V současné bizarní nadprodukci poezie se rezignace na mapování nových sbírek a jejich autorů zdá naprosto pochopitelná, nicméně zůstává v nebezpečí, že se tu a tam mine, ač to zní neuvěřitelně, s poezií nečekané a okouzlující krásy. Kdo dnes ještě umí psát klasické verše a vyjadřovat jimi něco, co má pro něj opravdu existenciální rozměr? Psát pro svědectví a nikoli z potřeby zaujmout pózu je výsadní právo básníka závislého ne na potlesku, publicitě či kritikách své tvorby, nýbrž výlučně na autenticitě a hloubce toho, o čem svědčí.

Tenká knížka lyrických básní Po tichu (UP Olomouc 2003) z pera Dušana Šimka, učitele na Filozofické fakultě olomoucké univerzity, může být dobrým příkladem šťastné náhody, která mne, rezignujícího na čtení současné vydávané poezie, obohatila o nevšední básnický prožitek. Zastavím se nejprve ve vší stručnosti u ilustrací, jejichž autorem je Bořek Zeman. Jsou to jednoduché grafiky s tematickým zaměřením na ženu, ženskost, ženské tělo a na výtvarný nápad, který kombinuje perspektivy, kubisticky rozbíjí a znovu buduje, aby relativizoval celou existenciální sféru lásky a přitažlivosti, aniž by ji ale zbavil trýznivého zadrhnutí v srdci. Žena se stává světem jevů, jenž zasahuje, ale v němž je milující, žádostivý, zraněný jedinec ztracen jako v gigantické zrcadlové síni. Tím je výborně podtržena atmosféra Šimkovy lyriky, neboť ta je vlastně hledající reflexí identity roztříštěné do střípků prožitků, které jsou i nejsou minulostí.

Formálně se jeho básně skládají ze dvou čtyř až pětiveršových strof s asonancemi, rýmy i s verši, které ničím takovým nejsou obdařeny, ale melodicky se v básni uplatňují stejně jako všechny ostatní. Verše jsou spíše krátké, slabičně nepravidelné, působí dojmem až dětské prostoty, nicméně skládáním různých jednoduchých, symbolických obrazů naznačují ztišený vnitřní boj o sebe sama tváří v tvář neproniknutelné a chladné složitosti života. Chybí patos, vytržení a přitakání, naopak převažuje usebraná bolest, prokřehlé ohledávání ran, naděje v to, že člověk, byť sám sebe těžko nachází, je ještě sám sebou i se schopností se radovat.

Zásadní roli v Šimkově sebereflexi hraje čas, čteme o něm už v první básni sbírky: „Po tichu čas / se zastavil a stojí / a neumí se vrátit / a kupředu se bojí // Pojednou sníh a zima je tu / a ticho jako po boji / přikrylo tóny klarinetu / ve vyklizeném pokoji.“ Existenciální čas se může chtít vrátit, protože to znamená vlastně pokračovat v něčem, co je v tuto chvíli, ať už vratně, nebo nevratně, ztraceno. Čas, který něco chce, je autor, to on se neumí vrátit, to on se zastavil, to on zůstává po tichu a má strach jít dále. Proč po tichu a ne potichu? Nestalo se to jistě tiše, nepozorovaně, nýbrž něco skončilo, a tím se všechno mění – takový zlom se ovšem v lidském nitru neprojevuje humbukem, nýbrž právě tichem. Ticho je šok, kdy souvislý běh našich všedních myšlenek, citů a starostí, všechno to hlučení, které nás rozptyluje a udržuje v iluzích příběhu, náhle kolabuje a nastává ticho. Právě to, co následuje po tichu, je námětem Šimkovy knihy. Druhá sloka je naléhavější, zdůrazňuje to i kompletní zrýmování. Pojednou je silnější než po tichu, zima a sníh se stávají dobrým obrazem onoho šokujícího ticha, které mrazí, zakrývá, dusí tóny klarinetu, jež se staly symbolem barvitosti a veselí. Úvodní báseň nás tedy přivádí na začátek, do stavu, kdy je náhle svět změněn a kdy se již nelze vrátit.

