Od začátku to říkám špatně. Pes není můj, patří mému třináctiletému synovi a já ho jen, dalo by se říci, provozuji, tedy dávám mu žrát, pít a chodím s ním ráno ve čtyři hodiny do lesa na hodinové procházky. Můj syn ho zase hladí a nechá si od něj olizovat obličej a ruce, takže oba dohromady vytváříme pro toho našeho psíka optimální podmínky k životu. Je to černý hladkosrstý jezevčík s hnědým spodkem, jsou mu zrovna tři roky a není hloupý.

Na ranní procházky se myslím těší ze všeho nejvíce. Nemá hodinky, ale neomylně pozný, že zrovna odbimbala čtvrtá, takže začne poskakovat u dveří, netrpělivě vrtí prutem, a když si beru vodítko, jeho nadšení prudce graduje, takže mám co dělat, abych vodítko správně nasadil na obojek. Chvíli jdeme spolu, ale asi po čtyřech stech metrech ho pustím, aby se proběhl. Vcelku chápu, že když je světlo, rozutíká se někam po paších a vůních, o kterých my lidé nemáme ani zdání, ale do smrti nepochopím, jak si tyhle exkurze může dovolit za hluboké tmy. Já, nemít baterku, tak ani po lesní cestě neudělám bezpečně deset kroků, asi bych se musel plazit po čtyřech nebo jako had, abych si nerozbil nos. Kid, tak se ten náš jezevčík jmenuje, dokáže i v naprosté tmě běhat a poskakovat nejen po cestě, ale i v houští a nikdy, pokud vím, do ničeho nevrazí, nikam nespadne a nerozbije si čumák. Sám pánbůh ví, jak to dělá. Pro mne je to tajemný zázrak a ani se tudíž nedivím, že v lecčems se na nás naši psi dívají jako na malé nedomrlé děti, které se ještě nenaučily pořádně chodit.

Ale jinak si spolu docela dobře rozumíme. Zkraje jsem musel párkrát použít hůl nebo klacek, tedy metodu z pozice síly, ono to jinak asi opravdu nejde, ale teď už stačí pár slov nebo hvízdnutí. Když jsem brával na Kida klacek, viděl jsem, že má tím větší strach, čím je klacek větší, ale brzo přišel na to, že záleží spíše na síle, se kterou je použit. Ohromně jsem se musel rozchechtat, když jsme šli jednou takhle v pohodě domů, Kid už na vodítku, a já jsem se sehnul, abych odtáhl domů obrovskou sušku, kterou jsem stěží nadzvedl a pak táhl po zemi na dvůr. Chudák Kid zasunul ohon mezi nohy, přilehl k zemi a začal kňučet. Došlo mi, že se bojí toho strašného klacku, takže jsem ho musel podrbat za ušima, říct mu hodný, ale i tak se co chvíli ohlédl, co za obludu to za sebou vleču a k čemu je to dobré.

Samozřejmě, že Kid každých pár kroků zvedne nožku, prý si tak značku trasy a svůj revír. I mně se občas stane, že musím zastavit, nezvedám tedy nohu jako Kid, ale i tak má pro tato sporadická zastavení vcelku pochopení: stojí jako socha. Ale když to mé značkování trvá pro něj nějak moc dlouho, začne být netrpělivý, tahá za vodítko a dívá se na mne nechápavě, skoro jako by mi domlouval, k čemu že plýtvám vzácnou tekutinou, když stačí pár kapek.

Kid nemá rád déšť, vodu, mokřiny, bažiny a podobná neřádstva, zato miluje teplo a sucho. Jeho zrakem je nos. Hodně mi připomíná houbaře, jež v sezóně tu a tam potkáváme. Nic pro něj nejsou nebesa, překrásné koruny stromů a průhledy do nejnádhernějších míst na zeměkouli. Jeho hlava neustále směřuje k zemi, smysl našich procházek vyčichává v jehličí, meších a listech, a když chytne stopu nebo barvu, jak tomu říkají myslivci, nic na světě jej neudrží. Samozřejmě, že na rozdíl od houbařů nikdy nic nepřinesl a nepřinese... vždycky se vrací s prázdnou, lapá po vzduchu a možná se i trochu stydí, zvláště když mu řeknu slavný lovče Pampalini. Ještě nechápe, jako konečně mnozí z nás, že jsou na světě věci, na které při nejlepší vůli prostě nemáme.

Jestli mi tehdy, jak píše otec, bylo opravdu třináct, pochází článek z roku 1989. Kid je už víc než pět let mrtvý a leží pod jabloní pod oknem pokoje, ve kterém píši tyto řádky.