Než zemřeš žiješ svá léta týdny vteřiny
času který máš stále na očích
živočich mrtvočich
A pořád jeden jediný
ty člověk jenž se provléká
z dějství do dějství a hraje
útěky z ráje
stvoření člověka
Zpaměti učíš se svoji roli
a vlastní vůlí řídíš děj
Jsi vlastně čaroděj
s kouzelnou holí
který se nikdy nemýlí
a pozná všechno jedlé
o nešlápne nikdy vedle
a jehož duch jak motýli
se k fluidům hvězdným vznáší
do dálek kde to zebe
a hledaje své nebe
nesmrtelností se straší
Všechno prý se dá koupit prodat
I věčnost Jen mít peníze
Věčnost ležatý řetízek
věčnost živá voda
Řekněte mi co to bude stát
pane zač mi prodáte
ty roky proklaté
abych byl zase mlád
vykopal ze země co pohřbili
a vyrval z rukou smrti
ty roky když smrdí
abych byl spanilý
abych se šťasten mohl smát
růžový hladký oblý
takže byste mne mohli
zas lidé milovat
na rukou nosit pět mi
vezpívat nové naděje
do srdce než se rozleje
má krev po této zemi
Září uplouvá korytem Zlaté Opavice
na nitky smyků čeří se kola vod
a měsíc velká bílá loď
kotví u břehu a kymácí se
Stojím a řeka že mne plyne těká
Protéká mýma očima srdcem mým
a já jsem řekou a kdesi pramením
a v dálce na mne někdo čeká
Někdo napůl nemocný a napůl zdráv
u splavu stojí a v trsech černé trávy
slyší jak mluvím slyší jak čistou pravdu praví
sněhobílý splav
V září
Mám v tváři září
v srdci chlad
Čeká mě říjen
listopad
Přichází doba
vinných rév
Červená bílá
je má krev
Oči a slunce
stojí níž
Co viděls včera
nevidíš
Po všem co přešlo
i co je
smutno mi
teskno je
Mám v sobě obraz znamení
Stačí jen trochu pohnout
Zvednout mne shodit ohnout
aby se ve mně převalila hromada kamení
O trávě létu mládí
Přivoněl jsem k trávě Kvetl jetel
a tráva tak prudce voněla
jako by právě dospěla
do velkých vážných stébel
Den zvolna končil Začínalo se tmět
Zavzpomínal jsem jak bývávalo kdysi
dávno Těžko jsem vzpomínku křísil
své mládi už neznám nazpaměť
Ó velká trávo oba jsme dospěli
k zenitu kde rve vítr ze vši síly
ale jde se po nás měkce Poutníku milý
Jen vstup čekáme přijde-li
někdo s obzvlášť hebkou nohou
a nohou jak srdcem jež nás pohladí
a nezašlape Jsme totiž nemladí
a neuneseme už mnoho
Ráno
Miluji ráno Tušeni světla Když hvězdy blednou
a temná okna domů v ulici
a stromy v parku zimomřivě se k sobě tulící
nikam nedohlédnou
Pomalu kráčím Jsem jakoby všude
V prostoru těsném v mlčenlivém doteku
pomalu kráčím ke světlu k člověku
Miluji ráno čas kdy všechno bude
Co víc
Mateřské škola obecná škola gymnázium výška
škola života rodina děti práce děti rodina
a já ta touha ta láska ta ze všech jediná
Liška Bystrouška Bystrouška liška
Zelené oči lesů zelená krev řek naděje věčně zelená
a tento svět po němž se to krásně klouže
z bláta do louže tento svět z ozónu a kouře
tento svět čtyři písmena
Chtěl jsem moc jsem chtěl – říkám si dnes k čemu –
přivlastnit si kus země a pak ji odevzdat
předělat a na varhanách duše hrát a hrát
pro lidi dobré a přidat ke svému jménu
obzory pláně obliny a hory a modř dálek stéblo trávy
jehož jak tonoucí se snažím zachytit
ve vratných chvílích předtuch Ariadnina nit
život vdech výdech život nemoci a zdraví
vědomí bytí uchvácení změn nádherně ruby a líce
znepokojení a klid transy okamžiků iluze chvil
kdy jako by člověk vystoupil
až na sám vrchol kopce svého směl nevrátit se
Báseň o naději
Sem pohlédni
popatř pohlaď pomoz vdechni
a pomiluj nás všechny
ty která umíráš poslední
Svodidla života nad strmou skálou
Propast prázdno bezedno
Bud nejvýše buď rozhlednou
kterou by každé dítě znalo
Obzor hle vždy oblý
Kéž bychom věděli kudy kam
na tomto světě jenž je přesně tam
kde bychom navěky žit mohli
Strach
Život může být zařízen dost jednoduše
jako náš byt anebo složitě
ale tak či tak vždycky má úbytě
Svrašťuje se mi lidská kůže
A je tak krásně venku Zdálky voní les
zářivka nebes žhne a vábí
a mladí lidé hlasy zahalené do hedvábí
bez slabin se nesou ještě dnes
A snad i pozítří Ale aby trval svět,
abychom navěky se milovali v jeho betonově zóně
potřebujeme a vyrábíme si své mrtvě koně
A aniž bychom o tom věděli i svůj mrtvý květ
Vím co mne čeká zemi Je konec prosince
den jako útek a já každé ráno chodím
lepkavou tmou skorých hodin
snít a budit se
Co je slastnější než chladný ranní klid
Strmě se zvedá pár myšlenek a letí
osvobozeno od zakletí
trpět žit
Vím co mě čeká zemi Až přijde chvilka má
ta chvíle které se každý bojí
mám strach abych v náruč tvoji
nepřišel s prázdnýma rukama
Vyšel jsem ze dveří Den právě procitl zívnul vstal
Kráčel jsem do šera voňavého pomalu plaše tiše
Nešel jsem abych přišel
Jen abych setrval ubíral jsem se blíž a dál
Krásněly stromy trávníky Drobounké listy chvěly se čistě
A tak mne napadlo v té ranní chvilce jarní
když tolik mládnutí den ulákal mi:
Je ve mně alespoň jediný zelený lístek?
