Tomáš Masaryk se narodil v Hodoníně 7.
března 1850.
Otec, uherský Slovák, sloužící ve dvoře
císařského panství,
matka, rodem Terezie Kropáčková, pocházela z
tehdy poněmčených Hustopečí.
Podrobný životopis Tomáše G. Masaryka je možno najít v celé řadě knižních publikací dnes v češtině běžně dostupných a také již jsou pěkné životopisy přímo na internetu (např. www.msu.cas.cz/zivotopis.html nebo www.infofila.cz/TGM, což je podrobný životopis od Jana Herbena, z něhož zde cituji v mottu). Proto se v této stati zaměřím na několik málo klíčových momentů z Masarykova života, které pokládám z lidského hlediska za mimořádně cenné – mimo jiné i proto, že ukazují platnost některých univerzálních principů pro zrání člověka a utváření jeho životní cesty.
Autor jedné z nejlepších Masarykových monografií Milan Machovec (Tomáš G. Masaryk, Melantrich Praha 1968)
trefně upozorňuje, že „Masaryk sice o tomto vztahu sám téměř nikdy nemluvil –
leda mu jen někdy spíše uklouzlo, že „snad byl jejím miláčkem“, ale toto mlčení
je právě příznačné.“ Masaryk sám v Čapkových Hovorech s TGM (Karel Čapek, Československý spisovatel Praha
1990) jí věnuje jen několik odstavečků – a přece z nich je vidět skoro
všechno: byla ztělesněním toho, co je základem hodnoty mateřství – „nás tři
děti, hasačerty, měla ohromně ráda.“ …. „Byla chytrá a moudrá, znala kus
světa…. bývala kuchařkou u pánů v Hodoníně, ale měli jí rádi, i později se
k ní utíkali o radu a pomoc v těžkých okolnostech.“ … „Tož chtěla mít
z nás dětí pány – to byla její zásluha, že jsem se dostal na školy.“ …
„Matka byla zbožná …Po mamince jsem byl silně pobožný.“ V rozhovorech
s německým novinářem Emilem Ludwigem (Duch
a čin., Čin Praha 1935) TGM připomíná, že se modlila německy a on s ní.
Zásadní Masarykova důvěra v Boha i svět, která jej provází po celé
jeho životní pouti – a to navzdory tolika překážkám, úskalím i nezdarům – má
jistě svoje přirozené zakotvení právě tady: ve víře a lásce schopné praktické
moudrosti zdánlivě úplně obyčejné moravské kuchařky. Když Masaryk kdesi říká,
že za každým velkým mužem stála ještě větší žena, pak má rozhodně (kromě své
ženy Charlotty) na mysli právě svojí maminku.
V debatách o rovnocenném postavení ženy, které ostatně na české
půdě podstatně iniciovala právě Charlotta Garrigue-Masaryková, dnes prakticky
úplně mizí právě tato dimenze ženského poslání, která je ve skutečnosti pro
rozhodující většinu žen největší šancí k jejich skutečnému uplatnění. Ženy, pro
které je už jen roční pobyt doma s dítětem téměř nepřekonatelnou překážkou
v jejich potřebě „seberaelizace“, rozhodně nevytvoří zázemí neotřesitelné
jistoty domova a moudré velkorysosti a praktičnosti, které je ovšem pro životní
start dítěte bezkonkurenčně nejlepším vkladem. Masaryk opakovně zdůrazňoval, že
„výchova stůně na otce“, čímž reagoval na první zjevný důsledek moderní
průmyslové městské civilizace, která tlakem na výkon a zisk vyhání otce
z rodiny. Celkem nepochybuji o tom, co by Masaryk řekl na to, že dnes po
stu letech se o totéž „derou“ mladé ženy, které v rozhodující míře držely
po většinu 20. století evropskou rodinu „nad vodou“. Onen vyhraněný individualismus,
který je v kořeni takového postoje, pokládal Masaryk už v počátcích
nastupujícího liberalismu za cestu velmi problematickou. Tomu se budu věnovat
na jiném místě.
