Jméno Igora Chauna je mi známo od doby Sametové revoluce, a proto vlastně tak trochu odjakživa. Když jsem si znovu četl jeho základní životopisné údaje, uvědomil jsem si, že jsem jeho tvorbu, aniž bych pořádně věděl, že je jeho, sledoval po celých těch patnáct let s velkým zájmem a pocitem, že tohle nějak definuje moji generaci. Jsem proto velice rád, že jsem s ním mohl učinit rozhovor, který se právě chystáte číst.

Stalo se zvykem, že první otázka pro časopis Téma zní: směl bych Vás požádat o stručný životopis, o jakési letmé přiblížení Vašeho života Vašimi vlastními slovy?

No tak, asi by to byl popis života, který se snaží někam směřovat. A hodně bizarnosti. Nejprve dětství v uměnímilovné rodině, otec malíř a hudební skladatel, matka múzická žena v rozhlasové dramaturgii. Ovšem nežili spolu. Vyrůstal jsem s matkou a sestrou sám v panelovém Zahradním Městě. – Pak puberta, dětský film Tři od moře, neúspěšná snaha o hereckou konzervatoř a nakonec šachta, učební obor elektrohorník s maturitou. Po mnoha eskapádách asistent režie na Barrandově a poté kýžená FAMU, cesta za filmařinou završena. Na škole prvé filmy, upozornil jsem na sebe. Velmi uvěřitelné příběhy, Léčba Klausem, Otec, matka a já… V devadesátých létech slibný mladý režisér, ale já se místo kariéry začal věnovat buddhismu a cestování. Přivezl jsem důležité filmy: Skutečný svět?, Cesta do Indie… Dnes jsem člověkem, který se pokouší spojit vše ve funkční celek: i duchovní hledání sebe a svého smyslu, i ten reálný život a práci, a možná založení rodiny.

Jak prožíváte patnácté výročí událostí z roku 1989? V čem případně vidíte jejich trvalou výzvu, v čem jejich iluze?

Trvalý smysl listopadu osmdesát devět je v tom, že jsme odstranili komunisty. Je to velká a dějinná věc, a zůstane. Protože komunismus napáchal ve dvacátém století ještě více zla než fašismus. … Na druhou stranu, komunisté se na situaci tady u nás podepsali způsobem, že tím trpíme dodnes. – Z toho plyne spousta těžkostí, včetně nemorálnosti a prospěchářství současné „demokratické politické elity“. Ale nikdy neřeknu, že tehdy bylo lépe. Dnes mohu svobodně naplnit svůj život čím chci, záleží jen na mé vůli a energii. Mohu být kdekoli na světě, a duchem v kosmu při krásných meditacích, a žádný zákon bolševika mi to nemůže zakázat.

Co pro Vás znamená někdejší disent dnes? Zajímalo by mne, jak Igor Chaun v roce 2004 reflektuje onu dobu, ono hnutí… A dokáže česká postnormalizační společnost rozlišit mezi chatařením a poklonkováním zlu, jemuž se věnovala v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let, a mezi ideály, za které bojovali lidé jako Jan Patočka, Václav Havel nebo Ivan M. Jirous?

Pro mne jsou tihle lidé v zásadě hrdinové. Chápu, že mnoho lidi rádo slyší, že i disidenti byli lidé z masa a kostí, totiž že měli své lidské chyby. Ale oni měli odvahu se postavit – a dokonce trpět a být vězněni! – za své přesvědčení, za svůj občanský postoj. Na rozdíl od naprosté většiny národa, která držela hubu a krok, vymlouvala se, že jinak to nejde, a dle možností z režimu tyla. Disent ukazuje, že jinak to šlo. V tom je i jeho zásluha, i jeho prokletí pro některé konformní občany, včetně současného prezidenta…

Ještě bych se chtěl zdržet u Ivana Jirouse... Příběh citlivého, vzdělaného mladíka, který si po roce 1968 hluboce a zásadně uvědomí, že sovětští okupanti představují zlo, a spolu s nimi celá normalizace, a že je třeba proti nim nenásilným, happeningovým způsobem bojovat. Není to jedna z nejautentičtějších výzev pro nás všechny? A není náročnost této výzvy i v tom, že bychom se museli rozejít se světem našich rodičů a prarodičů?

