„Je možné si představit, ačkoliv se to bude zdát podivné, ale takové představy skutečně existují, že člověk nikdy nespatřil skutečnost. A možná že to, co si chci představit, bude buď představou nebo nečekanou skutečností. Představuji si, že člověk nikdy nebyl, není a nebude ani v budoucnosti.“ Kazimir Malevič (citováno ze stati Myšlení, kniha Reakční žonglérství, Brody Praha 1997)

Je to možné? Člověk mívá často pocit, že je schopen rozhodnout, co možné je a co není, avšak znovu a znovu je stavěn před cosi, co pro něj bylo dříve nepředstavitelné, čili v pravém slova smyslu nemožné. Samotné připsání existence tomu či onomu je problematické, protože žijeme v zajetí svých pocitů a nevíme, co to znamená existovat. Suprematista Malevič kladl důrat právě na pocit, odmítl předmětnost a přejal ústřední tezi buddhismu, že nejhlubší smysl života spočívá v cestě do nicoty, do níž se podle něho uchýlil židovský Bůh v sedmý den stvoření. Jenže ono by se to dalo všechno obrátit a stejnou cestou nahlížet na pojem nicota. Předměty si na rozdíl od existence i nicoty dokážeme konkrétně představit: i přesto, že naše vědomí o nich je pouze sítí našich představ a nemá povahu skutečnosti, nez nich bychom neměli nic. Vždyť i slavný Malevičův obraz Černý čtverec je předmětný, ať chce, nebo nechce. Je na druhé straně nepředmětný v tom, v čem je takové každé velké umění, totiž v tom, že burcuje předměty z té jejich všední nehybnosti do niterného pohybu prožívání. Věci, které považujeme jen tak beze všeho za reálné právě v tom smyslu, jak se nám jeví, jsou tou nejmrtvější iluzí, jakou lze mít.