O svém otci (na rozdíl od matky, kterou běžně nazývá maminkou, hovoří Masaryk vždy jen o otci) vyjádřil Masaryk své přesvědčení
dvěma jasnými větami: „Otec byl Slovák z Kopčan, narodil se jako nevolník
a nevolníkem zůstal. Vedle matky měl na mne málo pozitivního vlivu (Hovory s TGM).“ Tím významnější vliv na něj mělo několik mužů, kteří vlastně
v jeho životě sehráli roli rozhodujících mužských vzorů. Jejich vliv
vidíme nejen na konkrétních názorech a počinech Masarykových, ale i na tom, jak
sám až do své smrti o tyto vztahy „pečuje“. Emil Ludwig na to zajímavě
poukazuje výčtem fotografií na Masarykově stolku v Lánech v úvodu
kapitoly Harmonie mládí (ib.).
Nikdo, kdo se Masarykem zabýval aspoň trochu poctivě, nemůže přehlédnout
osobnost čejkovického kaplana P. France Satory, u něhož Masaryk nejen nadšeně
ministroval, ale který se i podstatně zasloužil o realizaci jeho „studijního
startu“. Uvážíme-li Masarykův ostych hovořit o těch nejhlubších citech, pak
následující vyznání (Hovory s TGM)
představuje mimořádně intimní svědectví: „Býval jsem ministrantem u našeho
kaplana, pátera France. Satora se jmenoval, a toho jsem přímo miloval; mně se
vám tak líbil, jak měl bílý kolárek a tu přiléhající černou, jak se tomu říká?
– kleriku s takovými kulatými knoflíčky od krku až k nohám. Když jsem
mu ministroval, zdálo se mi, že páter František je Pánbůh a já jsem mu anděl;
to bylo mé největší štěstí….“ Když se
začátkem 20. století dostal Masaryk do sporů s katechety, poodhalil
v reakci na osočení ze strany jejich mluvčího P. Jemelky další rozměr
svého vztahu k Františku Satorovi: „Vy, P. Jemelko, pověděl jste, že bych
bez katolického kněze nebyl se stal profesorem, řekl jste, že mi katolické
peníze byly dobré. Já o věci nemluvil, poněvadž se to týká osoby mně drahé; ale
když její památky tak nepěkným způsobem nešetříte, musím povědět toto: Na můj
vývoj měl vliv katolický kněz, také jsem od něho občas dostal nějakou peněžitou podporu jako gymnasijní
student – ale není pravdou, že on mne přivedl k místu, na kterém jsem, a
dokonce nesmíte vy se dovolávat v otázce náboženské, neboť on byl jedním
z těch kněží, kteří svůj život předčasně zmařili bojem proti takovým
kněžím, jako jste vy (citováno dle knihy M. Machovce (ib.)).“
Dalším výrazným mužským
průvodcům Masarykova zrání v dospělého muže se s ohledem na rozsah
této stati budu věnovat jen telegraficky, přičemž využiji vystihující popis
Milana Machovce (ib.): „Příznačné je,
jak potom i na gymnáziu v Brně i na universitě ve Vídni se Masaryk cítí
přitahován podobnými typy, jako byl Satora. V Brně to byl katecheta Matěj
Procházka, Masarykovi zajímavý zvláště svým vztahem k dělnické otázce; byl
totiž jedním z prvních, kdož se u nás soustavně zabývali otázkou sociální
a dělnickou, převážně ovšem na „křesťansko-sociálních“ základech, avšak
s upřímným zájmem o zlepšení hmotného postavení dělnictva. Od něj také Masaryk
poprvé slyší i o marxismu, odmítavě ovšem, nikoli však nenávistně. A na
universitě ve Vídni se pak Masarykovým „třetím Satorou“ stává – ale to již
naposled – Franz Brentano, tentokrát již kněz „odpadlý“, nicméně pro Masaryka
tehdy vhodně vycházející z katolicko-křesťanské tradice a z jejího
základu vyzrávající ke kritickým a „kacířským“ výhledům … Poslední osobou,
která výrazně ovlivnila mladého Masaryka, byl člověk zase docela, docela jiného
druhu: Anton Le Monnier, policejní prezident v Brně a pak ve Vídni, jehož synovi
dával Masaryk od roku 1866 kondice, v jehož rodině zdomácněl a ve Vídni
pak od roku 1868 do roku 1873 i bydlil. … jeho prostřednictvím byl Masarykovi
umožněn i poměrně rychlý vstup do „vyšších“ společenských kruhů…“ Bez těchto
mužů si nelze představit následující Masarykův životní příběh.
