Jako dítě měl každý z nás spoustu snů. Většina z nich byla bláhová, ale takové už sny bývají. Během času se některé z nich rozplynou, jiné zůstanou v podobě úsměvných vzpomínek na nesplněná přání. Zlatovlasé princezny a rytíře v nablýskaném brnění jsme zanechali v jednom ze šuplíků se štítkem ,,dětství". Mezi tím jsme ovšem pootevřeli jiné zásuvky. Naši současní hrdinové už nemají nadpřirozené schopnosti, ale na tom pramálo záleží. Jedna z předností, kterou na nich obdivujeme stejně dnes jako před lety, jim zůstala. Mají moc plnit naše sny. Ztělesňují to, po čem sami tajně toužíme. Odemykají dvířka do světa fantazie, ve kterém můžeme být alespoň na chvíli součástí velkého vítězství, vstoupit do děje a nejenom ho žít, ale také ho prožít. A právě těm, prostřednictvím jejichž snů si částečně plníme ty své vlastní, patří náš obdiv. Stali se hrdiny dospělých. Zdálo by se tedy, že každý, kdo přivede k životu jeden lidský sen, ať už činem velkým nebo titěrným, zaslouží si být hrdinou.

Svět dospělých ovšem nemá stejná pravidla jako ten dětský. Snad je tomu tak proto, že všechny děti jednoho dne vyrostou, osvojí si nové hodnoty a na ty staré zapomenou. A proto ne každé splněné přání se dočká vděku. Ne každé je nám dost dobré na to, abychom mu byli vděčni za radost, které je původcem. Není snad vášnivé milování také to, po čem toužíme? Není tím, co bychom chtěli zažít? Myslím si, že je. Proč se tedy k těm, kteří našim představám propůjčují tělo, obracíme zády, místo toho, abychom jim byli vděčni? Nezaslouží si díky jen proto, že ztělesňují „špatný sen“? Je vášnivé milování vůbec „špatným snem“? Já osobně neznám přání bez majitele, sen, který se zdá sám sobě. Všichni ti, kterým patří ,,špatné sny“, museli oněmět. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč nahlas nepoděkují za svá splněná přání.