V příběhu vystupují čtyři hlavní hrdinové. Tito hrdinové jsou součástí jedné rodiny. Jedním členem jsem já, autor tohoto textu. V roce 2003-2004 jsem psal na katedře psychologie FF UP v Olomouci diplomovou práci na téma „Cévní mozková příhoda: pokoj mé matky“. Součástí této diplomové práce je příběh rodiny, kde je jeden člen - má matka, postižena cévní mozkovou příhodou. Tento příběh vznikl z textu, který mi má matka sepsala pro potřeby diplomové práce a nazvala jej „memoáry“. Tento text je označen kurzívou. Dále obsahuje některé postřehy mého bratra a nakonec mé podněty. Otec se k příběhu nechtěl nijak vyjadřovat. Všichni členové rodiny měli neustálou možnost cokoliv měnit podle své vůle. Této možnosti několikrát využili.

                V příběhu někdy využívám hovorových výrazů, tak jak je užíváme doma.

                Matka: V příběhu mluvím o mamce. 52 let, 12 let po CMP. Invalidní důchodkyně. Dříve sekretářka ředitele ve výrobním družstvu. Vzdělání: střední ekonomická škola. Zájmy: četba knih - zejména romantických, televize, kultura, výlety, pečení buchet.

                Otec: V příběhu mu říkám taťka. 54 let. Výpravčí u Českých drah, a.s. Vzdělání: střední odborné. Zájmy: zahrada, víno (výroba i konzumace), kolo.

                Bratr: V příběhu mluvím o bratrovi nebo bráchovi. 28 let. Výpravčí u Českých drah, a.s. – 9 let; od ledna 2005 tiskový mluvčí a asistent ředitele Drážní inspekce; pořadatel hudebních a kulturních akcí; prezident občanského sdružení Žebřiňák; hudební publicista; manažer hudební skupiny Sad Harmony. Vzdělání: bakalář žurnalistiky UP Olomouc. V současné době magistersky navazuje oborem Sociální a marketingové komunikace, UTB Zlín. Zájmy: hudba, četba, rozhlas, film, kultura, turistika.

                Já: 26 let. V době psaní příběhu student psychologie FF UP. Nyní poradenský psycholog a od září interní doktorand na FSS MU. Zájmy: amatérské natáčení dokumentárních filmů, psaní básní a krátkých próz, četba, hudba, sport, cestování, příroda, kvalitativní výzkum, vyučování psychologie na VŠ.

                Do příběhu nebudu výrazněji zasahovat. O jisté zobecnění, a o zasazení do teoretického kontextu, se pokusím až po skončení samotného příběhu.

(...) – znamená moje vynechání z textu, obvykle z matčiných memoárů.

[] – v hranatých závorkách jsou vloženy mé poznámky. Všechny osoby zde uváděné jsou z mé pozice. Tzn. i když mluví má matka o svém synovi, mému bratrovi, tak je v závorce napsáno bratr a ne syn. Když je v hranaté závorce napsáno „bratrova poznámka“, napsal daný odstavec můj bratr.

„já báseň“ - složenina ze slov v první osobě jednotného čísla z matčiných memoárů.

… teď samotný příběh…

                Na začátku svých memoárů mamka napsala Schopenhauerův citát „Zdraví není vším, ale bez zdraví je všechno ničím…“

před CMP – mé vzpomínky

                Mamka přijíždí autobusem z práce. Už na ni čekám a radostně ji vítám. „Ahoj mami.“ „Ahoj, ty moje Kuřátko,“ odpovídá mi. Jdeme nakupovat. Doma jí maluji obrázek. Ten se mi nedaří a místo toho modeluji z moduritu brož ve tvaru otevřeného lusku. Brož se mi povedla a nesu ji mamce. Chci, aby ji nosila. Připnula si ji.

                Mé vzpomínky na dětství jsou plné láskyplných vzpomínek na mamku, na dědu (mamčina otce), který se mi neustále věnoval a na taťku, se kterým jsem chodil do dílny a na zahrádku. 

