Musí být takový, aby se nemohlo říci, že je to „matematik“,

ani že je „kazatel“, ani „je výmluvný“, ale: „Je to opravdový muž“.

Blaise Pascal

kde vzít klíč?

Pro tuhle vstupní kapitolku do pokusu podívat se na „dílo“ TGM jsem si zvolil parafrázi obdobné kapitoly Machovcovy monografie Tomáš G. Masaryk (Melantrich 1968), kterou pokládám za dosud nejvýstižnější porozumění celoživotnímu Masarykovu zápasu. Už během svého života zažíval Masaryk, že byl jak svými odpůrci, tak svými příznivci hluboce nechápán („...já míval tu nehodu, že nejen mí odpůrci, ale i přívrženci ze mě chtěli udělat jednostranný typ.“ – citováno dle Karel Čapek: Hovory s TGM, Československý spisovatel Praha 1990). A sám jsem nevycházel z údivu nad tím, jak dokonce i autoři, kterých jsem si vážil (Josef L. Hromádka nebo Jan Patočka), se dokázali míjet s tím, čím Masaryk od počátku oslovoval mne, co jsem u něj viděl jako ústřední životní zakotvení i poselství, které z něj vyrůstalo.

Myslím, že příčinu tohoto lze s úspěchem hledat ve dvojím – navíc souběžně působícím – východisku. To první je vlastně vyjádřeno mottem z Masarykova (i mého) oblíbeného autora Blaise Pascala. Jeho pointa je v tom, že zatímco běžně k obrazu osobnosti lidí dospíváme prostřednictvím jejich díla, kdy z viditelných výsledků jejich činnosti usuzujeme na „neviditelný“ zdroj, u Tomáše G. Masaryka tím prvotním, co vlastně bezprostředně působí, je jeho osobnost (opravdový muž) – a teprve odtud, odvozeně lze rozumět jeho dílu, zejména pak tomu, co říkal a hlavně psal.

Samozřejmě, že mohu být v té souvislosti hned dotázán, jak si vůbec troufám něco takového nejen tvrdit, ale – pokud bych to vzal vážně a vztáhl právě na sebe – jak si mohu za těchto okolností, když jsem se s Masarykovou osobností nemohl setkat vlastně jinak, než prostřednictvím jeho díla, vůbec myslet, že moje interpretace bude mít nějakou hodnotu. Jsem si vědom, že taková výtka je oprávněná a těžko mohu předat případnému čtenáři-kritikovi svou vlastní zkušenost s osobním setkáním s TGM, byť jistě knižně zprostředkovaným, nicméně zásadně překračujícím běžné „čtenářské setkání“. Rozsáhlejší doložení této skutečnosti – kterou osobně pokládám za jistou formu „zpřítomnění“, jejímž klasickým vzorem je zpřítomnění Božího slova v Bibli – překračuje hranice této práce, a proto může tento můj první postřeh brát případný čtenář jen jako hypotézu, kterou si sám může (pokud má zájem) „otestovat“.

Druhý důvod toho, proč Masaryk býval a dosud bývá tak různě chápán a přiřazován ke všem možným a často protichůdným „směrům“, vidím v tom, co přesně vystihuje Milan Machovec ve své monografii: „To, čemu se říká „moderní doba“, zcela nepochybně plně vyzrálo až mnohem později, než kdy do života vstupoval Masaryk, a to pokud jde o rub i líc této doby. Vše, co kritizoval, existuje dosud (byť ne ovšem ve stejných strukturách a pod stejnými firmami), ale většinou mnohem vyhraněněji, než to mohl zachytit a zkoumat on. Proto „klíčem“ k němu je zralejší stadium moderní krizovosti a zralejší teorie krizovosti, než jaké poskytl on sám. V tom smyslu Masaryk patří jádrem své existence k typu osobností stojících na začátku určité epochy, k postavám, k nimž „klíč“ dá ne minulost, ale teprve vyhraněnější další fáze vývoje (dle Tomáš G. Masaryk (ib.).“

V následující části své práce teď nabídnu sedm oblastí, v nichž shledávám základ Masarykova „světonázoru“. Je přitom pochopitelné, že v bohaté masarykovské literatuře je každé z těchto oblastí věnováno velmi mnoho prostoru a je o nich pojednáno s mnohem bohatším faktografickým i metodologickým aparátem, než si mohu dovolit zde (a jistě v mnoha ohledech i než bych byl objektivně schopen). Proto se vždy soustředím jen na jeden, nejvýše dva rysy, které z hlediska, jež jsem vytkl v úvodní kapitolce, pokládám za rozhodující, přičemž prvnímu tématu – vzhledem k jeho významu – budu věnovat více.

