mamka popisuje CMP

 

                Tehdy jsme byli koncem ledna 1992 všichni nemocní s chřipkou. Mně MUDr. (…) předepsal lék Tetracyklin [širokospektré antibiotikum], který jsem bohužel nesnášela. Na otázku, proč tedy Tetracyklin brala, mi řekla, že jí nenapadlo, že existuje i možnost ten lék nebrat, případně si předepsat jiný. Byla jsem na pokraji zhroucení. Spala jsem provizorně v obýváku [v ložnici bylo dle mamky málo místa na stonání] na matracích, měla hrozné nechutenství a často zvracela. Ten lék jsem nesnášela. Pak jsem jednou šla na WC a spadla na zem a nemohla vstát. Zavolala jsem na taťku, aby mě zvedl, on mě odnesl do postele [mého bratra], abych tak provizorně nemarodila. Pak se na mě došel podívat a zjistil, že mám zkřivený koutek. Zavolal pohotovost. Přijela rychlá sanita. (...) V sanitě, protože jsem měla naprosto prázdný žaludek, se mi tou jízdou udělalo nevolno a pozvracela jsem zdravotní sestru, která byla jako doprovod. Pochopitelně byla otrávená, protože byl leden a mrzlo, asi –15 º C.  Zvratky páchly. Ale ani 1x se mě nezeptala: „Paní, jak se cítíte?“ Protože jsem ji pozvracela. Vůbec neměla soucit. To už jsem nehýbala pravou rukou. Do sanitky mě dovlekli po mých vlastních nohou v županu, to jsem ještě dokázala. Pak mě převáželi do Brna. Bylo mi tak nevolno, že to vím jen zpětně. Připadala jsem si, že „cestuji na nastartované posteli“. Přitom jsem byla v náklaďáku – asi sanitě, ale bylo tam tma. (...) Z Brna si jen vybavuji tým lékařů, ale co se mnou dělali, to vskutku nevím. Jen se mě stále na cosi ptali. (...) informoval taťku o skutečnosti, že mi kapala krev na mozek [šlo o hemoragický typ CMP]. Zpočátku jsem byla na interně, pak na intenzivce.

 

                Dne 31. 1. 1992 (...) mě ve věku necelých 40 let postihla VÁŽNÁ MOZKOVÁ MRTVIČKA. Zprvu tomu říkali lékaři „malá cévní příhoda“. Ovšem jak „malá“, když mi zůstala TRVALE ochrnutá pravá ruka? Tehdy se ovšem ještě nevědělo, že TRVALE…

 

                Mamka měla 39 let, když ji postihla CMP. Já jsem měl čerstvých 13 let, brácha 15 a taťka 41.

 

                já popisuji vznik CMP

 

                31. 1. 1992 jsem byl doma. Pamatuji si, jak jsem ležel v posteli. Byla tma. Už jsem spal či jenom ležel. Slyším křik, tak vyběhnu z pokojíku a vidím mamku, sedící na zemi kolem záchodové mísy. Vypadá divně. Jako v amoku. Mlátí pomocí své levé ruky pravou rukou o mísu a říká, že s ní nemůže hýbat. Usmívám se. Opakuje to. Myslím si, že si dělá legraci. Nechápu to. „Jak, nemůžeš hýbat?“ říkám jí. Mlátí s ní dál. Jsem zaskočený. Nevěřím jí, ale zároveň nerozumím, proč by si dělala tak divnou legraci. Taťka není doma. Nevím, co mám dělat. Objevuji se v pokoji. Nevím jak. Ležím v posteli. Je tma. Třepu se. Taťka nejde a nejde.

 

                bratr popisuje vznik CMP

 

                Napsat něco o okolnostech CMP mé matky je pro mě hrozně těžké. Všechny tyto zážitky jsem vytěsnil do takové míry, že se na ně rozpomínám jen velmi obtížně. Snažil jsem se žít mimo ně, stavět svůj život na pozdějších zkušenostech. Jak ale po letech zjišťuji, není to možné. Matčina CMP je jedním z nejzásadnějších zlomů v mém životě.

 

                Když jsem se po víkendu u strýce vrátil domů a taťka mi bez emocí oznámil, že mamka měla mrtvičku a je v nemocnici, ničemu jsem nerozuměl. Namlouval jsem si, že se mamka brzy vrátí a vše bude v pořádku. A takto jsem k CMP přistupoval i na následujícím lyžařském výcviku. Vzpomínám si, že jsem o tom spolužákům říkal jakoby nic a více než cokoli jiného jsem se snažil dvořit své spolužačce. Na mamku jsem během toho týdne téměř zapomněl.

 

                léčení a rehabilitace

 

                Mamka byla po CMP ve třech nemocnicích. Předtím byla v nemocnici pouze jako dítě týden na dětském oddělení a poté dvakrát rodit.

 

                Vzpomínky na brněnskou nemocnici (těsně po CMP): A naráz „TAK NATVRDO“ a taková tvrdá realita!

