o té naší přítomnosti

V této závěrečné části své „minitrilogie“ bych se měl zdůvodněně zabývat tím, kvůli čemu jsem byl nejspíš o tyto příspěvky vůbec požádán: proč jsem přesvědčený, že Tomáš G. Masaryk není jen mimořádnou osobností českých dějin, nýbrž že je v nějakém podstatném smyslu i důležitým účastníkem naší přítomnosti. Ano – proč má (podle mě) smysl Masarykovi naslouchat uprostřed našich dnešních a očekávaných zítřejších úkolů a zápasů v očekávání, že z tohoto naslouchání se může zrodit inspirace k tomu správnému řešení.

Méně objektivisticky vyjádřeno: zda a proč si myslím, že může tenhle muž promluvit i dnes do života mých současníků – tak jako před 35 lety promluvil do mého. A to v situaci, kdy jsou rozdíly mezi poměry, v jakých on oslovil mne a jaké nejspíš žije dnešní čtenář, na první pohled hodně odlišné. Mně tehdy bylo pár měsíců přes sedmnáctý rok, mou zemi právě okupovala vojska světové velmoci a nechal jsem se „zlomit“ k tomu, abych se ve skautskému oddílu „dočasně“ staral o vlčata (ve skautské organizační struktuře chlapci ve věku zhruba 7-10 let). Od jedné z maminek „svých“ vlčat jsem k vánocům 1968 dostal Čapkovy Hovory s TGM. A v nich jsem objevil člověka, který mně otevřel úplně jiný svět – především žité víry a vůbec pojímání života – než jaký mne běžně obklopoval. Do tehdejších „malých českých poměrů“ a tomu odpovídající ustrašené církve, vhodné jako muzeum a terč pro zesměšňování, vpadl posel sebevědomého, světového a navzdory své převaze chápajícího, vpravdě moudrého životního přístupu. Byl to takový kontrast, jako když na kluzišti vjede mezi hráče, kteří se jen „kloužou“, hráč na bruslích...

Od té doby se ovšem podstatně proměnil nejen náš český „rybníček“, ale do chodu se dala celosvětová proměna, kterou tehdy očekávali snad jen vizionáři typu Pierra Teilharda de Chardina nebo manželů Heidi a Alvina Tofflerových (Otřes z budoucnosti, Práce Praha 1992 (český překlad originálu z roku 1970) nebo novější Nová civilizace – Třetí vlna a její důsledky Dokořán Praha 2001). Jelikož to pokládám pro porozumění dalšímu za podstatné, vkládám sem stručný souhrn toho, co píší Tofflerovi: „Až doposud lidstvo prošlo dvěma velkými vlnami změny a každá z nich přitom do značné míry vymazala předchozí kultury nebo civilizace a zaměnila život takovým způsobem, který si předchůdci nedovedli představit.

První vlně změny - zemědělské revoluci – trvalo tisíciletí, než se vyčerpala. Druhá vlna – růst průmyslové civilizace – zabrala pouhé tři stovky let. Dnes jsou dějiny ještě zrychlenější. Třetí vlna s sebou přináší naprosto nový způsob života, který je založen na diverzifikovaných obnovitelných energetických zdrojích, na výrobních postupech, jež činí většinu továrních výrobních linek zastaralými, na nové, jiné než nukleární rodině. Tato nová civilizace má svůj specifický pohled na svět: svérázným způsobem zachází s časem, prostorem, logikou a příčinností. A má také své vlastní principy politiky budoucnosti.

Stávající změny a zmatek ve světě jsou podle autorů způsobeny právě střetáváním druhé, průmyslové vlny s nastupující třetí vlnou. Vlnová teorie říká, že hlavní konflikt, kterému musíme čelit, není střet mezi islámem a Západem ani mezi „zbytkem světa a Západem“, jak nedávno formuloval Samuel Huntington. Není ani pravda, že by Amerika byla ve stadiu úpadku, jak prohlašuje Paul Kennedy. Nejsme ani u „konce dějin“, jak to razí Francis Fukuyama. Nejhlubší ekonomická a strategická změna je nastupující rozdělení světa do tří oddělených, vzájemně odlišných a potenciálně se střetávajících civilizací, které se nedají zmapovat pomocí konvenčních definicí.