Bůh, víra - a náboženství

„Byl jsem vždy theista, tedy důvěřuji v Prozřetelnost. Je-li Bůh, to znamená všemohoucí, vševědoucí, je logicky nemožné, aby tento velký duch – nebo jakkoliv ho jmenují – neměl plán vesmíru. Je to jistě plán krásný, velký, člověk do něho nemá co mluvit a nesmí se opovažovat být „nadbohem“. To je věc Boží, „it is His business“. Já nemohu ani říci, že rozumím sobě, svému vlastnímu životu. Jen přibližně se mohu v ústrojí světa orientovat. Ten Boží plán mně není dán jako komando: je tu problém synergismu. Představuju si, že jsem dělník boží, já pracuji na jeho plánu. Je to jeho plán, abych já spolupracoval. Člověk musí usilovat být Bohu podoben: to znamená, musím jít tím směrem, pokud světu a historii rozumím. Já jsem nikdy neměl docela jasný, do detailu vypracovaný životní plán pro budoucnost, vždycky jen a peu prés směr. Tak se člověk občas může dát různými cestami. Bez víry v Prozřetelnost, bez víry v pořádek ve vesmíru nemohl bych žít, ještě méně pracovat pro společnost. Cítím, že jsem nějakou silou hnán dopředu, nedovedu však jasně říci, jakou (citováno dle rozhovorů s Masarykem – Emil Ludwig: Duch a čin, Čin Praha 1935).“

TGM se k tématu náboženství vyjadřoval vlastně neustále (jednak tomu věnoval samostatné spisy – např. V boji o náboženství, O svobodě náboženské, Moderní člověk a náboženství, jednak k tomu každou chvíli směřovalo jeho uvažování o jakémkoliv lidském problému). Často při tom nedodržoval to, co v jiných situacích sám pokládal za podstatné: rozlišovat mezi vírou a náboženstvím – nicméně kontext prakticky vždy jasně umožňoval rozhodnout, zda mu běží o „poměr k Bohu“ – tedy víru resp. zbožnost (u Masaryka zcela zásadní pojem), nebo o „společensky zakotvené projevy zbožnosti“ – tedy náboženství. O tom mluví v Hovorech s TGM (ib.) takto: „Náboženství je zpravidla kolektivní, lidové, národní; je kodifikováno v neosobních dogmatech a organizuje se v církev; mění se, uchovává v sobě přežitky z minulosti, vyvíjí a zdokonaluje se rozvojem myšlení a kultury. Náboženství je útvar nesmírně složitý, rozrostlý mnoha směry…. nic není tak tvořivého, nic tak úhrnného jako náboženství.“ Mnohem opatrněji a se zjevným ostychem (v tom velice připomíná např. Václava Havla) hovoří o Bohu. To ovšem souvisí právě se strukturou jeho vlastní zbožnosti: „Já bych svůj poměr k Bohu označil latinským slovem reverenita – úcta plná důvěry, vděčnosti a nadějnosti (citováno dle Hovory s TGM (ib.))“.

Masarykova víra – o tom není pochyb (pokud mu nasloucháme) – je hlubokým vztahem naprosto překračujícím poměr k „bohu učenců a filosofů“. Ve svém třetím článku se mu budu věnovat ještě z hlediska inspirace pro naši přítomnost. Už teď aspoň zdůrazním, že podivuhodné na Masarykově víře je spojení úcty a důvěry. Postřehuji v tom cosi z rysů charakteristických pro nejsvětlejší postavy starozákonní historie – proroků typu Izajáše či Jeremjáše. Pro člověka právě skončeného 20. století se zdálo nezbytné, má-li mít k Bohu důvěrný vztah, že si s ním musí takříkajíc „tykat“. Masarykovi Boží majestát v důvěřivém přilnutí nepřekáží, pouze ho vede k plachosti a střídmosti při hovorech o své víře.