 

                Na intenzivce jsem byla „opečovávaná“, protože tam je tým sester „ukázkových“, trpělivých, zvyklých na leccos.

 

                Na JIP byla mamka jen chvíli, než ji převezli na normální oddělení.

 

                Zkušenosti z pobytu v nemocnici A, kam byla mamka převezena z Brna. Za mamkou jsme byly asi pětkrát. Proč jsme tam byli tak málo, nevím. Ani mamka to neví.

 

                Nechtěla jsem žít a dávala jsem to nahlas najevo. Na interně pracovala i (…) a ta to zřejmě pustila do éteru [v našem městě].

 

                Poměry v nemocnici byly žalostné! Bylo po slavné „sametové“, konec ledna 1992, ale jak se sestry chovaly ke starším pacientkám, žádná úcta, hrozné. Uráželo mě to a nejen mě. Uráželo to i ostatní pacientky, takže nakonec jsme si stěžovaly staniční sestře.

 

                Vsunula mi pod rozpálený zadek (měla jsem jen „andělíčka“) plechovou mísu, ale tak ledovou, jako by byla na mraze. Já jsem jen spontánně vykřikla: „Ježíši, to je ledové…!“ Od té doby mě sestra nenáviděla. [Mamka dostala další zánět močových cest.] Hygiena žádná. Měla jsem komplikace, silný výtok, protože mě umývaly jen žínkou. A intimní místa vůbec. Měla jsem se ozvat, požádat je o umývadlo s teplou vodou a umýt se sama. Bylo mi to „šumafuk“! Nečistila jsem si ani zuby. Jen jsem jedla zvečera jablko, jako „prevenci“, ale jak jsem zjistila, zase v ústech zůstávaly kyseliny z ovoce a zuby se mi stejně kazily. Ty opravované krčky na předních zubech č. 1 mám z nemocnice.

 

                [V době kdy byla v nemocnici A] mi bratr koupil nového walkmana. (...) byl krásný, čistý příjem, nádherně jsem chytala jakousi stanici a cítila se „jako nový člověk“. Konstatoval to i manžel (...)

 

                Číst si o tom, jak se k mamce špatně chovali, ve mně dodnes vyvolává hněv a chuť odplaty. Mamka sestrám odpustila, jak mi řekla.

 

                Zkušenosti z nemocnice B, kam byla v dubnu (či v březnu) převezena z první nemocnice na rehabilitační oddělení, popisuje takto:

 

                (...) nedokázala jsem vůbec chodit, ale vážila jsem necelých 50 kg, tak mě řidič sanitky odnesl na pokoj v náručí. Tam jsem se cítila na pokoji (…) pro dvě ležící pacientky jako v ráji, protože [nemocnice A versus nemocnice B] PEKLO a RÁJ. Úplně jiný přístup sester, však jsem to nahlas i ventilovala. Sestry byly potěšené. Mísy, taky plechové, tehdy ještě nebyly ty plastové, jak jsou dnes, jsme měly na pokoji, pod nočním stolkem, zakryté poklicí, aby nepáchly. Tedy přímo v místnosti a ne na mraze na WC. A i když jsme nemohly chodit, sestry pro nás přijely s pojízdným koženkovým vozíčkem a odvezly nás do sprchy. První koupel po delší době, to byl skutečně neopakovatelný zážitek! Připadala jsem si pak tak NESKUTEČNĚ! čistá, jako reklama na prášek Persil, či jiný. Jen jsem po té koupeli opět dostala nový zánět močových cest. Nebylo to doma, neměla jsem péřovou kapnu, ale sestry o mě pečovaly, dávaly mi i několik dek, takže jsem se z toho nakonec dostala.

 

                V této nemocnici mamku naučili chodit a samostatně používat záchod, psát levou rukou. Začala zde také chodit za pomoci hůlky. Mamka popisuje rehabilitaci v nemocnici B jako „zmrtvýchvstání“.

 

                Ani v této nemocnici jsme mnohokrát nebyli.

 

                mamka doma

 

                Zhruba od dubna do června byla mamka doma. Taťka ke mně byl velmi hodný a účastný. (...) Po návratu z nemocnice se mnou taťka chodil na procházky. Tehdy jsem měla jen půjčenou hůlčičku „špacírku“. Při návratu z Chuchelné už jsem hůlku nepotřebovala, tak jsem byla „nožně“ dobře zrehabilitována. Hůlku jsem nepoužívala jen krátce. Po gynekologické operaci už jsem ji musela užívat trvale. Cítila jsem se taková slabá, nejistá. To bylo v září 1996.

 

                Až už jsem byla doma, v bytě, byl problém s mou hygienou. Sama jsem do vany nedokázala vlézt, několikrát mě do vany dával taťka, ale byl to velmi nepříjemný pocit. I když jsem věděla, že vzepřít padesátikilové břemeno pro něj není problém a že mě neupustí. Jenže – jsem bohužel hysterka, a tak jsem do té vany a z vany patřičně „ječela“, protože jsem se bála! (...) tehdy byl ke mně hodný, i když to mé „ječení“ ho silně konsternovalo! Pak naštěstí vyrobil k vaně schodky a já jsem už byla soběstačná a dokázala se osprchovat sama.

