Jsme opravdu v pasti mezi fundamentalismem a úplným relativismem, když se dnes chceme zorientovat v otázkách dobra a zla? Myslím, že celý problém je mnohem a mnohem složitější a že prochází všude dějinami, v nichž ty mravní krize, které známe ze současnosti, nejsou vůbec ničím výjimečným. Ostatně je pozoruhodné, jak každá doba vidí sebe samu jako křižovatku mezi minulým dobrem a budoucím zlem – a jak zároveň i přes různé řeči o úpadku morálky sní o budoucím štěstí (ne-li přímo o eschatonu). Zřejmě jsme více ovlivněni různými psychologickými potřebami a atavismy, než si v citlivé oblasti etiky chceme připustit.

Možná nejsilnějším psychologickým kritériem pro rozlišování mezi dobrem a zlem je konformita vůči nějaké skupině (sektě, národu, kultuře, civilizaci). Nechci se teď zabývat docela složitou otázkou, čím vším je podmíněna a jak (určitě to bude mimésis, potřeba zbýt se odpovědnosti, kolektivní podvědomí, citová vazba k různým členům, neznalost alternativních způsobů chování atd.), jisté se však zdá, že vrcholu dochází v masovém třeštění, kdy člověk odhodí svou identitu (E. Canetti: Masa a moc, Arcadia Praha 1994): „Jen všichni společně se mohou osvobodit od svých odstupů. A právě toto se děje v mase. Ve vybití se odvrhuje vše, co dělí, a všichni se cítí stejní... V nahuštění, při němž mezi nimi takřka není žádné místo, při němž se tiskne tělo na tělo, je jeden druhému tak blízko jako sám sobě. Nastává obrovská úleva. Kvůli tomuto šťastnému okamžiku, v němž nikdo není víc, nikdo není lepší než druhý, se lidé stávají masou.“

Relativismus a konformita jsou spojité nádoby, to si můžeme uvědomit již při četbě Hérodotových Dějin. V nich líčí rozdílný vztah Řeků a Indů k pohřbívání mrtvých: co jedni považovali za správné, to druzí chápali jako naprostou perverzi. V Řecku se důsledkem této zkušenosti stal rozpad původní uzavřené společnosti, charakterizované důrazem na tradici neměnných pravidel a kolektivismem, a tak vzniklo silné emancipační hnutí sofistů. Nesmírná mravní krize, jejímiž protagonisty byli také Periklés, Sókratés a attičtí autoři tragédií, se svým politickým potenciálem rozvinula v peloponéské válce, jejíž vítězové zastavili demokracii, ne však – a o to jim šlo především – rozklad staré tradiční společnosti.

Významnou alternativou ke konformitě a relativismu bylo náboženství Písma, jež se opíralo o absolutní princip mravnosti, nadřazený autoritě kolektivu, tradici i jedinci. Dá se říci, že podobný cíl sledovali také Platón, Aristotelés a celá klasická filozofie prostřednictvím racionálních spekulací. U nich se však ukázalo, že rozum je konformní s konzervatismem a slouží jako nástroj k iluzornímu snění. Jinak tomu bylo u biblických proroků, kteří přinášeli větší a větší důraz na osobní vztah k Bohu, na autentickou mravní odpovědnost za sebe sama. To vyvrcholilo u Ježíše a Pavla jejich radikálním vyzdvižením lásky jako principu mravnosti. Už ne konformita, relativismus, litera, rozum, nýbrž láska.

Přijmout tento pohled je ovšem velice obtížné. Ježíše i Pavla dovedl k mučednictví a dějiny křesťanství svědčí o tom, jak byl neustále, znovu a znovu falšován. Proč milovat, co je to milovat a kdo vlastně miluje? Základem křesťanské lásky je poctivost a důraz na svědomí, na autentické hledání pravdy. Člověk je usvědčován pravdou, již hledá, neodvrací oči, i když je neustále trhán z blahých iluzí, na nichž lpí svým vlastním egoismem. Je na cestě k tomu, co má smysl, co je podstatou a zároveň tajemstvím jeho života i kosmu, za láskou. Najednou je pramálo schopen soudit druhé, nedokáže jasně odlišit dobro od zla, ale není lhostejný, naopak jeho život je zřetelným svědectvím o poctivosti a touze po dobru, která jediná může člověka učinit dobrým. V marnosti a bídě existence žije silou tajemství, že právě to má smysl, smysl věčnosti a nepomíjejícího života. Dobro a zlo je z tohoto úhlu pohledu tajemstvím, které nemá být odkryto a definováno, nýbrž žito. Jsou to vnitřní stavy a poznají se podle intence skutků.