Ještě nedávno jsem věřil, že desáté číslo Tématu si konečně budete moci přečíst na nových stránkách, ale – jak vidíte – opak je pravdou. Člověk míní, Pán Bůh mění. Kdokoli, kdo se ocitl v soukolí vydavatelských problémů, ví, jak náročné je shánět dobré autory, jak důležité je připomínat jim termíny a jak otravné je odhánět ty, jejichž články by pro časopis byly potopením se ke kulturnímu dnu. Nestěžuji si, leccos vydržet a přestát je základ úspěchu, nicméně zdědil jsem nedočkavou a netrpělivou povahu, koneckonců i fantazii, jež si maluje dobrý tým deseti až dvaceti lidí, kteří jsou nadšenci a chtějí prorazit, potulují se po našich univerzitách nebo v obchodě s potravinami nebo za bankovní přepážkou… a nemají, jde-li o jejich skvělé články, kde publikovat. Jsem naivní? Možná ano, a možná taky ne. Téma se už několikrát stalo prostorem pro podobný typ autorů.

Mám sklon věřit tomu, že kdo je dneska opravdu dobrý, ten nemá v dotovaných časopisech de facto šanci. Nanejvýše ho vezmou jako nějaký pendant, jako titěrný přívěšek, který přizdobí jednotnou kulturní frontu telat tyjících ze státních vemen. Skutečná otázka zní: jak ho najít a oslovit? Čte Téma? Potíž je samozřejmě právě i v tom, že tento časopis, který celkem úspěšně spojuje velký svět kultury s tím malým, má stále ještě dost nízkou publicitu... vždyť je oproštěn od jakýchkoli financí! Možná si leckdo řekne, že by do tohoto projektu šel, ale zdržuje ho fakt, že tu neexistuje redakční rada, že všechno vlastně řídím a rozhoduji já. Směřování Tématu je však jasné, podle mne i dostatečně široké, a proto by jakékoli změny v organizaci znamenaly jen komplikace. Ostatně Britské listy vedou také jen dva lidé, a to jde o společensky vlivný deník. Jiná, řekl bych, že daleko pravděpodobnější zábrana, je váhavost, obava a sebepodceňování. Od lidí, kteří si o sobě myslí kdovíco, se lze nadít až překvapivě často jenom žvástů, naopak ti, kdo se chtějí stavět k psaní poctivě, si jsou vědomi obtíží i možného selhání… a proto vyčkávají. V převažující rozptýlenosti marně plynou jejich dny, a potom se diví, že mají prázdné ruce. Je dobré, jak vysvítá již z Balzakova románu Sestřenice Běta, věnovat se více práci na sobě. Stále si říkám, že vskutku zapálení lidé, především lidé mladí, nemohli vymřít, že tu byli, jsou a budou…, dokud Pán Bůh dá.

Desáté číslo se tematicky váže k inspirativní a v našich dějinách v mnoha ohledech výjimečné osobnosti, označované důvěrnou zkratkou TGM. Namluvilo se toho o něm za těch posledních patnáct let, kdy není tabuizován, už hodně, články Jirky Zajíce považuji ale i tak za přínosné a osobité, byť mají výraznou společenskou a politickou intenci. Posuďte sami. Téma jako literární a kulturní časopis takovéto občasné přesahy potřebuje. Mohu jen dodat, že liberalismus, který Jirka kritizuje víc než vydatně, je můj společenský postoj. Kromě toho v desátém čísle najdete mé zamyšlení nad Masarykovým vztahem k literatuře, a pak články několika autorů spjatých s olomouckou univerzitou, na níž jako profesorka germanistiky působí Ingeborg Fialová Fürst, která mi laskavě poskytla rozhovor. Začíná se nový cyklus článků, zaměřený na rozbor Homérových eposů, a já si troufám věřit, že vás zaujme. Shodou okolností jsem narazil na skvělou sbírku básní z pera olomouckého sociologa Dušana Šimka a krom její recenze se na stránkách čísla, které právě čtete, setkáte i se zhodnocením básní nadaného mladíka Jakuba Čermáka, které sepsal Filip Sklenář. Krátkou úvahou v drobcích se také věnuji šedesátému výročí konce druhé světové války v Evropě, již vedly Polsko, Francie, Británie, a pak USA, SSSR a další spojenci proti Třetí říši, Itálii, Japonsku a jejich vazalům.

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, ke břehům Evropy dorazil právě mořský proud od kanadských břehů, aby ji proudy z tajícího ledu pořádně ochladil. Léto je však nezadržitelně tady a brzy po jeho astronomické inauguraci vyjde, dá-li Pán Bůh, jedenácté číslo Tématu, jež si, jak doufám, nenecháte ujít. Tematicky bude upřeno na psychologickou zkušenost, v níž se ukazuje příběh jako terapie.