Já příběh Magora konkrétně neznám. … Obecně je to tak, že v určité době se potřebujeme rozejít s ideály druhých, třeba rodičů a prarodičů, a v určité době pak tyto ideály zase nalézáme. Je to jednoduché. Žádná generace nic skutečně zásadního objevit nemůže. Vždy se jedná o archetypální pravdy, které provázejí lidstvo od počátku. Jde o to nalézt sebe, a v jisté fázi tenhle proces prostě probíhá skrze odpor vůči zkostnatělému okolí. Obecně ale myslím, že s postupujícím věkem se ten proces osobního hledání přesouvá více dovnitř.

Po listopadu 1989 jsme mnoho čekali, ale zdá se, že naše očekávání byla dětsky nestálá. Umíme čekat, aktivně čekat?

Učíme se. Učíme se za pochodu. Byli jsme trochu naivní, ale to období bylo krásné a ta naivita k němu patřila. Problém je v tom, že grázlíci se vždycky na nové poměry adaptují rychleji než normální lidé. Proto vypadala doba po revoluci, jak vypadala. My měli ideály a oni zabírali pozice. Časem se to bude pomalu usazovat, vyrovnávat. Už teď nejsou možné výstřelky, jakých jsme byli svědky ještě v devadesátých létech. Také proto jsem byl pro náš vstup do Evropské unie. O žádnou suverenitu jsme nepřišli, ale postupně zde budou zaváděna pravidla vyššího funkčního celku, která se osvědčila a která místní mocipány i grázlíky klepnou přes prsty.

Taky si myslím. Ale rozviňme tu souvislost s čekáním jinudy:co pro Vás znamená Advent – ať už jako církevní svátek, nebo jako celoživotní pouť... třeba za Bohem?

Teď zrovna mám období, kdy makám. Musím dohnat, co jsem zanedbal. Ale jinak by to měl být čas uvědomění si souvislostí. Já se o to pokouším v průběhu celého rolu, uvědomovat si souvislosti. Nevnímat se jako osamocená lidská bytost, ale snažím se chápat a přijímat svou úlohu v rámci celku. A to jak společensky, tak energeticky a chcete-li, spirituálně.

Jste ctitelem tradičních lidových zvyků, spojených s Adventem a Vánocemi? Jak trávíte Vánoce?

My byli značně nekonformní rodina. A tradice Vánoc to mimo jiné odnášela také. Prožívali jsme Vánoce naplno, ale tak nějak po italsku. Vše to u nás bylo trochu jiné, bláznivější, než v ostatních rodinách. Prožívali jsme Vánoce trošku vyšinutě. Třeba jsme zachraňovali ježky nebo tak.

Zaniknou svátky? Transformují se? A máme toho litovat?

Svátky jsou od slova svaté. Mají připomínat, že v našich životech je cosi vyššího, že je zde linie velkých myšlenek a činů, která nás spojuje s kosmickou úrovní, s Bohem. Co přesahuje všední život, To je svaté. Pokud na tyto hodnoty zapomeneme, zmizí i svaté. Ale s tím zmizí i lidstvo. Protože bez svatého v nás, bez transcendentálního vnímání a propojení s Veškerenstvem, lidstvo přestane existovat, zanikne, degeneruje, performuje se v nižší rasu. Ale měl bych mluvit v kondicionálu, protože nevěřím, že se to stane. Naopak myslím, že nastává doba, kdy si stále více lidí uvědomuje, že jsme spojeni s vyšší silou, energií a inteligencí, že existence Boha je samozřejmou a základní součástí nás i všeho okolo nás.

Jste spisovatel a scénárista… jaké to je být (českým!) spisovatelem v dnešní postmoderní době? V čem podle Vás spočívá dnes poslání spisovatele, kde je těžiště jeho úsilí?

