Profesorka Ingeborg Fialová Fürst je výraznou postavou mé alma mater, zabývá se německou literaturou a, jak jsem dozvěděl, hraje taroky. Dovolil jsem si položit jí pár otázek.

 

 

 

Seznámíte čtenáře Tématu ve stručnosti s „dějinami“ svého života?

 

Dětství a rané mládí v dokonalé láskyplné péči intelektuální rodiny, v níž bylo vzdělání jednou z nejvyšších hodnot. Špatná socialistická devítiletka a gymnázium na konci normalizačního období – dnes pramen nezvratně nepříjemného pocitu, že člověk promarnil léta největší intelektuální vnímavosti tím, že krmil mozkové buňky informacemi zcela nepodstatnými, zatímco základy humanitního vzdělání (latina, řečtina, moderní jazyky, historie, filozofie atd.) chybí. Z dnešního pohledu také zajímavé (tehdy to bylo asi „o ústa“) napětí mezi socialistickou výchovnou linií školství a zájmových organizací (Pionýr) a religiózní – protestantskou výchovou doma a napětí mezi čistě českým prostředím a národnostně pestrými kořeny.

 

Studium učitelství němčiny a češtiny na UP v Olomouci (z rodinných tradic), „osvícení“ světonázorové i vzdělanostní díky mým nejbližším učitelům (Topolská, Václavek) a hrstce podobně (tedy diverzně) smýšlejících přátel. Po ukončení studií emigrace do SRN z pocitu „tady se už nic víc nenaučím a budu-li se pídit, ještě mě zavřou“, přímým impulzem byl příkaz partajních organizací „nepřipustit“ mě k doktorandskému studiu.

 

Německá etapa představuje jeden z nejvýraznějších existenciálních prožitků (emigrace, přetrhání kořenů, ztráta přátel, zázemí) přestože byla plná šťastných okolností, pomocných rukou a netrvala dlouho (1987-1992).

 

Návrat do Olomouce, práce na katedře germanistiky vnímaná jako velice smysluplná náplň života.

 

Je to příběh, nebo skutečnost? Je mezi příběhem, který je produktem nějaké lidské interpretace světa, a „skutečností“, k níž dokážeme dosáhnout, vůbec rozdíl?

 

Snažit se vysvětlit rozdíl mezi fikcí a non-fikcí na prostoru kratším než 100 stran by vedlo ke zploštění a trivializaci problému: Nechci „obohatit“ časopis Téma o nečekanou přílohu, proto neodpovím.

 

Kdy se podle vás stává z příběhu umění, či je každý příběh de facto umění?

 

Ne, není každý příběh umění – viz předchozí odpověď.

 

Co je to vlastně umění, má-li pod sebou spojovat poezii, beletrii, hudbu, malířství, drama…?

 

Co je umění? Každá epocha lidských dějin to definuje jinak, jedna racionálněji, věcněji, jiná citověji, patetičtěji. Mně se např. líbí pojetí německých romantiků: Umění je všeobjímající iracionální kosmos plný mystiky, tajemství, zázraků. Umění vyřazuje z provozu racionální zákony a posouvá hranice reálného světa  Umění je cesta k Bohu – po niž jsou schopni jít ovšem jen někteří.

 

Ale líbí se mi i pojetí expresionistů anebo symbolistů – a když je někdy té iracionality už příliš, pak možno sáhnout k názoru osvícenců atd...

 

Čím se zabývá a k čemu je věda o umění, konkrétně např. literární věda?

 

Existuje nepočítaně definic uměleckých věd: v příslušných příručkách k nalezení většinou na stranách 7-25. Odlišnostem mezi humanitními/uměleckými a přírodními vědami jsem se před několika lety věnovala v cyklu přednášek. Taky je toho dohromady asi 100 stran.

 

Obrátím se nyní k Vaší pedagogické činnostri: když pracujete se studenty, nalézáte nějaké společné generační rysy v přístupu k umění? Cítíte případnou odlišnost své a jejich generace?

