Včera jsem nemoh usnout a pořád se mi honily hlavou z neznámýho důvodu různý vzpomínky na dva roky probenděný v armádě. Nevím proč. Dokonce jsem uvažoval o tom, že vstanu a něco si zapíšu, nějaký ten postřeh, ale nechtělo se mi z postele. Teď už nemám to vzpomínání tak akutní, ale přesto se mi některý momenty honěj před očima, když se k tomu trochu přinutím.

Třeba to, jak jsem řekl praporčíkovi Sasarákovi, ať mě neotravuje, když mi vyčítal, že ve společenské místnosti hulím, a on mě pak poslal na tejden do vězení. Nebo politruk Trepáč, jak mi vylil lahváč, co u mě našel v šuplíku v kanceláři, na podlahu, já to musel vytírat, a pak druhej den jel na tejden do vězení. Do vězení jsem jezdil do Znojma, vlakem. Povětšinou jsem tam musel pracovat. Třeba uklízet na půdě mrtvý holuby. Nebo nakládat smetí na vejtřasku. Nejvíc času jsme ale trávili v podzemních prostorách toho vězení. Různě jsme se spoluvězni vymýšleli blbý historky a vtipy, aby to v tom šeru trochu utíkalo. Jednou jsem jel z vězení sám, bez doprovodu, a tak jsem toho využil a trochu se šel občerstvit do hospody. Seděla tam taková odvázaná holka, co se se mnou dala do řeči. Dokonce si mi sedala na klín a smála se mejm pitomejm historkám, takže mě to hodně bavilo, pročež jsem si nechal ujet několik vlaků. A poměrně se opil. Samo sebou mě zase za pozdní příjezd do kasáren poslali na druhej den do vězení. Asi na tejden. No.

Na vojně byla nejpůvabnější ta směsice týpků, se kterými musel být člověk pohromadě. Často magořili, rvali se, některý propadali depresím, sebevraždili se, šikanovali mladší kolegy, popřípadě sami byli šikanovaní, hubli, tloustli a tak. Ale rozepisovat se mi o tom nechce.

Nejvíc se mi ale zaryla pod kůži úvodní pasáž z vojny, kdy jsme celej měsíc pochodovali po polích kolem kasáren. Bylo jaro, kolem se všecko zelenalo a nám bylo všem blbě z toho věčnýho pochodování a hrozně neradi jsme se zvedali ze země, když končily řídké pauzy na cígo. Nějak od té doby mám vůně jarní zeleně a země spojené s tím pochodovacím obdobím. Ale není to vzpomínání ryze nepříjemný. Takový spíš neskutečný.

Bůhví, jaká etapa z mýho života mi naskočí před spaním dneska, protože usínat asi budu zase pomalu, když jsem prospal celej večer.