Pokud se nynější přerozdělení světa ze dvou částí na tři zdá méně zřejmé, je to jednoduše proto, že přechod z ekonomiky hrubé síly druhé vlny (industriální společnost) k ekonomice mentální síly třetí vlny není ještě nikde dokončen. Jedním z problémů je, že tento zápas není nijak prostorově vymezen, ale odehrává všude - od makroekonomiky až k jednotlivcům. Tím se vize Tofflerových zásadně odlišuje od různých orwellovských vizí světa, které s nárůstem technologie předpokládají nárůst masifikace a byrokratické centralizace. Tofflerovi poukazují na uplynulé dekády a tvrdí pravý opak - čím více high-technologie bude mezi lidmi, tím bude společnost demasifikovanější. Proces této demasifikace může pozorovat na mnoha místech - přibývá televizních kanálů, vznikají mikrotrhy, dochází k segmentaci trhu, reklama se cíleně soustředí na stále menší tržní segmenty, dramaticky ubývá masového publika.

Nejdůležitějším výdobytkem naší doby je, že se mezi námi začínají vynořovat dva základní tábory: jeden je oddán civilizaci druhé vlny, druhý civilizaci třetí vlny. První se úporně snaží zachovat hlavní instituce industriální masové společnosti - nukleární rodinu, masový vzdělávací systém, obří korporace, masové odbory, centralizovaný národní stát a politiku pseudoreprezentativní vlády. Druhý tábor uznává, že současné nejnaléhavější problémy počínaje energií, válkou a chudobou a konče ekologickou degradací a rozpadem rodinných vztahů se už v rámci industriální civilizace nedají řešit. Dělící čára mezi těmito tábory není zřetelná. Probíhá nitrem většiny z nás, neboť stojíme jednou nohou v jednom táboře a druhou nohou v druhém.“

(převzato od R. Nováka http://www.infojet.cz/knihy/Nova_civilizace_Toffler.html)

Co ale v tom všem s Tomášem Garrigue Masarykem? Co v „tekuté modernitě“ (dle Z. Baumana), kdy i zdánlivě neotřesitelné „náboženství“ doby moderní – věda – stojí zbaveno svého kouzla vševědoucnosti a čím dál tím hlasitěji vysmíváno resp. ignorováno společnosti čím dál tím více závislé na zábavě? Není vlastně onen zlom moderny spíš popřením Masarykových názorů?

Příznačné je, že na tuhle otázku není jednoznačná odpověď. Pokud bychom bazírovali na doslovné platnosti mnoha Masarykových představ, názorů a vyslovených přesvědčení, pak jim jistě následující vývoj v mnohém za pravdu nedal a odpověď by tedy musela být kladná. Jenomže – a doufám, že to je dobře podloženo i materiálem, který jsem čtenáři poskytl ve dvou předchozích dílech tohoto triptychu – u Masaryka v prvé řadě nejde (a většinou nikdy nešlo) o jednotlivé názory. Ono u něj vůbec jen zřídkakdy šlo v prvé řadě o názory. „Opravdový muž“ Pascalův hovoří především vlastním životem a pak metodou, jakou život zvládá. A tu se ukáže, že v době, jaké jsme účastníky a jaká nás hlavně čeká, je právě toto – osobní ručení vlastním příkladem a metoda zvládání života – mnohem významnější, než ty či ony názory. A tu je Masaryk učitelem mimořádně inspirativním. V čem konkrétně – to se pokusím ukázat dále.

jak moudře žít ve stavu neurčitosti

Již zmíněný Zygmund Bauman v jedné ze svých posledních prací vyjádřil úkol současné filosofie a sociologie následující vtipnou zkratkou: „Nemají téměř co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, mají však co nabídnout lidem, kteří, ať už z vlastní volby nebo nutnosti, jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti (Úvahy o postmoderní době, Sociologické nakladatelství Praha 1995).“

