Stala se mi zajímavá věc, která mě potěšila. S předchozími dvěma texty tohoto cyklu nesouhlasili moji přátelé, kteří předtím souhlasili s mnohými mými články. Ne že by v nich nenašli něco, co by je oslovilo, ale celkově s nimi nesouhlasili. Texty jsou prý neobjektivní, dehonestující, zavádějící, učit dějinám poesie by se podle nich na literární akademii nedalo — autorovi se nepovedly. Čím to? Hodně jsem nad předchozími texty přemýšlel a došel k názoru, že sice nemohu posoudit, nakolik se mi celkově „povedly“, ale že se mi zřejmě nepodařilo vysvětlit, proč jsem začal psát právě takový typ článků. Pokusím se to tedy napravit.

Lautréamontida. Už jste někdy slyšeli toto slovo? Tahám vás za nos: vytvořil jsem je včera. Jeho vytvoření bylo nutné, abych nějak označil právě tento typ článků, který není ani essay ani úvaha ani pamflet ani filipika ani popis prostý, ani nic podobného, tento typ článků je prostě — lautréamontida. Ano, utvořil jsem ten název podle jména básníka Comte de Lautréamonta. Jeho Zpěvy Maldororovy mi dosud k srdci nepřirostly, považuji je spíše za písmáctví zjitřeného adolescenta než za poesii, a výrazy jako „Maldoror vytáhne z kapsy americký zavěrák s deseti až dvanácti želízky k různým účelům“ ve mně vzbuzují smích, a rozhodně ne „záměrnou racionálně promyšlenou negaci, útočící na konvenční představu světa a domýšlivou sebelásku člověka,“ jak mě k tomu bezelstně nabádá autor hesla Lautréamont z Všeobecné encyklopedie Diderot (Nakladatelský dům OP Diderot, Praha 1997). Navíc nemám právě nejpříjemnější vzpomínky na zakoupení knihy Comte de Lautréamont: Souborné dílo (Kra Praha 1993), z níž pocházejí citáty Lautréamontových slov. Toho roku před Vánocemi jsem šel dopoledne nakupovat vánoční dárky a jeden jsem si chtěl koupit i pro sebe. Právě tuto knihu. Jenomže mě potkal kamarád z vojny a vysvětlil mi, že nákup dárků se může o půlhodinu odložit a že si můžeme zavzpomínat na vojenské zážitky u jedné sklenice piva. Nebo dvou. Ve čtyři odpoledne už jsme byli úplně opilí, a já jsem stále trval na tom, že musím koupit vánoční dárek alespoň pro sebe. Vpadli jsme do přeplněného knihkupectví a požadovali jsme Lau…, Lautr…, Loutr…, Lotr…, prostě jsme to nedokázali říct, a tak jsem si nakonec koupil knihu říkadel pro nejmenší a hlasitě jsme si z ní předčítali v další hospodě, kam jsme se poté přesunuli. Lautréamonta jsem si ale nakonec stejně koupil. Asi půl roku po této události, když jsem měl jistotu, že se personál knihkupectví vyměnil. Ale když jsem se začetl do Zpěvů Maldororových, dospěl jsem k názoru, že jsem tehdy před Vánocemi mohl knihkupectví vrávoravým krokem minout a vyhnout se ostudě.

