poukazuji na to, že by bylo záhodno uklidit, se mamku jen snažím vyburcovat k činnosti. Už proto, jak se domnívám, že její nečinnost má na depresi rovněž svůj podíl. Zároveň se jí také samozřejmě snažím poskytnout co největší psychickou podporu. [bratrova poznámka]

Proč je mamka depresivní, nebo „veselá“, není lehké zodpovědět. Přijde mi, že mamčiny nálady nemusejí souviset s CMP, ale spíše s jejím stylem života, odříznutím od světa, nechozením do práce.

Na depresi má vliv její fyziologický stav, ale podstatněji i styl života. Při podobně bezesmyslném životě musí být v depresi zákonitě každý. Pomohlo by jí, kdyby našla někoho na podobné vlně a možná i skutečnost, kdyby se mohla o někoho starat, někomu pomáhat... [bratrova poznámka]

Doma jsme raději, když je mamka „veselá“, ale i veselost nám někdy leze dost na nervy, již zmíněnou přebujelou aktivitou, neustálým mluvením a požadováním, že chce něco udělat.

Důvodem, proč nás také štve, je její osobnostní rys, že potřebuje mít všechno hned, je absolutně neodbytná, stále svůj požadavek opakuje, dokud ho člověk nesplní, či nevypění.

Ale, jak už jsem napsal, vše se postupem času lepší a i mamka už ví, jak na nás, když chce, abychom pro ni něco udělali. (Taťku nenaštvat je problém, poněvadž ho mamka štve patrně již svou existencí. Určité minimální náznaky, že ji má stále rád, se tu a tam objeví. Mimochodem i pro nás s bráchou není problém taťku čímkoliv naštvat. Schopnost za cokoliv se naštvat patrně souvisí s jeho „genialitou“ najít důvod k naštvání. Dalším důvodem je, že on sám dělá vše velice pečlivě a poctivě a všichni ostatní pak dělají vše stejně nebo hůře - což je pro něj důvod k naštvání.)

Jednou byla mamka i u klinické psycholožky. Dlouho jsem jí říkal, že by jí mohla pomoci s její náladou. Tak tedy šla. Paní „doktorka“ jí řekla, že když „hovno dělá“, tak depresi bude mít a víceméně mamce vynadala, jak se to chová. Mamka už k psycholožce znovu nešla a nechce ani k žádné jiné.

Mamka je dnes skeptická takřka ke všemu. Podílí se na tom patrně i deprese, ale zvýšeně skeptická je i v nedepresivních obdobích. Mamka nevěří nejen ve svou budoucnost, ale v budoucnost všeho. Politika je na nic. Zdraví je na nic. Peněz je málo. Všechno je horší a horší.

mamčin strach

Mamka se hodně bojí a je mnohem úzkostnější, než si ji pamatuji před CMP. Bojí se například jít sama v poledne do našeho parku, kde se nic nestalo patrně v celé historii našeho města. Nebo neustále zamyká apod. Někdy mi připadá, že to má z „přiblblých“ amerických filmů a zpráv TV NOVA, kde se to vraždami, znásilněními a okradením jen hemží, a mamka si myslí, že to je reálný obrázek dnešního světa.

„Úzkost mě provází, co su nemocná. Já mám strach ze všeho,“ řekla mi mamka nedávno.

mamčin zisk z CMP

Nemocí jsem především zpokorněla. Už nejsem lhostejná (tedy snažím se nebýt lhostejná) ke svým bližním, snažím se vcítit do jejich problémů a pomáhat jim, jak se dá.

Naučila jsem se i přes svou labilitu, protože mám kolísavý tlak, převážně nízký a tentokrát tuto situaci už v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEKORIGUJI ALKOHOLEM, neboť se toužím dočkat vnoučátek, a přece jen AŽ TAK ZPOZDILÁ NEJSEM (nechci psát „blbá“, i když by se možná i patřilo).

A když napsal [já] tu esej o človíčkovi [uvedena příloze č. 4], kterou si přečasto čtu, že už ji téměř znám nazpaměť a tak miluji a pak ty básničky, které rovněž miluji, naučila „jsem se milovat i moji nemoc“.

výhody, které CMP matce přinesla

Jelikož je mamka invalidní důchodce (má kartu ZTP), má kromě invalidního důchodu různá zvýhodnění. Mívá slevy na představení, koncerty, kino, autobus,... někdy i padesát procent. Mamka taky dostala v obchodě slevu na koženou bundu 500 Kč. Mamka díky svému ZTP dostala příspěvek na auto, které bychom jinak patrně neměli. Mamka je za tato zvýhodnění moc ráda. Umožňují jí alespoň relativně důstojně žít. Jenže, co si může dovolit, když jí po odečtu na domácnost zůstane zhruba 2000 Kč!

mamčin pokojo - její království

Ten, kdo by chtěl poznat mamčin život, by měl nahlédnout do jejího pokoje. Tento pokoj, který nazývá „Kutera“ (slovo pochází patrně ze slovenského kutica), je výstavní síní jejího života, jejím královstvím. Je to malý pokoj, kde je postel, skříně a mezi nimi úzká ulička.