pravda, spravedlnost a čest
V téhle kapitolce se chci věnovat tomu rozměru Masarykova života, který z něj vystupuje docela zřetelně na první pohled: Masarykovým „bojům“. Masaryk jako prototyp odvážného, důrazného bojovníka – to je téměř samozřejmá konstanta pojednání o Masarykovi jako člověku a o jeho životě. Masaryk sám ale podává značně jiný obraz o svém „bojování“: „Nehledal jsem boj. To bylo tak. Ve Vídni experimentoval nějaký Dán s hypnotismem. Četl jsem nějakého starého Angličana o tomto problému. Čeští studenti ve Vídni mě prosili na to téma o nějakou přednášku ve svém spolku. Přednesu to, napíše se to, přijmou to do jedné pražské sbírky přednášek. Právě tenkrát se zakládala česká universita. Jeden filolog, jeden historik a jeden hudební teoretik přečetl mou práci, navrhnou mě universitě, stanu se profesorem v Praze. Zde je mně všechno cizí, neznám živé duše, jsem jako nahý v trní. Kolegové se mezi sebou znali ze školy, z téže kavárny a podobně, já jsem se musel teprve orientovat. Mne zajímalo, jak to půjde s novou universitou. Radil jsem založit kritický časopis; mým ideálem byla exaktní věda proti amatérům a diletantům. S několika spoluredaktory jsem založil Athenaeum. Do druhého čísla napsal jeden technik zničující kritiku proti druhému. Velký rámus: jakpak se může takto zacházet se starým pánem z techniky! Tak boj začal. Dělal jsem jistě chyby, neznal jsem lidi, byl jsem už proto bezohledný. To byla taktická chyba. Tak jsem všude narážel a musel jsem se pak hájit. Kdybych byl nepřišel do Prahy, ale na nějakou universitu německou, tož bych býval psal jen ty své knihy. Zde jsem hned nabyl pověst literárního revolucionáře; právě moji žáci to často tak chápali, psali, že chci kácet staré modly…
Při podvržených Rukopisech bylo to jasně vidět …
Zlobilo mě, že bychom měli dělat parádu s falsifikátem. Docela prostě mě
to zlobilo. Protivníci nás nazývali nevlastenci – byly také hlasy, že bychom
neměli Němcům ukazovat své slabosti, a ještě jiní se utěšovali, že se falšovalo
také jinde: podvrhy ossianské a jiné. Pro tento hluk Athenaeum více méně
hynulo. Mnozí vlastenci vypovídali předplatné. To mě pak stálo peníze...
Ani by mě nenapadlo zasahovat. Četl jsem v novinách o procese,
vedeném proti Charvátům a Srbům za velezradu. Některé z nich jsem znal. Tu
přijde jeden z mých bývalých žáků ze Záhřeba a řekne: „Profesore, musíte
zasáhnout! Tak to dál nejde!“ Mně se do toho nechtělo: měl jsem jít do Záhřeba
– to znamenalo obtíže a k tomu všemu taková ztráta času. Byl jsem docela
proti tomu: Nepůjdu! Ale můj povzbuzovatel nepovolil, tož jsem šel …. Ale
rozzuřilo mě, že se velmoc takto může chovat proti malé zemi. Ani velcí psi se
nevrhají na malé. Zlobilo mě, že se může tak lhát. Odjel jsem k procesu do
Záhřeba, mohl jsem vyvinout vliv, jel jsem několikrát do Bělehradu: docela
otevřeně, jako rakouský poddaný a poslanec představil jsem se
rakousko-uherskému vyslanci a radil se se srbským ministerským předsedou a
s jeho úředníky. To by bylo bývalo v Prusku nemožné. Až jsem dostal
do rukou corpus delicti, padělaný originál! Ten ještě zapadal do dírek od
hřebíků ve dveřích v rakouském velvyslanectví v Bělehradě, na kterých
byl připevněn, aby jej mohli fotografovat. Po takovém, přímo hmatatelném,
argumentu museli být obžalovaní osvobozeni. Dělalo mi také švandu vídeňské
diplomaty do toho namočit. Zároveň se zde začal praktický boj proti Rakousku.