Ty nádherný dne zářijový
průzračný čistý odkud jen
vzal ses tak volný nezasklen
zlatě ultramarinový
Jdu tebou Oko lehce těká
v rozkmitech světel třpytivých
když jako píseň jako smích
uplýváš do daleka
Takový den se odžít nedá
Jako při krátkém spojení
vybuchne náhle k poledni
a náhle noc se snáší šedá
Oh pověz – pročpak jsi tak rychlá
kráso proč déle netrváš
Ach vím ty jako život náš
máš místo nohou křídla křídla
Bezhlučně vrství se na chodníky na cesty
a šustí pod nohou pořád jako by vyplašeny
neboť ta volnost veliká volností není
Zvykly si viset ve vzduchu za stonky zápěstí
Listy ó listy červené žluté vy listy hnědé
Té šíré volnosti i člověk se přečasto zalek
Vábení pádů volání dálek
vás i nás nakonec na jednu cestu navždycky svede
Když začnou na jaře ráno zpívat ptáci
země se ve svém kroužení zapotácí
na chvilku znejistí a já to cítím
když kráčím za šera travou a kvítím
Úsvit se zdaleka přes louky vkrádá
v rubínech východu zjevuje se mi Šeherezáda
Blíženci zvedají stříbrné paže
ztrácí se Velký vůz zajíždí do garáže
z kalichů květin rosa jak slzy prýští
je to pláč z radosti oči pro úsměv čistí
V dálce vlak zahvízdal drkotá po kolejích
ptáci se ozvali hvízdání to je jejich
hlasy se křižují na semaforu u mých ramen
Den zvedl terčovku a nízko nad zemí zablikal rudý plamen
Všechno na světě má začátek a konec jenom ne louky u Suchdola
Jako malý svět jako glóbus se samy do sebe stáčejí
a tak vejdeš-li poutníku máš malou naději
že někdy opustíš jejich bludná kola
Já vešel do nich jednou zrána kdy trosky noci čpěly z trav
a kohoutek luční zvěstoval vzkříšení přes kouřové signály
ale hvězdy ještě padaly
na mokré stopy krav
Svěrací kazajka ticha tak úzce k duši lnula
že jsem začal mluvit sám se sebou
s obzorem s dálkou kam žádné cesty nevedou
Krajina mlčela a ani se nepohnula
Pak vyšlo slunce Zachytlo se mi u nohou Svítilo zpola
Zvedl jsem hlavu a vyčetl jsem z mračen
že jsem zašel daleko že jsem navždy ztracen
v lukách u Suchdola
Nad ránem když tma se začne bát
jasného tympánu věžních hodin
já naopak bázeň z beder shodím
a vyjdu slavit slunovrat
Nejdříve vidím věci vzdálené
oblohu s hvězdami v temných mracích
zatím co země po niž jdu se mi ztrácí
Poslepu hledám chodník z kamene
I v životě člověka často leží v tmách
to nejbližší to pevné prosté na čem člověk stojí
a musí vzejít světlo aby spatřil půdu svoji
a kladl dobře nohu v její prach
Ve větru který syčí přes větve stromů odlétají listy ptáci
Všechno se v pohybu jen obzor stojí bez hnutí
velebný jako vnuknutí
s nízko položenou iluminací
Svět se dotočil do této chvíle kdy pavoučím jíním vzduch se leskne
a myšlenky zdlouha nasazují na nové paroží
Zdalipak si tě člověk zaslouží
září září teskné
Dnes ráno se mi zatočila hlava Těžce jsem stál
a v temném kornoutu vědomí ztratilo se mi
barevné krásno mezi oblohou a zemí
Ale svět se točil dál
Smyčka žil stáhla mi srdce a jakýsi slepý žal
vsoukal se jako had s bílou holí
do očí tak kde tma nejvíc bolí
A svět se točil dál
Okamžik Pár vteřin Co bych lhal
Ale od té chvíle
dvojnásob je mi milé
že svět se točí dál
Ne ještě není konec Ze stromu už skoro ve vodě
ne tedy vzhůru ale do stran kde řeka temně hučí
mladinké listy praskají a pučí
a je jich tolik jako lidských snů o svobodě
Nedat se příteli a do posledních chvil
život hájit vzdorovat a třeba vleže
rozevřít se a rodit i když bolest řeže