                Mnohem méně si pamatuji mamčinu nervozitu, ječení na mne a bratra, zavírání se v obýváku, kde plakala a na dlouhé noční vysedávání nad agendou SRPŠ.

                Než se mamce přihodila CMP, byli jsme celkem normální rodina. Mamka chodila do práce, kolem čtvrté (s postupem času mnohem později) se vracela. Na večeři mamka udělala něco malého nebo si každý dal, co chtěl. O víkendu někdy vařila mamka a někdy taťka. Domácí práce byly spíše mamčinou povinností.

                Taťka dělal dvanáctihodinové směny a jeho úkolem byly opravy, velké úklidy a vypomáhání s domácností. Také pěstoval spoustu věcí na zahrádce a kutil v dílně, fotil, jezdil na hory (s námi nebo sám s partou ochranářů).

                Do školy jsem začal chodit o tři roky později než bratr. V té době byla mamka nervóznější a více zaneprázdněná prací, proto se mi ve školních povinnostech věnovala méně než bratrovi. To ale nevadilo, protože se mi o to více věnovali prarodiče z mamčiny strany. Babička a dědeček byli pro naši rodinu velmi důležití. Chodívali se mnou a s bratrem na procházky, četli nám knihy, učili nás poznávat přírodu. Dědeček mě měl radši. Babička a mamka říkaly, že to bylo tím, že se bratr více podobá taťkovi. Dědeček prý taťku považoval za člověka nesmírně pracovitého (dědeček byl dle mamky velmi líný doma cokoliv udělat), který se ale neumí společensky chovat. Mamka mi řekla, že ho považoval za „křupana a neotesance“. Obě rodiny se tolerovaly, ale nerozuměly si. V rodině taťky se mnoho nemluvilo, ale pracovalo. O mamčině rodině říkávali, že je moc „nóbl“. Rodina mamky byla více intelektuálně zaměřená. Dědeček četl mnoho knih, skládal básně, fotil, psal krasopisem, hrál na housle a vymýšlel si pohádky. Babička se věnovala domácí výuce češtiny, němčiny a francouzštiny.

                Celá naše rodina jezdila často na dovolenou. Přibližně od mých osmi let mamka už tolik nejezdila, protože trpěla častými záněty močových cest a na dovolených vždy nachladla a dostala další zánět. Proto jsme jezdili s bratrem a taťkou sami. Taťka mi v létě 2003 řekl,   že ho to hodně mrzelo a hodně je to s mamkou oddálilo.

                Jak uplýval čas, mamka chodila z práce stále vyčerpanější. Nestíhala domácí práce, neuvařila taťkovi, když se vracel z dvanáctihodinové směny. Což zejména v posledních letech před mamčinou CMP působilo mezi mými rodiči mnohé hádky. Taťka mamce vyčítal její vyčerpanost a neschopnost se postarat o domácnost. Přitom on sám byl ten silný, který se spoléhá jen na sebe a vždycky všechno bez problému zvládne. Hádky byly na denním pořádku. „U tebe je na prvním místě práce, SRPŠ, kopka hnoja a pak teprv já a děcka,“ říkával taťka, jak mi mamka řekla v listopadu 2004. Když jsem se jí nedávno zeptal, co taťka dělal proto, aby stíhala, řekla mi, že nic. 

