Se smrtí papeže Jana Pavla II. se pozornost světových médií zas po dlouhé době upřela k římskokatolické církvi. Dokonce i český bulvár Blesk prý své čtenáře seznamoval se slovy Otčenáše, základní křesťanské modlitby, jež vychází přímo z evangelií. Našimi životy se mihly fotografie různých úborů katolických hierarchů, byli jsme poučeni o podivuhodných pravidlech kuriálního života, o proceduře, jíž se stanovuje smrt pontifika, o životě jiných papežů atd. Mne osobně, když jsem si prohlížel fotografickou reportáž z pohřbu Jana Pavla II. na internetu, nejvíc překvapilo a nejvíc se mi vrylo oněch několik mužů, kteří nesli rakev. Připadlo mi, jako by se čas vrátil do devatenáctého století.

Ovšemže všude na světě můžeme pozorovat rozmanité formy reliktů, jejichž zenit minul již před staletími, leckdy dokonce před tisíciletími. Někteří domorodci z Tichomoří žijí dodnes v době kamenné, Saúdská Arábie se jen těžko probouzí ze středověku, ačkoli dávno využívá všech vymožeností nejmodernější techniky, ostatně tradiční, neproměněný život jistě budeme nalézat vlastně kdekoli na venkově, bude-li izolován od městského živlu (příkladem by snad mohly být zapadlé dědiny na Sibiři, v Číně, v Brazílii, v afrických zemích atd.). Často se uprostřed varu civilizace obracíme k těmto pozůstatkům tradic, vzdorujícím globalizaci, ne bez sympatií a sentimentu. Existují pro to, řekl bych, dva hlavní důvody, které lze poměrně snadno demonstrovat třeba právě na římské církvi. Ona, stejně jako všechny ostatní relikty, se tváří jako domov, k němuž se hlásilo mnoho a mnoho generací a v němž spatřovaly svou identitu. Nabízí ani ne tak odpovědi na otázky (kdo hledá zrovna tohle, ten je vždy už zpola heretik) jako spíše formu života a návyky, promyšlený rituální systém, který člověka existenciálně začleňuje do kosmu. Jde o pocit, o způsob životního naladění. Ritus je totiž starší než mýtus, síla mýtů žije pouze tehdy, konzervuje-li emoční sílu rituálu. Stejně uvažuje např. také Elias Canetti v knize Masa a moc (Arcadia Praha 1994). Zdržuje se totiž různých jungiánských nebo eliadovských spekulací, ba neuvažuje ani redukcionisticky, ale všímá si jevů a vysvětluje je z jejich vlastní logiky. Za teoretický základ mu proto stačí pochopení velké části lidského chování jako tiku sui generis, jako nutkání k něčemu. Síly podobné těm, o nichž se dočteme hned v prvních slovech knihy, jsou zodpovědné za jeden z důvodů, proč nás různé tradiční způsoby života fascinují: „Ničeho se člověk nebojí víc, než když se ho dotkne něco neznámého. Chce vidět, co po něm sahá, chce to poznat nebo alespoň zařadit... V noci nebo vůbec ve tmě může úlek z neočekávaného doteku vystupňovat paniku... Jedině v mase může být člověk vysvobozen od strachu z doteku. Je to jediná situace, v níž se tento strach zvrací ve svůj opak... Čím prudčeji se lidé k sobě tisknou, tím bezpečněji cítí, že nemají jeden z druhého strach.“

Jestliže jsme se ale dostatečně sžili s relativizovanou postmoderní existencí, a když jsme tedy minimalizovali rituály na drobné věci našich neustále se měnících všedních životů, přitahuje nás na reliktech, jako je římská církev, něco docela jiného. Jsme přitahováni, dalo by se říci, kulturním bohatstvím. Všechny ty chrámy, ať už katolické, buddhistické či muslimské, všechny ty obrazy, včetně nástěnných maleb pravěkých lidí, liturgická hudba, oděvy atd. – na nikoli posledním místě pak i díla slovesného umění (třeba Dantova Božská komedie nebo Tao-te-ťing), to všechno nás znovu a znovu fascinuje. Nejde o divy světa, jejichž přitažlivost může spočívat ve výjimečnosti, mnohem spíše se jedná o sílu vize, o nesmírný tvůrčí potenciál, který jako by dával lidem svobodu od pout všech životních malicherností. Osobně jsem vůči bohatství církevní kultury a církevního umění cítil hluboký respekt, ty doby aristokratických mecenášů není při troše fantazie těžké považovat za ráj tvůrců, po kterém zůstávají zřetelné stopy, jaké nám chybí v našem věku. Při všem tom rozmachu západní civilizace zůstává život docela chudý na velké vize, vzněty, na vychutnávání estetické a kulturní stránky bytí. A nejsme v tom asi příliš odlišní od renesančních kardinálů, kteří se cítili doma v boccacciově pohledu na svět, který je do značné míry postmoderní, o to víc ale prahli po kultury perlách.