Do Lautrémontova Souborného díla je také zahrnut text Poesie. Na první pohled se jedná o náhodné plácání mladého básníka, který chce změnit tvář celosvětové literatury. Vykřikuje páté přes deváté, vynáší absolutní soudy, shazuje autority jediným hodnocením (například Homér je výrobce ód, Poe mameluk alkoholových snů, Goethe sebevrah k pláči, Voltaire dokonce potrat). Je tam mnoho hysterických i zcela lapidárních tvrzení, která nemají žádné opodstatnění. Mezi takovými výroky se skoro ztrácejí věty, jimiž vyjadřuje právo básníka: „Nemusím se starat o to, co učiním později. Dělám, co jsem měl dělat. Nemusím se namáhat s objevem, jaké věci objevím později.“ Tyto věty a okolnosti, za nichž text vznikal, mu dávají zcela nový význam. Zpěvy Maldororovy už byly vytištěny, ale nikdo je nechtěl distribuovat. Kritika se o ně nezajímala. Zoufalý Lautréamont, který v ně velmi věřil a považoval je za odrazový můstek do světa nové poesie, křečovitě vysvětluje důvody jejich napsání. Dokonce navrhuje, že pokud o nich bude kritika mluvit v dobrém, je ochoten v některých příštích vydáních škrtnout některé brutální pasáže. Z toho vyplývá, že nechce, aby byly hodnoceny jeho Zpěvy jako dílo, nýbrž jako čin, který čeká na následování dalšími odvážnými básníky. Proto potřebuje, aby se o Zpěvech mluvilo právě teď, i za cenu autorových budoucích ústupků. Lautréamont si dokonce začíná uvědomovat některé slabiny díla, přehodnocuje své myšlenky, přehodnocuje svou poesii, přehodnocuje celou poesii od nejstarších dob až po svou současnost, chystá se na další dílo a píše k němu předmluvu. Předmluva díla, jež nikdy nebylo napsáno, se jmenuje Poesie. Lautréamont ji píše sám pro sebe a v úvodu ji věnuje několika svým přátelům, kteří zřejmě nejlépe znají okolnosti jeho tvorby. Celý text je zcela subjektivní, nerespektuje nic, co přinesla literární kritika, vyjadřuje výhradně své aktuální pocity a v jejich světle hodnotí celou historii literatury. Napíše-li text na stejné thema za půl roku, výsledek dopadne zřejmě jinak, protože básník se nestará o to, co učiní později…

Jaký je přínos takového textu? Z hlediska literární kritiky či objektivního posouzení dějin literatury není žádný. Ale kdo vlastně vytváří literaturu, respektive poesii? Kritikové? Profesoři dějin literatury? Nakladatelé, vydavatelé, šéfredaktoři vlivných literárních periodik? Ne. Ti jen mají štěstí, že stále někdo přichází k jejich dveřím s rukopisy, a tím jim utváří jejich vlastní opodstatnění. Poesii vytvářejí autoři poesie, autoři jako třeba i Lautréamont, a takoví jsou málokdy zároveň nakladateli či šéfredaktory. Autoři skutečné poesie musejí stále hledat, hodnotit ze svého aktuálního hlediska a hlavně: mají právo dávat o svých názorech vědět! Každý, kdo dokáže napsat smysluplné dvojverší, musel (byť intuitivně) promyslet mnoho záležitostí, a proto má právo psát takové texty, jako je Lautréamontova Poesie! Každý, kdo dokáže napsat smysluplné dvojverší, má právo být ve svých hodnoceních neobjektivní. Skutečná básnická tvorba je neobjektivní (pokud ji nejistý nebo slávychtivý básník nepíše pod diktátem myšlenek vlivných kritiků). Je velká škoda, že Lautréamont brzy po dokončení Poesie zemřel a nebylo mu dáno z odstupem dejme tomu patnácti let opravit své Zpěvy. Jak významné by to jistě bylo dílo! Ale svou Poesií alespoň dal křišťálovou kouli, v níž můžeme při čtení Zpěvů náhodně zahlédnout jejich konečný tvar. A v této křišťálové kouli můžeme leccos zahlédnout i při čtení textů jiných autorů. Proto má Poesie smysl a proto jsem tento typ textu nazval na jeho počest lautréamotida. Je třeba, aby básníci psali lautréamontidy. Není to proto, aby čtenář díky lautréamontidám díla básníků pochopil — ale uchopil. A vše ostatní, co při prožitku uměleckého textu ve čtenáři vzniká, už bude jen věc čtenářova, kterou nebudou nijak ovlivňovat názory kritiků.