Nevím, jaké je to být spisovatelem. Vím, jaké to je být člověkem, snažícím se pracovat v umělecké oblasti a přinášet zprávu o svém životě, o svých zkušenostech a o svém pohledu na svět – prostřednictvím uměleckého díla… Pro mne je to příležitost. Nevnímám to jako obživu, což se často projevuje na stavu mého konta. Poslání spisovatele, umělce je stejné jako poslání každého člověka. Pomáhat druhým, postupovat na lidské spirále vzhůru. Orodovat u vyšších sil za sebe, své bližní a lidskou rasu, a za všechny bytosti na Zemi i ve vesmíru. Posláním skutečného umělce je totéž, co posláním duchovního. Akorát umělec volí jiné prostředky, ne tak přímé. Popisuje hodnoty a zákonitosti života příkladem, obrazem a popisem – uměleckým dílem. Géniové tohle věděli, a dělali.

Připravujete pro čtenáře nějaký nový román, báseň? Mohl byste se o svých plánech zmínit trochu podrobněji, poodhalit je?

Teď se chci dát dohromady, vyřešit resty, třeba finanční úřad. Musím vyčistit stůl, tíží mne to. Je to důsledek několika posledních let, kdy jsem příliš létal ve vzduchu, příliš se zabýval spiritualitou… a zahálkou. Pokouším se dosažené a poznané integrovat do reality. Obecně bych se rád věnoval povídkám, to lze dělat stále, pro odmlku není výmluva.

Čtete literární časopisy, jako je Tvar, Host, Aluze? Myslíte, že mají nějaký smysl, že by měly být státem dotovány?

Nečtu ty časopisy, ale jistě mají smysl. Měly by být dotované a datované.

Jaký dojem na Vás udělal dotovaný snímek Český sen? Sledoval jste ho?

Ten film jsem neviděl. Podstata toho činu mi přijde podivná, napálit občany a pak se jim smát, že se nechali napálit… Ale třeba Honza Hřebejk mi říkal, že ve filmu nejde jen o to a že se mu ten film líbil, doporučoval mi ho. Příležitostně ho rád shlédnu.

Zdá se Vám, že kultura a čtenářský zájem o krásnou literaturu upadají? Mnozí čeští spisovatelé tento názor mají, bez zábran nad tím hořekujíce…

Myslím si, že kultura neupadá, ale proměňuje se. Již ve starých spiscích čteme nářek, že kultura a mravy spějí k zániku. Tak se nám to zdá pořád, hlavně když stárneme a vkus okolo se proměňuje. Ale je to jako naříkat na přílivem a odlivem… Možná budou vznikat nové druhy umění, nevím. Ale je to jako s posvátným. Pokud tady lidé budou, bude zde i umění. Protože stejně jako na posvátné je i na umění přichystána v duši člověka, v jeho srdci, malá mezírka, a tu chce zdravý člověk naplnit. Chce se kontaktovat s múzami prostřednictvím vyvolených – tedy umělců, kteří zde od toho jsou. Takzvaný neumělec má právo žádat po umělci zážitek, který mu umožní najít odvahu, aby začal hledat on sám…

Jací jsou Vaši oblíbení prozaici a básníci? A proč zrovna ti a ne jiní?

Já čtu až na výjimky spíš duchovní literaturu. Můžu připojit doporučenou četbu. Z klasiky je to samozřejmě Dostojevskij, Thomas Mann, Kafka a Čapek. To jsou géniové. Básně jsem se nenaučil číst, zatím mi to nechybí.

Je současná česká literární scéna bohatá, podnětná, má podle Vás smysl číst ohromné množství stále debutujících a záhy oceňovaných autorů?