V tomto kontextu se nutně vynořuje jiné zásadní téma, totiž otázka viny. Na tu upozorňuje další báseň: „Je vina – nevina / a trvá zarputile / jediná vteřina / té prodloužené chvíle // Nebe se ke mně sněhem sklání / Beru tvou stopu do dlaní (je bílá) / a dýchám na ni / aby nestudila.“ Má vina i nevina je vztah já k ty, objevuje se v tichu, neboť do té doby je jen věcí argumentů a protiargumentů v lomozícím obraze skutečnosti, který vypadá samozřejmě až do chvíle, kdy padne a kdy se rozhostí ono ticho, burcující ticho. Relativizace zde nemá racionální podklad, aby se za ni člověk mohl chladnokrevně skrývat, a tak vinu odbýt. Je to naopak zarputilé trvání vnitřního autorova stavu (= času), oné vteřiny, kdy v závrati uznává a palčivě pociťuje naléhavost viny – neviny, ale nedokáže říci, kde a co je vina či kde a co je nevina. Lineární pravidelné plynutí času v lomozu světa se zarputile zastavilo v jediné vteřině, která nastala po tichu a stále se prodlužuje, protože autor neví kudy kam. Odtud si fantazie pomáhá kontemplací toho, co v člověku ještě zbylo po zhroucení minulého obrazu světa – a tomu se věnují i všechny další básně sbírky. Ty je vnitřním obsahem, je bezprostředně tu, je zrcadlem v nazíravém hledání já. Zima jako stav po tichu není úplně cizí, má své sklánějící se nebe, lze v ní najít stopu ty... i když bílou (druhý verš skvěle zdůrazňuje kontrast mezi rýmem nebe a stopy na jedné straně a mezi rýmem smrti a chladu, který studí). V tom je ta proměna, díky které začalo ticho: po ty zůstala jen zmrzlá stopa, já ji chce vrátit život, je mu drahá, bere ji do dlaní, ale – a to není v básni přímo dořečeno – tím ji může jen rozpustit...

S pokračující kontemplací, jež se zvedá k stále obecnějšímu náhledu na mystérium lidského života, stoupá krása i podnětnost Šimkových básní. V následujícím jsem si vybral tři básně, jež mne nejvíce zaujaly. První z nich je tato: „A nakonec to uslyšíme / ve chvíli zhrouceného ticha / kdy jsme až na dřeň osaměli / za nás – a tajně – někdo dýchá // V nastalém tichu něžný čas / nás obejme svlékne políbí a zuje / A hřeby dnů na břevno roku / nás nelítostně potom ukřižuje“. Zhroucené ticho je vlastně ono ticho, do kterého se všechno zhroutilo a po kterém nastává zmatek, krize identity a člověk je až na dřeň osamělý – jenže právě v tu chvílí máme cosi slyšet, nebo lépe: uslyšet. Je to dech... dech, který v lomozivé všednosti nemůže být zaslechnut. Ale kdo je to, čí je to dech? V druhé sloce Šimek sestupuje při odpovědi na tuto otázku o celé dimenze hlouběji. Nedýchá to ty, ale on – čas. Čas, který na začátku sbírky vystupoval jako chtějící, byl autor, byl to jeho čas, nyní se s ním však děje zásadní změna. Už ne já, ani ty, ale on... je cizí, nevstupuje do vztahu. Tvoří naši identitu, což si uvědomujeme nejvíc právě v době zhroucení, kdy plyne jinak, totiž podle arytmie našeho nitra. Stává se však záhy něžným, protože vyhlazujícím zvykáním tiší rány, milostně se nás dotýká, neboť nás vrací k sebelásce, a tím i ke klokotání sebezapomenutého života. Obnažuje nás, lne ke každému kousku našeho těla milostným polibkem, neboť jsme v něm doma a plně se mu oddáváme... žijeme opět v iluzi. Jenže je to stále on a nikoli ty, a tato cizota se realizuje ve dnech a v rocích, ve fyzickém plynutí, které je mechanickým mlýnkem, v němž jsme mleti do podoby stáří, nemoci a smrti, a to bez výjimky. Z milostně ulepené a přitiskující se něžnosti se stávají chapadla nekonečného zmaru bez obličeje, citu i života. V podtextu této básně lze tedy číst vzkaz o tom, že identita vlastního já může být dítětem iluzí vyvolaných zvykem a že zhroucení může být šancí, jak zaslechnout toho, kdo nás chce takto zabít.

