Prvním velkým představitelem řecké poezie, pokud je známo, je Homér. Připisuje se mu autorství dvou eposů napsaných v tzv. hexametru (antická metrika je časoměrná a hexametr je šestistopý (daktylský) verš). Prvním z nich je Ílias, líčící boje evropských Řeků proti maloasijské Tróji (jejíž alternativní jméno je Ílion) – druhý Odysseia, která vypravuje příběh z Tróje se vracejícího řeckého hrdiny Odyssea. Ílias a Odysseia vznikly někdy kolem roku 1000 př. Kr. (tedy pár století po druhé invazi árijských kmenů). V té době se jako první poezie objevovaly písně zpívané k loutně – z nich se později vyvinul epos, který se liší od písně hlavně klidnou obšírností. Zprvu tyto epické básně byly krátké a pěvci je zpívali šlechtě u hostin pro zábavu, můžeme-li vůbec soudit o tehdejších reáliích. Jednalo se asi o zábavu dosti rozšířenou, protože postupem doby se určité verše, obraty, dokonce i celá místa natolik ustálily, že byly obecným majetkem a vytvářely určitou konvenci. Zdá se, že tato poezie existovala už staletí před vznikem homérských eposů. Homér vycházel tedy z látky a forem do značné míry předem daných. Také se často obrací k bohyním Múzám, které mu jakoby diktují jeho zpěv. V tom ohledu je jeho dílo založeno nikoli subjektivně. Ve srovnání se starší řeckou epikou byly jeho eposy zřejmě něčím nesrovnatelně lepším, protože ji celou zatlačily do nepaměti. O Homérovi se často pochybuje, zda je historickou osobou – a zda není jen smyšleným jménem pro anonymní lidovou tvorbu. Zdá se však, že Ílias a Odysseia stojí na lidové tradici zpracované jedním básnickým géniem, který jí vtiskl zvláštní individualitu, jež starší méně osobitá a prožívaná díla (dnes bychom řekli: konvenční) naprosto překonala.

Ať už byl Homér kdokoli, žil v drsné době, kdy válka byla asi nejdůležitějším společenským jevem. Typickým válečným eposem je Ílias. Přibližme si nejdříve stručně celý její děj. První verše nás uvádějí hned do jeho středu, zřejmě se tedy předpokládala znalost souvislostí – která však dnes už není samozřejmá. Ději Íliady předchází slavný spor tří bohyň Athény (bohyně moudrosti a disciplinované války), Héry (manželky Diovi) a Afrodíty (bohyně lásky) o to, která je nejkrásnější. Spor se přenese před mladého pastýře Parida (syna trójského krále Priama), který dá zvítězit Afrodítě naproti jejímu slibu, že dostane nejkrásnější ženu světa. Touto ženou je Helené, manželka spartského krále Meneláa. Paris ji tedy s pomocí bohyně získává a vrací se z Řecka do maloasijské vlasti. Existují dvě verze báje o povaze únosu: starší verze mluví o násilném činu proti vůli krásky, mladší verze spíše pak o svedení a dobrovolném odplutí do Tróje.