                Taťka mi v březnu 2004 řekl, že se k němu mamka v posledních letech před CMP nechovala dobře, že jí „nebyl dost dobrý“. Tím podle mamky naráží na její krátkodobou  nevěru v roce 1991, o které se dozvěděl během mamčina rehabilitačního pobytu v Chuchelné.

                před CMP – bratrovy vzpomínky

                Když jsem se bratra nedávno zeptal, jaké vzpomínky má na mamku před její CMP, tak mi řekl: „Pozitivní – když jsme byli malí, chodila nám dávát pusu na dobrou noc. Negativní – její nervozita a vulgární projevy, které sršely hlavně mým směrem. Tys byl kladná figura v rodině…“. [dnes už to tak není]

                Já jsem byl považován obvykle za toho dobrého v rodině. Nezlobil jsem, byl jsem tichý a dobře se učil. Brácha byl živější, hůře zvládnutelný. Hodně času trávil venku s kamarády. Nedávno mi řekl, že nebyl doma, protože tam nebyl příliš vítán. S mamkou měl blízký vztah. Přesto na něj často dost vulgárně řvala. S taťkou nevycházeli moc dobře. Myslím si, že je to tím, že jsou mnohými vlatnostmi dosti podobní a „narážejí do sebe“.

                mládí – mamka vše zvládá

                První strany memoárů jsou plné témat, kde mamka vše zvládá. Chodí ven s chlapečkem od jedné paní, dobře studuje střední ekonomickou školu a ještě si nachází kluka – svého budoucího manžela. Vše je, jak má být.

Zvládám

Chovala jinak

Jsem vytrvala

Jsem byla 100 % zdravá

Jsem byla trpělivá

Vše jsem zvládala

„já báseň“ z mamčiných memoárů

                mamka přestrává zvládat – štítná žláza

                Tehdy [zhruba ve 20 letech] už jsem asi začala pociťovat malé signály onemocnělé štítné žlázy. (...) při polévce, pochopitelně teplé, jsem se abnormálně potila! Styděla jsem se za to, nevěděla jsem proč. Teď už to vím. Před 12 lety (po CMP během rehabilitačního pobytu v Chuchelné) zjistili, že mamka má hyperfunkci štítné žlázy. Od té doby říkává, že „za všechno může (mohla) štítná žláza“.

                A přitom jsme často, tedy relativně, jedli ryby (...) V roce 1975 jsem se vdávala.  (...) [bratr] se narodil v srpnu 1976. To už jsem byla nervózní. (...) byl „živé stříbro“, jako ten „Zátopek“, neustále v poklusu. (...) Hrozné to začalo být, až jsem byla doma z porodnice [se mnou]. [Bratr] neustále „mlel pantem“ a rozčiloval mě. Byla jsem nezkušená matka a nepoznala jsem, že žárlí. (...) Někdy při tom kojení jsem začala na [bratra] nepříčetně řvát, aby neotravoval.

                Ta má nešťastná nemocná štítná žláza a ty mé hrozné záchvaty vulgarismu! Řvala jsem na děti jako nepříčetná, teď se za to tak nesmírně stydím!!! Jak jsem mohla být tak odporná? Srdce mi bušilo, vážně se divím, že mě „nejeblo“ už tenkrát a úplně natvrdo! Osud tomu asi nechtěl. Když jsem uléhala do postele, srdce mi v uších bušilo tak hlasitě, jako by bylo umístěno v mých boltcích... A to ukrutánské pocení a ta abnormální zmrzlost! Nevím, proč jsem se s tím nesvěřila lékaři (...) Bála jsem se marodit, abych nepřišla o práci. Tak jsem raději trpěla.

                Tehdy [přibližně v roce 1982] se mé trauma začalo projevovat pro mou práci „hrůzně“. Začala jsem díky té nemocné štítné žláze být tak vynervovaná a traumatizovaná, že jsem nedokázala servírovat kávu. Což bylo prakticky hlavní náplní mé práce. Ruce se mi tak třásly, že bez cinkání hrnečku na podšálku to nešlo. (...) i když jsem byla velmi zdatná písařka, dělala jsem z vyčerpání, z nemocné štítné žlázy kvantum překlepů. Tehdy jsme ještě neměli v sekretariátu počítače, takže strojopis se vyznačoval značným gumováním a překlepy. Přepínala jsem se přesčasy, doma dusno, v práci dusno, nestíhala jsem, (...)

