Malé myšky
ve snech noci
s leknutím bolu
chtějí zmizet
z podsvětí
démona alkoholu
Na dně kašen
není vody
Umíráček zvoní
Nepostojí
kdo se bojí
Obílené hroby
Miloval jsem lampióny
v našem starém sadu
když se tam jednou
za rok něco slavilo
a já ležel v trávě
a představoval si
že jsou to semafory
na jedné z těch
nejrušnějších chicagských
nočních ulic
A zaposlouchal se
do hukotu
který se ozýval
z otevřených barů
kde cinkalo sklo
a hlasitý jukebox hrál
orchestrálky Duka Ellingtona
kde se všichni smáli
a kouřili jednu za druhou
aby ten smrad ještě vydrželi
A při tom jsem mezi prsty
mnul další a další
stébla trávy
a
ani si nevšimnul
že některé lampiony
vítr tak rozhoupal
že celé hoří
Vanutí nám osvětlilo
klamy našich těl
kam už se nebojím sáhnout
jako poprvé
pod mraky
v září
kdy jsme vystoupili z vlaku
na neznámé stanici
a
zoraným polem šli
k rybníku
Prostořekost se nesluší
Snad jen za štíty
titulů a zavřených dveří
kde i staré panny
svým dvojsmyslným řečem
pořád zoufale věří
Na sedlině
plíseň
Kávu miluju
A už musím jít…
Pořekadla se mýlí
když věří
že každý klíč
jen hledá a hledá
správnou díru
tvých uzamčených
dveří…
Není rozum
není cit
Z rádia řve
big big beat
Na nebi vločky
suplují hvězdy
a štěstí padá nazmar
když si nikdo nevšiml
že i teď se smí
vyslovit přání
Varoval jsem tě zavčas
aniž jsem tušil
co lidé říkají
z pouhé nudy
o mých slovech
netrpělivého čekání
ukrytého pod masku
lhostejného klidu
abych se vyhnul
právě těm řečem
hebkým jak
kočičí srst
z které jde
stejně jen hrůza
A teď
v tom nejsem sám
a nevím
zda se mám smát
nebo být smutný
Nádherné bály
starých časů
s ladnou konverzací
a tuctovou dohrou
divokých orgií
s otisky pudrů
na nahém těle
co touží
jako my
alespoň po nejmenším
uznání
marně vše
s livrejovanou noblesou
bublinek šampaňského
a doutníkového dýmu
ukrývaly
Kráčíme podzimem
vstříc dlouhým nocím
v nichž šustí
listy popsaného papíru
a obláčky páry
stoupají z horkého
černého čaje
který nedá usnout
jak vina
a bezmoc vzdorující
všem činům
Hra se slovy
k líčku líce
Povzbuzení
pro panice
V hradních zdech
nic
než kamení
Jako naše maso
a krev
Stejná znamení
Literát, básník…
Sestoupil jsem
z trůnu své židle
a odložil insignie
od nichž mám
modré prsty
a zahleděl se
do dne
a pochopil
že jsem horší
gauner
než samozvaný král
který nemá
nikdy nic jisté
zatímco
vládci slova
jen zbaběle
hekají
něco o nepochopení
Puklo mi srdce…
Ale ne…
Jen city vtěsnané
do slov
co připustí
kdejakou lež
Ale přeci…
Rozednění
s nezahlédnutelným
večerem
jak nenapravitelná
vina
je
k neunesení
Válím se v posteli
sám
a skrz okno
kapkami mourované
s duchy mraků
líně rozmlouvám
Kartářčin úsměv
šustí to šustí
Drahé je slovo
co hned zapustí
hluboký kořen
toužené jistoty
do věčně pohyblivých
dun
nenáviděné nejistoty
Utři hubu
mastný salám
Na papíru
piktogramy
z dvacet deka
koniny
Co se mi vrátilo
ze vzpomínek?