Rozhodl jsem se tedy psát lautréamontidy, ostatně i předchozí moje texty nesou jejich pečeť. Lautréamontidu není možné nijak zobecňovat. To by se z ní stal demagogický text. Lautréamotnida je tady a teď, a začíná i končí v mysli tvůrce, který byl tak laskav a přinesl nám o ní svědectví písemnou formou. Čtenáři dává vodítko k uchopení textu (nejen textu dotyčného autora) a ostatním básníkům ukazuje cesty, jimiž se jejich kolega vydal a přináší o nich svědectví. Lautréamontida vyjadřuje hodnocení čehokoliv z oblasti literatury ve smyslu básníkových aktuálních tvůrčích potřeb. Nenapravuje žádné omyly literární vědy, nýbrž podílí se aktivně na literatuře samé. Je plná absolutních soudů a třeba i silných slov, ale protože je naprosto subjektivní, neuráží ani nesráží osoby, díla a děje, k nimž bývá macešsky kritická, anebo mateřsky nekritická. Proto autoři lautréamontid nemusejí psát za každým svým soudem: „myslím si“ (kde lidé s nedostatečně vyvinutým vnímáním své osobnosti píší „osobně si myslím“ či „sám za sebe si myslím“). Že si to myslí jen oni, je totiž dáno prismatem lautréamontidy. Básníci, pište lautréamontidy, otevřete pravdivě dveře do mnohovrstevnatého světa, který je v každém z vás, a o němž čtenáři a kritikové jen spekulují! Lautréamontidy literatuře tolik scházejí!

**

Thema této lautréamontidy je česká moderna versus česká nicmoderna. V předchozí části jsem zmínil, že česká moderna vzniká souběžně se světovým romantismem a kryje se s obdobím rozvinutého českého národního obrození. České národní obrození je vůbec nejdůležitější období české moderní poesie a můžeme na ně být právem hrdi. Moderní poesie vzniká téměř z ničeho a je téměř nikým neočekávána. Josef Váchal o tom ve své předmluvě ke Krvavému románu (Paseka, reprint z r. 1924, Praha 1990) píše s osobitým humorem, na němž ale „něco je“: „Každý kolportér by si rozmyslel roznášeti po vesnicích spisy Hálkovy nebo Máchův Máj, — byli by mu s tím všude ukázali dvéře, — za to přinesl-li další pokračování románu, třeba sensačního: Tajemství zámku Folseku, nebo vysoce poutavého románu Marietta, dcera hraběte z Montillonu, aneb Osudné následky padělané závěti, byl všude nedočkavě čekán, vítán a pohoštěn.“ .

Kromě Mistrů, jako byl Karel Hynek Mácha nebo Karel Jaromír Erben, patří dík mnoha dalším autorům, kteří svůj talent dali do služeb textů psaných na aktuální společenskou objednávku. Jména autorů typu Boleslava Jablonského a jejich účelové verše byly zesměšňovány, jakmile odezněla potřeba takových textů (zkrátka jakmile bylo vybojováno), až byly zapomenuty docela, což je z hlediska historie škoda, protože také díky práce těchto autorů mohli větší a odvážnější básníci tvořit právě v češtině, bez obav z marnosti takového počínání. Nejen česká poesie, ale i český jazyk v době národního obrození vzniká doslova „na zelené louce“. Člověk alespoň trochu znalý historických dat musí s opovržením odhodit názory některých katolických literárních vědců, kteří zmenšují význam národního obrození, vyvyšujíce čechořečné písmáctví farářů 18. století, se všemi jejich božími trůbozvuky, světosklady, hroboskrejšemi a nebeklíči, utvořenými patrně podle vzoru: hovnocůc. Chcete-li si přečíst snůšku opravdových perel o „úžasné a moderní“ rekatolické poesii, po níž už nebylo žádného obrozování třeba, přečtěte si České literární baroko Josefa Vašici (Atlantis, reprint z r. 1938, Praha 1995). Dozvíte se dojemné příběhy o obětavých kněžích, kterak chodili s knihami českých náboženských veršů od vesnice k vesnici a povzbuzovali ducha prostých lidiček, kteří ve své prostotě nemluvili jinou řečí než českou. Budete-li knihu pozorně číst, pochopíte, proč bylo české národní obrození nezbytné, aby se jediným úkolem češtiny nestalo kvílení o „cukrosladkých ustech Pána“ ve venkovských kostelíčcích.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Moderní obrozenecká čeština začala nejen směle odvrhovat germanismy, ale také latinářskou infekci, kvůli které i Komenský dával slovesa na konce vět, váhaje, zda se podepisovat Komenský nebo Comenius, aby neutrpěla jeho učenost mezi učenci. Čeština se konečně začala stávat sama sebou a inspiraci pro své chybějící články hledala ve svých skutečně příbuzných jazycích. Jejímu pěstění výrazně pomohli tehdejší básníci. Erbenovy verše vznikly v době, kdy spisovná čeština ještě nebyla zcela kodifikována, a přesto platily dlouhá léta jako jazykový vzor. I dnes je můžete číst bez jakýchkoliv vysvětlivek. Pokolení Nerudovo tuto cestu potvrdilo. Lumírovci, především Vrchlický a Zeyer, dokázali, že česká poesie se může ubírat stejnými cestami jako důležité (lépe řečeno vlivné) tendence tzv. světové literatury. Ovšem za cenu zmrzačení jazyka. Najednou bylo nutno veršovat jambicky, v pentametrech, hexametrech a kdoví jakých metrech ještě, za užití parnasistních forem, což je možná přirozené v jazycích, v nichž se tato metra a formy zrodily, ale český básnický jazyk se tím dostal do nevídané šroubovanosti plné inversí. Toto neblahé dědictví si nese dodnes. Další básnická hnutí, která i z těchto důvodů vystoupila proti lumírovcům, jen velmi obtížně napravovala zmrzačený stav české básnické řeči.