                (...) vzpomínám si, jak strašné bylo, když se ve vlaku topilo a já se šíleně potila, oblečení jsem mohla ždímat. Takže pořád nachlazená, pořád angíny, pořád mokrá záda, všude „čurůčky“ potu. Velmi jsem si sama sobě páchla. V té době jsem si před svou čtyřicítkou myslela, že jde o předčasný přechod. Nešel. Přepínala jsem se, měla vysoký tlak a netušila, že si koleduji o mrtvičku. To mi zavinila i ta moje vulgarita a rozčilování a neustálé přepínání se. Málo spánku, ranní vstávání do práce, ač jsem jedla jako prajs, doslova se „přežírala,“ přibírala jsem jen minimálně.

                Příznaky ochrnutí pravé ruky jsem měla delší období, třeba mě ta ruka brněla a já v ní neměla cit. Říkala jsem to kolegyním, ale netušily jsme, co by to mohlo znamenat. Dokonce jsme se tomu SMÁLY! (...) vždy [jsem] se nakonec „vzchopila“. Byla jsem blbá! Ale co už nabrečím?

                Mamka měla na podzim 1991 často mravenčení v pravé lopatce a přibližně třikrát ji přechodně (zhruba na pět minut) ochrnula pravá ruka, což bývá označováno za možnou předzvěst CMP. Na otázku, proč lidé často nevěnují předzvěstem CMP pozornost, se snažili odpovědět výzkumníci Yoon a Byles (Perceptions of stroke in the general public and patients with stroke: A qualitative study, British Medical Journal London 2002). Autoři zjistili, že lidé ze zdravé populace (na rozdíl od lidí po CMP) nevěnují symptomům, které mohou ohlašovat CMP, jako například snížená citlivost, mravenčení, slabost některé z končetin, paralýza jedné strany těla, mnoho pozornosti. Většina lidí by si vzala paralen a počkala pár dní. Pokud bylo těmto lidem řečeno, že dané symptomy mohou ohlašovat příchod CMP, reagovali by neprodleně zavoláním ambulance. Lidé ze skupiny postižené CMP čekali obvykle týden, že symptomy odezní. Z daného výzkumu se zdá, že nepozornost k tělesným symptomům ohlašujících CMP je běžná věc.

                Přemýšlím, zda bych se koncem ledna 1992 chovala jinak, i kdybych měla dnešní zkušenosti z nemocnic a dnešní rozum? Odpověď – asi ne! Takže zřejmě přišlo to, co muselo přijít!!!

                Signály k mrtvičce, když tak o tom přemýšlím, byly už dopředu (snad i pro blbce) jasné! Vysoký tlak, hlavně horní, nervozita, žíznivost, vysoký puls, padání vlasů, bušení srdce při ležení v uších, abnormální pocení a svědění celého těla. Já jsem se ovšem přesto přepínala a rozčilovala! [Všechny popisované příznaky jsou příznačné pro lidi, kteří jsou dlouhodobě pod stresem, u kterých žádná nemoc nemusí propuknout. Proto podle mne o žádné jasné „signály“ nešlo. Ochrnutí pravé ruky, které mamka ve výčtu nezmiňuje, je příznakem pro blížící se CMP typickým.]

                Měla jsem pocit, jako bych byla „nesmrtelná“, že se mi NIC nemůže stát a v práci že jsem „nepostradatelná“. Jak jsem se mýlila. Vše šlo dál, i po mém onemocnění (…)

                Jednou mi řidič vyprávěl, jak se ve sklepě šéfové bavili, zda má můj šéf hezkou sekretářku. Prý prohlásil, že na kráse nezáleží, ale že jsem nesmírně pracovitá a schopná a obětavá.