Pane Bože – lidé si představují takový boj proti bezpráví příliš heroicky;
kdepak! Dělá se to, protože se to právě musí dělat (citováno dle E. Ludwiga (ib.)).“
Masaryk tu líčí nejlítější „boje“ svého života (podobně i jako ty
z období války) velmi „civilně“. A co je typické: zpravidla je to tíseň či
nouze někoho jiného, co jej vtáhne do pozdějšího „boje“. Důležité je i
nepřehlédnout, že na rozdíl od typických lidí dnešní doby dokáže naprosto
otevřeně přiznat svou chybu (nebo i to, co za svou chybu pokládá).
Klíčem k porozumění Masarykovu postoji, který z něj činil
v očích jiných bojovníka či rebela, může být takový první konflikt
z brněnského gymnázia, který současně připravuje i následující zastavení
na Masarykově životní cestě: „Měl jsem ve škole nesnáze pro své nesnáze
náboženské; doznal jsem katechetovi a řediteli své náboženské pochybnosti; na
rozdíl od katechety (JZ: P. Matěj Procházka – viz výše), který mne měl rád a
byl to dobrý a opravdu náboženský člověk, byl ředitel nepříjemný, nepěkný
člověk. Jednou mě dá zavolat do své kanceláře a vytkne mi mé chování:
nezpovídal jsem se totiž, jak bylo předepsáno. Krom toho mě také obvinil, že
mám nepěknou lásku, jak prý se dozvěděl. Tu jsem se postavil na obranu: „To
všechno je nepravda, co mi tu říkáte! Měl jsem vztah čistý! Vy mně imputujete
špínu! To nesmíte dělat!“ Tu se ředitel rozzuří a je hrubý ve svých výrazech.
Já se také rozčílím – a on zavolá na pomoc školníka. Tož jsem vytáhl
z uhláku u kamen kleště a postavil se oběma. Nechtěl jsem se nechat dát
vyhodit, šel jsem sám... (citováno dle E. Ludwiga (ib.)).“
Ochrana pravdy, ochrana slabšího, ochrana žen – to byly ústřední motivy,
které vtahovaly Masaryka do všech možných bojů a afér. Současně mu ale otevřely
tu rovinu života a světa, která těm, co tyto hodnoty chránit nechtějí nebo
nedovedou, zůstává zpravidla uzavřena.
Charlie a ženský svět
Po mamince druhá ženská bytost, která zásadním způsobem spoluurčila Masarykův život. Už samo jejich setkání a namlouvání by vydalo na nesmírně napínavý a dramatický film. V prostoru této úvahy mi nezbývá, než se soustředit na samotné jádro Masarykova vztahu k Charlottě Garrigue. A tady použiji přímého Masarykova svědectví, které po mém soudu poskytuje možnost zahlédnout aspoň něco z hloubky i vroucnosti tohoto láskyplného přátelství (obdivuhodné je i to, že tak hovoří více než pětasedmdesátiletý muž): „Zevnějškem byla krásná; měla výbornou hlavu, lepší než já. Charakteristické je, že milovala matematiku. Toužila celý život po přesném poznání, ale tím v ní netrpěl cit. Byla velice hudební. Byla hluboce zbožná. Smrt jí byla jako přechod z jedné světnice do druhé – tak neotřesitelně věřila v nesmrtnost. Po stránce mravní neměla ani zbla toho mravního anarchismu, který je tak rozšířen v Evropě, totiž na kontinentě. Proto také byla přesná a pevná v politice a otázkách sociálních. Byla naprosto nekompromisní a nikdy nelhala; její pravdivost a nekompromisnost měly velký výchovný vliv na mne. S ní jsem dostal z protestantismu do svého života to nejlepší: tu jednotnost náboženství a života, náboženskou praktičnost, náboženství pro všední dny. V Lipsku – v těch společných debatách – jsem poznal její hlubokost: její básníci byli jako moji – Shakespeare a Goethe, ale viděla v nich hloub než já a dovedla Shakespearem korigovat Goetha. Dělali jsem všechno spolu – i Platona jsme spolu pročítali. Celé naše manželství bylo spoluprací.
