(dvoufragment & falešná juvenálie

& nedokonalý text nedokonalého)

Na nádvoří Zbrojnice, pěkně vydlážděném a vkusně opatřeném železnými koulemi, úsečí duté sféry (fontánka) a účelně osazeném lavičkami a odpadkovými koši… vběhla opička. Opička Tetra (makak rhesus) byla odklonem svého ještě nenarozeného dvoudvojčete. Chvíli skákala po lavičkách (s koulemi žádná legrace není), tu loudila po vypasených studentech něco na zub, onde se čtverácky (jak jinak – s takovým jménem!) honila se studentkami*, které si ji chtěly pohladit/pochovat, a chvíli se houpala na sluchátku veřejného telefonu, hned vedle vrátnice. Ani autor se s ní nechtěl bavit ( …bodejť by se s ní bavil, když psal tenhle text…). A tak přece jen spočinula svým zvířecím tělíčkem na jedné z chladných koulí. Čekala na kamarády. Sem tam pohupovala končetinami, vybírala si ze srsti cizopasníky, kteří v tomto krátkém kusu stejně jinou roli nemají... Její kamarádi pořád nepřicházeli a gumová hračka v zubech už nepískala tak vesele a svůdně jako dříve.

Podařilo se jí proniknout do budovy. V místnosti/chodbě skleněně stěnou přepažené všichni lidé kolem, tak zamyšleni/zahloubáni do sebe, malé stvořeníčko ani neregistrovali – a za dalšími dveřmi jakbysmet: chvilinku/chviličku sebou mlela v kbelíku na deštníky a takto oděna se vyšplhala/vyhoupla/vyskočila na petiční stolek. Vyváděla nepřístojnosti. Až jich vy-vedla tucet, něžně je pohladila a rozhodila po podlaze. Sama zůstala nahoře a dělala jim kázání. A až je vy-kázala do patřičných mezí, nastala mi

lehká změna stylu:

Místo: Místnost s nápojovými automaty: sedla si/sedla jsi kolemjdoucímu studentovi na hlavu; ne-motorně se klátil, klátil se tak, až se skoro vyklátil; oka-mžiky poskakovala po jeho těle; do nápojového automatu strčila hlavu; svačila: z papírového pytlíku vytáhla/vytasila a počala pozřívat kousek ničeho a zapíjela je z velkého kulového; jsouc autorem obviněna z vzhlížení k nicotnostem, zle na něj/zle jej pozřela a celá se (najednou) urazila;

Rozpad: rozpadla se na… na… řekněme atomy (a to my zase ne); v této podobě, jakkoli to bylo nešikovné/nepraktické/nepohodlné, si v policích vyhledala chytrou příručku fyziky a poučena se následně rozložila na ještě menší částice; z okna se vy-vrhla na nádvoří a osedlala si gumovou hračku, která po celou dobu, co se/sebe naše hrdinka nacházela v budově, rozpustile pole(vi)tovala/(po)levitovala/popolevitovávala nad dlažbou a co chvíli porušila nějaký ten fyzikální zákon (pokud si ob-staráte dobrého advokáta, můžete z toho vy-váznout s podmínkou a odřenýma ušima (což je v tomto případě irelevantní, protože o hraččiny uši se už postaraly Tetřiny neposedné zoubky));

Finále: Kama-rádi došli; nevěda co s načatým/na-hry-zlým odpolednem, začali se kama-radit: v tomto bodě je každá dobrá (kama)rada drahá; Tetra, pokud to tak lze ještě nazývat – to tak! –, se každému postupně v-pí-jela do tváře; kamarádi byli (kama)rádi a na masitých/ma-sytých tvářích se jim pomalu vy-tvářel bla-ženy úsměv. Konec?

Ne, až teď.

