Nevím, nemám to přesně zaprotokolováno, ten vratký okamžik pochyb a nějaké úzkosti, ale jednou v životě z ničeho nic vás poprvé, vážení přátelé, napadne, že stárnete. A nemusí vám být zrovna moc let, abyste přišli k tomuto poznání. Já, dobře-li si vzpomínám, jsem byl napaden takovou první vlnkou pocitu životní pomíjivosti někdy kolem čtrnácti let. Přišlo mi tehdy děsně líto, že už nehraji kuličky a stálo mě to dost přemáhání, abych si necvrnknul s mladšími a šťastnějšími spoluobčánky do krásně vykrojeného kyprého dolíčku. Potom už ani nevím kdy a jak, ale v nějakých neúprosně stanovených časových limitech jsem lítostivě přicházel k tomu, že něco krásného navždycky ztrácím a houby získávám. Není ale mým úmyslem v tomhle článečku své úvahy vyfňukávat. Vím tedy, že zánik našich jedinečných bytostí je předem stanoven, jenže, vážení přátelé, uvažte, kdo z nás by si to nějak moc připouštěl k tělu? Kdo z nás nevěří tomu, že bude na světě ještě nejméně za sto let a docela čupr? Ono totiž, jak na to přišel pan Einstein, všechno je relativní. I lidský věk. A ten obzvláště. Moje teta – teď jí to lítá kolem sedmdesátky – si v poslední době posteskuje, jak prý to bylo na světě krásné, když jí bylo padesát. Jo, tvrdívá, když mi bylo padesát, to mi bylo hej. Jelikož já se pohybuji právě v její kýžené věkové zóně, dívám se na její sentence s nedůvěrou a s jistou rozpačitostí... zdá se mi, že co se týká ideálního lidského věku, mnohem příhodněji hovoří naše stará národní písnička: když nám bylo dvacet pět. Ovšem je zase docela dobře možné, že můj prastrýc, který se pomotává v ulicích mého rodného města nějakých devadesát a něco let, a je tak krásně nahluchlý, že slyší jen na výstřel z děla, si potichoučku posteskne i za těmi sedmdesáti jary mé tety. Přitom ale, jak občas vídávám, se nezapomene pootočit, sice zvolna a opatrně, ale přece, za každou fešnou babou od šedesáti dolů. Oči mu lišákovi slouží.

Nu a o to snad jde: ačkoliv opravdu se tvrdívá, že my všichni kdysi nebudeme, že místo nás budou zase jiní lidé, tož pokud jaksi existujeme – ne že bychom si tedy nemohli povzdychnout – hledejme si, vážení přátelé, někde kolem sebe, třeba opatrně jako můj prastrýc a třeba neopatrně jako většina z nás, něco příjemného, krásného a možná i nedosažitelného. Stojí to totiž za to, neboť, jak to tak vypadá, nejen láska, ale i sám život kvete k važdém věku.

Text pochází z poloviny sedmdesátých let.