Co bych vám o tom říkal! Bylo to tak silní spojení…. Za války ochuravěla; já jsem to tam za
hranicemi tušil. Když jsem se s tou celou slávou v roce osmnáctém
vracel, čekal jsem jen na chvíle, až budu s nemocnou
.
Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia
našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických a v celé
politické činnosti. Až tehdy za války, za hranicemi, jsem musel pracovat bez
ní, ale věděl jsem, že jednám ve shodě s ní. Bývaly vůbec chvíle, kdy jsem
– od ní vzdálen – souběžnost našich myšlenek na dálku přímo cítil. Nemyslím, že
to je telepatie, ale paralelní myšlení a cítění lidí,kteří se ve všem shodují a
dívají na svět. Žena – to bylo její přesvědčení – nežije jen pro muže a muž
nežije jen pro ženu: oba mají hledat zákony Boží a je uskutečňovat (citováno
dle Hovory s TGM (ib.)).“
„Rodina – to byl hrad. Má
žena byla v Praze cizí, z počátku nemluvila česky. Byla to žena velmi
nadaná, které děkuju za mnohé… Už od počátku měla rovnováhu, které jsem se já
musel teprv hodně těžko dobývat. Byla podivuhodně nadaná – matematika, šachy,
hudba, literatura. Při tom velmi náboženská, unitářka. Velký vliv na děti. Byla
to nejlepší, čím může být žena muži v rodině (citováno dle E. Ludwiga (ib.)).
Myslím, že jako vhodným doplňkem k Masarykovu vyznání bude následující
vyznání paní Charlotty, které je uložené v jednom z dopisů, jež psala
během války své dceři Alici do vězení (Listy
do vězení, Vladimír Zikeš Praha 1948): „Můj celý život byl tak zvláštní:
cítila jsem tak nekonečně silně s každým členem své rodiny a dala jsem si
vždycky práci, abych měla čas pro každého, kdo ke mně přišel, a abych podle
svých nejlepších sil dala to, po čem toužil anebo potřeboval. Nebyla jsem
spokojena s okolím, ačkoli jsem tak mnoho pěkného a dobrého viděla. Ale
nenacházela jsem názor na svět vypracovaný s plným vědomím. Tradiční pěkný
život snad, ale příliš často jsem nacházela nedostatek potřeby dostat se na
grunt – a to mě často zastrašovalo. Viděla jsem vždy mnohé praktické
schopnosti, ustálené dobrou, praktickou tradicí, a podivovala jsem se energii,
s kterou se prováděla. Co mi zde vždy nejvíce chybělo, byla schopnost
nábožensky myslit. To jsem takřka
vůbec nenacházela. Nábožensky cítit – to ano. Nábožensky myslit – ne. A přece
je v naší době nezbytně potřebné nábožensky myslit, myslit docela klidně a
logicky, jako o každém jiném praktickém problému, neboť náboženství je
eminentně praktické, je základem života. Mám v náboženství ráda jasnost a
především upřímnost, sic jinak je srdce celého života ochromeno. Člověk si musí
být jasný a musí umět říci: to vím, to nevím, neboť žít nábožensky neznamená
vědět všecko. Ba naopak to znamená pociťovat, jak nekonečně málo víme.
