Letos uběhlo rovných šedesát let od konce onoho pekla a byla to pochopitelně velká příležitost pro různá řečnění, úvahy a oslavy. Svět se mění, mění se i pohled na válku, ale lze očekávat, že ještě mnoho bude muset být revidováno a znovu posouzeno. Poválečný svět byl totiž příliš dlouho ve stínu studené války s její propagandou, s jejím cynismem a rozštěpením celé světové civilizace. Zatím si začínáme jen pomalu připouštět, že válku neprohráli Němci, nýbrž nacisté (neboť pojem Němec zahrnuje i antinacisty, Luthera nebo současného kancléře Schrödera), že SSSR byl mnohem více podoben Třetí říši než liberální demokracii a že zbrklé rušení kolonií je přímou příčinou chronické katastrofy, která trvá v postkoloniálních státech dodnes.

Kulturně se můžeme dívat na válku jako na střet zdánlivě zdravé, správné kultury a (dobový kontext následujícího slova je přiblížen v mém článku o Masarykovi a literatuře, který vyšel v tomto čísle Tématu) dekadence. Zamyslíme-li se nad tím hlouběji, ozřejmíme snadno důvod, proč poválečný střet komunismu a západní demokracie byl také pokračováním pnutí, které se započalo už v hloubi devatenáctého století. Někdy v té době vývoj kultury předstihl docela zřetelně společnost, jež se přiklonila ke konformitě a tendenčnosti. Psal jsem o tom už víckrát, třeba v editorialu k minulému číslu. Falešný svět filistry definovaných klasických hodnot byl kulisou všech moderních totalit a bez problémů se sžil s plochým „uměním“ propagandy. Lze si tedy dobře představit nacistu, který „se vší vážností“ poslouchá Beethovena a zároveň se ho zmocňuje estetický paroxysmus před sochou Führera. Velikým estétem byl i Mao, ale ani ostatní komunistické režimy nezanedbaly klasiku s propagandou. Kdo chodil do školy za dob komunistického Československa, jistě potvrdí, že každý velký umělec a myslitel, o němž se školství odhodlalo obšírněji mluvit, byl interpretován jako přítel komunistů. Klasické umění jako pseudointelektuální bontón, ne pravé poselství klasiky, se nejen nabízelo k zneužití, nýbrž muselo být zneužito, aby se zástupy snobů, profesůrků a všech možných šosáků cítily v režimu, jenž na nich stál, vskutku doma.

Marně psal Rolland svůj velký cyklus Beethoven a svého Colase Breugnona (český překlad dostal název Dobrý člověk ještě žije), jestliže odkaz klasiky bereme jako protiklad moderní „dekadentní“ kultury. Velikost díla sotva může spočívat v uctívání, v konformitě ku kánonu, neboť pak je to preciozita a filistrovství. Nemůže spočívat ani v popírání kánonu či v destrukci vůbec (a to je arci to opravdu dekadentní na velké části moderního umění, pokud dokázalo jen tohle). Lidská individualita a osobnost jsou živé a umění, žije-li, žije v nich – ať už jde o frašky, o tragédie, o romány, o lyriku... Svoboda, ideál západních spojenců v boji proti nacismu a pak i proti komunismu, je nejhlubší tam, kde je prostorem pro autenticitu, pro most dialogu naslouchajících. A odtud roste i veliké umění, totiž od srdce k srdci; nikdy mu neporozumíme přes pojmové škatulky, patří totiž (a právě i to „dekadentní“ moderno) do onoho starého věku, který hledá Orwellův Winston v románu 1984, nebo správněji: patří do věčnosti. Do věčnosti intimně blízké zážitku svobody a vzdálené kánonům všech uzavřených společností a totalit.

Na závěr ocituji jedno pozoruhodné místo z Božské komedie (SNKLU Praha 1965). Dante v očistci (mezi „sexuálními zvrhlíky“) potkává svůj básnický vzor, Guida Guinizelliho, a následně odvětí na jeho otázku, proč „řeč i zrak tvůj láskou ke mně sálá?“ Dantova odpověď je dost možná tou nejlepší, i když banální, definicí opravdové umělecké krásy: „To sladkých veršů tvých je síla, / pro něž, co naše mluva bude žíti, / i stopa jejich iknoustu nám milá.“ Je to v síle a v ničem jiném, v síle, jež strhává k lásce. Buďsi to láska zaslepená (poezie Guidova je podle mne velice suchopárná, nehezká!), ostatně která není? – hlavně když je v člověku opravdu, když se v ní umění stane něčím živým a ne kulisou, jakou bylo s největší pravděpodobností pro Hitlera, Himmlera, Maa a jim podobné.