V období okolo prvé světové války se ve světové kultuře zablýsklo na časy. Ve výtvarném umění Marcel Duchamp svými ready-mades upřel pozornost tvůrce na předmět jako takový, zbavený jakýchkoliv vazeb na umění degenerované tradicemi a tendenčním očekáváním. Nebylo to prázdné gesto umělce, který už nevěděl, co malovat. Tímto gestem Duchamp očistil výtvarné umění a stanovil rok nula, od nějž se začne znovu. V téměř stejné době totéž udělal v poesii F. T. Marinetti. Osvobodil slova a zcela zavrhl dosavadní evropské básnické umění, které od antiky vytvářelo kopie sebe sama, tu lepší, tu horší. Neměl nastat chaos. Mělo nastat období skutečné, upřímné kultury. Ta epocha se měla jmenovat avantgarda. Nad umělci již neměly svištět biče světovosti, nacionalismu, autorit, očekávaných tendencí. Umělec měl být naprosto svobodný a tradice si vytvářet sám podle svých potřeb, aby je mohl kdykoliv svobodně popřít. Výtvarné umění se z této svobody nevzpamatovalo a po společensky podmíněném hnutí dada začalo negovat samo sebe, zkrátka začalo produkovat chaotické bezduché artefakty, které opatřovalo různými nálepkami, tu conceptual art, tu abstraktní exprese, tu art brut, tu informel, až nakonec došlo i na označení postmoderna, jímž bylo oznámeno, že se umělci stále ještě nevyrovnali s vlastní banalitou, a místo toho, aby byli svobodně tvůrčí, jen házejí všechno možné do jednoho hrnce, jako když Pejsek s Kočičkou vaří dort. Od dadaismu vaří ve svém hrnci stále to samé (tj. co přijde náhodně pod ruku a v okamžicích nouze přidají něco „tradičního“), jen je třeba nejméně každých deset let dávat takovým „lahůdkám“ novou nálepku. Názvy s koncovkou „ismus“ od 40. let nefrčí; velmi oblíbené je cokoliv, co začíná na „post“ nebo „neo“, lépe „new“, a jakékoliv anglické výrazy končící slovem „art“. S trendem míchání nejrůznějších lokálních subkultur do „hlavního proudu“ se můžeme dočkat, že další nálepky budou převzaté z jazyků etnických menšin. A protože postmoderna už je hlásána také nějakých třicet let, objevuje se tu a tam zcela vážně míněný název post-postmoderna. Ale už od dob doznění dadaismu to všechno není nic jiného než nicmoderna. Malíři jako Picasso, Ernst a Nitsch (z českých třeba Zrzavý, Boudník a Sýkora) a další vzácní jedinci, kteří si dokázali vytvořit vlastní koncepce osobního umění, jsou v této epoše výjimkami.