Mám přátele, kteří to čtou, stíhají. Obdivuji je. Ale oni se cítí jinak rozprostřeni v realitě, než já. Já se snažím stíhat jiné věci. Třeba jsem zjistil, že opravdu jde komunikovat s anděli. To je zážitek skoro i více ohromující, než prvotina nového autora, jakkoli ji nesnižuji. S andělem se vám převrátí svět, když vnímáte jeho křídla. Myslím doopravdy, když se přesvědčíte, že je, že harmonika stvoření je skutečně širší, než se nám zdá, než běžně vnímáte. Že vesmír je zabydlen mnoha bytostmi, z nichž jen některé požívají výsady (a údělu) hmotných vtělení. Anebo přesněji, sestupu do iluze zdánlivě hmotného těla a světa. Protože vše jsou vibrace a energie, ale v orchestraci našich smyslů je božím záměrem jistý vibrační energetický výsek vnímán jako systém uceleného hmotného světa. Kdo to prohlédne – oněmí úžasem, a úctou, nad velkolepostí Božího díla, která se nad tím rozkládá. Nad tou složitostí a genialitou, v níž vše souvisí se vším, nad tou košatostí, kde se vše navzájem ovlivňuje, v níž materiální a hmotné vzniká podle vzorců na energetické úrovni a přichází sem z kosmu. Mám pokračovat? Lidé tohle odpradávna věděli a znali. Různé skupiny lidí s tím umějí pracovat stále. Já na takové lidi narazil a bylo to velké dobrodružství, největší změna v mém životě, bezbřehý úžas a úcta k aktu stvoření a jeho souvislostem. Bylo to v brazilském pralese před dvěma roky. To jsou mé priority, nemůžu si pomoci. A říkám to s pokorou, nikoli nadřazeně. Prostě mne životní cesta dovedla k tomuhle. A tak se přiznám, že mám jen matné povědomí o některých úspěšných mladých autorech. Zatím ho nepotřebuji.

Věřím, že to, o čem hovoříte, musí být něco opravdu úžasného. Námětem tohoto čísla Tématu je otázka po smyslu literární vědy a kritiky… jak byste na takovou otázku odpověděl Vy? K čemu je literární věda a je to vůbec věda?

No já v počátcích své tvorby na kritiku nesmírně dal. Zraňovala mne, když hanila – a výsostně laskala, když byla pozitivní. Časem jsem se naučil chápat, že i kritik je jen člověk, utvořený ze sumy nějakých názorů a konkrétních zkušeností, jimiž tedy mé dílo poměřuje… Naučil jsem se, že hlavní je odezva obyčejných lidí. Ti poznají neomylně, jestli v dílu něco je, zda jim něco přináším. Když mne kritika chválí, je mi to příjemné. Když mne haní, nezastaví mne to.

A literární kritika… jakou má mít podle Vás funkci? Sledujete články kritiků, myslíte si, že autorům mohou k něčemu být? Jaká je úroveň naší současné literární kritiky?

Kritika má pro mne především smysl upozornění na výrazné dílo. Když se opakovaně sejdou pozitivní kritiky, prostě zpozorním a k dílu mne dovedou. Ale jinak je jen pár kritiků, u nichž jsem schopen vystopoval opravdovou snahu o pochopení autora, o analýzu jeho záměru, a nikoli jen prezentaci vlastního vkusu, případně návrhu vlastních řešení. Je to těžké. Kritika je důležitá, ale často u kritiků nalézám jakýsi rys trpkosti. Oceňuji velkorysost, i když je třeba kritika negativní. Oceňuji snahu o pochopení záměru autora a jeho díla. Jinak je to exhibice a tanec na cizím parketu…

Kdybyste měl uvést literárního kritika, který Vám imponuje, přičemž byste mohl pátrat i v říši mrtvých, koho byste zvolil a proč?

Tak samozřejmě, že to byl Šalda. V dobách mých začátků mne dojímal svou precizností a poctivostí ve snaze dopátrat se vnitřností recenzovaného či kritizovaného díla pan Viktor Šlajchrt.

Tato poslední otázka, stejně jako první, získala již obligátní podobu: jak se Vám líbí časopis Téma?

Neznal jsem ho. Po krátkém seznámení musím říci, že oceňuji sumu vaší práce, jakož i formální prostotu, s níž bydlíte na webu. Nepochopil jsem příliš, jak moc je časopis čten. Ale napsal jste mi, že když vám odpovím, pomůže vám to. Tak jsme rozhovor udělali, protože si prostě pomáhat máme.

A já Vám velice děkuji a přeji pěkné Vánoce a do Nového roku hodně štěstí a pohody.