Při pokusech zjistit, zda někdo už někdo z tzv. oficiální sféry zareagoval na tvorbu Jakuba Čermáka (Resumé sedmnáct, Nakladatelství Šimon Ryšavý, Brno 2004), není možno přehlédnout celý jeden odstavec, ve kterém se jakýsi Matěj Stropnický z Literárních novin (LtN 2005/12) vyjádřil následujícím způsobem: „Mladý autor dosud publikující výhradně na internetových serverech Mladé víno a Totem, jejichž kontext je svou úrovní problematický... si většinou poze hraje se slovy, někdy ale i s významy a výjimečně s pojmy...“ Tu máš, čerte, ránu z tarasnice! Ve skutečnosti je Jakub Čermák už stálým autorem serveru Divoké víno, ke kterému snad mohou mít výhrady ti, co špatně slyší na jméno Karel Sýs, kterému však nelze vytknout nedostatečnou úroveň publikovaných textů.
Jakub Čermák (*1986, žije v Teplicích) je básník, ke kterému se dokonale hodí zdrobnělé přízvisko „mladičký“. Ve starých Athénách by už zřejmě díky svým dobrým vyjadřovacím schopnostem a křehké blonďatosti sahal po prvních vysokých úřadech. V naší zemi to bude mít o něco těžší, ne však tak těžké jako ti, kdo se pokusí dostat pod povrch této zajímavé postavičky.
Otázka, která se vynoří při četbě každého zdařilého dílka v hlavě protřelého knihomola, zní: „Odkud opisoval? Kde čerpal inspiraci?“ Nenajde-li kritik včas odpověď, stojí tváří v tvář autorovi neozbrojen. „Nezná kontext, nechápe souvislosti!“ kolikrát se kritik probudil zbrocený potem, an zaslechl ve snu tento posměšek? Ano, stojíme na blatech. Stojím zde já, stejně i pan Stropnický, a před očima mám zvláštní začarovaný les, který mě láká, vzrušuje, baví a někdy irituje. Vidím před očima básníka, který už ve čtrnácti letech publikoval věty:
„Co máš v té tašce?“ zeptal se muž na ulici, aniž by pátral po smyslu hasnoucích lamp. „Co máš v té tašce?“ a já – nevěda, co odpovědět, napřáhl své ruce prázdné, jak se zdá prázná step plná slunce hřejícího zasněná křídla motýlů, vlnící se trávy a malých hříchů hranostajů...“
Kdo by zde byl natolik krutý, aby připomínal, že hranostajové nežijí ve stepi, nýbrž v tundře, kde panuje častěji ukrutná zima nežli laskavé slunce? Jednalo by se o hnidopicha. Podstatnější je otázka: mohl to napsat sám? Čtrnáctiletý kluk? Je přece známo, že za každým Rimbaudem stojí jeho Verlaine... Jaké je to jméno skrývající se v pozadí jména Jakub Čermák, jak se jmenuje ta rozbuška, která z puberťáka vytvořila básníka, kdo mu dal dikci a propůjčil hlas? Je třeba jít po kořenu věci, poslouchat první zpěv, protože básníci rychle unikají z utkaných sítí…
Kriminalistická metoda velí vydat se po stopě všech udaných jmen a Jakub Čermák za sebou zametá stopy tak rychle, že by bylo příliš velkorysým mrháním příležitostmi přehlédnout dedikaci jedné z jeho prvních povídek Antoine de Saint Exupérymu. Po zevrubném přečtení Čermákových prvních literárních pokusů se tato stopa ukazuje jako správná. Od zjevné asexuality (či spíše potlačované homosexuality) Malého prince však Čermáka už od nejútlejšího věku odlišuje jistá vášnivost, která – třebaže vyjádřena slovy hladkými a oblými – hraničí až s brutalitou. Jako patnáctiletý se zamýšlí v jakési lyrizující mikropovídce Koupelna nad dosti naturalistickými tématy. Vidí předměty denní hygieny a hodnotí jejich vztah k tělu a k jeho krásám, stejně jako k ošklivostem. Ne, tady není nejmenší důvod k úsměvu, protože právě zde se rodí první programový manifest básníka Čermáka... Ručníky, ty nemohou vidět lidskou krásu, protože vidí příliš mnoho detailů, příliš mnoho výčnělků, skrytých míst. Aniž si to uvědomil, stanovil Jakub Čermák sám sobě kritéria vnímání, kterých se sám bude držet.