Je velmi pravděpodobné, že podstatný „vyrovnávající“ prvek tu u něj hrál vztah k Ježíši. O něm hovoří mnohem častěji a s neskrývaným nadšením: „Náboženství – to je pro mě Ježíš… Dívám se na Ježíšův život: pracuje od rána do noci pro lidi, s kterými je znám a kteří ho vyhledávají: jednomu dává chléb, jiného uzdraví, třetímu něco řekne: pracuje. Při tom je si vědom, že je jedno se svým Bohem, svým otcem… To je pro mne Ježíš: spojení a jednota náboženství a humanity…Ježíš byl člověk, prorok, proto ho mohu milovat. K Bohu cítím reverenitiam. Mám vždycky pocit – strašně veliký. Ale milovat? To mně zní tuze antropomorfisticky. Pozorně jsem si všímal mnohých pravověrných, kteří myslí, že Boha milují. Pochybuji, že je možné Boha milovat; na každý způsob by to musela být láska zvláštní, láska k bytosti, kterou nemůžeme postihnout... (dle Duch a čin (ib.)).“

„Náš život nabývá zvláštní hodnoty, může-li člověk sám ze sebe být tak dokonalým, jak to Ježíš žádal a jako člověk dovedl. Opakuju, nejsem teolog, nejen učitel náboženství. Jsem jenom člověk nábožensky věřící: jít za Ježíšem, to je mi všecko (dle Hovory s TGM (ib.))“.

Pokládám za velmi důležité dobře si uvědomit oba rozhodující důvody, pro něž se T.G. Masaryk dostal do střetu s tradiční křesťanskou ortodoxií ohledně „božství“ Ježíšova: a) Masaryk touží Boha milovat, ale je sebekritický ke (své) lidské schopnosti Boha – absolutní Tajemství – skutečně milovat a tuto lásku si pouze nenamlouvat či nesugerovat. Proto se jeho vztah s jistotou zachycuje na Ježíši, jehož lidská tvář mu dává šanci proměnit svou víru ve skutečně konkrétní vztah. Myslím, že reálná víra mnohých křesťanů tu ve skutečnosti sestupuje ještě o jeden stupeň níže a (vzhledem k tomu, že neberou vážně Ježíšovo lidství) zachycuje se až na Ježíšově matce Marii, či na některém ze svatých – takže je Masaryk ve skutečnosti mnohem pravověrnější než oni. Navíc je pravděpodobné, že metoda, kterou Bůh volí k tomu, aby se přibližoval k „člověku na útěku“ – tedy vtělování, přímo tu možnost, které se Masaryk chopil, sleduje. b) Masaryk – na rozdíl od typických (lidových) křesťanů své i naší doby – bere skutečně s plnou vážností Ježíšovo lidství. A při znalosti tehdejší běžné teologické produkce na téma Ježíš – pravý Bůh i pravý člověk lze docela dobře chápat, proč se Masaryk brání skrytému (ale v praxi o to důslednějšímu) vyprázdnění Ježíšova lidství, jež se chápe vlastně jen jako „převlek“, který jenom vnějšně zastírá to, že Ježíš je pořád všemohoucím Bohem... všechno je vlastně jen „jako“. Tento doketismus, zcela opačný skutečné křesťanské ortodoxii, pro níž se Syn sám sebe vzdal – a stal se jedním z nás (F 2,6-7), Masaryk odmítá plným právem. Nevede při tom trojiční teologickou debatu (nejsem teolog), která by pochopitelně vyžadoval přesnější vypracování stanoviska, než jaké podává on, ale bojuje o reálnou možnost skutečného „následování Krista“, o to, že životní styl Ježíšův není důsledkem „protekce“, kterou má jako Syn boží, nýbrž že je důsledkem plného rozvinutí těch dispozic ke spolupráci s Otcem, které byly zakotvené v jeho lidství. Jenom tak totiž může být pro nás následováníhodným vzorem. Debatu by samozřejmě bylo možné vést o tom, jak vážně Masaryk bere skutečnost hříchu (zejména autoři z protestantské tradice mu vytýkají, že ji přehlíží), nicméně pokud přihlížíme ke kontextu, v němž se Masaryk o tom vyslovuje – a který prakticky nikdy není teologický, nýbrž pedagogicko-společenský – pak se Masarykova pozice jeví mnohem méně problematická: „Ježíš to řekl pěkně a prakticky: miluj bližního svého jako sebe samého; tedy starej se o sebe, poznávej sebe, važ si sebe, buď k sobě upřímný a opravdový a neobtěžuj druhé. Buď stále na stráži, dávej pozor, buď činný, odhodlaný, měj kuráž a neutíkej před zodpovědností… Poznat sebe, být přísný na sebe, být skromný; proto se mluví o křesťanské pokoře. Láska nás činí praktickými – zbožnost si nežádá nešiků (dle Hovory s TGM (ib.)).“