*) Studentky, studentky s pásky s kovovými pyramidkami, které ještě v osmdesátých letech naprosto pochopitelně frčely u metalistů, podivná transpozice k byvším lolitkám, nevinnost s tvrdostí – „tvrdá hudba“ –, jež doprovází jejich růžovou aroganci z poloprázdných tramvají odpoledne zasaženého olomouckou katolickou hluchotou, protože emancipované ženy z kanceláří se za svým matným cílem jen tak trousí městem a ve voze se sem tam kromě našikmených důchodců a sprostých školáků ocitám já a na tom, co zbylo ze zadní plošiny tramvaje, koukám za sklo do ulice a je mi skoro dobře, že se vezu, no a pak se tam s lehkou nepatřičností ocitají, to chci říct, taky ty ženský z kanceláří, co se tam zatoulaly, protože někde musí být, a pak ještě chlapi, co chodí v pátek na bowling a fakt nevím, co dělají, ale ty ženský takový chlapy nechtějí, tedy alespoň si to mezi sebou říkají, když mají pocit, že si pohlédly hlouběji do duše – ach, no a já si tedy vzpomínám, jak jeden známý před mnoha lety naříkal nad tím, jak jsou na koncertě ty pyramidky strašně drahé, jeden známý, kterého dnes poznávám v někom úplně jiném – alespoň tak mi to dnes tvrdí, nechce se přiznat, že to byl skutečně on, avšak mně něco stále napovídá, snad jenom paměť, snad jenom neochota uznat, že přece mohou být dva odlišní lidé, kteří mají odlišné zájmy – ale ano, již uznávám, již přijímám, nuceně se – protože se nutím – smiřuji s tím, že tamtoho zavál život jinam, zatímco tenhle druhý trčí do přítomnosti bez minulosti a není to už ten, kdo mě učil kreslit logo skupiny Törr, s té jako dvousečnou sekyrou, z jejíhož topůrka, příliš vážného, než aby bylo za tolar, letí doprava k ostatním písmenkům dlouhý trn, co je probodává nebo je podlézá, ale já si to moc nepamatuji a to koženkové rozkládací pouzdro nebo co to bylo, na které jsem si to vyčmáral čínským perem, se už asi někam vyhodilo, no a pak to ó s umlautem, aby tehdy provokovalo, protože dávalo vzpomenout na fašisty a na Západ, a dvě velká špičatá er, která mi teď hloupě připomínají Škodu Rapid. Ale ne, škoda, vypadá to, že tyto studentky nemají v kalhotách pásky s pyramidkami, protože se to k nim nehodí a ani to tehdy ještě nefrčelo, protože ti metalisti, kteří chodili na učňák a nosili upnuté rifle a džínsovou vestu nebo bundu s podomácky vyšitými názvy skupin nebo s nášivkami, co je někde sehnali, nechci urážet a říct, že u světskejch na střelnici, a pak ještě měli bílý čínský tenisky, což byla napůl nutnost kvůli vlastní a kolektivní identitě a napůl nutnost kvůli prachům, no tak tihle vlasatí metalisti už jsou dávno v tahu a určitě to nejsou ti, to nemusím ani říkat, co chodí na ten bowling a nemyslí si o mně v tramvaji nic, oni jsou spíše dnes jako tehdy dělníky existence, co se nakonec oženili ne s Veronikou, ale spíše s Verčou, a jiné Veroniky z provozu nebo kantýny jsou pro ně Veruny, anebo úplně zmizeli jak ti vrabci, co je prý s sebou vzali mimozemšťani, protože to jsou nevýrazní ptáci, šedí jak špína, ve které se povaluje kus hnědého dřívka a vajgl, a nikdo je tady neoceňoval a nedocenil, a teď už proto buď nikomu nechybí, nebo si toho přece jen někdo všimne a třeba i pomyslí, že to míří někam, kde to nemusí skončit nejlíp, no tak tihle metalisty jsou už pryč i se svojí verzí skorovzdoru, a ty puberťačky s pyramidkami tehdy ještě, když jsem to psal, vůbec nebyly a hlavně, studentky pásky s pyramidkami nenosí, protože jsou jiné.