 

Generační odlišnosti existují snad/možná v přístupu k současnému, každodennímu umění (nechápu např. nadšení svých studentů nad módní elektronickou hudbou, pro mě je to „akustický odpad“). Přístup k „velkému umění prověřenému časem“ není primárně závislý na střídání generací, nýbrž distinktivmím impulsem je tu spíše vládnoucí ideologie, „duch recipující doby“.

 

Jak si představujete umění budoucnosti… stane se zase někdy schopné oslovit významně větší část společnosti než dnes? Nebo je velkým uměním to, na co lidé chodí do kina?

 

Velké umění nikdy „neoslovovalo větší části společnosti“, to je nesmysl tradovaný marxistickou uměnovědou: vždycky jen elity. A propos: Nadšeně chodím do kina na thrilery, krváky a „velké fláky“ – ale umění to není.

 

Já tedy marxista nejsem, a přece si myslím, že na Shakespeara chodili za dob královny Alžběty střední třídy bez vysokého vzdělání... Čtete časopisy, jako je Tvar, Host, Souvislosti, Revolver Revue? Jsou pro Vás v něčem přínosem?

 

Nečtu žádné časopisy, ani noviny, nikdy jsem se to „nenaučila“, nemám potřebu.

 

Jste germanistka… myslíte si, že se v Česku věnuje dostatečná pozornost zahraniční literární tvorbě? Míním teď zejména klasickou literaturu. A měl by vůbec student germanistiky mít načteného Hölderlina nebo Lessinga? Není to zbytečné?

 

Samozřejmě, že student germanistiky musí mít „načteného“ (velice povedené slovo!) Lessinga, Goetha, Schillera a desítky dalších německých autorů, klasických i méně klasických. Proč o tom pochybujete? Německá literatura je objekt jeho vědy. Pro chemika či jeřábníka je to samozřejmě zbytečné. Pro germanistu ne.

 

Jako chemik musím říci, že pro mne to zbytečné není... Zůstaňme ještě u Německa. Souhlasila byste s Masarykovým dělením německé kultury na polaritu Goethe-Kant proti Bismarck-Hegel? Co si Vy ceníte z německé kulturní identity (existuje vůbec něco takového?) nejvíce?

 

Každá typologie a systemizace zplošťuje a trivializuje. Tak i Masarykova (a Schillerova a Nietzschova a Jungova atd.). Ne, nelíbí se mi Masarykovo dělení, ale nenavrhuji žádné jiné – z důvodů řečených výše.

 

Čeho si nejvíc cením z německé kulturní identity? Její rakousko-židovské složky.

 

Odkud se vzal nacismus? Jistě to byl z velké části i kulturní fenomén…

 

Nerada se vyjadřuji k otázkám, na které umí tisíc vzdělaných lidí odpovědět tisíckrát lépe než já. Odkazuji na stohy literatury k tomuto tématu.

 

Vzpomínám si ještě na doby, kdy tady označení Němec znamenalo nepřítel, zatímco Rus hrdina a vzor. Jak se máme dnes stavět k druhé světové válce, od jejíhož konce letos uplyne šedesát let?

 

Diferencovaně. Nedat se vláčet ideologiemi a zaručenými pravdami novinových titulků.

 

A zvláště by mne zajímal Váš názor na vyhnání sudetských Němců i na to, jak se zbylým Němcům žilo v rámci ČSSR a jak se k nim stát chová dnes.

 

Vyhnání sudetských Němců má svou politicko-historickou, právní a morální rovinu, ke které se nechci vyjadřovat (to přenechám vzdělaným historikům a pamětníkům). Z hlediska dějin kultury a ducha bylo pro českou kulturu odstranění konkurenční či partnerské (– jak kdy –) německé (a židovské) kultury zásadním ochuzením, nenahraditelnou ztrátou, která z české kultury učinila kulturu pohříchu provinční a „malou“.