církve a zvláště ta katolická

Jestliže si lidé u nás, kteří něco vědí o Masarykovi na základě „běžného povědomí“ – tedy z toho, „co se tak běžně povídá“, – nejsou jisti, jak to bylo s Masarykovým vztahem k Bohu a s postojem k náboženství, jsou si zpravidla velmi jisti, že s církvemi (a myslí tím katolickou) byl na kordy. Přitom i toto je celkem typické klišé, které zdaleka neodpovídá skutečnosti.

Předně – Masaryk pokládal církve za důležité instituce i pro budoucnost, a to jak z hlediska duchovního, tak společenského a politického. Pouze – jak odpovídalo již dříve naznačenému východisku pro porozumění samotnému Masarykovi – měřil jejich postavení, úkoly a šance hledisky doby přicházející, nikoliv té, která končila a s níž se církve – Římskokatolickou počínaje – příliš identifikovaly (a teprve během druhé třetiny 20. století si to začaly uvědomovat a hledat na to přiměřenou odpověď): „Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říct církve samy; již dnes a v budoucnosti tím více bude náboženství individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí. Nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve vě-cech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného... V tom dějinném konfliktu vědy s církví vidím jedinou cestu: neztrácet zbožnost v stálém úsilí o poznání. Slušný, čestný člověk bude tolerantní – bude také kritický vůči sobě samému a svým názorům…. Avšak tolerance není vlažná ani pohodlná, není kolísavá a neurčitá; i v toleranci musí být statečnost a důslednost. Tolerance není lhostejností a nedostatkem přesvědčení. Vždycky jsem vytýkal dnešnímu liberalismu jeho indiferenci ve věcech náboženských a mravních. Kde je živý zájem, nemůže být místa pro indiferenci. Neuznávám „laisser faire“ – to není žádná součinnost... Když se v kostelích začali duchovní modlit za republiku a prezidenta, upozorňoval Švehla, jak veliká je to věc politicky. Měl pravdu. Musíme umět ocenit, když se organizace tak veliká a stará smiřuje s naším světským a demokratickým řádem (dle Hovory s TGM (ib.)).“

Mnohem diferencovanější byl i Masarykův vztah k samotné katolické církvi. Jeho rozchod s ní po roce 1880 sice měl záminku v dogmatu o papežské neomylnosti, ale naprosto zásadní roli hrál Masarykův otřes z mravní a náboženské úrovně tehdejšího austrokatolicismu: „Církev evangelickou jsem zvolil proto, že byla nejblíže husitské církvi bratrské. Ježto jsem katolicismus prožil, ale vnitřně překonal, měl jsem za nepoctivé setrvávat v jeho církvi. Nevedla mne nenávist, ale v naší době velkého přechodu je otázka náboženská především otázkou poctivosti…. Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace. Luther to dělal jako mnoho revolucionářů: založil proti papeži a církvi církev novou a stal se papežem sám. A brzo za ním následovali papežové jiní. Tak to nejde… Protestant dnešní často už není křesťan, nýbrž liberál, vzdělaný nebo domýšlivý člověk... (dle Duch a čin (ib.)).“