Druhá báseň, kterou jsem si vybral, do značné míry navazuje na téma předchozí: „Andělé – bílí pekelníci / někdy se perou v nebi o duši / A její člověk mezi lidmi / je přitom smutný / A neví proč a netuší // A stezky stesků spletité jsou / černé je černé a bílé bylo bílé / a hledat úděl není marné / Jenom pošetilé“. Rád bych si povšiml nejprve onoho spojení její člověk, člověk jako majetek duše, duše, o niž se perou mocnosti nebeské. Právě proto, že to jsou mocnosti, peroucí se, na sílu spoléhající mocnosti, jsou to pekelníci, byť jsou bílí. Oproti klasickému katolickému pojetí, které klade identitu člověka do duše, Šimek oboje odděluje a činí pozemského člověka (člověk mezi lidmi) závislého na něčem, co ho přesahuje a co nemá tvář. Ti andělé i to nebe jsou mnohem spíš personifikací osudu a v konečném důsledku onoho plynoucího a plynutím křižujícího času. Radikální závislost člověka na tom, co jej takto přesahuje, se nazývá podle Martina Heideggera vrženost. Nikoli jen v konkrétních životních příhodách, jako je místo a čas narození, rodiče, úrazy, první lásky atd., nýbrž i tam, odkud se často domníváme pozorovat svět, tedy v naší identitě, jsme vrženi. Proto je ideál filozofa, jenž díky dokonalému sebeovládání dokáže překonat každou bolest, jak o tom snila stoa, hloupost. Býváme smutní, aniž tušíme a víme proč, nemůžeme dokonale ovládat sebe, neboť právě díky vrženosti nejsme sami sebou. Člověk neví proč a netuší, nebo také stezky stesků spletité jsou (nádherně melodická aliterace s kontextuálně na nejvyšší míru bohatým obsahem). V tomto podlehnutí je tu opět čas-autor, čas, který se chce vrátit, ale vrátit se nemůže (černé je černé, bílé bylo bílé) – a který ví, že jako takový může žít v horizontu nějakého údělu, ale že zároveň tím nic neřeší. Potřebuje především najít svou skutečnou identitu, a ne z vrženosti učinit úděl.

Třetí, poslední Šimkova báseň, o které se zmíním, je tato: „Každý den plují světla svíček / olovo stéká po lžičkách / a nahlížíme do jablíček / a z pravdy máme přitom strach // Člověk je navždy malinký / a příběhy se neodvratně dějí / A možné proto maminky / své velké děti věčně vyhlížejí“. Znát budoucnost je jedno z nejsilnějších lidských přání, k němuž jsme přitahováni jako mouchy ke světlu. Účinnou obranou je skepse k možnosti dosáhnout něčeho takového, ale v okamžiku, kdy by člověk věděl, že může zjistit, jak na tom bude za rok, těžko odolá. Proč je tomu tak? Máme totiž hrůzu z plynutí a naděje, že uvidíme budoucí věci v uspokojivém světle a že bychom aspoň částečně byly své hrůzy zproštěni, je nesmírně silná. Pochopitelně je to naděje i strach, jenže ten strach je tu vždycky, a proto se instinktu vyplatí riskovat, neboť nevychází z bodu nula, nýbrž z hrůzy. Zvláště máme strach z pravdy, protože po utichnutí iluzí všedních dnů (a největší takovou iluzí je představa zítřka) uslyšíme dech, v němž je nakonec ukryt definitivní zmar. Neměli bychom strach z pravdy, kdybychom mysleli, že nás může zachránit něco jiného než iluze. Pravda je ovšem vyjádřena velice silně v prvních dvou verších druhé sloky: jsme utopeni v neodvratném plynutí jako třísky v mořské bouři. Jsou to příběhy neodvratného času bez tváře. Ale když někdo jako matka vyčkávavě vyhlíží milované dítě, nachází svou novou identitu. Totiž identitu, jež není ukotvená v čase, ale zůstává ve své lásce, která snáší kříž, marnost, vrženost a dále vyčkává, dokud může... Nejde právě o to, zda se v čase dočká, každé takové dočkání je relativní, ba v zásadě iluzorní, ale podstatné je, že čeká, byť čeká věčně. A velké děti se právě nevrátí nikdy, protože to už prostě nejsou děti... v tom je Šimkovo vyjádření dokonale výstižné a krásné. Vrchol výpovědi je pak v oné příčinné vazbě mezi neodvratnou marností plynutí a matčiným vyhlížením: láska totiž roste ne na iluzích, nýbrž v okamžiku, kdy člověk padl na dno, kdy pochopil, že prohrál na hlavu a všechno.