Kulturně a duchovně jsem vyrostl na překladech z cizích literatur, bez nich bych byl jiným člověkem, jimi jsem byl tvarován mnohem víc než českou literaturou – a mám-li zmínit několik jmen drahých mi překladatelů, bude to Jungmann (velice mne pohoršuje, že dodnes nikdo kromě něj, pokud vím, nepřeložil Miltona ani Chateaubrianda), Vrchlický, Vaňorný, Mertlík, Stiebitz, Novotný, Sládek, Babler, Fischer, Skoumal, Voskovec, Jihočeská Theléma, manželé Sýkorovi a Tilschovi, dál Kříž, Krátký, Šmíd, Pokorný, Vladislav, Zábrana, Rauvolf, Eisner, Frynta, Mathesius... Nevzpomínám si nyní na překladatele z polštiny, který mi, a za to jsem mu nesmírně vděčný, zprostředkoval Mickiewicze, či na překladatele Racina, Villona a Písně o Rolandovi – a na spoustu jiných překladatelů, jimž všem bych chtěl vzdát svůj hold a dík. Pro člověka z malého města, z malého a krátkou dobu vlastní jazyk tříbícího národa je možnost číst překlady největších světových děl něco naprosto nedocenitelného... hltal jsem je s velkou chutí a stále se k nim vracím. Obohacoval jsem si tak mysl, fantazii a víru v mosty napříč kulturami, nacházel jsem všude lidi, ve všech dobách a národech, a těm jsem se snažil rozumět, pochopit jejich pohled na svět, být znovu a znovu člověkem. Zvláště v docela povrchní a konzumní multi-kultuře postmoderní doby se tato zkušenost ukazuje jako důležitá pro pochopení lidské indentity i toho, že neodporuje univerzálnímu humanismu, který lidstvo chápe jako navzájem podobné a schopné dorozumění, přijetí a soužití.

Ve svých dvaačtyřiceti letech napsal Lev N. Tolstoj svému příteli A. A. Fetovi list, v němž čteme, že rozdíl mezi Homérem a různými jeho překlady je podoben rozdílu mezi (R. Rolland: Život Tolstého, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění Praha 1957): „vodou převařenou nebo destilovanou a vodou z pramene chladného, že až zuby trnou, zářivého, prosluněného, v němž sice někdy zaskřípe písek, ale který je tím jen čistší a svěžejší.“ I dnes je možno setkat se s lidmi, kteří srovnávají překlad s originálem a stěžují si na malou schopnost překladatelů zprostředkovávat originály. Mnoho lidí chápe rozdíl mezi původním textem a textem přetlumočeným jako rozdíl mezi dvěma nezávislými uměleckými díly. Řekl bych, že to všechno má své oprávnění, že ovšem princip překladu a jeho dobrodiní tím nejsou prakticky nijak znehodnoceny... a rád to hned objasním.

Jednak ryze prakticky řečeno: fascinuje mne srovnávat různé překlady téhož textu, ale sám zůstávám při zemi; s mým chatrným talentem totiž mohu předem vyloučit, že bych nějaký cizojazyčný originál (vyjma slovenštiny) chápal lépe než překladatel. Kdyby, říkám si, bylo někomu opravdu líto, že čtu paskvily, má možnost seznámit mne se svou verzí překladu, nemůže však čekat, že přestanu používat překlady úplně. Lepší špatný překlad než žádný, a to lze dotvrdit vlivem starých prozaických překladů Homéra (nejslavnější je asi ten Fénelonův), které dovolily čtenáři aspoň nějaký kontakt se světem antického Řecka. Dnes můžeme hrdě říci, že jsme mnohem dál, a tomu rád věřím, rád věřím v možnost diskuse nad překladem a v jeho neustálé vylepšování. To velice dobře vidíme třeba na Shakespearových Sonetech, jež máme ve verzi Vrchlického, Vladislavově (má nejoblíbenější), Mackově, Hilského a snad i dalších. Rozdíly mezi těmito překlady jistě jsou, myslím ale, že oproti rozdílům, jaké budou mezi dojmem různých čtenářů při četbě téhož textu, jsou zcela zanedbatelné. Skvělý filozof W. V. O. Quine se proslavil tezí o nemožnosti překladu, což je podle něj jeden z hlavních znaků přirozeného jazyka. Tím se však nemyslí, že bychom se měli vzdát překladatelského úsilí, ale že bychom si měli být vědomi toho, že slova a znaky nenesou nějakou jednoduchou informaci, kterou bychom mohli formalizovat a vzájemně porovnat. Jinak řečeno: neexistuje ani žádný objektivní originál, ani žádný objektivní překlad, máme jen množství interpretací a kritický dialog. V takovém pojetí umění a kultury je překlad jako ryba ve vodě – není něčím svévolným, má šanci prostředkovat a má k tomu i sílu, jenže už nevěříme tomu, že existuje jedno správné prostředkování, neboť zde neexistuje ani nějaké jedno správné čtení. Čím víc vyargumentovaných, vycizelovaných překladů, tím lépe!