Při čtení Íliady se může zdát, že Homér jednou odkazuje na tu a jindy na druhou verzi bez nějaké logiky a že tedy třeba právě tento bod svědčí o tom, že báseň nepsal jediný autor. Ale když pozoruji podrobněji, kdy používá obě verze, zjišťuji zajímavou souvislost. Meneláos a jeho bratr (král mykénský) Agamemnón sebrali v Řecku vojsko podporováni nejrůznějšími králi a menšími vládci a odpluli bojovat proti Tróji. Mezi Trójany a řeckými vojsky byl také, jak lze z eposu vycítit, rozdíl kmenový či národnostní. Náboženství ovšem uznávaly obě strany stejné. Zdá se, jak tvrdí R. Graves (Řecké mýty II, Odeon Praha 1982), že v Tróji se uplatňoval vliv Řeků, Kréťanů a Frygů, tato nehomogennost prý byla v době bronzové zcela běžná. Agamemnón jako starší bratr a vládce otcovských Mykén (otcem obou bratrů byl Átreus) vedl celou výpravu. Řekové (nebo také Achajci, Argejci či Danajci, jak je Homér nazývá) bojovali s Trójany již deset let ve chvíli, kdy začíná Homérova báseň. Vraťme se ale k Homérově Heleně: musíme rozlišovat, jak o ní mluví Řekové a jak ona sama. Řekové smýšlejí (Nestorovými ústy), jak se domnívám, v souladu se starší verzí příběhu o únosu a pojímají výpravu nejen jako věc Meneláovy cti, nýbrž i jako snahu o vysvobození trýzněné Heleny. Helené sama mluví víc ve smyslu novější verze báje, ale jako žena dávno z Paridovy krásy vystřízlivělá, která když vidí válečnou spoušť, jíž byla příčinou, nazývá sama sebe ohavnou, nestoudnou a proklíná den, v nemž se narodila. Je tedy určitá logika v tom, když Řekové věří, že Helené je trýzněná a že se jedná o ušlechtilou ženu, která byla znásilněna. V opačném případě by totiž odpadl důvod osvobození Heleny a k obhajobě Meneláovy cti by snad stačilo poukázat na to, že svým činem ztrácí čest ona a ne on. Musíme totiž mít na mysli, že u Homéra nejsme v romantické atmosféře a že by se tu bojovalo i jen kvůli Helenině kráse. Vůbec nevěra je v tomto světě pojímána jinak, než jsme zvyklí. Muži mají své souložnice, které si navzájem berou nebo se jimi obdarovávají. Posvátnost manželství pramení spíše z náboženství a společenských zvyklostí, které se teprve promítají v hloubi prožívání člověka – než z moderně pojatého milostného vztahu.

Jak uvidíme, válka o Helenu není maličkost. Děj Íliady začíná hněvem Achillea, mladého krále myrmidonského, který je ústřední postavou celé básně. Ílias totiž není vylíčení dějin z nadhledu historikova, který vidí lidstvo především jako herce v historických rolích. Od dějepisu se ještě více než tím, že vysvětluje události odkazem na mýty a půvabnými fantaziemi, liší právě zájmem o individuální osudy a prožívání. Achilleus se rozhněval poté, co jej urazil král Agamemnón, a ti dva se i přes rady moudrého Nestóra (starce účastnícího se války přes svůj pokročilý věk) nakonec zcela rozešli. Achilleus odmítl dále bojovat. A to byla pro Řeky těžká rána, protože byl nejsilnějším a nejschopnějším bojovníkem. Uražený Achilleus, syn bohyně Thetidy, prosí svou matku, aby u Dia vyprosila porážku Řeků – aby se ukázalo, jak bez něho nedovedou vítězit. Když se to Thetidě podařilo a když Řekové skutečně byli poraženi, vysílají k Achilleovi poselství, aby se usmířil a opět se zapojil do boje. Ten je však nadále uražen a teprve na naléhání svého přítele Patrokla dovolí, aby si Patroklos oblékl Achilleovu zbroj a šel do boje místo něho. Je ale v boji zabit trójským hrdinou Hektórem. Až po zprávě o Patroklově smrti rozzuřený Achilleus vstupuje do války a porazí Trójany, jejichž Hektóra zabije a potupně vláčí po zemi za svým vozem. Trójská válka ale není zdaleka u konce, končí pouze ději Íliady. I to ukazuje přesvědčivě, že Homér nechtěl vypsat nějakou historickou událost, nýbrž dějiny Achilleova hněvu.

Když jsem takto nastínil celý děj básně, mohu se pustit do podrobnějšího rozboru. Lidé v Íliadě se dělí na hrdiny a lid, někde mezi stojí věštci a kněží, pod lidem (kterým jsou míněni prostí muži) jsou ženy – matriarchát zmizel v Íliadě beze stopy. Hrdinové jsou obrovští, mnohonásobně silnější než obyčejní lidé, mají božský původ a vysoké společenské postavení. Králové jsou pak zvláštní kastou povýšenou nad všechny ostatní. Velikost Íliady je nejspíše ve dvojím: nejprve v lidské plnosti hrdinů, kteří působí velmi živým dojmem, a tím jejich pohádkové vlastnosti ustupují do pozadí. A pak ve zvláštním pohledu na svět, o kterém je těžko říci, zda je Homérův osobní a osobitý nebo zda byl tehdy běžnější. Je to schopnost vidět přes závoj mýtu věci tak, jak jsou (tedy mýtus se vnitřně rozkládá), a zároveň k nim mít distancovaný postoj, který se kochá jejich samotnou existencí. Homérský svět (platí to také pro Odysseiu, ale ta jde trochu jinou cestou) je podle mého názoru určitým pokusem o řešení pesimismu, a proto měl pro pozdější řeckou klasickou civilizaci velký význam.

