Říká se, že Vánoce jsou svátkem pohody, radosti, rodinného tepla a vzájemnosti – a je možná příliš nenápadité mluvit o tom, že tomu tak zpravidla nebývá. Sice si pustíme Tichou noc, ale nakupování, zařizování a všeliké přípravy na to odbýt si to opět po roce, a pak znovu, znovu a znovu... to převažuje, to je duší a jádrem vánočních svátků u větší části společnosti. A kdyby mi někdo řekl, že shon na jedné straně a pohoda, rodinné teplo či vzájemnost na druhé straně se nevylučují, raději bych se asi nepřel, vždyť svět je příliš složitý i různotvarý.

Zajímá mne mnohem více otázka, zda lze chápat Vánoce jako jeden ze stále dokola se opakujících svátků, jejichž identitu vytvářejí jen světské (nakupování, stromeček, koledy) či duchovní (např. půlnoční mše) rituály, odlišné od rituálů vlastních jiným svátkům. Důležité světlo na tuto otázku vrhá období, jež Vánoce předchází a jemuž se říká Advent. Co znamená, to lze pochopit jen z hlediska křesťanské víry, jejímž základním prvkem je očekávání druhého příchodu Ježíše Krista, čili událost značně výjimečná a rozhodující pro celý svět, ba pro celý vesmír.

Kolotoč našich životů vedoucí banální cestou od zrození k hrobu, cestou tolikrát opakovanou před námi i po nás, cestou na níž se zbavujeme všech svých iluzí, nadějí a tužeb, abychom skončili v kusadlech červů a stali se novým materiálem potravního řetezce, tento kolotoč je radikálně zproblematizován. Biblická představa o druhém příchodu Páně je velice sugestivní a ohromující, tak třeba u Matouše Kristus říká (Mt 25,31-32): „Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy.“ V Apokalypse zase čteme (Zj 21,1-4): „A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ Jestliže tedy chápeme Advent takto, je víc než zřejmé, že v stálé cyklično našich životů vnáší tiskne jasný směr, bod, k němuž jsme rok co rok blíž, a k němuž putujeme i po smrti spolu s celým tvorstvem. Můžeme si stále tak či onak připomínat vizi nového údělu, který má přijít, tu vizi, již nám zakalují všední starosti a řetěz banální pozemskosti, nicméně čas se díky takové vizi stává netriviálně lineární a směřuje ke zlomové singularitě.

Co na pozadí tohoto podivuhodného adventního očekávání představují Vánoce? Dá se říci, že ten, který má přijít, tu již byl. Díky tomu jsou Vánoce zpřítomňováním singulární minulosti, která se vymyká svým neopakovatelným významem všemu času, a zakládá naději v budoucí absolutní novost. To je právě podstata jejich radostného poselství: přišel ten, který rozbíjí kruh, a nepřišel jako mytologická bytost nebo jako nějaký posel vyšší moci. Spojením obou událostí, čili prvního i druhého příchodu Páně, je vtělený Bůh. Jestliže do světa vstoupil Bůh – a je příznačné, že jeho pouť vedla ze samoty a zavržení v jeslích k samotě a zavržení na Golgotě – muselo se něco změnit, jeho stopa proměňuje všechno a ve znamení této proměny jsou Vánoce stálou připomínkou toho, co převrací všechno to stále znovu... Apoštol Pavel píše svým bratřím do Říma zásadní a dojemná slova, jimiž bych chtěl svou úvahu o náboženském rozměru Vánoc ukončit (Ř 8,19-21): „Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.“ Ať už věříte, nebo nikoli, těžko budete hledat vizi úžasnější, vizi, která by více rozbíjela naše stereotypy, lži, kompromisy, a v tom všem naši smrt, již prozatím, naivně a nepoučitelně stále znovu říkáme život.