 

                mamka na rehabilitačním pobytu

 

                Na rehabilitačním pobytu v Chuchelné mamce rozcvičovali nohu a snažili se rozcvičit i ruku. Zjistili ale, že ruku nelze rehabilitovat.

 

                Za mamkou jsme se během celého pobytu stavili asi dvakrát. Tenkrát nám nepřišlo, že to bylo velmi málo. Dnes toho s bratrem litujeme (popisuji dále).

 

                Za mamkou se několikrát stavili i její bratři s manželkami. Mamka mi nedávno řekla, že na ni byli moc hodní a psychicky ji drželi.

 

                Poté byla mamka – (...) v Chuchelné, od června 1992, do září 1992, jsem měla hroznou depresi a pořád nechápala – proč právě já? Nemohla jsem se s nemocí vyrovnat. A každou neděli jsem chodila k vrátnici a když se nedočkala návštěvy, šla jsem brečet na záchod. Dočkala jsem se jí za ty 4 měsíce asi jen 3 x. Rodina se zdržela hodinku – dvě a zase jela. Bylo mi strašně. A taťka se mnou jednal jako s prašivou [a bratr] ho napodoboval.

 

                taťkův vztah k mamce po CMP, taťka se dozvídá o mamčině nevěře

 

                Do doby rehabilitace v Chuchelné se k mamce taťka choval skvěle, řekla mi mamka. Snažil se, pomáhal jí, udělal, co potřebovala. CMP je spíše sblížila, neboť měli před CMP dle mamky manželskou krizi.

 

                Taťka mamčinu verzi popírá a říká, že se k mamce choval stále stejně. Že se k němu mamka nechovala před CMP dobře, tak proč by se on potom, „když ho teď naráz potřebuje“, měl k ní chovat lépe. Těžko říci, kdo má pravdu, bližší mi připadne mamčina verze.

 

                Během pobytu v Chuchelné, se taťkovo chování k mamce rázem změnilo. Začal se k ní chovat jako k cizí, byl odměřený, nedotýkal se jí, nic hezkého jí neřekl, čehož jsem si už v té době všiml.

 

                Proč nastala tato změna, jsem se dozvěděl později od mamky. Byla to nevěra, na kterou taťka přišel, když si přečetl úryvek z mamčina deníku, který objevil, když jí balil nějaké věci, které v Chuchelné potřebovala. (...) a já v Chuchelné oslavovala čtyřicátiny, blahopřáli mi i [z práce], tchyně poslala krásné blahopřání se čtyřicítkou a taťka koresponďák! Začínal: „Nazdar chotice, matko mých synů.“  Mou nevěrou byl HROZNĚ pokořený a cítil se zrazený. Právem! Protože mi věřil a nezradil mě nikdy a já jeho klidně! 

 

                Na otázku, proč byla mamka nevěrná, mi v listopadu 2004 odpověděla: „Já jsem byla rozežraná. Toužila jsem po změně. Manželství mi přišlo jako obnošená vesta.“

 

                můj a bratrův vztah k mamce po CMP – vyhýbání se mamce

 

                Za celou dobu jsme za ní byli tuším dvakrát a taťka třikrát. Moc jsme prý mamce chyběli.

 

                Mně mamka tehdy nechyběla. Dál jsem dobře prospíval ve škole, chodil na tenis, na ping-pong, atd. Když jsem byl za ní v nemocnici nebo v Chuchelné, nevěděl jsem, jak se k ní mám chovat. Nevěděl jsem, co říct. Necítil jsem k ní nic. Mamka mně říkávala, jak mě i bráchu má ráda a já jsem jí to neuměl oplatit. Nanejvýš jsem „na půl huby“ vycedil mezi zuby „Já tebe taky“, což mě svou vynuceností ničilo.

 

                Za mamkou jsme jezdili zřídka, během mnoha měsíců jejího pobytu po ústavech sotva párkrát. (...) což jsem tehdy považoval za správné a ani mě nenapadlo to změnit (...) Odcizili jsme se, naučili jsme se žít bez ní. Jako by do našeho života už nepatřila. Když pak konečně přijela domů, byl to šok a navázat vzájemný kontakt se nám dlouhou dobu nedařilo. [bratrova poznámka]

 

                Důvodem, proč mi matka nechyběla a nic jsem k ní necítil, by mohlo být trauma. Našel jsem ji těsně po CMP, nedovedl jí pomoci, nikdo mi nevysvětlil, co se s matkou stalo, jak se k ní chovat, co dělat s pocity, které vůči ní cítím (respektive necítím). Podobná příčina může být i u bratra. U něj bylo trauma zřejmě lehčí a dříve jej překonal.

 

                Dnes mně i bratrovi připadne hrozné, že jsme ji tak málo navštěvovali.