Náboženství proto dává upřímnou skromnost, trpělivost a přesvědčení, že pravé
poznání pokračuje jen velmi pomalu, a jsme pak spokojeni s přesvědčením,
že tak, jak naše prvé vydechnutí v tomto světě znamená ohromně nové
studium vývoje, tak také naše poslední vydechnutí nás přivádí do docela nového
stadia vývoje. Krok, který není menší, než když přestáváme žít v temném
světě života mateřského, ba větší, neboť tu necháváme tělesnost, hmotnost
docela za sebou. Ale nesmíme chtít tento nový život docela pochopit nebo popírat:
vždyť nejsme ještě dost vyvinutí, abychom to pochopili docela. A abychom v těchto věcech našli správnou cestu a míru,
k tomu je třeba silného, logického myšlení a zase trpělivost. Trpělivost a
zase trpělivost!“
V Masarykově životě ovšem hrály významnou roli i další ženy – před
setkáním s Charlottou především Zdeňka Šemberová, v období po
Charlottině smrti jejich dcery, zejména Alice. A pak Anna Horáková-Gašparíková.
V příspěvku o postoji Masaryka k „ženské otázce“, se k tomuto tématu ještě
vrátím.
profesor
Většinu svého dospělého života byl T.G. Masaryk vysokoškolským
pedagogem. Nastoupil na tuto dráhu koncem 70. let a byl jí věrný prakticky až
do začátku první světové války. Pro svoje současníky bylo především
„profesorem“ Masarykem. On sám ovšem hodnotil tuto rovinu svého života velmi
kriticky: „Já jsem nebyl horlivý učitel; přednášel jsem často nerad. Nezajímalo
mě vykládat těm hochům, co jiní už napsali a učili; říkal jsem jim: o tom jsou
ty a ty knížky, pročtěte si je a basta. Raději jsem s nimi přemýšlel o
konkrétních a přítomných otázkách; mně bylo milejší, když se mě na něco ptali
nebo se se mnou přeli: alespoň jsem viděl, že myslí a jak myslí – a sám jsem se
v ledačems poučil. A když to nešlo v učebně, zval jsem je k sobě
domů.
Ale i samo učení mně někdy bylo těžké. Jen si to rozvažte, jaká je to
otázka svědomí, poučovat dorůstající lidi v otázkách mravních! Ja, učit
někoho číst a psát,l rozdávat obecné poznatky, vykládat, co je už poznáno a
napsáno, to je něco jiného, než brát na sebe odpovědnost za to, že ten, kdo vás
poslouchá, půjde za vámi a bude se vašimi slovy řídit. Pak jste odpovědný za
jeho život, ať jste učitel nebo spisovatel. někdy, když jsem šel přednášet a
byl jsem už na dvoře v Klementinu, přišla na mne taková mravní kocovina,
že jsem nemohl přednášet – prostě nemohl. Tož jsem se obrátil na patě a vzkázal
jsem hochům po pedelovi, že dnes přednášet nemohu. A snad i proto jsem nebyl
pravý pedagog, že jsem po celý život vychovával jen sama sebe...
Ptáte se, co bylo mezi mou padesátkou a šedesátkou? Nu, celkem nic…. Měl
jsem přednášky na universitě, už nevím o čem; dotýkal jsem se při nich našich
poměrů, zejména v praktické filosofii – měl jsem v posluchárně plno,
třebaže jsem nebyl dobrý učitel. Míval jsem schůze a extenze, veřejná hádání a
takové věci. Snad je to slabost, ale mám ostych před lidmi. nerad mluvím;
kdykoliv jsem měl přednášet a řečnit na schůzích nebo i ve škole, vždycky jsem
měl trému (dle Hovory s TGM (ib.)).“
politik
„Politika mě zajímala vždycky. Už ty vesnické půtky mezi Slováky a
Hanáky, později mezi námi českými a německými kluky v Brně byla politika
v malém – musel jsem si uvědomit poměr Čechů a Němců. I ten můj úmysl jít
na konzulární akademii byl zpola romantika, zpola neujasněný zájem politický...
