Proustův monumentální román Hledání ztraceného času považuji, jak už jsem se několikrát na stránkách Tématu zmínil, za dílo, které zřetelně převyšuje všechno, co bylo do té doby i potom v oblasti krásné prózy napsáno. Není však snadné vysvětlit proč a člověk by při takovém pokusu měl nejspíše napsat desítky stran textu, v nichž se bude aspoň stručně věnovat všem svazkům díla. A k tomu je zapotřebí celé Hledání aspoň dvakrát přečíst. Číst je však znamená něco poněkud jiného, než číst jakoukoli jinou beletrii. Proust nepodává typy, nejde mu o psychologický postřeh nebo o nějaké poselství, nelíčí příběh a de facto už vůbec nepíše experimentální literaturu. O autobiografii také nemůže být řeč. Ani osudy, ani zpověď, ani tragédie, ani komedie, ani kratochvíle… prostě nic z toho. Kdybych měl najít nejvhodnější příměr, asi bych mluvil o podivuhodné kontemplaci nad časem v jeho existenciálním smyslu.

A opět: Proust není filozof existence, v oblasti ideové připomíná suchostí a sklonem k analýze karteziány, je ale naprosto nemetafyzický, jeho svět je plně světem relativní lidské zkušenosti, v níž analýza nenachází neměnné zákonitosti, ale spíše slouží k obdivuhodnému vypíchnutí neukotveného (chtělo by se říci: v intenci quineovského povrchu) prožitku. Čas ho utváří i rozkládá, ale možná je čas ještě také něčím úplně jiným. Dosti výstižně lze říci, že Proust píše především o prožitku, a to nikoli jako o něčem, co je zajímavé pro svou vnější či vnitřní stránku – není žádným kronikářem, ani vypravěčem, ani psychoanalytikem či zpovědníkem. Prožitek je pro něj čas a ztracený čas (přičemž nejde o nějaký konkrétní, reálně prožitý časový úsek) tedy hledá zpřítomňováním prožitků. Námitka, že vzpomínka zkresluje a že vzpomínání není vůbec návratem, nýbrž pouze ujišťováním se o nemožnosti návratu, u Prousta neplatí. Není totiž nic, co by mohlo být zkresleno a k čemu se vracet, realita v tomto smyslu u něj vlastně neexistuje, i když na první pohled jeho román realisticky působí. Prožitek je to jediné, co můžeme jako lidé mít, realita je cosi mnohem víc, proto si také svět utváříme ze svých prožitků. Čas je ztracený jen tehdy, jestliže se tohoto utváření vzdáme, jestliže námi budou procházet prožitky jako záblesky od tmy ke tmě – opačným přístupem, kultivací a do hloubky uchopenými a v samostatný svět prohloubenými prožitky můžeme najít ztracený čas a vstoupit do estetické (nikoli reálné! – na té Proustovi nesejde) věčnosti.

Jak se s tímto základním poselstvím vyrovnal chilský režisér Raúl Ruiz, autor filmové adaptace posledního dílu románu, kterou jsme mohli nedávno vidět na ČT 2 pod názvem Čas znovu nalezený (24. března ve 21.45)? Respekt (12/2005) o filmu psal takto: „Ocitáme se jakoby v Proustově hlavě v roce 1922 v okamžiku jeho předsmrtných halucinací a kaleidoskopických vzpomínek. Děj se řídí snovou logikou, fikce se prolíná s realitou, minulost s přítomností. Snímek není zrovna divácky nejstravitelnější. Někteří kritici v něm dokonce vidí „novodobou formu mučení“ (patrně kvůli jeho 158 minutám). Ovšem nedejme se odradit, jiní totiž slibují skutečně „metafyzický zážitek“, který za nějaké to mučení určitě stojí.“ Mně se právě líbilo, že film byl stejně jako román oproštěn od vší metafyziky a těžkých myšlenek, celá pozornost se směřovala k prožitkům. Bylo jistě velice zvláštní vidět to, co se v knize jen líčí, neboť Proust je hyperimpresionista, zdržuje se dlouhými větami u popisu a každý popis je u něj součástí transponovaného světa čirého prožitku. Na rozdíl třeba od Balzaka, který líčí detaily, aby podal realistický popis, vyjádřitelný na jevišti, Proustovy vize se nedají tak či onak ztvárnit ani impresionistickým obrazem. Skutečný prožitek se vytváří v hlubinách duše a střízlivý vněm mu překáží. Režisér ovšem zvolil nejlepší možné řešení, když se rozhodl pro dobové reálie, neboť Proust vycházel právě z nich, nešlo mu vůbec o to nějak je zapřít, přibarvit, proměnit v pohádku, nýbrž o zážitek reálného člověka, který v nich žil a který je prožíval tak, že vstoupil do estetické věčnosti. Obsah filmu mohl být nudný jen pro toho, kdo nepochopil tuhle kardinální věc, která je mu na samém konci zřetelně objasněna pomocí nádherného podobenství.

