„Tak vlastně všechny otázky našeho myšlení jsou
v podstatě otázky našeho chování vůči zkušenostem: naší ochoty, účasti,
důvěry, čilosti a jedním slovem našeho morálního jednání ve světě. Avšak zde
nutno se také shodnouti o slově „svět“. Svět pro mne se začíná na mém psacím
stole, a ne u zelené tabule ženevské konference; svět truhlářského tovaryše
dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež
přiváží prkna, a tak dále; náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět
sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem.
Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti; do velké míry
záleží na nás, co z tohoto světa uděláme. Skutečnost, ve které denně
žijeme, v níž se stýkáme s kýmkoli a pracujeme na svých praktických
úkolech, je skutečnost morální, a proto vysoce relevantní. Omezujeme-li se na
okruh své zkušenosti, omezujeme se tím zároveň na okruh své skutečné nebo možné
pravní působnosti. „Vysoké etické hodnoty“ jsou velmi krásná věc, jde-li nám o
to, abychom hodně zvysoka soudili, co dělají jiní; ale skutečné mravní jednání
má své místo v prachu země a ve velmi obyčejném, neroztříděném prostředí.
Ukáže-li se však toto prostředí nakonec neobyčejnější a vzletnější, zázračnější
a neomezenější než všechno, co lze vyspekulovat, to je událost, jež už nepatří
do argumentů filozofie, nýbrž spíše do oblasti veškeré skutečné poezie.“ Karel Čapek (citováno z knihy Univerzitní studie, Československý
spisovatel Praha 1987)
Zvolil jsem záměrně tento poměrně obšítný citát,
jenž znamenitě vyjadřuje komplexní jednotu filozofického pragmatismu, mezi
jehož přední zastánce v rámci české kultury Karel Čapek bezesporu patří.
Nejde jen o aktivismus, který odmítá velikášství, o víru v lidskou
svobodnou volbu, ale také o respekt ke konkrétní nevyzpytatelnosti života
v protikladu ke spekulativnímu a abstraktnímu světu mentálních konstrukcí.
K čemu jsou pojmy, věda a kritika, k čemu je ta všechna naše
intelektová vybavenost? Je příliš snadné vymýšlet nové disciplíny, kochat se ve
stínu knihoven neživotnými chimérami, do jejichž náručí utíkáme před frustrací
z konkrétního bytí, které je kolem nás. Pak se člověk, svět i poezie
stanou inteligibilním a vykastrovaným únikem, jsou srozumitelné v pojmech,
ba spolu s nimi i mravnost nebo Bůh. Žít v světě pojmů je svůdné a odpůrci
pragmatismu nikdy nepřenesou přes srdce to, že se s typem myšlení, které
vše vidí jako průhledné, uspořádané a srozumitelné, odmítá smířit. Budou znovu
a znovu o pragmatismu říkat, že je to filozofie vypočítavosti, egoismu a
cynismu, ale nebudou o něm nic vědět a ani se nebou chtít dozvědět více.
Čapkova slova ale jasně svědčí o tom, že bez ohledu na ty či ony mudrlanty je
pragmatismus de facto (o nic jiného nejde) vždy a všude tam, kde
člověk intelekt nepoužívá k útěku do inteligibilního světa, ale nakládá
s ním tak, aby stál tváří v tvář konkrétnímu životu, jenž se ve své
hloubce znovu a znovu vymyká všem pojmům, díky čemuž vůbec může být
existenciálně prožívaným kořeništěm vší poezie, mystiky a étosu.