Na samotě poblíž Zabinoh žil muž jménem Oldřich Slop, který byl známý svou velkou láskou ke zvířatům. Tento osaměle žijící někdejší číšník karlovarského hotelu Pupp byl natolik zaujat přibývajícími hrůznými případy napadení dospělých lidí, a zvláště dětí, psy, že se rozhodl svým dílem přispět ke zlepšení tohoto neblahého trendu. Na své samotě si zřídil útulek na převýchovu psů, kteří napadli člověka, a to nejen těch, kteří byli obdařeni zjevnou agresivitou a vlčím pudem, ale i těch mírnějších, u nichž by až do okamžiku jejich útoku na člověka nezvladatelnou touhu trhat maso a cítit sladkou lidskou krev nikdo nečekal. Útulek na převýchovu psů, kteří zradili své pány a postavili se proti nim, zřídil Slop nejprve z bývalé králíkárny, prkenné kůlny, rozdělené na malé kóje; její dřevo bylo už tolik prostoupené králičí močí, že se téměř nedalo spálit a likvidace králíkárny byla tedy problematická; nyní ji začali obývat psi.

Prvním z nich byl zdánlivě neškodný černý kříženec Míša, který ošklivě na obličeji pokousal tříletého chlapce, jenž psa znal od prvních měsíců svého života. Dalším byl tmavý německý ovčák, který utrhl a sežral kůži z ramene poštovní doručovatelky, jež přinášela invalidní důchod. Slop zastával názor, že vedle koně i pes má duši, blízkou lidské; tuto duši je třeba pochopit – a nejlépe někoho pochopíme tak, když se dostaneme takříkajíc do jeho kůže. Slop se rozhodl snížit se na psí úroveň: stanu se dobrým psem, říkal, a pak svým psím bratrům vytrhnu skryté vlčí sklony z těla. Říkalo se, že se psy běhá výběhem po čtyřech a vyráží skřeky. Údajně ve své snaze přiblížit se psům šel tak daleko, že jedl psí konzervy, rozvařoval granule, na prach drtil kosti z výseku, z nichž si pak vařil polévku. Jednoho dne od Zabinoh přijel městský strážník z Mihlavy a v autě s emblémem psí hlavy do útulku přivážel dalšího psa na převýchovu. U tepané a rzí už zubaté branky bez kliky a zvonku Slop strážníkovi prokousl krční tepnu. Na zahradě za jeho domem o hodinu později policie Slopa zatkla a útulek uzavřela.