                Zprvu jsem měla nízký tlak. Vyčetla jsem, že mi prospěje po ránu deci červeného vína a lžíce zavařeného huralu [plody černého bezu] (...). Tak jsem absolvovala asi měsíční kůru tohoto léčení. Včetně popíjení slivovice, vínovice, atd. a nesmírně si ubližovala, protože se mi zřejmě stále ten tlak pro traumatické chování nejen zvýšil, a pak už NEÚNOSNĚ!

                Vzpomínám si, že jsem byla před onemocněním na gynekologické prohlídce, a protože těsně před čtyřicítkou, lékař mi měřil tlak. Měla jsem tlak značně zvýšený, horní 180. Bylo to na pováženou, ale též to mohlo znamenat, že se mi tlak zvýšil, neboť na gyndu a k zubaři jdu vždy se strachem.

                (…) jsem si k nemoci přispěla VÝRAZNĚ konzumací alkoholu. Za své „vdané období“ [tj. během 16 let] jsem vypila (pochopitelně, že postupně) nejméně 70 [patrně mnohem více] litrů slivovice, vínovice, meruňkovice, atd. Když jsem se mamky zeptal, kolik toho průměrně denně vypila, tak mi řekla: „Ráno štamprla, přímo z flašky, v práci někdy aj dvě tři štamprle. Večer doma. Ale ne vždy.“  Chutnalo mi to. Každé ráno jsem si po vzbuzení dávala „prcka“ pro zdraví a když jsem se vrátila z práce, dtto … Zřejmě jsem si ubližovala i při té pomalu zhoršující se mé nemocné štítné žláze.  V [podniku, kde pracovala] se za totality doslova „chlastalo“. Na údržbu nás mistři zvali s kolegyní (…), když měli čerstvou slivovici, abychom je navštívili. Předseda (…) nosil do práce vynikající meruňkovici a mně vždy uléval „navíc“, protože si všiml, jak velmi mi chutná! Navíc jsem měla „dobré spalování“. Nebyla jsem hned opilá. Nekouřila jsem, nepila kávu. Jen se stresovala v práci, málo spala a přepínala se. A rozčilovala z dětí. Dnes bych je úplně jinak vychovávala, ale už je bohužel pozdě!

                Ing. (…) chtěl VŠE HNED! Jen donesl koncept něčeho, vzápětí už se ptal, zda to mám hotové. Traumatizoval mě. (…) Copak jsem mohla? Nevyhovět šéfovi? A tak jsem se přepínala a přepínala. Špatně spala, potila se, kluci mě znervózňovali, doma nestíhala, padaly vlasy a byla vulgární. (…) Ach, jak jsem šílela při jejich hře na harmoniku. Jsem dost muzikální a při každém nesprávném tónu, falešném, jako by mi vráželi nůž do prsou…

                (…) kolegyně v sekretariátě byla VYLOŽENĚ NA KRÁSU, aby např. ve sklepě oslňovala, měla PODSTATNĚ méně práce a pobírala vyšší plat!

                Často jsem nestíhala a práci si brala tajně domů. Pracovala jsem zejména tehdy, když měl taťka noční (…) Do noci jsem pracovala na zápisech z porad, vstávala už v 5,30 hod., abych stihla „Kaču“ [motorový osobní vlak].do práce, protože u nás se pracovalo hned od 6,00 hod. ráno! A potila jsem se a byla nervózní. V tu dobu jsme měli manželskou krizi, protože jsem se vracela pozdě domů a nezvládala domácnost. Doma byl binec a taťka právem rozčílený!

                Ze všeho, co mi mamka kdy řekla a  co jsem si přečetl, mi přijde, že neměla svůj život vůbec pod kontrolou. Šéfovi musela ve všem vyhovět, všechnu práci pro SRPŠ udělat, pracovat více za méně peněz, brát léky, které jí nedělají dobře (popisuji dále) a podobně. Tento osobnostní rys mamce zůstal dodnes. Když se něco musí, tak se to musí. Myslím jen, že dnes už není tolik striktní. Například přestala brát některé prášky, když zjistila, že nemají kýžený účinek.