Dlouho jsem váhal, zda se mám do psaní tohoto článku vůbec pouštět. Geniální Haškův román (je-li románem) mi totiž s tím, jak více a více doceňuji jeho kvality, připadá neinterpretovatelný. Každá interpretace je redukcí, která z hodnoceného materiálu vyzvedává víceméně jednoznačné jádro, přičemž základem uchopení takového jádra je podle mého názoru etické rozlišení dobrého a zlého (jednání) coby klíč k autorovu, zde tedy Haškovu, vidění světa. Určení toho, co je jádrem, je vždy riskantní a sporné, už z podstaty věci, bez ohledu na konkrétní dílo. U Haškova Švejka však problematičnost každé interpretace obzvlášť vyniká. Zmíněné jádro se tu totiž nedaří dost dobře dekódovat. Jednoznačné rozlišení dobra a zla v Osudech prostě není možné – a bohužel se mi zdá, že to není autorův záměr, jak – dělaje tak trochu z nouze ctnost – věří výsostný Haškův interpret Karel Kosík: „Genialitu Haškovu vidím v tom, že ukázal člověka a svého hrdinu jako obrovskou dimenzi, jako rozpětí mezi extrémy, mezi blbem a chytrákem, mezi cynikem a šlechetným, citlivým člověkem, mezi loajálním občanem a rebelantem.“ (Století Markéty Samsové, Český spisovatel Praha 1993)

Když se přesto pouštím na tenký led švejkovských interpretů, nedělám to proto, abych se spolu s nimi vymáchal v hořké vodě Haškových sarkasmů, ale proto, abych reagoval na článek Borise Cveka z minulého čísla Tématu. Jeho vyznění je podle mého soudu příliš silné a jednoznačné. Svými námitkami a pokusem o protinterpretaci chci docílit ne toho, abych ukázal, jak to se Švejkem „doopravdy je“, ale toho, abych kauzu znovu otevřel – a nechal ji, pokud možno, otevřenou.

Josef Švejk je pro Borise Cveka „autentickým člověkem, jehož étos má v porovnání s jinými mravními apely, jak zazněly v moderní české kultuře, nesrovnatelnou hloubku.“ Jde mi hlavně o slovní spojení „autentický člověk“. Pominu-li samotnou problematičnost prvního z obou slůvek, lze můj postoj shrnout do dvou hlavních námitek. První je rázu spíše technického, druhou považuji za myšlenkově závažnější.

Tedy zaprvé: Švejk není postava z masa a kostí. Románová tradice 19. století vytvořila standard „realistické postavy“, který se vyznačuje psychologickým propracováním, vykreslením sociálního prostředí, historického kontextu, ale i odrazem (ne-li přímo angažovaným podstupováním) myšlenkových zápasů doby. Velkou předností těchto děl je schopnost zachytit člověka v jeho komplexnosti a každodennosti, zabývat se takovým člověkem, jakým je se vším všudy i sám moderní čtenář (což neznamená, že dotyčná díla jsou přepisem „reality o sobě“; jde samozřejmě o intelektuální konstrukce, neboť v literatuře nic jiného neexistuje). Právě komplexnost a každodennost jsou dvě kritéria, která Švejk zcela jistě nesplňuje. Ne proto, že by byl špatně napsaný, ale prostě proto, že v uvedené „realistické“ tradici nestojí. Nevíme nic o Švejkových příbuzenských vztazích (proč žije sám?), o jeho sexualitě a citovém životě (umíte si ho představit vážně zamilovaného?), o jeho snech, o jeho „světonázoru“, neřkuli náboženství (a je-li ateistou, z jakého důvodu – z lhostejnosti, nebo naopak ze zaujetí?) apod. To vše jsou otázky, které mají pro „autenticky lidský“ život velký význam. U Švejka jsou naprosto vedlejší (případně jsou vystaveny znevážení a jinak neřešeny), protože je to postava napsaná za úplně jiným účelem. Je spíše zkratkou, karikaturou (ne nutně negativní) než člověkem z masa a kostí. S tím úzce souvisí vzdálenost postavy od kontextu moderní každodennosti. Švejk je tím, čím je, pouze v extrémní situaci války, resp. konfliktu se stupidní vojenskou mašinérií a obecně mocí. Mimo tento kontext je to postava nezajímavá a téměř nicneříkající, což ve známé úvodní noticce vlastně přiznává sám Hašek. Velikost a příslovečná (literární) nesmrtelnost Švejka je zcela vázána na specifický a extrémní kontext, a pokud tedy Haškovo geniální dílo něco zasahuje, je to právě tato situace, tento kontext, ne Švejk samotný; Švejk je pouze prostředkem k demonstraci určitých témat, a to, co je na něm „lidské“ (ve smyslu autentického individua), musí se podřídit uvedenému záměru. Švejk je tak nutně v mnohém „ne-lidský“, což je ospravedlněno zvoleným literárním postupem. (Jen tak pro zajímavost, existují výbory z dopisů, které za první války posílali vojáci domů; přečtěte si je. Ne že by v nich nebylo něco ze Švejka, ale zároveň je jasné, že ti vojáci byli přeci jenom trochu jiní; Švejk vedle nich, navzdory své zdánlivé obyčejnosti, vypadá dost neobyčejně.) S trochou nadsázky by se dalo říct, že Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války nejsou ani tak románem (ve smyslu klasické tradice 19. století, reformované pak Proustem, Joycem, Woolfovou, Faulknerem) jako spíš moderní formou mytologického vyprávění. Postava Švejka by se tak v mnohém podobala jakémusi „kulturnímu hrdinovi“, který v typických (byť variabilních) příhodách definuje základní schémata chování pro komunitu, ke které se vyprávění obrací. (Takhle nějak je koneckonců Švejk často vnímán zahraničními čtenáři – jako koncentrát české národní povahy a historické zkušenosti středoevropského prostoru). Příbuzný postup by bylo možné hledat i u Franze Kafky, ale do jisté míry též u Milana Kundery, který se sám vůči klasické tradici psychologizujících románů vymezuje a razí pojetí románu „tematického“; to už je ale román psaný spíše jako příslovečný filosofický logos než mythos. V Haškovi jako by bylo něco archaického, předmoderního. Na druhou stranu je zjevné, že jeho dílo náleží zcela do naší doby a obrací se k modernímu lidství. Ten rozpor je velmi zajímavý a velmi plodný.