a z obzoru ti před očima centimetr zbyl
Je brzo Ručka hodin na věži malá jak hračka pro děti
ukazuje o počítá do čtyř do pěti
a nebe chrlí déšť v němž tone tráva a stromy plavou
a já už dlouho bloumám s mokrýma nohama a těžkou hlavou
Přemýšlím o světě o lidech o naléhavosti této chvíle
Jdu jako čas jenž nedbá o dosažení nějakého cíle
Záleží mi na trvanlivosti věčna na záruce na jistotě
ze půjde život po životě
že strom padne-li ať padne když vydal plody
a bude pro ně dost světla vzduchu vody
A rovněž člověk smrtelný ne víc ne méně
aby se nepodbízel neprodával neklesal v ceně
Je tolik výrazů pro zla potyčky války boje násilí
ale jen jedno slovo pro mír slovo jako by na chvíli
Jenomže zem která se právě probouzí do černého rána
ta starodávná postel s nebesy a spáči ještě rozestlaná
zem která nás nosí a dopřává nám abychom žili
i když je ve tmě stáčí se ke dnu který je bílý
Ke dnu který je bílý a zlatý ke dnu který září
sluncem a miliony lidských tváří
k tobě se stáčí člověče který jdeš ve tmě
po mokrém chodníčku matičky země
a věříš ve světlo v tom černém ránu
vonícím mařinkou a po marcipánu
kdy ručko na věži jak hračko pro děti
počítá do tří do čtyř do pěti
o z nebe padá déšť hustý jak koňská hříva
ne zem která se otáčí a zpívá
Přešel čas námluv čas pakostnic
ta tam je doba blahoslavených svatých
Peníze nepočítáme v dublonech a zlatých
je konec časů ochotníků a ochotnic
Naše myšlenky a naše přání ve výšinách krouží
dravé a vidoucí přesně každý drobný cíl
My víme proč a nač si člověk svá křídla rozvěsil
My vidíme se jasně jako blesky v bouři
a když vítr hvízdá
a mraky a slunce zaslepují oči v letech střemhlavých
často zapomínáme že kdesi v lůně lesních tich
jsou naše dávno opuštěná hnízda
Celiny myšlenek nedohledné Nedotčené
v úmorných délkách divoce voní svádějí
Zvoní mi v uších Jdu k tobě řeko k poslední naději
Chci spatřit zem po níž se sladká voda žene
S vršku se dívám na tvůj tok jak se klikatí zadrhává
Co ty se řeko navracíš jak zvláštně kroutí se tvé koryto
jako bys nechtěla odejit a vodou jako krví prolitou
bráníš zemi která tě zrodila a život dává
V moudré hloubce břeh ke břehu lne
Chytám tvá slova věty modrozelené
do dlaní beru spodní vody čisté
a do očí které se udobřily s odrazy světel na sítnici
vpouštím tě abychom my dva věčně putující
často se vídali na tomto místě
Jsem přeplněn verši /myšlenkami viděními/
Jak nebezpečná nálož se ve mně divné věty dmou
a trpí trpí věčnou tmou
slovy nevybuchlými
Chvěji se Jsem na pokraji zkázy
Děsím se zkratu Opatrně já provždy nevinný
spouštím se do své hlubiny
a chladnokrevně jako lupiči a vrazi
usmrtím slovo které mi nejvíc hrdlo svírá
Pak druhé třetí desáté A potom ruce krvavé
vyběhnu ven abych všem vyřval do tváře
že slovo neumírá
Už se připozdívá Do bledna stydne čas
Stromy vrávoravě vracejí se zpátky
tam kde jsou doma stromy ty věčné matky
stromy jež mlčky rostou v nás
Už se připozdívá Na zem padají světlice
Stromy se vracejí Hle jak jsou krotcí
tam kde jsou doma stromy ti věční otci
stromy jež rostou v nás vysoko mlčíce
Už se připozdívá Už je tma
Věci splývají Svět se zvolna ztrácí
Kdo přerostl svou výšku rozplývá se v mracích
na obratníku svého dna
Ani nevím proč je mi tak drahý
ten hodný kus opuštěné země
uhýbavý jako by hranic neměl
tam nedaleko Osoblahy
Teče tam říčka jíž se Osa poví