Výjev umístěný na začátek filmu může mást... že to, co následuje, jsou halucinace nebo sentimentální vzpomínky, a že režisér se přidržel autobiografického dojmu, který román dost silně vyvolává, byť s popisem reálného Proustova života souvisí jen jako nástěnná freska s rezervoárem barev, pomocí kterých ji malíř namaloval. Hned vzápětí je divák ale stále více na pochybách, čeho je to vlastně svědkem. Marně hledá zřetelný příběh nebo emocionální akcent vzpomínky, nic mu nepřipomíná halucinaci, skoro by se klonil k představě, že cílem je docela nedbale a bez respektu k časové ose vylíčit reálný život umírajícího. Časem si ale asi každý povšimne podivné pasivity hlavní postavy, která se soustřeďuje na vnímání a která svými slovy vyvolává dojem relativity plynutí a prožitku. To, co se děje, se neděje jí, dokonce ani v ní nebo před ní: její čas je jejím prožitkem. Proto se najednou může stát, že jeden a týž výjev se vrací znovu, že spleť vztahů, následků a příčin se drolí, ale nepozorovaně… navenek nic efektního, nepozorný člověk se nudí.

Vztah Morela a barona de Charlus může kupříkladu budit zájem, stejně tak jako baronovy návštěvy v Jupienově domě, v románu a ani ve filmu však tento význam nemají. Je to tak i se všemi ostatními chvěními, se žárlivostí, se žhoucí láskou, se vším, co do života tak či onak vnáší napětí, vášeň, skandál… Proust v románu geniálně analyzuje lidskou psychiku, neredukuje ji však na nějaké mechanismy, ale cokoli prožité osvobozuje k estetické věčnosti. Divadlo světa se stává laternou magikou prožitku, který je nevyčerpatelný a nekonečný. Je tedy úplně jedno, že de Charlusův sklon k masochismu je pikantně skandální, nakonec se totiž vůbec neliší od prožitku koncertu nebo šálku kávy s Gilbertou. Film dává rozklad času víc na vědomí než kniha, v jednu chvíli se hlavní postava setkává se sebou samou jakožto dítětem – scéna připomíná de Chiricovy obrazy. Podle mého názoru jde o docela šťastný pokus, i když zřetelně metafyzický a halucinační, jak nahradit stěžejní dojem z líčení prožitků, která v knize mají podobnou úlohu vůči času. Film nemůže mít žádný adekvátnější prostředek, jímž by se daly nahradit. Nicméně divák, jestliže se od počátku nesoustředil na smysl celého filmu, bude tímto radikálním znehodnocením časové osy možná spíše zmaten a znechucen: připadne mu to zřejmě jako heterogenní, svévolný pokus o zatraktivnění, který dokáže nabídnout jen ubohé efekty, jimiž jiné filmy přímo hýří.

Kde je ten znovunalezený čas? Snad každý se někdy vrací ke svým vzpomínkám a po shlédnutí filmu by mohl mít silný pocit, že není ničím jiným než bizarním a nepovedeným (tedy naprosto nevroucím a nemálo odosobněným) pokusem o totéž, jenže to by byl právě zásadní omyl. Na samém konci filmu, který nese znaky surrealismu, zazní toto podobenství, které je nejlepším pokusem o shrnutí všeho z hlediska románu: jednomu umělci, když umřel, se zjevil anděl smrti a nabídl mu, že před konečným odchodem ze světa může znovu projít buď svůj život, nebo své dílo – umělec se rozhodl pro dílo. Když byl potom při putování po svém díle vyrušen andělem, že již nastal čas jít, cítil to jako nespravedlnost: žil přece šedesát let, má právo kochat se svým dílem tak dlouho, jako by se procházel celým svým životem, tedy šedesát let. Na to anděl opáčil: vždyť je to právě tolik let od chvíle, kdy jsi umřel, a jestli se ti zdá ten čas kratší, tak jen proto, že k projití tvého díla je zapotřebí věčnosti.

Co je to za podivnou věčnost? Jaká je to estetika a jaká je to hodnota? Cožpak je reálný život možné jen tak obětovat prožitkům? Myslím, že k ničemu, co by se dělo životu na úkor, Proust nikdy nesměřoval. Svébytná kontemplace nás nemá prakticky odcizit času a fungování v něm, naopak: soustřeďuje a usebírá, osvobozuje od lpění, učí povznést se nad destruktivní moc času, která je dost možná největším traumatem lidské existence. Nedosahuje reálné věčnosti, na jakou se těší křesťané při svém očekávání druhého příchodu Krista, ale je její nesmírně působivou metaforou. Tam, kde často vidíme jaksi automaticky hloubky, bývají mělčiny, a skutečná hloubka se nezřídka zračí na samém povrchu života: v prožitku.