Druhý důvod, proč se mi nezdá tvrzení, že Švejk je jako literární postava „autenticky lidský“, je závažnější, neboť i význam oněch slov chci nyní pochopit závažněji. Domnívám se, že odpověď na otázku, co znamená být „autenticky lidský“, je neoddělitelná od rozhodného stanoviska k dobru a zlu. To stanovisko musí být jednoznačné, a to ne přesto, ale naopak právě proto, že svět, ve kterém žijeme, jednoznačnost a rozhodnost postrádá. Jak je tomu se Švejkem?

Je nesporné, že Švejk má jako postava úžasnou schopnost dotahovat ad absurdum požadavky vojenské mašinérie, zejména neochvějnou loajalitu. Chová se, jako by byl „dobrý“, tj. „poslušný“ voják, který nemá nic jiného na mysli než absolutní, bezmála psí oddanost armádě a „císaři pánu“ – a ukazuje tím, že člověk, o jakém vlastně sní každá moc, totiž člověk bez vlastní vůle a ducha k odporu, tuto moc paradoxně ničí: obrací ji proti ní samotné, když ji nutí vyčerpávat se nekonečným hledáním simulantů, špehů a podvodníků. Švejk je naprosto „upřímný“, zatímco celý represivní aparát je zaměřený na odhalování přetvářky, neboť paradoxně předpokládá, že skutečný člověk nikdy nebude beze zbytku poslušný; Švejk svého ducha (alespoň na první, často ovšem i „druhý“ pohled) tak vyprazdňuje, že u něj není co odhalit – a to mocipány dovádí k šílenství. Předstírá, že nemá co předstírat. Toto je podle mého mínění základ strategie, skrze kterou nechává Švejk sám na sobě vyvstat podstatu nelidské mašinérie. Vlastně ji jakoby paroduje: přebírá její jazyk, ale už to není ten samý jazyk, ačkoliv slova jsou stejná a nemyslící úřední šiml nemůže odhalit žádnou nesrovnalost; přebírá jí vyžadovaný způsob chování, a přesto už je to jiné chování, ne loajální, ale vrcholně urážlivé.

A teď přichází klíčový moment: je tato Švejkova demaskující demonstrace slepě vojenské mentality svědectvím jejího překonání? Boris Cvek by zřejmě odpověděl, že ano. Švejk používá velmi rafinovanou lest ve vztahu k moci a pod pláštíkem zdánlivé loajality pak vytváří prostor pro obyčejnou, avšak o to autentičtější a upřímnější lidskost; ba snad i pro nějakou budoucí rebelii (ve smyslu protihabsburského českého vlastenectví). Podobný se mi zdá postup Karla Kosíka, který uzavírá: „Instituce má na starosti jídlo, pití, ošacení, ubytování. Naproti tomu člověk hostí jiného člověka a prokazuje mu tak přízeň. Švejk hostí na budějovickém nádraží zraněného maďarského vojáka pivem, nerozumí jeho řečem, ale naslouchá jim, a v tomto pohoštění, mluvení a naslouchání se dva neznámí lidé setkávají jako lidi.“ (ib.; mimochodem, ten motiv hostiny je pro Kosíka velmi typický)

