Dlouho jsem Ivana Martina Jirouse, který sám sobě říká Magor, vnímal z úhlu úplné neznalosti, spokojené s tím, co kdesi od kohosi slyšela a o čem nemůže vydat žádný seriozní počet. Měl jsem ho zapsaného jako nevýrazného opilce, který občas napíše nějaký pohodový textík, nad nímž se rozplývá pár naivních mladíků, kteří nejsou pro svou zhulenost schopni cokoli vnímat. A představa, že tento básník a tragickým osudem poznamenaný člověk, který může sloužit jako mravní vzor odporu proti tyranii, lži a nenávisti, je alkoholem rozežraný, zcela nepřizpůsobivý blb, přetrvává ve společnosti i nadále. Důvody lze snadno najít. Předně jsou to komunistické noviny, které ho kdysi národu tak prezentovaly, a národ si to rád vzal k srdci, dále je to komunistické soudnictví, jež ho zavíralo za výtržnictví a jiné delikty, ač ty pravé důvody byly úplně někde jinde – a nakonec je to stereotyp normalizační mládeže, která sice směla žít uvolněným životem, to však za cenu silné konformity a odporu k protestu, jak ho přinesli Bob Dylan, beat-generation, Pink Floyd atd. Stačí si poslechnout ty nejoblíbenější normalizační hity osmdesátých let a kdokoli pochopí, jak radikálně jiný Magor byl a je.
Před kontemplací Jirousova osudu i díla bych rád citoval úvod
nejslavnější básně A. Ginsberga Kvílení
(in: Karma červená, bílá a modrá,
Mladá fronta Praha 2001): „Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené
šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, / vlekoucí se za svítání černošskými
ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, / hipstery s andělskými hlavami,
celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně
noci, / kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí
vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou,
vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o džezu...“
Tedy nejprve pár faktů ryze biografických. Ivan Jirous oslavil letos
v září šedesáté narozeniny, pochází z Humpolce a v letech
1963-1969 absolovoval studium dějin umění na FF UK v Praze. Po studiích
pracoval v časopise Výtvarná práce
a v téže době byl i teoretikem sdružení umělců Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Na počátku normalizace
se živil jako noční hlídač a v letech 1973-1974 byl odsouzen na deset
měsíců do vězení za potyčku s jedním z důstojníků StB. Když byl propuštěn,
pustil se do organizování ilegálních výstav a koncertů, napsal Zprávu o třetím českém hudebním obrození
a vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. Za své kulturní aktivity, jež represivní složky
označily za výtržnictví, byl v září 1976 zatčen a odsouzen do vězení na
osmnáct měsíců v II. nápravně-výchovné skupině. Spolu s ním byli
odsouzeni i S. Karásek a V. Brabenec. Tyto události pak vstoupily do dějin jako
proces s českým undergroundem
(skupina Plastic People, které Jirous
dělal uměleckého vedoucího) a iniciovaly vznik Charty 77 (mezi její první mluvčí patřili Jan Patočka, který
později umřel při výslechu, a Václav Havel). Chartu Ivan M. Jirous podepsal
ihned po návratu z vězení. Na svobodě pobyl jen třicet sedm dní, byl totiž
za improvizovanou řeč na výstavě J. Laciny zatčen, obviněn z pobuřování a
posléze odsouzen za výtržnictví opět na osmnáct měsíců v II.
nápravně-výchovné skupině. V dubnu 1979 se ihned angažuje uvnitř
nezávislého kulturního života, zvláště v samizdatovém časopise Vokno. Brzy (podzim 1981) byl ovšem zase
a spolu s jinými zatčen a uvržen do vězení na tři a půl roku, nyní dokonce ve
III. nápravně-výchovné skupině. Ve Valdicích byl vězněn spolu s těmi
největšími zločinci a píše zde Magorovy
labutí písně, jejichž opis propašoval ven Jiří Gruntorád, vězněný tamtéž za
nezávislou editorskou činnost. Sbírka brzy získala v zahraničí Cenu Toma
Stopparda. Jirous po odpykání trestu neustal v disidentské činnosti, ale
stal se spoluručitelem za pravost podpisů pod peticí o zločinech padesátých let
a o smrti Pavla Wonky. To byl důvod pro novou represi: v březnu 1989
dostal šestnáctiměsíční trest v II. nápravně-výchovné skupině, který mu
byl prominut teprve pětadvacátého listopadu téhož roku. Jirous tak vedle
sociálního demokrata Rudolfa Battěka strávil ve vězení snad nejdelší dobu ze
všech odpůrců režimu, již působili po roce 1968. Někteří lidé ho přesto dodnes
nechtějí uznat za disidenta!