A poesie? I Marinettův čin zůstal nevyslyšen a je fušován tak dlouho, až mu byla v posledních letech rovněž přiřknuta nálepka postmoderny. Namísto aby se básníci dívali do sebe i okolo sebe, dívají se — do ničeho. Je to jednoduché a současná česká poesie je v této oblasti na „vysoké úrovni“. Okolo první světové války vypadal její stav velmi nadějně, a pak přišla facka v podobě levičácké zfušované avantgardy. Jakmile se ve třicátých letech opět začala česká poesie rozkoukávat a sílila v dobách okupace a následujících dvou letech, a jakmile vystoupili Mistři jako Vladimír Holan, Jiří Kolář či Bohuslav Reynek, přišla další facka v podobě Února 1948. Tato facka na konci roku 1989 pominula, a nastala pětiletka zdvořilostního vydávání děl nejrůznějších disidentů, z nichž mnohé dnes koupíte za pětikorunu v krabicích před knihkupectvími. Pak konečně měla nastat doba české svobodné poesie, jež není nikomu nic povinna. Ale nestalo se to. Už totiž naplno běžela tržní ekonomika, v níž nakladatelé nemají o neznámé a pravděpodobně nevýdělečné svobodné básníky zájem. A čeští nekomerční básníci se nedokáží účelově semknout a vytvářet vlastní alternativní cesty publikace a propagace, které by kromě nezbytné alternativnosti byly také přínosně vlivné. To, co umějí Američané, my zatím neumíme. Malá rozloha České republiky a malý počet čtenářů není v téhle věci omluvou. Prostě to zatím neumíme. Iniciály, jediný významný porevoluční časopis, který se začínajícími básníky skutečně komunikoval, naslouchal jim, podporoval je v jejich hledání, lektoroval „nevyžádané“ příspěvky a nevycházel jednou za rok, zanikl roku 1994. Období fušerů, čili nicmoderna, se mohlo konečně plně rozvinout i na český způsob….

To, co dnes označujeme jako českou postmoderní poesii, a já to označuji jako nicmodernu, má svůj počátek už ve dvacátých letech minulého století. Tehdy se pod vlivem špatně pochopené tvůrčí svobody vrhli na poesii lidé z jiných uměleckých oborů, kteří o ní nic nevěděli. Za jednoho z tehdejších nejvýraznějších fušerů české moderní poesie a průkopníka nicmoderny v poesii považuji malíře Jindřicha Štyrského. Jeho osobní výtvarný styl artificielismus, kterému se věnoval spolu s Toyen, je pro mě světlo v temnotách 20. století. Ale jeho fušování do poesie je téměř trestuhodné. Když Štyrský píše básně, je to totéž, jako kdyby si dobrý uhlíř čas od času odskočil operovat na operační sál. Občas se mu sice něco náhodně povede, ale ve většině případů jsou jeho verše jen nesmyslně vytažené orgány, a pacient je mrtev. Slovo surrealismus tu nemůže padnout jako omluva. Základní poznávací znamení takové poesie jsou: popis náhodných představ, většinou udávaných lexikálními asociacemi, a degenerace volného verše, který se stává jen zápisem rozepsaným do různě dlouhých řádků pod sebe. Štyrského poesie jasně ukazuje, jak by vypadalo umění, které může dělat kdokoliv (tímto sloganem se surrealisté rádi zaštiťovali).

Zásadní dílo české nicmoderny je Štyrského sbírka Poesie (Československý spisovatel Praha 1992, podle prvního vydání z r. 1946). Najdete v ní mnoho veršů, které budí dojem výtrysku citlivého básníkova nitra s puncem lehkosti vyjádření, a přitom je to jen nafouklá bublina slov. „Nejsou tu třešně ptáci a sítě“: „Země / Pás / Oblina // Bez ročních dob / Bez dešťů / Věčně znavená // Podivná skupenství orchidejí / Svírají bolestně prsy…“ Všimněte si, nicmoderní básník často používá jedno slovo jako samostatný verš. Nic proti účelným jednoslovným veršům, ale Štyrský je zjevně v posici hudebního skladatele, jenž neví, co je takt a taktové čáry zapisuje náhodně tam, kde by mohly být v interpretaci pomlky, anebo raději za každou notou. A k čemu jsou vlastně takty, když při hraní nejsou vidět? táže se takový skladatel… Ale vám, milí čtenáři, určitě předchozí verše připadají přinejmenším zajímavé. Když nic jiného, alespoň zajímavé. Nu dobrá —