 

Jaká byla kultura českých Němců a německy mluvících Židů, měla vůbec nějaké společné rysy, které ji sjednocují a vydělují v rámci dějin německé literatury?

 

Specifika samozřejmě existují – způsobena koexistencí dvou národních kultur na jednom území. Jejich podrobným výzkumem se již 8 let zabývá Centrum pro moravskou německou literaturu při katedře germanistiky.

 

Obrátím se nyní k poslednímu tematickému okruhu, totiž k univerzitě. Myslíte, že české univerzity jsou kvalitní? V čem případně potřebují změny?

 

Některé univerzity, spíše některé obory na nich, jistě kvalitní jsou. Každý obor by měl vědět, jaké potřebuje změny.

 

Je zvýšení státních dotací vysokým školám cestou k jejich zefektivnění, když tyto peníze bývají, aspoň podle mého názoru, často promrhávány? Nemáte pocit, že učitelé si občas berou studenty jako rukojmí a ženou je do demonstrací, které nemají smysl?

 

Peníze uložené do vysokého školství jsou dle mého názoru v každém případě (ať už se s nimi mrhá či ne, ale nemyslím si, že by se přehnaně mrhalo, není totiž konec konců čím mrhat) uloženy lépe než v mnoha jiných státem dotovaných institucích, akcích a záměrech.

 

Nemám příliš ráda demonstrace, ale někdy je třeba říci státu, že výdaje do vzdělání jsou v zásadě důležité.

 

Co by mělo být cílem humanitního vzdělání na univerzitě?

 

Kdysi jsem napsala do ankety Žurnálu, když se mě ptali, zda sledujeme, jak a kde se naši absolventi v praxi uplatňují, následující formulaci, kterou teď použiji jako odpověď na Vaši otázku. Domníváme se, (bohužel asi anachronicky, ale o to důsledněji), že univerzita je - narozdíl od odborných škol – především rezervoárem ducha, že jejím primárním úkolem není připravovat absolventy na příští odborné zaměstnání a sloužit tak trhu práce, nýbrž uchovávat a rozvíjet vysoký vědecký a obecně duchovní potenciál, chránit ho před trivializačními a pragmatizujícími vlivy zvenčí (například před tlaky trhu práce). Ve vztahu ke studentům je tedy primárním úkolem univerzity (humanitních oborů) nabízet jim co nejširší spektrum vědění, přesvědčovat je trpělivě o hodnotách a smyslu vědění a vzdělání (byť by bylo „v praxi“ třeba zcela neuplatnitelné) a tím je – pěkně postaru – humanizovat. Při této koncepci nám sledování „zaměstnanosti“ připadá zcela zbytečné. Spíše bychom měli sledovat, zda jsou naši absolventi „slušní lidé“, leč pro tuto kategorii patrně neexistuje žádný sofistikovaný dotazník.

 

Chtěla byste, aby se vrátil rok 1968 a akademická půda se zradikalizovala…? Jakou roli vůbec hraje dnes právě tohle dědictví?

 

Proboha ne! Politická a ideologická radikalizace je smrtí ducha a vědy. Pracovat se dá jen v klidu! V našich zemích naštěstí nehraje dědictví roku 1968, jak ho prožíval Západ, žádnou velkou roli.

 

Proč se hlásí stále méně lidí na technické obory a stále více na obory humanitní?

 

Nevšimla jsem si, že by tomu tak bylo: nejvíc lidí se, pokud tuším, hlásí na obory ekonomické, protože je to módní ideologie, módní světový názor, módní nástroj popisu světa. Věda to ovšem není.

 

Poslední otázka má obligátní obsah: jak se Vám líbí časopis Téma?

 

Váš časopis neznám (viz otázka 8), ale slibuji, že se na něj podívám.

 

Děkuji za rozhovor.