„Tak vlastně všechny otázky našeho myšlení jsou v podstatě otázky našeho chování vůči zkušenostem: naší ochoty, účasti, důvěry, čilosti a jedním slovem našeho morálního jednání ve světě. Avšak zde nutno se také shodnouti o slově „svět“. Svět pro mne se začíná na mém psacím stole, a ne u zelené tabule ženevské konference; svět truhlářského tovaryše dole na dvorku je v prvé řadě zalidněn truhláři, prkny, kobylkou, jež přiváží prkna, a tak dále; náš svět, to jest náš skutečný, epický, morální svět sahá tak daleko, jak daleko sahá naše osobní zasahování myšlenkou nebo skutkem. Nuže, záleží zcela na nás, jakou hodnotu dáme této skutečnosti; do velké míry záleží na nás, co z tohoto světa uděláme. Skutečnost, ve které denně žijeme, v níž se stýkáme s kýmkoli a pracujeme na svých praktických úkolech, je skutečnost morální, a proto vysoce relevantní. Omezujeme-li se na okruh své zkušenosti, omezujeme se tím zároveň na okruh své skutečné nebo možné pravní působnosti. „Vysoké etické hodnoty“ jsou velmi krásná věc, jde-li nám o to, abychom hodně zvysoka soudili, co dělají jiní; ale skutečné mravní jednání má své místo v prachu země a ve velmi obyčejném, neroztříděném prostředí. Ukáže-li se však toto prostředí nakonec neobyčejnější a vzletnější, zázračnější a neomezenější než všechno, co lze vyspekulovat, to je událost, jež už nepatří do argumentů filozofie, nýbrž spíše do oblasti veškeré skutečné poezie.“ Karel Čapek (citováno z knihy Univerzitní studie, Československý spisovatel Praha 1987)

 

Zvolil jsem záměrně tento poměrně obšítný citát, jenž znamenitě vyjadřuje komplexní jednotu filozofického pragmatismu, mezi jehož přední zastánce v rámci české kultury Karel Čapek bezesporu patří. Nejde jen o aktivismus, který odmítá velikášství, o víru v lidskou svobodnou volbu, ale také o respekt ke konkrétní nevyzpytatelnosti života v protikladu ke spekulativnímu a abstraktnímu světu mentálních konstrukcí. K čemu jsou pojmy, věda a kritika, k čemu je ta všechna naše intelektová vybavenost? Je příliš snadné vymýšlet nové disciplíny, kochat se ve stínu knihoven neživotnými chimérami, do jejichž náručí utíkáme před frustrací z konkrétního bytí, které je kolem nás. Pak se člověk, svět i poezie stanou inteligibilním a vykastrovaným únikem, jsou srozumitelné v pojmech, ba spolu s nimi i mravnost nebo Bůh. Žít v světě pojmů je svůdné a odpůrci pragmatismu nikdy nepřenesou přes srdce to, že se s typem myšlení, které vše vidí jako průhledné, uspořádané a srozumitelné, odmítá smířit. Budou znovu a znovu o pragmatismu říkat, že je to filozofie vypočítavosti, egoismu a cynismu, ale nebudou o něm nic vědět a ani se nebou chtít dozvědět více. Čapkova slova ale jasně svědčí o tom, že bez ohledu na ty či ony mudrlanty je pragmatismus de facto (o nic jiného nejde) vždy a všude tam, kde člověk intelekt nepoužívá k útěku do inteligibilního světa, ale nakládá s ním tak, aby stál tváří v tvář konkrétnímu životu, jenž se ve své hloubce znovu a znovu vymyká všem pojmům, díky čemuž vůbec může být existenciálně prožívaným kořeništěm vší poezie, mystiky a étosu.