Přes to, že je v Íliadě málo radostných událostí a život sám o sobě se jeví dosti chmurný, básník všechno halí do iluze plné vyrovnanosti a (i když jaksi smutné) rozkoše z pohledu. V tom je jeho nejvyšší genialita, kterou se už nikdy později, jak se domnívám, nikomu nepodařilo napodobit. A dá se to vysvětlit snad specifickými podmínkami, v nichž žil: mýtus ještě vládnoucí a už se rozpadající, smysl pro drsnou otužilost a bezútěšnost lidské existence a probouzející se věcný intelekt.

Ílias je básníkův subjektivní svět vybudovaný z citu. Od lyriky se Homér liší tím, že vlastní prožitky básnického subjektu explicite nelíčí, nikoli tím, že skelet básně se opírá o objektivní (i když třeba smyšlené) události, neboť to lyrici dělají také (když třeba líčí zpěv ptáka, šumění lesů atp.). Hlavní osnovou Íliady jsou lidské pocity, nikoli jako u Lucretia uspořádání světa nebo u Danta logika teologie.

Už po přečtení prvních zpěvů Íliady získáme nejspíše pocit, pokud se týká básnické krásy a ne děje, že většina pasáží představuje mistrovské zacházení s hexametrem: Homérovi se jím daří ve vší stručnosti nejen vystihnout samé jádro situací a emocí bez velkého zjednodušování, nýbrž halí všechno do rovnoměrného rytmu, kypícího obrazy, u kterých se čtenář zastavuje s rozkoší z pouhého pohledu.

První zpěv líčí příčinu Achilleova hněvu. Achilleus dělal se svým vojskem během války výpady do trójského okolí, kde raboval města – kořist se dělila mezi všechny Řeky, přičemž nejlepší díl dostával vždy Agamemnón. Tak také získal dceru Chrýsa, Apollónova (bůh věštectví, hudby, lukostřelby aj.) kněze. Apollón za to Řeky trestal morem, a tu bylo zapotřebí Chrýsovu dceru vrátit zpět otci. Agamemnón k tomu velmi nerad svolí, chce však náhradu. Achilleus se postaví proti takovému požadavku, proto král uražený ve své pýše žádá za náhradu právě jeho dívku, kterou si nakonec také bere. Roztržka je nenapravitelná. Agamemnón jako král má takovou společenskou prestiž, aby Achilleovi dívku vzal – ale ten zase odmítá bojovat, sedí u mořské břehu a vzlyká: můj díl mi byl vzat! Jeho matka Thetis na jeho prosbu přijde na Olymp (sídlo bohů) k Diovi a objeme mu nohy. Přeje si za svého syna, aby Řekové bez Achillea nyní prohrávali, aby pochopili, jak velkou udělali chybu, že se ho nezastali. Její přání dojde sluchu – a to z toho důvodu, že kdysi Diovi pomohla, když ho ostatní bozi svázali. Je sice pravda, že Zeus je v Íliadě považován za nepřemožitelného a nad bohy svrchovaného, ale je to spíše jen jeho vlastní domnění o sobě samém. Bozi se ho bojí, ale stát se v řecké mytologii může cokoli (tak jako v reálném životě).

Druhý zpěv začíná tím, že Zeus sešle Agamemnónovi sen, aby vypravil vojsko do boje, protože mu kyne vítězství. Král ale nejdříve chce zjistit smýšlení lidu, a tak ráno navrhne odjezd domů do Řecka. Sotva to lid uslyšel, s radostí se rozběhl k lodím – na pobídku Athéninu ale Odysseus a potom i Nestór vojákům domlouvají a vojsko nakonec vytáhne do boje. Poté Homér podává výčet řeckého i trójského vojska: líčí se tu kmeny, obce, jejich vůdci, otcové vůdců i výtečnost, u koho jaká byla. Typické je pro Homéra používání epitet, tak např. Athéna je jiskrozraká, králové jsou živení Diem, hrdinové Areu rovní (Arés byl bůh války), Jitřenku nazývá krásnotrůnnou atp. Velmi rád používá také patronyma (znamenala důstojnější a lichotivější oslovení). Epiteta i patronyma jsou charakteristická pro jeho poezii vůbec, v Íliadě i v Odyssei.