„Každému člověku říká jeho tajné náboženství, že si nejlíp udrží smrt od těla kupou všelijaké veteše a krámů… Čím víc mám krámů, tím jsem bezpečnější, anebo myslím, že jsem. Smrt si bude muset proklestit cestu tím haraburdím, než se ke mně dostane, ale i pak si ji třeba podplatím některým z mých nejdrahocennějších krámů…“

W. Saroyan: Jak neumírat, Praha Eminent 2000

Všude po stěnách visí malé obrazy, fota herců z časopisů, přáníčka k narozeninám, citáty, různé útržky z časopisů a památky ze všech výletů, na kterých byla během několika posledních let. Pokoj působí přeplněně, přesto útulně.

mamka chybí v mých vzpomínkách

Do doby, kdy jsem začal studovat vysokou školu v roce 1998, si nic podstatného týkající se naší rodiny a mamky nepamatuji. Je to zvláštní. Toto období mám plné střední školy, sportování, tanečních, kamarádů a lásek. Kamarády jsem měl, ale v kolektivu jsem byl dost nevýrazný a introvertní. Mamka v mých vzpomínkách nefiguruje.

Z doby střední školy a patrně i konce základní školy si pamatuji jeden často se opakující sen. Nevím, kdy se mi zdál poprvé, ale předpokládám, že nějak souvisí s mamčinou CMP. Ležím na posteli, je tma, něco se kolem mne zvětšuje. Jakoby nějaký obal. Je stále větší a větší. Ze začátku mám pocit, že můžu zvětšování nějak ovlivnit, ale čím je „TO“ větší, tuším, že to nepůjde. Obal se neustále zvětšuje. Je obrovský. Úplně se v něm ztrácím. Připadám si menší a menší. Mám šílenou úzkost. Myslím, že už to nevydržím. Doufám, že už se obal nebude více zvětšovat. Zvětšuje se. Stejně jako má úzkost. Nevydržím to. Nejde to vydržet. Úzkost. Úzkost… Probouzím se zpocený. Plný úzkosti a rád, že to byl „jen“ sen. Tento sen se mi zdál naposledy zhruba před dvěma lety. V březnu 2004 se mi stalo, že jsem se do tohoto snu v polospánku trošku dostal. Byl mi vcelku příjemný. Pohrával jsem si se zvětšováním a zmenšováním toho obalu. Nějak jsem věděl, že ho zvládnu, a kdyby náhodou přece jen ne, tak můžu vstát a být bdělý.

můj odstup od mamky

„Jak bys popsala, jak jsem se k tobě choval po CMP?,“ zeptal jsem se mamky v dubnu 2004. „Tys byl takový něžnější. [brácha] byl takový tvrdší.“ Vůči mně neměla žádné výhrady. „Teď je to přepychové. Normálně se nesměju, protože nemám čemu.“

Po určité době po mamčině CMP jsem k mamce začal být chladný a věcný. Nejsem schopen tuto dobu přesně určit. Rozhodně trvala několik let, až do mého nástupu na vysokou školu, kde se to postupně začalo lepšit. Jakoby má mamka ani neexistovala a místo ní doma byla jiná osoba. Formálně jsem se nechoval špatně, vyhověl jsem jí se vším, ale nic jsem k ní necítil. Svými neustálými požadavky typu: přibij mi tento obrázek, zabal mi toto apod., mě často až otravovala a cítil jsem vůči ní hněv. Tento hněv jsem navenek nevyjadřoval a dusil ho v sobě. Jednou za čas (zhruba za dva měsíce) jsem „vyletěl“ a mamku za nějakou banálnost „seřval“. Pak mi to bylo líto a omlouval jsem se jí. Mamka mi v té době říkala, že jsem jízlivý a ironický a náladový. Připadá mi zvláštní, že si doposud až na malé výjimky, nestěžovala na to, že jsem k ní byl chladný. (Možná je to proto, že se chovám v porovnání s taťkou k mamce jako „anděl“.). Dokonce mi říká, že je moc ráda, že mě má, a že jsem na ni hodný. Choval jsem se k ní podle mého názoru někdy až odporně. Mrzí mě to. Rád bych to vzal zpět. Proč jsem se tak k ní choval? Jedním z vysvětlení je, že mi byla odebrána maminka, kterou jsem do té doby nadevše miloval a byl její „kuřátko“. Byl jsem nahněvaný, že už není taková, jaká byla, že se o mě nestará, atd.