Naše vnímavost k červenci a srpnu je silně ovlivněna školní docházkou, která z nich dělá prázdniny, onen prostor pro volnost, dobrodružství, pro neomezené vychutnávání krásy života, smrskávající se později na pouhou dovolenou, čili na víceméně všední relax uprostřed celoročního shonu a šedivosti „práce“. Ve skutečnosti ale léto, jak je tradičně pojímáme, je už jenom pozvolným upadáním vyvrcholivšího jara do podzimu. Každý červencový den je delší než ten, jenž ho bude následovat, i vegetace ztrácí sílu – třešně mizí začátkem července, rybíz s jeho půlkou, a to už jsou na polích často jen strniště... Také fauna má čas lásky a hnízdění dávno za sebou, tažní ptáci čekají na odlet, tetelící se hmyz na smrt a savci si užívají pomalu se vytrácejícího tepla. Zatažené deštivé dny jsou v létě ale mnohem podzimnější než v květnu nebo v červnu. Tesknota z konce srpna bývá o to hlubší, že zaznívá již od začátku července. Kdybychom měli léto ohraničeno prvním červnem a posledním červencem, mohli bychom mezi jeho krajními body naopak cítit zřetelný rozdíl, svatojánský rej a slunovrat by byly přirozený vrchol, díky němuž by léto bylo cestou po půlkružnici, zatímco dnes je cestou po nakloněné rovině směrem dolů.

 

                Záleží ovšem na úhlu pohledu, na příběhu... Je cesta k podzimu opravdu cestou dolů a nemohou být podzim nebo zima na kružnici roku překvapivě vrcholem? Samotný vegetační cyklus, jenž žije ze slunce a tepla, není přece všechno. Člověk vstupuje přes práh léta vlastně omámen, ne že by snil, ale jakési ono v něm si leccos žádá. Plazí se nebo je spíše vláčen svou zduřenou duší po ostrých kamíncích prašných cest, zdánlivě svoboden se mihotá jako mušky nad rybníkem, které jsou k zemi připoutány silněji než glaebae adscriptus, ale svůj příběh a s ním i svou svobodu de facto ztrácí. Oč je lepší snít! Snít je krásné, a to zcela v souladu s výrokem Boileauovým, že rien n´est beau que le vrai, což je možná ten největší paradox léta. Vždyť co je pravda? Známá Pilátova otázka tváří v tvář tomu, o komu již tušil, že on je pravda. Snění, uskutečňuje-li se v modu kontemplace a nikoli jen jako uspokojování vlastního chtíče prostřednictvím představ, je cestou k pravdě, k příběhu, který ční nad banalitu lží, chyb a rozptýlenosti. A proč je krásné, jak říká Boileau, jen to, co je pravda? Kontemplovaný sen, ona starost o duši na její cestě za pravdou (a zde je i špetka sókratismu), každé léto přečnívá nad všechny pouhé zážitky – a vysvětluje, proč je vrcholem roku období prázdně. Příběh se stává terapií, dopřejeme-li mu čas usebrání, vzdáme-li se zmatku sebeodcizení v kolotu světa.

 

                Aleš Neusar v cyklu článků, který je vybrán z jeho úspěšně obhájené diplomové práce, ukazuje moc příběhu na konkrétní situaci a z psychologické perspektivy. Pozoruhodné úvahy nad vztahem pravdy a krásy najdete v Intencích Oscara Wildea, k nimž jsem do tohoto čísla Tématu napsal pár recenzních poznámek. K pozornosti doporučuji především poslední část dosavadního básnického díla Radka Čecha, jež vychází v Tématu na pokračování pod názvem Vážení, a také rozhovor, který mi laskavě poskytl Václav Cílek.

 

                Přeji vám, dámy a pánové, aby se léto 2005 pro vás stalo tak moc krásným, že na ně nezapomenete do konce života. Vaše vzpomínky se stanou ovšem dříve či později především sny o něm, na to, prosím, nezapomeňte. Na konci července se patrně objevím na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde se třeba uvidíme... a na začátku září si, doufám, opět otevřete nové číslo Tématu. U příležitosti dvoustého výročí úmrtí jedné z největších postav německé literatury bude zaměřeno na osobnost a dílo Friedricha Schillera.