Taková interpretace by se mi líbila. Obávám se však, že Švejkova strategie, i kdyby byla myšlena upřímně, je zrádná a nakonec neúspěšná: míra kolaborace s mocí je taková, že Švejk je v klíčových okamžicích opravdového konfliktu, totiž konfliktu mezi armádou a ne-vojenským živlem, snad vždy na té nesprávné straně. Vyhazuje dlužníky nezodpovědného feldkuráta Katze, vyděsí k smrti stařičkého učitele, jemuž omylem prodali pohovku i s polním oltářem, kryje poručíka Lukáše při jeho záletech, nerozpakuje se podílet na „opatřování zásob“ či nakvartýrování vojska do vesnice. Když jde vyzvednout poručíka Duba z bordelu a dojde k nedorozumění, neváhá Švejk s výmluvným odůvodněním, že „přichází v zájmu celé armády“, srazit majitele ze schodů. V epizodě, kdy je eskortován (spíše se eskortuje – navzdory svým opilým strážcům) ke svému novému nadřízenému, polnímu kurátovi, a rázem se ze zatčeného sám stává zatýkatelem, nechová se ani trochu jako kamarád: „A tak slova Napoleonova ,Na vojně se mění situace každým okamžikem‘ došla i zde svého úplného potvrzení. Ráno ho ti dva vedli pod bajonety a báli se, aby jim neutekl, pak je sám přived, a nakonec je musel hlídat sám. (…) ,Nyní alespoň vidíte, že vojna není žádný med. Já konám svou povinnost. (…) Teď se neznáme.‘“ Švejk, svíraje nemilosrdně ručnici, nedopřeje zatčeným dokonce ani kapku pití, ačkoliv oni sami jej předtím vzali do hospody. Oba sice nakonec vyváznou díky nekompetentnosti Katze se zdravou kůží, ale co by se stalo, kdyby ožralý feldkurát skutečně zavolal příslušný útvar?

Švejk nedokáže morálně, tj. principiálně zdůvodnit žádné své rozhodnutí. Každá volba je vlastně stejně dobrá (tedy stejně bezcenná), na všechny alternativy existuje nějaká historka – rozuměj: někdo už to tak dělal, ono se to tak dělá. V takovéto nihilistické nebo alespoň nezúčastněné pozici ho poznáváme už v úvodní scéně, kdy zvěst o smrti arcivévody komentuje mj. slovy: „To vědí, střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. (…) Hlavní věcí je vyčíhat na ten moment, až takovej pán jede kolem. Jako, jestli se pamatujou na toho Luchaniho, co probod naši nebožku Alžbětu tím pilníkem. (…) Jako nedávno povídal jeden pán v hospodě, že přijde čas, že ty císařové budou kapat jeden za druhým a že jim ani státní nadvládnictví nepomůže.“ Takto mluví Švejk v soukromí. Není to ani tak vulgární jako cynické. Takový jazyk je ztělesněním cynické mašinérie, jejíž podstatu skvěle a nelichotivě vystihuje – ale není nakonec touto mašinérií sám pohlcen? Je to jazyk velmi ne-pokrytecký. Ale je pokrytectví jedinou formou podlehnutí něčemu, čemu se jinak chceme ubránit?

Můžeme se podívat ještě o pár odstavců před citovaná slova, na samý začátek první kapitoly knihy. O hlavním hrdinovi se tu dozvídáme, že „poté, co byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.“ O podrobnostech těchto obchodů se v dalších kapitolách dozvíme ledasco. Vzpomeňme si přitom na nesčetná zvířecí jména, jimiž rakousko-uherští důstojníci pohrdavě častují své vojáky, Švejka nevyjímaje. Není to jen jazyk, ale projev určitého vidění světa a vztahu ke světu, v němž rozhodující je rozlišení plnohodnotného a méněcenného tvora, privilegovaného velitele a prachsprosté „potravy pro děla“. Zasvěcený ovšem ví, že plnohodnotný v takovém systému nakonec není nikdo. Všichni jsou sprostá hovada bez jiné než čistě užitné hodnoty. Vzpomeňme si: „císařové budou kapat jeden za druhým…“ Je to náhoda, že Hašek připsal Švejkovi právě ten způsob obživy, který je zmíněn hned na počátku díla a zůstává jednou z nečetných přímých charakteristik Švejkovy osobnosti? Není ono na první pohled neškodné Švejkovo „obchodování“ zmenšenou, fakticky marginální, v principu však stejnou formou vrchnostenského chování, které ovládá Švejkovu mysl a které pramení v elementární neúctě k životu?

Přemýšlím o geniální Haškově knize – a zároveň o tom, jak by se Švejk choval za druhé světové války, které už se jeho autor nedožil. A jak by se choval později, třeba za dob „normalizačního“ komunistického režimu – byl by nadšeným budovatelem socialismu, dštícím oheň a síru na západní imperialisty? Není samo sebou, že jsou Haškovy Osudy u nás jednou z nejpopulárnějších knih. Je i není to dobře. Český člověk se v této knize nesporně poznává, cítí, že poselství v ní ukryté se ho bytostně týká. Pochopit ono poselství však podle mého názoru znamená nikoliv následování, ale překonání vzoru, jímž se – ať už právem, nebo neprávem, záměrně, nebo nedopatřením – stal Josef Švejk.

Jaroslav Hašek o svém hrdinovi napsal: „On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Herostrates, aby se dostal do novin a školních čítanek. A to stačí.“ – Opravdu?