A právě zde vidím první rovinu, v níž je Masaryk mimořádně inspirativní. Všezasahující krize tradičních institucí odcházející industriální civilizace „druhé vlny“, a tím i opor pro mravní i životní rozhodování klade na ústřední místo naší přítomnosti, a tím spíše budoucnosti, otázku i úkol vyjádřený právě od Baumana vypůjčeným názvem téhle kapitolky. Ano: jak moudře žít ve stavu neurčitosti? O tom, jak to vypadá, když odpověď dávají „chytráci“, jsme se u nás docela tvrdě přesvědčili v první polovině devadesátých let. Odpadly mnohé vnější zábrany (v totalitní společnosti většinou nesené strachem) – a výsledkem toho byl divoký východ. Proti „moudrosti“, která na absenci vnějšího nátlaku a na nárůst neurčitosti odpovídá prvoplánovým hledání sobeckých výhod a násilím všeho druhu, staví Masaryk svou důvěru, že „nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ, pro lidstvo víc, než ti politikové, jak se říká reální a chytří; chytráci jsou konec konců hloupí (K. Čapek: Hovory s TGM, Československý spisovatel Praha 1990)“. Přitom je zřejmé, že pokud toto Masaryk má za reálný „životní styl“ i v politice – která je běžně pokládána za nejméně mravnou oblast lidské praxe – tím spíše jej lze chápat jako vhodný pro život osobní. Takový postoj ovšem není „zadarmo“ – má nutné předpoklady, které jsou právě dobře viditelné na Masarykovi:

a) důvěru v transcendentní zakotvení dějin – u Masaryka jasně vyjadřovanou důvěrou v Prozřetelnost, neboť bezprostředně zažívaná zkušenost neposkytuje většinou dostatečně přesvědčivý důkaz, že vsadit na takové hodnoty, jako je pravdivost, otevřenost, solidarita, čestnost … v posledku na lásku, je opravdu moudré, čili že právě tohle je cesta, která (třeba i s odstupem mnoha let, v krajním případě až z hlediska věčnosti) je nejlepší pro toho, kdo ji volí i pro celek světa.

b) pojímání vlastního života jako poslání, které se naplňuje spoluprací s Bohem – u Masaryka shrnutého v termínu synergie jako vědomé narážce na pojetí, které apoštol Pavel vyjádřil ve 1. listu do Korintu (3,9). Tím je na jedné straně dána závaznost (ba vážnost) našeho lidského usilování, povinnost za práci na sobě samém, na druhé straně ale to dodává důstojnost každému, bez ohledu na konkrétní charakter jeho „role“. Hodnota člověka tak není dána jeho úspěchem „v očích světa“ – tedy úspěchem podle momentálně módních kritérií, takže se nemusí stát zajatcem téhle módy, současně ovšem – neboť „láska si nežádá nešiků“ – nemůže člověk být lhostejný k efektivitě své činnosti, zejména v ohledu na to, co přináší jeho bližním. Takové kritérium pak není v prvé řadě stanoveno nějakou vnější institucí (ať státem, církví, vědou, veřejným míněním), ale vyplývá z konkrétních vztahů, jejichž je člověk součástí.

c) individualismus, který není sobectvím – u Masaryka jde v podstatě o reálné překonání schématu „kolektiv versus jednotlivec“ ve prospěch personalistické dynamiky „Já – Ty“, pro níž je kvalita celku společenství důsledně závislá na kvalitě osobností těch, kteří jej vytvářejí – a současně je prostorem, v němž teprve osobnosti jednotlivých účastníků mohou dospět ke svému optimálnímu rozvinutí.

Tomáš G. Masaryk tu tedy vystupuje ne jako „hlasatel“ nějakých idejí nebo „myslitel“, jehož dílo nás k něčemu zve či nabádá, nýbrž jako životní typ představující výzvu k následování. Nikoliv jako vzor ke kopírování, tím méně k nějakému vnějšímu napodobování. To, čeho je třeba, je ze své pozice se pokusit promyslet, prohloubit, zažít a rozvinout ony tři výše uvedené dimenze autentické lidské existence, naplnit je svému poslání přiměřeným obsahem a v zásadní důvěře se pustit na „moře tekuté modernity“. Váhání, hledání, návraty i občasné bloudění – pokud se člověk nevzdá svrchu uvedených principů, neznamenají prohru. V tom je ona „moudrost pro dobu neurčitosti.“