Tuhle kapitolku ukončím citací ze studie nejspíš nejvýznamnějšího českého katolického teologa 20. století Josefa Zvěřiny: „Dnes musíme vyslovit jen velké politování, že církev nebyla schopna přijmout kritiku, pochopit, oč Masarykovi jde, rozlišit oprávněné výtky, které ji měly vést k pokání a k očistě, od nepravých, s kterými mohla a měla vést čestný dialog (Malý hovor katolického teologa o TGM, in Teologické texty 4/1997).“

socialismus a marxismus

Pro většinu českých čtenářů je dnes socialismus, a tím spíše také marxismus, zdiskreditován komunistickou verzí, která splývá s označením „totalitní režim“ a pro niž byl Masaryk ústředním nepřítelem. To, že Masarykova busta bývá k zahlédnutí při záběrech z Lidového domu, sídla současných českých sociálních demokratů, se pokládá spíše za neoprávněné přisvojení si tohoto muže jednou z politických stran. Proto by jistě pro mnohé bylo nepředstavitelné, že tenhle Masaryk ve zralém věku napsal: „Já sám proti kandidátu sociálně demokratickému v kampani mluvit nebudu. Abych mnoho říkal o svém poměru k dělnictvu a socialismu, není třeba. Jsem smýšlení nejen sociálního, nýbrž přímo socialistického. To jsem řekl již nejednou. Že nejsem marxistou, to je také známo, ale socialism a marxism nejsou docela totožny. Svůj živý cit k dělnictvu a svůj socialismus nevyvážil jsem z knih a teorií, nýbrž ze života. Pocházím z rodičů i poměrů chudých, sám jsem byl na řemesle, zámečnictví a kovářství. Cítím pořád, jak jsem cítil jako učedník. Pokládám prostě za svou povinnost věnovat svou životní práci povznesení hospodářskému, mravnímu a vůbec duchovnímu tříd hospodářsky slabých (podle František Soukup: T. G. Masarsyk jako politický průkopník, sociální reformátor a prezident, Praha 1930).

Ve svém prvním článku jsem už upozornil na vliv, který na Masaryka měl během studií v Brně katecheta P. Matěj Procházka, který byl významným přestavitelem křesťanského socialismu. To, že šlo o vliv trvalý, dokazuje Masarykův postoj k sociálním encyklikám papeže Lva XIII., jejichž myšlenky veřejně hájil i během své volební kampaně do vídeňského sněmu v roce 1911. To ho vedlo i k velice zevrubné kritice Marxových a Engelsových prací (Tomáš G. Masaryk: Otázka sociální, Jan Laichter Praha 1898), která dodnes patří po stránce obsahové i metodologické k nejkvalitnějším studiím o marxismu. Uvážíme-li zásadní Masarykovo východisko pro jakékoliv uvažování i praktickou činnost, je jasné, že jeho hlavní výhrady vůči marxismu se týkaly jeho panteistického (materialisticky pojatého) základu, který místo součinnosti s Prozřetelností, při níž záleží na svobodné spolupráci každé bytosti, klade nutný vývoj hmoty prostřednictvím dějin, jehož „palivem“ je „mizerné individuum“. Masaryk odmítal i přesvědčení, že řešením bídy je násilná revoluce (a v pozdních pracích Marxových nacházel ústup od tohoto pojetí). Přesto Masaryk o Marxovi smýšlel s velkým respektem a v cyklu Vývoj novodobého učení socialistického z roku 1907 mu věnoval mimořádné uznání: „Marx znamená pro lidstvo, vědu a kulturu velmi mnoho. Byl v XIX. století nejgeniálnějším myslitelem (JZ: sic!). Není jednoho národohospodáře, který by se Marxem nezabýval, sám jsem se od něho mnoho naučil. Jeho působení bylo ohromné. Marxism vynutil reformy. Sociální reformy jsou prací idejí Marxových. Na duchovní směry, politiku vlád, na vše měl marxismus vliv. Vše jde za heslem socialisace. Každý připouští sociální hnutí. I v církvích, umění a filosofii je znát nový směr. Je také reakční hnutí, je však marné. Myšlenky socialistické vznikají a pronikají všude. Marxovi připadá význam, že svým učením tomuto vývoji a kvasu sociálnímu napomohl.“

A v Hovorech s TGM (ib.): „Já nemám v kapse hotovou sociální doktrínu; řekl bych to tak - už jsem to kdysi pověděl: vždycky jsem pro dělníky a lidi pracující vůbec, často pro socialism a zřídka pro marxism. Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa. Humanita - to není bývalá filantropie; filantropie pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialism, tož dobrá.“

Jen pro úplnost dodávám, že zcela negativně hodnotil Leninův bolševický experiment – a to nejen pro jeho násilnost, ale i pro fakt, že nebyl žádným socialismem, ale (jak jsme mohli pak zažít i my na vlastní kůži) málo funkčním státním kapitalismem.