-
Sfouknutý
svíčky plamínek
Na vahách
slov
své dny vážím
Záleží na závaží
které mám odvahu
na druhou misku
položit
První
co znamená být sám
Druhé
otevřít oči
Třetí
nezavřít
Čtvrté
poprvé strach mám
Páté
za rozhodnutí
Šesté
co zlomky dobrých činů
Sedmé
zlé stále ukrývám
Osmé
s jistotou že zhynu
Deváté
ještě dám
Desáté
jak žádné odvolat nejde
Jedenácté
kal tíhou vyplouvá
Dvanácté
promlouvá o zlu
Třinácté
nemůže říct ne
Čtrnácté
a přiznávám svou vinu
Patnácté
poprvé nejsem sám
Šestnácté
se v mlze rozplývá
Sedmnácté
připomíná vlhkou hlínu
Osmnácté
a přece jde se dál
Devatenácté
už neunesu
Dvacáté
jsem už nepřidal
Za zavřenými dveřmi
usnul starý pes
smutný
jak vrbové proutí
a jeho vlastní
oči
Pán odešel
nepřišel včera
nepřišel dnes
pes spí
a ve dveřích
jsou jen
nenažraní
červotoči
Nad manželskou postelí
vzduch se nehne
Muž chrápe
žena spí
a pot vsakuje do prostěradel
ze dvou spokojených
nahých
bílých
tučných
těl
Vesele, vesele
volá obecní
amplion
Hasiči přijeli
Pojďte na stadion
Párečky, pivo
hovězí guláš
Starosta se ženou
Dechovka
pro mladé
zahraje bigbít
Farář a policajt
cucají matonku
Na kostele
zvoní zvon
a slunko zapadá
Na sklonku dne
návsí tepe
obecně schválená
dobrá nálada
Nad zábradlím
většinou už není nic
Pusť se
jak dým
ze spoutaných
kadidelnic
Kostka dlažební
je pevná
kurva
vykřikl důchodce
Pevnější
než má
kost pánevní
S tužkou nic není
Tužby ve slovech
Marná roztoužení
Tuha na prstech
Klení
Tuha na rtech
Výbuchy rozčilení
Touha na papírech
placebo uvolnění
Do ubikace
plné smradu
každý večer
tělo kladu
Puch cítím
a tu a tam
sám přidám
jak každý
jen potichu
Máme tu toho
dnes nějak moc
Kamarádi
dobrou noc
Ve štěrku
oblázek
bílý jak sníh
Kapky
na seně
po deštích
V kapli
kláštera
přiznaný hřích
Zaschlá
krev
na dlaních
V poledne
ticho
na ulicích
Dobré
konce
dnů nedobrých
Dříve než jsem odjel
zapomněl jsem se tě zeptat
na to málo
co mezi náma bylo
Má paměť je děravá
jako mé manšestráky
na kolenou
na kterých jsme klečeli
proti sobě
a přitom ve tváři
nechtěli
dát nic najevo
Na víc
si nevzpomínám…
Mám díru v břichu
jakpak by ne
pupečníky
jsou nevinné
Ne už tak slova
o prvotním hříchu
Početí oddám se
ve tmě
za šelestů vzdychů
Na morovém sloupu
zlatá korunka
světlem
okolních lamp
matně září
Nesrozumitelné
vrásčité nápisy
se přepokorně hrbí
na kamenitém čele
Mor odešel
Nepochopitelný stín
na umučeném těle
sténajícího
Spasitele
V zahradním loubí
rád víno piju
když přichází
den
A vydržím
i prokletou
kocovinu
a stud
a všechna lání
A se svědomím
pak dlouho
rozmlouvám
v zahradním loubí
kde víno piju
zase
do svítání
Napadl sníh
jo to už není listí
pod stromy
Mhouřím oči
a je mi ukrutná
zima
Usmívám se
úsměvem zamrzlým
co klauna
připomíná
Ve stoje
vleže
sedíc
i běže
trávím
své tělo
nápojem
pokleslým
Pil jsem
a piju
sem tam
se zliju
vím to vím
Měl jsem
rád Kláru
Jiřinu
Báru
Janu
i Danu
chvíli
i Sáru
pak zase
Báru
žádné jsem
nezahnul
Nebylo
s kým
Teď si
čtu básně
a je mi
krásně
Ale život
je jinde
to dávno
vím
Já
nalitý jak měch
Jako vy
obyčejný
Čech
Teorie slov
praxe žití:
s láskou na rtech
lezem si do řití
Krajina voní
a táhne
Hlad bolí
ruka sáhne
Prorostlá slanina
na klíně
Ty a ty a ty
se smát můžeš
Ty ne
Usměvavá
dětská tyranie
Rozhoupal jsem
větve
a znovu prší
Ještě chvíli
těší
ten déšť
který si
na těle
marně
nesu domů
Zas půjdu ven
a rozhoupu
mokré větve
stromů
V oprátce
jara
se každý rok houpám
sem a tam
sem a tam
Se sklopenou
hlavou
podzim si
sem tam
připomínám
Mám sklenku
vína
sestřenku
a před sebou noc
Víno naleju
sestřence
do klína
není ho moc
S prázdnou sklenkou
se otočím
a tiše se rozloučím
s politou sestřenkou
Dobrou…
Vyšly hvězdy
Po kolikáté už?
