Když jsem poprvé slyšel slavné Requiem, nechtěl jsem věřit, že ta hudba je od mého tehdy již oblíbeného Mozarta. Z jiných jeho skladeb lze vycítit lehkou zábavu, třpyt, jasné a snadné přitakání životu, což platí také pro melodie, které mají vyjadřovat smutek, zoufalství nebo pohnutí. V tom je podobný Rossinimu, ačkoli na rozdíl od něj nemá ten okouzlující jižní temperament a vitalitu. Někdy se Mozart může zdát člověku přímo nudný, píše sice v pravém smyslu příjemnou hudbu, která hýří pěknými melodickými nápady, ale čím méně do ní dává ze sebe, tím prázdnější nám připadne – příkladem mohou být jeho Divertimenti.

Příběh vzniku Mozartova Requiem má ale málo společného s touhou líbit se. Ačkoli ještě dokončoval Kouzelnou flétnu a poslední svou operu La clemenza di Tito, byl stále více unášen mimo běžný rámec svého života. I to bylo zvláštní, že člověk, který si Requiem u Mozarta objednal, zůstal jemu i nám utajen – při práci na této objednávce se navíc skladatel ocitl v bídě a jeho zdraví se rapidně zhoršovalo. Když v prosinci 1791 umřel a byl pohřben do hromadného, přímo anonymního hrobu, zůstalo Requiem nedokončeno. Mozart psal, zdá se, s vědomím blížící se smrti – soustředil se na podstatné, spěchal... Že mu šlo o víc než jenom o své vlastní dílo, je patrné z pověření, které dal F. X. Süssmayrovi, svému žáku, aby torzo dokončil. Musel přitom dobře vědět, že některé základní části (Domine Jesu, Hostias, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei) bude muset Süssmayr dotvořit téměř od nuly! Nemohu se zbavit pocitu, že mu Mozart dal i pro tyto pasáže aspoň základní pokyny a nápady a že Süssmayr se jich držel sobdivuhodnou kongenialitou. Proč ale bylo Mozartovi Requiem tak drahé, proč ho chtěl mít za každou cenu dokončené? Myslím, že je to jediné jeho dílo, jež lze plným právem nazvat nadčasovým, hluboce osobním poselstvím. Requiem je intimní zprávou o umírání, o smrti, o ztrátě všeho a o tom nejpodstatnějším: o naději v spásu a ve věčný život. Jedná se o strhující mystérium, v němž je nejosobnější obsah ztvárněn slovy prastarého katolického textu jedním z největších mistrů dějin hudebního umění. Celý název skladby (KV 626) zní takto: Requiem d moll pro sóla, sbor, orchestr a varhany.

Hned s počátečními tóny vcházíme do říše kontemplace a usebrání. Nic nás neruší, naopak jsme průzračnou, melodickou hudbou unášeni k branám Sekvence, do níž vstupujeme drtivým Dies irae. Hrozba posledního soudu vnáší zásadní prvek, mění hledisko všedních dnů a usvědčuje, vede k sebereflexi. Poté se rozezní Tuba mirum něžným, milujícím tónem klidu, niterného ztišení, které naznačuje, že člověk, zdrcený svou hříšností, je volán před milujícího Boha: polnice otevírá všechny hroby a volá každého před trůn. Tato pasáž se přímo nabízí k pompézní fanfáře, k něčemu efektnímu, Mozart však šel opačným směrem. Následuje líčení soudu a také sebezpytování – až se hříšník obrací v ohromujícím a hluboce niterném hymnu přímo k Bohu v Rex tremendae majestatis. Jeho třetí verš přechází v úpěnlivé, ztišené volání po spáse, které otřese kýmkoli, kdo se do něj zaposlouchá. Nemohu pochybovat o tom, že je to autentické Mozartovo volání, prosba vyslovená již v dimenzi smrti a věčnosti. Drama niterně hledané spásy pokračuje a v žádném případě nenudí, latinský text poskytuje obrovské množství myšlenek, představ i citů k proměňující kontemplaci.

Přechod k Süssmayrově části díla je neznatelný. Zvláště se mi líbí jeho Offertorium, kde se koncentruje naděje v biblickou zvěst o Spasiteli. Osobní cesta za spásou se spojuje nejen s univerzálním soudem na konci dějin kosmu, ale i s dějinami spásy, dosahuje pak i při vší usebrané ztišenosti mystické extáze v Quam olim Abrahae a v Hostias, kde se napojuje na mystérium katolických svátostí. Toto vzedmutí dochází k vrcholu v Sanctus, jež je v mešním obřadu voláním k Pánu, přicházejícímu v eucharistii, a před přijímáním pokračuje v Agnus Dei. Kruh Requiem se uzavírá v Lux aeterna, prosba z počátku skladby, Requiem aeternam dona eis, Domine, nachází své naplnění. Slyšíme tóny jako ze začátku skladby, ale velká pouť je za námi, umíráme do života s autorem. Život je smrt a smrt je život.