Střízlivější pohled by odmítl představu o ráji tvůrců, poukázal by na neustálý a dosti tvrdý boj o život, který většina velkých umělců aristokratických dob vedla a v němž vesměs závisela na milosti pánů. Úzká skupinka společnosti bezohledně parazitující na většině, která žila v bídě, negramotnosti a bezpráví, je opravdu nepřitažlivý piedestal vrcholného rozmachu evropské kultury. Někdo by mohl říci, že tím spíše není stará kultura lepší než ta moderní a že dnešní člověk by měl umět ocenit to, co představuje kulturu dnes. Ale co to je? Avantgarda, beat generation, existencialisté představují vize, jejichž síla i podstata je srovnatelná s tím, co je nejkvalitnější v aristokratické evropské kultuře, jenže se nedokázaly zřetelně etablovat ve společnosti a obrátit většinu vynikajících mozků určitým směrem, jenž by mecenášům dával intuici o tom, co podporovat, a tvůrcům zřetelné publikum.

Důvody můžeme vidět leckde. Často se hovoří o tom, že všemu vládnou masy a že proto musí být kultura především zábavná, komerční a povrchní. Jenže omezíme-li se na společenské elity, včetně intelektuálů, vědců a umělců, zjistíme totéž: chaos, mnoho šumu a nepochopení. To, co mohlo oslovovat a mnohdy také oslovilo úplně obyčejné lidi (stačí si vybavit postavy z Kerouakova románu Na cestě nebo Podzemníci), bylo přeneseno za katedry a mezi ty, kdo v porozumění nějaké subtilitě viděli své elitářství. Stalo se kulturním zvykem pohrdat obyčejnými lidmi, čehož se chopili ti, kdo jim za ukradenou kulturu nabídli zábavu a jednorozměrně konzumní život. Propast rozdělující celou společnost na malé množství těch či oněch fandů tzv. vysoké kultury a na ryze konzumní zbytek je stále dusivější vakuem. Zdá se mi, že i tápání nové generace mladéže nabývá stále trýznivější naléhavosti, jež ale velmi brzy odumírá v cynické a zakomplexované touze mít, uspět, handlovat, v život bez rozechvělé romantiky, bodrých přátelství a okouzlující fantazie.

Papež Jan Pavel II. byl možná všude po světě tolik oblíben i proto, že byl nepřímo, ale velice výmluvně, apoštolem pravého opaku. Ať už si o jeho učení myslíme cokoli, těžko lze nepřiznat, že jeho osobnost byla sluncem plným života – že jako básník, vzdělanec a kněz zůstával až do poslední chvíle tím, koho zajímali obyčejní lidé takoví, jací jsou. Neizoloval se do intelektuálních póz, nýbrž naopak se mu podařilo i s kontinuitou dědictví římské církve vejít mezi lidi nového tisíciletí. Byl v tom velice podobný současnému dalajlámovi, jenž sklízí také světový respekt ne tolik pro své náboženské poselství, ale coby osobnost vysoké kultury, která se nás neštítí a jež nám nepodává jen povýšenou intelektuální onanii. Možná proto různí lidé, patřící k profesionálním buditelům, na oba útočí a snaží se ukázat jejich spřízněnost s onou lacinou kulturou, již nabízí Hollywood, neboť všechno, co se obrací k lidem, co u nich získá velké a trvalé sympatie, nesnášejí.

Není to postoj nikterak neobvyklý, jemu příbuzný můžeme najít už v preciozitě, již skvěle karikoval Moliére. Devatenácté století, které mi připomněl papežův pohřeb, bylo ale ve znamení mnoha vítězství opačného přístupu, kdy kultura – až do šedesátých let dvacátého století – úspěšně pronikala mezi lidi a naplňovala moderní život i hutnější potravou, než je pouhá zábava. Musíme doufat, že i přes katedry a redakce časopisů nabyté frustrovanými a víc než jen neschopnými intelektuály, kteří odmítají uvěřit, že by někdo mohl být schopnější, než jsou oni, kulturní poselství Jana Pavla II. a jeho doby nakonec získá vrch.