české speciality

V téhle závěrečné kapitolce se ještě zaměřím na to, v čem může být Tomáš G. Masaryk inspirativní speciálně pro naší českou situaci. Východiskem k tomu je charakteristika, kterou nacházíme v úvodu Zprávy o stavu země (M. Potůček a spol., Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK Praha 2004): „Výsledky analýz modernizace ve střední a východní Evropě zařazují ČR na okraj evropských modernizačních center a charakterizují ji jako polomoderní společnost, která se do této pozice dostala díky své totalitní minulosti. Listopad 1989 v tomto směru sice znamenal zásadní zlom, ale výsledné efekty po patnácti letech nejsou zcela jednoznačné.

Pro modernizaci „polomoderní společnosti“, jakou je ČR, bývá obvykle dobrým znamením, když se její obyvatelstvo společně s místními politickými elitami shodne v názoru, že je zapotřebí dohnat země, které jsou vpředu. Bohužel, na příkladu ČR lze ilustrovat, že tato shoda nemusí mít pro snižování náskoku vyspělejších zemí valný význam. Jak ukazují poznatky ze sociologických výzkumů i statistik makroekonomických ukazatelů, naše elity i veřejnost delší dobu souhlasně volají po dohánění Západu, ale pořád se nám to jaksi nedaří.

Naprostá většina elit i obyvatelstva chce modernizovat, ale zároveň konstatuje, že správný recept na dohnání Západu jsme zatím nevymysleli. Obecně dohánět v modernizační soutěži jiné země znamená buď přidat v tvořivém napodobování těch nejúspěšnějších, anebo si najít vlastní zkratku, tj. vynalézt jakousi „českou uličku“ k prosperitě. Z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že značná část české veřejnosti se k napodobování západních vzorů staví dost rezervovaně a požaduje, aby politické elity přišly s vlastní vizí „modernizace českou cestou“. Jinými slovy, chce, aby se elity ujaly vůdcovské role ve společnosti. Politické elity ale konkrétnější vizi budoucnosti, o kterou by stála většina obyvatelstva, zatím nebyly schopny nabídnout. Za to si od veřejnosti vysloužily různé hanlivé nálepky a notnou dávku nedůvěry. Podle značné části české veřejnosti naše elity nezápasí o odborné a morální vůdcovství, ale vyžívají se v kartelových smlouvách, zákulisních manipulacích a v korupční kolaboraci. Slušná vize dohánění Západu zatím chybí.

Navzdory tomu hledí veřejnost do budoucnosti optimisticky. Spontánně si vybudovala vlastní vizi moderní společnosti. Problém spočívá v tom, že tato vize se podobá představě sice dobře fungující, ale pořád spíše průmyslové společnosti „kouřících komínů“ než postindustriální, informační (znalostní) společnosti, která se na Západě už delší dobu rozvíjí. Naše veřejnost chce dohánět minulost Západu, ale globalizovaná informační (znalostní) společnost ji moc nezajímá. To svědčí o dezorientaci občanů, o jejich zásadním nepochopení toho, oč vlastně v současné globální modernizační soutěži jde. Veřejnost dobře nechápe, co je v sázce současného stadia vývoje české společnosti. Navíc paradoxně čeká na „modernizaci shora“. Očekává, že právě ten stát, který je podle ní ovládaný neschopnými elitami, zařídí, abychom náskok Západu dohnali. Naši občané si navíc vzájemně příliš nedůvěřují. Zůstávají v zajetí hluboce zakořeněného, ustrašeného oportunismu – jen se do ničeho nemíchat, aby se člověk nedostal do zbytečných problémů. Nevyvíjejí na elity potřebný tlak, aby soutěžily o realizaci vlastních vizí modernizace.

Zdá se tedy, že nám „ujel vlak“ ani ne tak v technice, jako v perspektivním myšlení. Zaostáváme ve svých prioritách! Doháněním minulosti Západu Západ nedoženeme. Zatím to ale nikomu příliš nevadí. Hrozící „krize budoucnosti“ zůstává z valné části nereflektována.“

Zde můžeme navázat poukazem na Masarykovu pozici, když se z Vídně dostává do Prahy a nachází tu veřejný život „zaplevelený“ směsicí iluzí (rukopisné podvrhy), malosti a neschopnosti pohlédnout za humna. Naše současná situace – se totiž od toho příliš neliší.