demokracie

Na rozdíl od socialismu se demokracie s Masarykem u nás spojuje běžně. Bohužel se většinou vše redukuje na jeho bonmot „Demokracie je diskuse“. Jenomže důsledně se při tom pomíjí kontext, v němž to Masaryk vyjádřil a z něhož jsou zřejmé předpoklady toho, aby šlo o skutečnou diskusi – a ne o překřikování či agresivní deptání ostatních, jak dnes často veřejná debata degeneruje. Tedy celá ona pasáž zní: „Demokracie není jen formou státní, není jen tím, co je napsáno v ústavách. Demokracie je názor na život, spočívá na důvěře v lidi, v lidskost a v lidství. A není důvěry bez lásky, není lásky bez důvěry. Řekl jsem jednou, že demokracie je diskuse. Ale prává diskuse je možná jen tam, kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu. Demokracie – to je hovor mezi sobě rovnými, přemýšlení svobodných občanů před celou veřejností. Slovo „parlament“ má krásný smysl, jen je učinit tělem… Přijímám demokracii i s důsledky hospodářskými a materiálními; ale zakládám ji na lásce – na lásce a spravedlnosti, jež je matematikou lásky. A na přesvědčení, že máme ve světě pomáhat k uskutečnění řádu Božího, k synergii s Boží vůlí (dle Hovory s TGM (ib.)).“

Je tedy vidět, že Masarykovo pojetí demokracie je na hony vzdáleno tomu, co se tu u nás (podobně jako ve většině postkomunistických zemí) uhnízdilo jako „demokracie“. Ten rozdíl je hlavně dvojí: a) v základech – předpokladem Masarykova pojetí demokracie je společně sdílený metafyzický základ, který většinou vyjadřoval jako „víru v člověka, v jeho hodnotu, jeho duchovost a v nesmrtelnou duši“; současné pokusy o demokracii prakticky nic z těchto východisek neuznávají – tváří se, jako by ústřední hodnotou byla „svoboda“ či dokonce sama „demokracie“, ale tím nedávají žádný obsahový základ pro svoje reálné uskutečnění; svoboda pak snadno degeneruje ve svévoli a demokracie na diktaturu parlamentní většiny. b) v metodě – pro Masaryka je ústřední metodou uskutečňování demokracie výchova („Demokracie sama lidí nevychová. Slušní a opravdoví lidé se vychovávají rodinou, školami, církvemi, státní správou, literaturou, žurnalistikou a tak dále… Demokracii dělají demokrati a lepší demokracii lepší demokrati. Jen si přiznejme, že tu má svůj díl viny takřečená inteligence – duchovní, učitelé, spisovatelé, úředníci a vůbec lidé odchovávající a vedoucí masy občanstva. Demokracie je majorita vedená – kdo a jací jsou tedy ti vůdcové? (dle Hovory s TGM (ib.))“), pro rychlokvašené liberály postkomunistického typu „neviditelná ruka trhu“ a případně „právní řád“, výchově se naopak vysmívající.

česká otázka

I tohle se běžně ví – Masaryk napsal Českou otázku a měl spory s Josefem Pekařem. Zpravidla se ale už o té České otázce moc neví a stejně tak je tomu s obsahem sporů, které Masaryk s Pekařem i jinými historiky měl. Klíčem k porozumění obému je samotný úvod k tomuto spisu: „České otázky nepojímám tu ve smysle politickém, ve smysle politické praxe, nýbrž rozumím tím sociologický rozbor všech těch záhad, jež se vnucují tomu, kdo postihnouti chce smysl české historie, kdo poznati chce, čím jakožto zvláštní národ kulturně žijeme, co chceme, co doufáme…. Mně česká otázka jest otázkou po osudech člověčenstva, je mně otázkou svědomí. Věřím s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že je tedy úkolem historikův a filosofův, úkolem každého národa, ten světový plán postihovat, místo své v něm poznat a určit a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické (T. G. Masaryk: Česká otázka, Čas Praha 1895).“