Posuďte následující Štyrského báseň: „Hledal jsem popel v popelu / Světla v rumu // Usínající mluví / V močálech // Zhotovil jsem si skříňku / Slyšíš zvonečky u cíle? // Otevírám před vámi pět listů světa / Svět se stává stále menším / Chci aby se řeč řítila čtyřmi proudy // Kámen / Únava…“ Jak praví Jiří Brabec v doslovu knihy: „Existuje pouze poesie, svrchovaně svobodná tvorba, která rozbíjí hranice a odmítá normy, byť skryté v zdánlivé samozřejmosti žánru.“ Ano, tato slova natolik dokonale vystihují zmíněnou báseň, že jakákoliv výtka by se jevila jako pusté nepochopení. A víte, jak se ta zajímavá báseň jmenuje? — Obsah a je na konci knihy.

Už chápete v čem spočívá podvod nicmoderny? Básníkem snadno a rychle, s dojmem profesionality. Předně musíte vytvořit název nicmoderní básně. Nechť je delší, surrealisticky pomatený a nechť je v něm sloveso. Třeba Tajemný inkoust ti vytéká ze zad. A nyní libovolná řada slov, občas spojená nějakým vztažným zájmenem; sloveso se také hodí. Dejte do toho vulgarismy, něco, co se právě děje ve světě a je to tzv. palčivé, zvláště nezapomeňte na jakékoliv slovo odkazující k jakékoliv víře. Jednoslovným veršům sluší otazník či vykřičník, zvláště jsou-li na konci básně. Občas se rozhlédněte okolo sebe a zapište si, na co vám padl zrak. Zachovávejte zásadu, že jednotlivé verše nesmějí obsahovat více než čtyři slova a za slova počítejte i předložky. Zkusme tedy podle tohoto návodu napsat nicmoderní báseň: „(Co mě právě teď napadá?, právě mám chuť na smažená vejce, tak tedy) Smažená vejce / (teď vulgarismus, alespoň upoutá pozornost hned z kraje) A moje nejistá kunda / (z obýváku hraje televize) Se kouká na televizi // (palčivé dění ve světě) Slova o Beslanu // (teď něco hodně nesmyslného) Ruka zastírá jednotu / (pokračujte ve větě, vztažné zájmeno vás vždycky někam dovede) Která / Možná už zítra / Zlomí / (Co by mohla zlomit?, hodí se něco z náboženství) Opuštěný kříž // (teď zapište okamžitý vjem jedním slovem a dejte za ně otazník; slyším, jak v kuchyni tikají hodiny) Tikot?“ Jo — ještě básníkovo jméno. Zvolte si pseudonym. Nejlépe takový, který má židovský nádech (tohle není nic proti židům, tohle je jen literární spekulace). A pozor, v básni jste napsali, že máte kundu; musíte si zvolit ženské jméno. Třeba… třeba Rebeka Krausová (omlouvám se všem Rebekám Krausovým; doufám, že není žádná Rebeka Krausová, která píše verše). Také nebude na škodu, když do průvodního dopisu redakci napíšete, že studujete bohemistiku. A jak vypadá naše báseň?

Rebeka Krausová (*1986)

Tajemný inkoust ti vytéká ze zad

Smažená vejce

A moje nejistá kunda

Se kouká na televizi

Slova o Beslanu

Ruka zastírá jednotu

Která

Možná už zítra

Zlomí

Opuštěný kříž

Tikot?