Hledá prostě krásu – ženskou krásu – a první vášnivé představy dospívajícího kluka se rozhoduje vyzpívat v duchu starých minnesangerů. On nekřičí, necítí bolest, nic ho nerve na kusy, je to spíše rozesmáté a rozjásané štěně, pro kterého je každý keř začarovaným lesem a každá procházka kolem domu dobrodružstvím.
plete si Morana
z mokrých vlasů cop
a mrská jím
satiry
obnažené do půl kozla
na jihu zatím
kentauři
obnažení do půl koně
štěkají k obloze
kde spíš ty
do půl luny
nedosvlečená
jenomže od pasu dolů blata
a občas bažina
probořený strop
v rotundě sv. Hlíny
jsou horší hlíny
někteří třeba dbají norem
a z některých ani neuplácáš
člověka
svlékni si k patám pustiny
ať mám kudy k tobě
a rozsviť nad blaty
abys mi byla moje
chci ti spát pod vlasy
spolu s vlky
(kolébat:
dvě černé oči má Morana
často je nezavře do rána
dva bílé prsy má Morana
bolest je boulí slovem podaná)
Nahlédneme-li trochu pod lešení této ukázky necudným okem, které malého šikulu svléká, rozeznáváme budoucího rutinéra v nezvalovském duchu. Jakub Čermák ví, co dělá. Nejde zde o hru se slovy, jak tvrdí Stropnický, je to vědomá a profesionálně dobře zvládnutá hra se čtenářem, respektive čtenářkou. Bylo by možná poněkud bulvárním, ale přece zajímavým doplněním toho článku, kdybychom se dozvěděli, kolik dívek se již nechalo těmito veršíky vlákat do Čermákova začarovaného lesa a ukolébat, aby následně vpadlo do mravkolevovy pasti.
Spisovatelé a básníci sami sebe nehledají den, ani rok. Je to dlouhý a náročný proces okouzlení životem či nějakými vnějšími vlivy z literární oblasti, a proto se není čemu divit, že i Jakub Čermák - nyní devatenáctiletý - se vydal na tuto cestu hledání nového výrazu. Objevují se první antiteze a skutečná překvapení.
měl po těle spoustu jizviček
jednou se ho v hospodě zeptali
od čeho že
tak jim to řek
jakože mezi chlapama
to prej z něj onehdá vyletěl
celej milion bílejch hvězd
Zaslouží-li za něco Jakub Čermák ostrou kritiku, jsou to právě jeho exkurzy do jazyka, který mu není vlastní, do českého dialektu. Je proto velmi dobře, že například redakce Divokého vína jeho texty opravuje a verze publikované na Totemu a v Divokém víně se liší o násilně vecpané ejkování, ve kterém snad autor i mluví, ale neumí psát.
Co se ale může stát nadanému fotbalistovi, který bude vytrvale čutat s otrhanými kluky ze sídliště? Taková otázka se naskýtá při četbě Čermákových reakcí na nejrůznější poznámky literárních ignorantů sdružených v tzv. redakci serveru Totem.
Jakub Čermák začal brzy a úspěšně. V devatenácti má na svém kontě publikovanou sbírku a má dostatečný potenciál, aby upoutal pozornost profesionální sféry. Bohové mu nadělili vše, co si může přát. I pro něj však platí jako výstraha podobenství o hřivnách pohozených na hnojišti.