Ona zajatost vlastními iluzemi o sobě spojená s absencí přiměřené veřejné rozpravy a s nastraženým postojem vůči „cizím“ – dnes tak dobře doložitelná na úspěchu „obrany našich národních zájmů“ – nás bez masarykovské odvahy se tomu postavit ve jménu pravdy a se solidní bází argumentů odsoudí do role outsiderů zítřka. To je hlavně výzva pro nás, kteří tak či onak patříme mezi společenskou skupinu zvlášť zodpovědnou za kvalitní reflexi a její zprostředkování celé společnosti – tedy k inteligenci.

Našimi soupeři jsou jak ti, kterým současná nevědomost české společnosti vyhovuje (ať mezi Čechy, tak mezi jinými), neboť z ní výhodně profitují (například jako majitelé či provozovatelé určujících mediálních prostředků nebo politické síly, které dokáží díky tomu snadno získávat masy na svou stranu ), tak i všeobecně pokleslá schopnost o něčem pořádně uvažovat, pro něco se dlouhodobě nasadit a přijmout i rizika a oběti, které takové jednání nutně s sebou přinese.

Masarykovo pojetí demokracie není „jedno z možných“ – vedle jiných, která se (z jakýchsi blíže neurčitelných důvodů) ve skutečnosti rozvíjejí v posttotalitních zemích a pro něž je charakteristický důraz na zavedení „demokratických institucí“ a vytvoření „právního rámce“. Ve skutečnosti je to jediné skutečně dlouhodobě funkční pojetí, protože je ve shodě se životem – s pravidly tohoto neredukovatelného jevu, tedy především s tím, že všechno musí vyrůst zevnitř, nelze při tom přeskakovat etapy, takže respekt k času i vnitřní návaznosti je nutnou podmínkou úspěchu. Model demokracie, který nám tu imputují tzv. liberálové (citující hesla z Augusta von Hayeka či podobných autorů), je naopak konceptem, který přes všechno ujišťování o respektu ke svobodě a přirozenosti vychází z principů platných pro stroje či jiné mechanické systémy. Tam nic nevychází zevnitř, nýbrž je kombinací vhodně namontovaného „hardware“ (institucí) a volených „algoritmů“ (práva). Praktické naplňování demokracie v takovém pojetí se samozřejmě scvrkne na volební účast. Oproti tomu masarykovské pojetí demokracie sází na společný hodnotový základ a na trvalou osobní i společenskou aktivitu, která je nutnou podmínkou účinnosti i stranicko-politického usilování (viz již citovaná pasáž z Dodatku k České otázce).

Po patnácti letech od Listopadu 89 je už zřejmé, že se první pokus o „zavedení demokracie“ u nás nepodařil. Důvěra prakticky ve všechny „demokratické instituce“ je ubohá a důvěra v ty, kteří skrze ně mají politikou demokracii rozvíjet, je ještě zoufalejší. Reálná účast lidí na správě věcí veřejných je nepatrná a drtivá většina lidí ani nevěří, že by tomu mohlo být jinak. Veřejný prostor přitom dominantně ovládají politické strany a několik silných médií. Celou situaci pak do začarovaného kruhu uzavírá představa naprosté většiny lidí (viz výše), že by s tím měl „někdo“ – myšlen „stát“ – „něco dělat“.

Vzdorovat tomu, nenechat se usmýkat nutnými porážkami, všeobecně panující nedůvěrou – zejména k jakékoliv akci ve veřejném prostoru – hledat „spřízněné duše“, otevírat alternativní roviny komunikace, než jaké poskytuje současná „zacyklená“ situace, nenechat s zkorumpovat a tím se stát spoluviníkem stavu – to všechno vyžaduje právě ony osobnostní předpoklady i ono přesvědčení, k němuž nás právě může mimořádně přesvědčivě inspirovat právě Tomáš G. Masaryk. Rozhodně nepatří minulosti. Naopak – „jeho doba“ teprve nastává.