Ve třetím zpěvu je líčena dohoda, kterou navrhl Hektór před střetem vojsk: ať se spolu utkají Paris a Meneláos; kdo zvítězí, ten si nechá Helenu i Paridem ukradené spartské poklady. Ještě před soubojem se Priamos a jeho rodina dívají na válečnou pláň ze skály poblíž Tróji: Helené na královu žádost vysvětluje, kdo jsou řečtí bojovníci, které vidí před sebou. Je to dobrý nápad, jak vylíčit postavy i jiné vlastnosti řeckých hrdinů. Souboj se uskuteční a už se zdá, že Meneláos vyhraje, když tu Parida zahalí Afrodíté mrakem a odvede ho do Tróje, kde se Paris uchýlí k Heleně a k milostným hrátkám. Helena je sice na něj rozhněvaná, podřizuje se však jeho přáním. Lze předpokládat, že za touto jeho touhou stojí Afrodíté, která se přidala k jeho přirozené smyslnosti a změkčilosti a která se snažila trochu vymazat trauma z boje. Agamemnón přirozeně nárokoval výhru v souboji pro Řeky.

Čtvrtý zpěv je přímé pokračování předchozího vyprávění. Začíná rozmluvou mezi Diem a Hérou – Héře se daří od Dia získat jakés takés svolení k pádu Tróje. Zdá se, vzhledem k dalšímu průběhu děje, že Zeus má na mysli konečný pád, avšak předtím chce ještě dát Achilleovi zadostiučinění. Bozi nemají zájem na smíru. Athéna v podobě pozemského muže přichází na bojiště a přemluví jednoho z trójských lučištníků (vábí ho slávou a ziskem: i zákeřné vítězství je vítězství!), aby vystřelil na Meneláa. Spartský král je raněn, před smrtí ho ochrání právě Athéna. Agamemnón je celý strachem bez sebe o bratrův život, avšak Meneláa se podařilo zachránit zásahem ranhojiče. Řekové nastupují k boji.

Průběh války nyní i později v Íliadě je vylíčen jako souboj jednotlivců. Básník líčí, jak ten zabije toho – a pak jiný jiného atd. Scény jsou drsné, zranění zachycuje s děsivou podrobností: kam kopí v těle proniklo, tryskající krev, vyhřezlý mozek. Přitom se často nad mrtvým zamyslí, odkud pocházel, jak na něho blízcí doma čekají a jak on už se nevrátí. Jde z toho cítit smutek nad celým během světa a hluboká rezignace, obracející se zase zpátky k nazírání obrazů, ve kterém hledá spočinutí. Přitom chválí tato jatka, ne válku samotnou, ale statečnost mužů, která tehdy musela být životně důležitou vlastností. Čtenář také při čtení Íliady získá asi jasný pocit, že Homér fandí Řekům – zvláště při líčení obyčejných srážek v bitvě jsme svědky více toho, jak Řek zabíjí Trójana, než opaku. Také se rád vrací do bájné minulosti, do které patří rodiče našich hrdinů (tentýž prvek je patrný také v Odyssei).

Pátý zpěv je celý věnován bitvě – a především rekovi Diomédovi, který se v ní vyznamenal. Athéna mu dala velkou smělost a sílu, sňala mu z očí mlhu, aby rozeznal bohy (kteří se občas na bojiště připletli v touze ovlivnit boj svým směrem) a aby na ně neútočil – jen Afroditu mu dovolila zranit. A ta se skutečně na bojišti objeví, přišla totiž zachránit svého syna Aineia (latinsky Aeneus, podle Vergilem zpracované báje se později stal zakladatelem římského národa) před Diomédovým útokem, kterému málem podlehl. Diomédes ji ranil, pak dokonce i Area (bůh divoké a nespravedlivé války), jenž se proti němu postavil. Zeus na Olympu Area kárá a veřejně prohlašuje, že ho má nejméně rád ze všech bohů, nakonec ho ale bere na milost, protože je to jeho vlastní syn. Rodinné svazky mají v Íliadě zásadní význam, jak uvidíme i v dalším zpěvu.