Po lýtky chladné vody o břeh pleská
a vpouští louku jako rozevřená přezka
na nedohledný obzor smaragdový
Sem chodívám mlčet Rád se vzhůru beru
rád hledám co tu všechno schoval
kroj kam se všechen světa klid vystěhoval
sídlí v rose trav a v matném lesním šeru
Tady se učím dívat tady se poznávám tady se kaji
Tady mé myšlenky jako světlé mraky letí
a chvilku dobré a nevinně jak děti
srdce mi odmykají
Do lesa chodím kvůli množinám
abych se zdokonalil v matematice
Počítám a násobím stromy
odpočítám starosti a mraky
od volného nebe
vše dělím časem jenž plyne
a snažím se najít rovnici ve které by mi vyšlo
že X rovná se
tajemně kráse čísel
Jsou někdy chvíle vyslyšení a dobrých zpráv
Okamžiky kdy nic nechceš
Ale i tak voda prchá přede mnou
snad že musí
ale především asi proto
aby bázeň a nejistota měly
dost prostoru
v tomto mém konečnu
Znám několik stromů
ke kterým se denně vracím
Pohladím je po kůře
a svěřuji se jim
Někdy je čekávám doma
s kusem země v srdci
Zatím nepřicházejí
Obávám se že to není jenom tím
že nemohou chodit
Ztrácíš se mi
neustále se ztrácíš
doleva doprava nahoru dolů
takže tě neustále hledám
a objevuji
neboť vím že jsi dobrá cesta
Až dojdu
nezůstanu sám
Už bych nemusel nic psát
Vlastně bych ani neměl psát
abych to nepokazil
Ale ta nesmírně dlouhá louka nad vesnicí
pyšná že na ní rostou pýchavky obrovské
/ale jinak si nedovede zapamatovat
kde začíná a kde končí/
tedy ta louka nad Krasovem
ten světlezelený šál kolem lesů
se mi neustále připomíná
když se pokouším zavzpomínat
co je na světě nejkrásnější
Zazimělo se Padělky myšlenek se mezi sebou bůh ví o co vadí
a oči slzí Tak rády by viděly plály a platily
jenomže obzor je uhranut větvičko co zjevila ses mi na chvíli
jako znamení jako dva spletení hadi
Je kus věčna v každé chvilce neboť i čas jako voda
existuje ve třech skupenstvích a když se mění v led
chvíle se protáhnou a vracejí se zpět
Letopočet vibruje a za pakatel staletí ti prodá
Takhle bývávalo kdysi Takhle je také dnes
Z řeky se kouří uši zebou dýmovnice vzduchu čadí
a lidé milují se a nemají se rádi
a pořád je blíž do pekla nežli do nebes
Ještě bych chtěl najít místo kde kvetly pomněnky
tady na mírném svahu kam se mi srdce skutálelo
tady kam chodívám prokysličit zbytky dobra svoje bělo
tady kde počínají všechny mé myšlenky
Hle jek uhýbavě svěřuje se mi bílá zem
Za všechny viny naše pýchu hanu
sníh napadal nám abychom jdouce opatrně jako po porcelánu
cestičku hledali tu na zemi i tam v srdci svém
Tisíckrát pozdravena buď má hnědá zemi
přebale vzácný z čedičů slíny rul a skal
Co já se po tobě našlapal
k obzoru tam za svými nadějemi
Neseš mne pružná a pevná jako ruce matky
chápajíc moji nenávratnou touhu marný cíl
Co já se po tobě nachodil a nabloudil
ale jen proto abych se mohl vracet zpátky
na místo kde jsme k sobě přišiti režnou nití
na místo našich věčných setkání
kde jako do uzlu jsme k sobě svázáni
do konce mého živobytí
Před Vánocemi brzo zrána
světla jsou v blízku i v dálce
Čím jsou vzdálenější tím jsou chvějivější
až se ztrácejí
Moc nevýslovně moc světel nevidíme
žel někdy i ta blízká
Jenom tím že jdeme
dáváme za pravdu
své duši
Houpačka kraje kde žiji
Od plic tu život vychází a nakazuje nám
ne pozpátku jít
travičko kolem kotníků
Jen proto máme oči vpředu
Nezradit je
Věřím všemu kolem
bezelstně trpělivě nadosmrti
jako květ
na který nikdo nešlápl