Já byl dvakrát v politické partaji: v mladočeské jako realista
a v realistické. Nejsem člověk stranový. Ne, že bych neuznával potřeby
stran, ale bažil jsem stále po reformě stran existujících...
Po různých přestřelkách jsem se dostal do konfliktu se stranou. To bylo
tak: místodržitel Thun, když jsem s ním poprvé mluvil ve sněmovně
v Praze, se ke mně nepěkně vyjádřil o Češích: řekl, že Čech je buď hulvát,
nebo že líbá ruku. To jeho dictum, o němž jsem ovšem řekl několika lidem, se
dostalo na veřejnost a byl z toho zlý povyk; mně v partaji vyčítali,
že jsem jim to neohlásil … Mně se mladočeská politika nelíbila svou dvojakostí:
byla v Praze jiná a ve Vídni jiná; doma poslanci bouřili a ve Vídni si je
vláda zavazovala maličkostmi. I k Němcům jsem měl jiný poměr – ale hlavně
jsem viděl, že jsem v politice ještě slabý. Tož to ne, tou svou demisí
jsem se politiky nezříkal, naopak: chtěl jsem začít z gruntu; chtěl jsem
dělat politiku jinou, buditelskou, působit na mysl našich lidí (dle Hovory s TGM (ib.).“
„Nečekám spásy od žádné strany, ale budeme nepřemožitelni, jestliže ve
všech stranách a třídách bude větší počet mužů opravdových a myslících, kteří
beze všeho umlouvání a viditelného spojování, každý v kruhu svém, pracovat
budou za stejným cílem. Jako viditelná církev žije církví neviditelnou, tak i
my jako národ budeme žít bezpečně, jestliže nás značný počet spojeni budeme
tichým souhlasem, jen vzniká ze správného posouzení našeho postavení světového
a správného vysouzení toho, co a jak kde kdo máme pracovat. Pokud se nerozšíří
tato neviditelná strana lidí opravdových a myslících, kteří se nebojí, když
toho třeba, pravdě dát svědectví i veřejně, všecka viditelná organizace nám
nepostačí (Doslov k šestému vydání
České otázky).“
„Často se mi vytýká, že mnoho věcí říkám příliš otevřeně. Ta takzvaná
politická chytrost a mazanost je pro kočku. A la longue soudí svět přece podle
fakt, ne podle slov, iluzí a lží. Neřeknu všecko a neřeknu svůj úsudek při
každé příležitosti. Ale když mluvím, tož řeknu, co si myslím. Teď mám
odpovědnost za vedení velké domácnosti, ne odpovědnost celou, ale velkou.
Dříve, jako profesor, mohl jsem poučovat, mluvit, psát. Teď běží o to:
rozhodovat, jednat – a to rychle! (dle E. Ludwiga (ib.)).“
„Ad vocem politika: snad je to
pravda, že jsem se k politice narodil. Aspoň všechno, co jsem kdy dělal a
co mě zajímalo, směřovalo třeba nepřímo k politice. Ale politikaření mně
nikdy nestačilo, ať šlo o ideály nacionální nebo jaké chcete. Stál jsem proti
Kocourkovu a Hulvátovu a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou. V tom
smyslu jsem řekl, že ani samostatnost nás nespasí. Já viděl v politice
nástroj, cíl mně byl náboženský a mravní. Ale věděl jsem, že musíme být
politicky svobodni, abychom mohli volně jít svou duchovní cestou. Ani dnes
neříkám, že by stát byl splněním našeho kulturního poslání: musíme přispívat
k budování Civitatis Dei (dle Hovory
s TGM (ib.)).“
Politiku pokládal Masaryk za vlastní „živel“ svého života. Z výše
uvedeného ovšem je hned vidět, že ji chápal podstatně jinak, než jak se jí rozumí
běžně dnes. Jemu šlo o skutečnou „správu věcí veřejných“, která navíc bere svou
sílu i svůj smysl ze spolupráce ze samotným Bohem.