Šestý zpěv je přerušení líčení bojů a jeho hlavním obsahem je Hektorův (největší trójský rek) pobyt v Tróji. Šel zpátky, aby vyzval Hekabu, svou matku, a manželky trójských velmožů, aby se modlily k Athéně proti Diomédovi. Nyní však Homér vkládá epizodu setkání Dioméda s Glaukem (Trójan); oba se proti sobě chystají, když tu Diomédes se ptá Glauka po jeho rodu. Chce prý zjistit, zda není bůh – zřejmě mu tehdy Athéna dar rozeznávat bohy už odňala. Stačilo ale zeptat se: jsi bůh? a podle jednoslovné odpovědi pak bojovat. Jenže Homér nespěchá, nechává mluvit obšírně oba hrdiny. To, že situace spěchá, avšak básník nikoli, je typické pro Íliadu i Odysseiu. Nakonec oba poznají, že jsou po svých předcích tzv. hostinní přátelé. Tento institut byl ve starověkém Řecku běžný. Když někdo putoval do cizího města, mohl tam mít přátelé, kteří se ho vždy ujali – a on se naopak ujal jich, když přišli do jeho vlasti. Dochází k slavné scéně, ve kterém si oba hrdinové (zanechavší úmyslu bojovat proti sobě) vyměnili na důkaz přátelství zbroje. Homér poznamenává ovšem s řezavou střízlivostí, že „tehdy vzal Zeus nadobro Glaukovi rozum“, protože vyměnil svou zlatou zbroj za bronzovou, „vzal devět krav, dal sto“. Cítíme v tom opět určitý pesimismus: na jedné straně je krásné přátelství a pěkné události života, na druhé straně za vším číhá drsná skutečnost, která sčítá každý zisk a každý výdej, podle nichž se cení nejen společenské postavení – ale při špatném hospodaření hrozí i bída a z bídy nemoc a smrt.

Hektór v Tróji zařídil, co měl, modlící se ženy ale Athénu nezvrátily na svoji stranu. Potom šel k Paridovi a vyzývá ho k návratu do bitvy, Paris se přemluvit dá, i když není příliš nadšený. Za jeho nechutí nemusíme vidět jen jeho povahu, ale i to, že uprostřed vojska musel cítit, jak ho nikdo nemá v lásce. Vrchol šestého zpěvu je však v setkání Hektóra se svou ženou Andromachou a jejich malým synkem: „Otec se usměje mlčky, když pohlédne na milé robě / k Hektoru milená choť pak přistoupí se slzou v očích…“ Přemlouvá ho s hlubokou láskou, aby nešel zpět do boje, on ji miluje neméně (jeden druhého vynášejí i nad své rodiče). Hektór ví, že Trója jednou padne (není jasné, jak se to dověděl), a chce uniknout pohledu na Andromachu ukořistěnou Řeky do otroctví. Chce zemřít – a navíc se odvolává na fatalismus: mám-li zemřít, zemřu, nemám-li, nezemřu. Ještě ke slovu milý. Homér ho používá o rodičích, synech, vlasti, chotích, o srdci a duši. Je to slovo, které velmi šťastně vystihuje intimitu vztahu. Také když líčí něčí uvažování, říká: pomyslel si ve své duši. Homér takto, ačkoli je teprve na samém začátku evropské kultury, má silné ponětí o niternosti a subjektivitě. Přitom to svým epickým rozměrem nepřebíjí, nýbrž on sám zpívá ze svého srdce.

Sedmý zpěv vypravuje o tom, jak Hektór vyzývá k boji nejlepšího řeckého hrdinu. Z Řeků se nejprve nikdo nehlásí („pravil, i umlkli všichni a nastalo mrtvé ticho“ – to je verš opakující se v celé Íliadě a Odyssei na podobných místech, Homér často opakuje i celé veršové skupiny, čímž zesiluje důstojný a rozjímavý dojem); nakonec se k boji dostane Aiás, který nad Hektórem poněkud vyhrává. Boj ale ukončí noc. Na trójském sněmu pak jeden z trójských šlechticů navrhuje vrátit Řekům Helenu i s poklady, ale Paris to odmítá a nabízí pouze poklady. Nazítří je nabídka sdělena Řekům, ti ji nepřijmou, přistoupí však na Trójany navržené příměří, aby obě strany mohly pohřbít mrtvé.