Málokterá publikace se u nás v poslední době dostala na výsluní zájmu čtenářů i knihkupců takovým způsobem jako román amerického profesora angličtiny Dana Browna The Da Vinci Code, který v češtině loni vydalo nakladatelství Metafora pod názvem Šifra Mistra Leonarda (Metafora Praha 2003).

Stalo se tak po nedávné zmínce v týdeníku Respekt, v níž se Tomáš Weiss pozastavoval nad tím, že je s podivem, že tuzemští čtenáři dosud nevědí, že je dotčený román bestsellerem, a knihu si houfně nekupuj. Hle, okamžitě poté se knihkupci začali o román zajímat a jeho prodejnost vystoupala do neuvěřitelných výšin.

Pokud je však i v Česku pětisetstránkový „nejprodávanější román světa“ na špičce žebříčků prodejnosti, nelze se tomu než divit. Je-li tuzemskými komentátory kniha srovnávána s brilantními Ecovými manifesty beletristické postmoderny Jméno růže a především Foucaultovo kyvadlo, měl by takový příměr Eco vnímat jako vulgární urážku. Jinou podobnost, než je námět – příběh, vzniklý ze smísení fikce s realitou – a vnější kulisy (v Brownově případě jen letmo a schematicky načrtnuté) díla obou autorů nemají. Kde Eco ve Foucaultově kyvadle fascinuje odkrýváním celosvětové sítě spiklenců na základě přílišného domýšlení souvislostí masy historických dat a zdánlivých náhod (a před tímto otevřeným temným závěrem románu varuje), tam Brown vychytrale používá sice tytéž prostředky, ale s tak tragickou neumělostí, až jeho čtení vede k otázce, zda si ze čtenáře nedělá legraci.

Příběh začíná hrůzostrašnou vraždou správce uměleckých sbírek v Louvru. Do pátrání se vkládá geniální intelektuál světového jména a krásná policistka, která se ukáže být pro celý příběh nejklíčovější osobou. Následná odhalení hrdinů knihy totiž mohou otřást základy římskokatolické církve! Ježíš Kristus nebyl bohočlověkem, ale měl ve skutečnosti dítě s Maří Magdalénou, přičemž rod jejich potomků (vida, prapra...vnučkou Máří je ona policistka) nepozorovaně přežívá až do dnešní doby. A nastojte! Tuto pravdu se snaží před světem skrýt i za cenu krveprolití tajuplná ultrakonzervativní katolická organizace Opus Dei i samotné hlavy církve ve Vatikánu. Že by šel Brown do kontroverze a napsal něco skandálního? Ejhle, ukáže se, že skutečný zloduch je ve skutečnosti jen jeden, a ten je vzápětí po zásluze potrestán. Uf, takže všechno dobře dopadlo. (str. 480: „Využil Vatikán a Opus Dei – dvě skupiny, které se ukázaly být naprosto nevinnými. Špinavou práci za něj udělal fanatický mnich a zoufalý biskup.“) Od první strany k poslední v románu defilují nepravděpodobné postavy, kýčovitě předvídatelné zápletky a primitivní jazyk. Že by špatný překlad? Pravděpodobně nikoli.

Pokud Brownův podivný bestseller vůbec nazveme thrillerem, pak může jako napínavé čtivo působit nejvýše na žáky základní školy. Nahlíženo střízlivě je neuvěřitelnou slátaninou, mixující v jeden guláš záhadné mnichy, bondovské honičky, moderní vozy a techniku (str. 410: „fotoelektrické nabíječky, čipy RAM s velkou kapacitou ... i několik nových nano-harddrivů.“), rituální vraždy, templáře, šifry – a lásku... Láskou Brown zvlášť v neuvěřitelně utahané závěrečné stovce stránek nijak nešetří, takže thriller místy díky snaze po happyendu za každou cenu a infantilní stavbě vět (str. 496: „Sophie se svou babičkou seděly na zápraží a objímaly se, když se k nim přihnal mladý průvodce a v očích se mu zračila naděje kombinovaná s nedůvěrou.“) věrně připomíná červenou knihovnu. Brownovo dovysvětlování „záhad“ připomíná školní vyučování: Tak, děti, ještě jednou... Krystalickým příkladem je „nerozluštitelné“ písmo, vyobrazené na straně 336, nad nímž kapituluje románová postava harvardského znalce náboženských symbolů Langdona. Rozluštění je dramaticky vysvětleno na pěti (!) stránkách, přestože je průměrně gramotnému čtenáři fakt, že jde o prosté zrcadlově převrácené běžné písmo, zřejmý na první pohled.

Krátce: Šifra Mistra Leonarda je mimořádně špatný pokus o postmoderní telenovelu. Jestli se opravdu dobře prodává, zůstává nad tím rozum stát. Douška na závěr: abychom Brownovi jen nekřivdili: podle jeho knihy se prý točí film. Scénárista bude nutně muset krotit autorovu upovídanost. Na vizuálnu postavený příběh Da Vinciho kódu by po dynamickém zfilmování nemusel vypadat úplně zle.