Na tuhle poslední charakteristiku jsem se zvlášť těšil. V ní se
totiž ukrývá klíč k tomu, proč bývá Masaryk většinou tak zásadně nechápán
či proč je zařazován tam, kam ve skutečnosti nikdy nepatřil. Poněkud slangově
vyjádřeno – Masaryk totiž „klamal tělem“. Na sklonku svého života to docela
otevřeně vysvětluje (ale je příznačné, že také jen jakoby „mimochodem“): „Ano,
jsem realista, jak mi říkají, ale mám romantiku rád. nevidím v tom
rozporu. Osobně mně byla nejblíže poezie romantická: Mácha, Puškin, Musset,
Byron. Já se pořád musím držet na uzdě: když jsem volal po realismu, po vědecké
metodě, tím jsem přemáhal svou vlastní romantičnost a hleděl sám sobě ukládat
tu myšlenkovou kázeň. Snažím se v praxi být realistou, snažím se stále a
vědomě. Stejně jako jsem anglosastvím v sobě překonával slovanský
anarchism, a podobně ve filosofii: to zase Locke a Hume a ti empirikové krotili
ve mně Platóna.
Lidé, zdá se, nepochopují, že kritika, a kritik ostrá, je často
sebekritikou, až bolestnou zpovědí. A stejně je ve mně konflikt impulsívního
slováctví a střízlivého češství. Člověk není bytost jednoduchá. Já jsem míval
tu nehodu, že nejen moji odpůrci, ale i přívrženci chtěli ze mě udělat
jednostranný typ.
Tak například můj vykřičený racionalism. Můj ty Bože! Pokud chci učit a
dokazovat, musím užívat rozumu a rozumových důvodů. Ale vždycky a ve všem, ve
vědě i v politice vis motrix mně byla etická – a etiku zakládám na citu,
na lásce, na sympatii, na lidskosti. Jen nedostatek filosofického vzdělání ze
mne dělal jednostranného racionalistu. Poměry mě často nutily, abych kritizoval
vpravo vlevo; ale má kritickost neplynula z racionalismu, jistě ne jenom
z racionalismu. Logika a cit se nevylučují….
Politika má v sobě prvek poezie; má v sobě tolik poezie, kolik
je v ní tvoření. Myslím si, že můžeme život svůj i život svých bližních do
značné míry vědomě utvářet a komponovat, že se může a má život tvořit. Život
sám je drama, jako například drama Shakespearovo je sám život. A co je
politika, pravá politika, jiného než vědomé formování lidí, než utváření a
komponování skutečného života?
I v politice jde o rovnováhu rozumu a citu. I když jde o
sebevzrušenější politickou situaci, musíme pozorovat a kombinovat, co a jak,
s čím musíme počítat; to musí být přesné jako matematika; cit nesmí mýlit
v pozorování a odhadování. Ale cíl, ideál nestanoví jen rozum, nýbrž i
cit. Prostředky má stanovit rozum, ale podle svého cíle můžeme situaci změnit,
vložit do ní něco nového, něco svého. Top je tvoření, to je ta životní poezie…
Román života. Několikrát – dávno a dávno jsem chtěl psát český román a
vtěsnat do něho román svého života. začínal jsem s tím už na gymnáziu a
ještě několikrát, opravdověji teprve po svých zkušenostech v Praze. Měl to
být kus autobiografie, Dichtung i Warheit – ale nedovedl bych to pořádně,
nechal jsem toho a spálil, co bylo napsáno. Poznal jsem, že nemám dost umělecké
síly, a profesorské říkání jsem dát nechtěl…. A pak, abych byl upřímný, nemohu
říci všechno: nejen kvůli lidem. Mám pochybnosti, má-li člověk dost vhodných
slov, kterými by vyjádřil to nejvnitřnější. Kdo umí číst, najde mě v mých
pracích mezi řádky (dle Hovory s TGM
(ib.)).“
Doufám, že v následujících dvou úvahách jsem „mezi těmi řádky“
skutečně Masaryka našel.