muž a žena

O tomhle se naopak v souvislosti s TGM po listopadu 1989 moc nemluví a nepíše, jen tu a tam (H. Havelková: Pro partneství muže a ženy, in Cesta a odkaz TGM, knižní klub Vltava Praha 2001). Přitom jde o jednu z nejzajímavějších oblastí Masarykova života i smýšlení. Už v souvislosti s životním během Masarykovým jsem připomenul konflikt, který jako osmnáctiletý měl s ředitelem gymnázia kvůli tomu, že se dotyčný vyjadřoval hanlivě o jeho vztahu k jeho „první velké lásce“ stejně staré Antonii. A je docela kuriozní, že pasáže věnované tomuto tématu, „podlehly“ nejradikálnější „cenzuře“ Masarykova okolí při revizích Hovorů s Karlem Čapkem (K. Čapek: V hluboké úctě a oddanosti, Praha 1999), neboť se v nich Masaryk podle svých „strážců“ (hlavní roli mezi nimi hrála jeho dcera Alice) vyjadřoval až příliš „odvážně“.

Z toho, co proniklo do „oficiální“ verze Hovorů, tu uvedu aspoň tuto základní myšlenku: „Neříkám, že ženy – ženy všecky – jsou géniové a andělé; celkem jsou s muži na stejném stupni vývoje. Mají však tu přednost, že životem a jeho povinnostmi se udržují čistější než mužové. Nepijí tolik, nekouří tolik, neflámují a tak – proto tak mnoho mužů hledá záchranu v manželství. Já vidím jen jednu cestu – a to je výchova k monogamii. To máte úkol všekulturní… Já věřím, že zdravý, vzdělaný muž a zdravá vzdělaná žena nebudou mít ty zamotané moderní pohlavní problémy. Jejich vztah bude silný, velký a krásný. … Já bych mladým lidem nedělal mnoho morálních kázání, ale řekl bych jim: Pramen živé a živící vody nejde jen ten, kdo v mládí neztratil smysl pro čistotu. A pak – více zájmu o děti. naši otcové většinou neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především na otce. Ale největší argument monogamie je láska. Veliká láska, láska bez výhrad, láska celého člověka k celému člověku nemůže pominout věkem ani smrtí (dle Hovory s TGM (ib.)).“

Už v životopisné eseji jsem vyslovil obdiv k tomu, jak Masaryk coby téměř osmdesátiletý muž hovoří o své – tehdy již více než deset let zemřelé – ženě Charlottě: s elánem a zamilovanou vroucností mladého muže. A podobně je tomu i teď, když – jakoby mimochodem – svěřuje Karlu Čapkovi svoje „credo“ ohledně vztahů mezi mužem a ženou. Docela plasticky se tu ukazuje, kde byl zdroj jeho celoživotní mladosti: nikdy nepřestal věřit a nikdy nepřestal milovat. Myslím přitom, že pohled na současnou evropskou mladou generaci – a převládající typ dívek zvláště – by Masaryka naplnil velkým smutkem: hlavní proud tu uhání plnou parou právě opačným směrem, než jakým ukazoval ideál, který Masaryk uznával i vlastním životem uskutečňoval.

výchova

Na závěr se alespoň telegraficky zmíním o oblasti, k níž se Masaryk příležitostně vyjadřoval často a z hlediska praktického od ní mnoho očekával. V tom sdílel postoj Komenského, pro něhož „všenáprava“ byla podstatně podmíněna výchovou, a to výchovou celoživotní. Klíčovou roli pak výchova v Masarykově pojetí hrála – jak jsem už uváděl – pro cestu k demokracii a pak pro přípravu na celoživotní povolání: „Kdyby naše výchova dovolovala více přátelství mezi hochy a děvčaty, nebylo by tolik těch mladických krizí, nešťastných lásek a zklamání. Jako mají rodiče žít tak, aby dali příklad dětem, tak má taky společenský život, takřečená společnost, velkou povinnost k mladým lidem. Kde je zdravý společenský styk, tam je i mládí zdravé. Výchově hochů u nás chybí pěstování samostatnosti, sebevědomí a čestnosti – celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby člověk byl pod penzí … Já v tom vidím konec konců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského… U nás si mladý chlapec musí osvojit aspoň dočasně spoustu znalostí, ale jednat, obcovat s lidmi, reagovat na skutečné vlivy života – tomu se nenaučí (dle Hovory s TGM (ib.)).“