Myslím, že tuto báseň můžete směle poslat třeba do Tvaru. A Miroslav Zelinský by k ní mohl připojit své myšlenky, jež napsal o neodekadenci (!) v české poesii: „Není dnes již příliš mnoho témat, která by bylo lze ještě označit za výstřední, překvapivá, normoborecká. Civilizační okoralost dosáhla takové míry, že básník musí aktivizovat nejspodnější proudy lidského svědomí a lidské senzibility, nebezpečně balancovat na hranici, za kterou jsou už cynismus nebo pornografie či nicota. Vulgarismy, rouhačské postoje, permanentní jízlivá konfrontace vysokého s nízkým (tematická i strukturní) nešetří Boha, ani vlast, ani žádný jiný, stejně zneužitelný a také skutečně zneužívaný emblém. Je takřka za námi zkušenost XX. století s jeho kataklyzmaty, a to se nemůže neodrazit v básnické reflexi jeho konce…“ (Rmen, historicko-literárně-kritická revue č. 3, vyd. Petr Nový, Tanvald 1996)

Už je vám jasné, jak se dělá nicmoderna? A jak je snadné opíjet rohlíkem v současné poesii? A jak je snadné o takové poesii fundovaně teoretisovat? A to jsme se učili vytvářet nicmodernu s přihlédnutím k básnickému odkazu Jindřicha Štyrského! Na nicmodernu dneška nepotřebujete vlastně vůbec nic jiného než roztrhat banální větu s nádechem surrealismu do slov napsaných pod sebe. Podívejme se na baštu současné nicmoderny Měsíčník pro literaturu a čtenáře Host, časopis prestižní v obecném povědomí literární veřejnosti, časopis vycházející také díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR. Jak přispívá k rozvoji básnických talentů, respektive podle jakého klíče si je vybírá? Odpovědí nám buď rubrika Hostinec, v níž Host představuje tzv. nezavedené básníky, to znamená básnické přísliby budoucnosti.

Beru si do rukou Hosta č. 9 z roku 2004. Rubriku Hostinec v něm vede a k vybraným autorům se vyjadřuje — Franz. Franz, a to je všechno, co se o tomto znalci poesie dozvíme. Podíváme se, který autor zaujal Franze nejvíce. Patrně Pavel Beran. K jeho tvorbě napsal: „A že vy, Pavle Berane, jste psycholog? (…) Z vašich básní jsem byl nadšen, protože si se mnou povídaly. (…) Občas se v těch básních některá slova, některé tvary šprajcují tak, že těžko rozumět, proč tomu tak je, ale nevadí — zmatek a znepokojení, které to přináší, se k básním samým docela hodí. (…)“ Zní to lákavě. Co tedy otiskli Pavlu Beranovi? Ohňostroj: „řev do vyšších / pozic / halekání / do / vzdálených / končin / broučci usínají / když / páv rozžíná / slepičí lampión / nad / (…)“ Že by náhoda? Zkusme citovat z jiné jeho básně. „Koš“: „už dva týdny / se pohybuji / v koši na odpadky // kloužu po / nesmyslném / slizu / (…)“ Hle, není to náhoda. Je to vzorová nicmoderna dneška. Tohle teď frčí v prestižních básnických kruzích, které representuje také časopis Host. Pokud se bude Pavel Beran držet Franzových hodnocení, pravděpodobně ho jeho budoucí takto laděná tvorba dovede k dalším otištěním v „prestižních literárních“ časopisech, k vítězstvím v literárních soutěžích a třeba i k vlastní básnické sbírce, vydané pod patronátem „prestižních literárních“ kruhů. Ale dovede ho to k poesii?

Nutně si musím klást otázku, čím vlastně přispívají rozvoji české poesie časopisy jako Host? Nejsou jeho rady začínajícím básníkům vlastně danajským darem? Nebylo by lepší, kdyby poesii, prosazovanou těmito časopisy, vytvářel nějaký počítačový program? Nedávno mi jedna čtenářka poslala dopis, v němž napsala zajímavou myšlenku: „Je mi sympatická vaše obliba 19. století, co do básní. Můj milovaný Neruda... podobně jako Vy jsem se kdysi dobrovolně naučila Romanci štědrovečerní. Nemohu se také zbavit dojmu, že tou dobou (cca do r. 1940) česká poezie zaznamenala svůj vrchol.“ Tato myšlenka je sice prostá, ale natolik podnětná, že se jí budu věnovat v příští lautréamontidě.