Píšu verše
ne tak často
a možná proto
se pořád ještě
stydím
Slova jsou masky
unesou vše
a přidají víc
i když už máte dost
Slova jsou masky
na obraze
na němž se
kolem ohňů
divoce tančí
z bolesti
z touhy
nebo
jen tak
pro radost
Hlava bolí
venku svítá
čas jako by
usínal
Letní den
předlouhý
jak vlak
co mezi poli
zastavil
se nehne
Nikde nic
Jen strojvůdce
dříve než utekl
bezmocně
zapískal
a přišlo probuzení
o kterém dávno víme
ale tak sladce
se zapomíná
a tak sladce
se dříme…
Teď však
svítá
A po probuzení
je každý
úplně
sám
Listy se znovu
zelenají
když svlékají
šedý plášť
stmívání
a černé rukavice
tmy
Doteky
za svítání
ty a já
ty a já
listy se chvějí
jako
ty a já
ty a já
my
my
my
Uzel smutku
spletený z havraních vlasů únavy
jsem na tvá záda rozpustil
A ty bez údivu a bez reptání
ta tenká vlákna
od konečků ustřiháváš
zatímco na zemi
podivná mozaika se pomalu skládá
v lehkosti pádů
do obrazů
s motivem hada
Výkladní skříň
Spatřil jsem zlost
a nenávist
v zrcadle
výkladní skříně
Lákavá nabídka
levného zboží
s rysy vlastní tváře
se odráží
překvapených očích
které samy sebe
chvíli nepoznávají
než si přece jen
zvyknou
DODATEK
Rozkoročení
v bezobsažné naději
po níž jen vůně
kávy zbývá
a krajinomalba
v tmavých očích
mlčících o sametu
Tři kapky
potu
sůl rozpustily
Korzet snů
jak pára nad čajem
a listí nerašící
když oheň
probouzí
Zábradlí
a vápno stěn
opuštěných
v bohabojném spěchu
Rozumní
se nedoví
kdo ví
Tlak duší
a davy
v křižování
ranních autobusů
a za městem
zapomenutá
stébla trávy
V prstech zprávy
o cestách
nenávisti
pohrdání
záleží který prst
se zdvíhá
Kruh malování
ve větrných vírech
nad uhelnými doly
se štětci
dávnověkých obrů
a
marnost přímek
po nichž
touží ženy
Zasaď strom
hurá, muž
a zapálené hranice
zase hoří
Ohňostroje starých oslav
na elektrickém nebi
v mizérii
nezamýšlených slov
i
brázdy cest
možná
zase jinudy
povedou
V krepovém papíru
tváře
našich dědů
v reji
nových a nových
masek
Krůtí stehna
a červené víno
kde trojice karafiátů
nezabírá moc místa
vždy stojí
za vděčnou pozornost
nikdo se nezmýlil
Kterým směrem
po rozednění
Rosa na dně sáčku
s tabákem
se mezi prsty
v špínu mění
…realita
probuzení…
Kruh na kruh
pomalá vertikála
Přítel i druh
hned porozumí
Zvoní okap
za oknem
Měsíc
přitom svítí
Stařena
se hrne ven
trhat
bílé kvítí