Jistěže není a nebyl politikem
(to se ostatně dalo říci jen o malém počtu disidentů, o většině z nich spíš
platilo, že jsou nezávislými intelektuály, toužícími po životě ve svobodě a v
pravdě) – stejně jako politiky nebyli Burroughs, Ginsberg nebo Ferlinghetti. Podobně
jako oni i Magor v revoltě proti nesvobodě, tuposti, prostřednosti a lži
napadl zároveň to, co bylo konvenčně považováno za společensky vhodné. Hodně
pil, nosil dlouhé vlasy a choval se spontánně, což se muselo vyhrotit po všech
těch nespravedlivých vězněních, která absolvoval. Ivan Jirous není systematický
a chladný pragmatik, nespravedlnost a svou vydanost celé té prolhané
společnosti kolaborantů jen tak nepřešel, v jeho citovosti trvá jizva,
velice bolestná, a z ní se zrodila drsná nenávist i cynismus. Jen málo
disidentů tak nekompromisně, ba skoro fanaticky odmítalo komunisty jako právě
Jirous. Co tedy můžeme hledat v sebraném díle tohoto básníka, které vydal
Torst v Praze roku 1998 pod názvem Magorova
Summa? Zprávu o jeho bolestné zkušenosti a bolestném boji, poezii, jejímž
cílem není vyvolat v nějakém smyslu libý pocit, nýbrž která nás chce
vtáhnout do hrůzné reality, prožité jejím autorem. Hořká hra, ironie,
s úlevou vyhřezlý vztek, nábožné vznícení zraněného srdce, to vše
v Summě najdeme – a kromě toho ještě překrásné pohádky pro Jirousovy obě
dcery.
Z rozsáhlého souboru, který je rozčleněn na mnoho samostatných
celků (skládá se celkem z třinácti básnických sbírek, od Magorova ranního zpěvu přes Mládí nevykouřené či Magorovy labutí písně až po Magorova děťátka), se pokusím vybrat a
charakterizovat různé typy básní a komplexně, i když ve vší stručnosti, ukázat
podivuhodnou Jirousovu poetiku. Je pro ni typická (s)prostota, dětská hravost
spojená s vroucí lidovou zbožností a s vulgarismy, odvázanost,
provokativnost, která tenduje až k absolutně absurdní, tím ovšem i
osvobozující próze. Důležitou složkou jeho poezie jsou kratičké říkanky,
jejichž smysl je patrně v tom, že rozbíjejí uměleckou výpověď o prázdnost
reality, že hledají odpověď na otázku, co je ještě realitou v době, kdy je všechno lží. Jako příklad mohu uvést „K 30. výročí / strčím prsty
do piči“ nebo „Každý svého štěstí strůjce / vlakvedoucí i strojvůdce // Každý
svého strůjce štěstí / strojvůdce i vlakvedoucí“. Odtud se Jirousovi daří často
vyjít do velmi silných básní, které akcentují spojitost prohlédnutí se
syrovým údělem disidenta: „Boží oko se kundě podobá / Ty v Staré říši
spíš / možná že z Valdic ještě blíž / je k Bohu nežli
z Ostrova.“ Na tradičních obrazech zachycovaná podoba Boha jako
trojúhelníku (Trojice) je Jirousem spojena nikoli jen ve znamení touhy, která
brzy přechází k osobní vzpomínce
a překonává tak banalitu světa, čouhající z očí chtíči, s ženským
přirozením – jde také možná o nadávku, o stížnost na Boha, na realitu, kterou
připustil – ale zde se báseň obrací a objevuje blízkost Boží v křesťanské
víře, že Bůh je blízko trpících, zvláště těch, kdo trpí pro pravdu. Spojením
Boha a kundy se navíc Jirousovi daří očistit své křesťanství od různých tabu,
což je značně osvobozující a pro něj typické. Bůh v jeho básních vstupuje
do syrové reality našich životů, aby ji prověřil, ale zároveň sám byl prověřen
skrze ni.
Nicméně, jak už jsem řekl, převažuje u Jirouse lidový katolicismus,
obrácený spíše ke světcům, kteří stojí někde mezi pohanskými božstvy a
mystickou exaltací klášterů. Jako příklad mohu uvést třeba tuto báseň: „Ptali
se svaté Cecilie / na nebi andílci: / Opravdu se Ti líbí / jak hrajou Plastici?
// Za to jak krásně hrajou / za jejich Pašije / Pán Bůh je zvláštní branou / do
nebe vpašuje.“ V pozdějších básních převažuje reflexe, ztišení a
komplikované disharmonie. Jirous řeší rozpadající se vztah, tíhne
k pokání, čímž obdařuje svou náboženskou lyriku novým výrazným tónem: „Tolik
hříchů jsem už zas napáchal, / a ke zpovědi nechci jít. / Tolik hříchů jsem už
zas napáchal, / a ke zpovědi nechci jít. / Bonaventuro, kde jsi?“ Mně osobně
tohle svou opravdovostí zpřítomňuje středověký kult svatých, který se vznášel
často hodně vysoko nad pouhou lidovou zbožností. Za zmínku též stojí Jirousova
mariánská úcta, která je tak silná, že vůči Marii (na rozdíl od Boha)
nezaznamenáme žádné syrové prověření.
Jirousovy sbírky a básně jsou vesměs věnovány konkrétním osobám,
z nichž velká většina patřila ať tak či onak k disentu. Pro čtenáře
je ovšem skoro vždy souvislost mezi tím, kdo je zmíněn ve věnování, a básní
samou, neznatelná. Možná tak lépe chápe, že je při jejich čtení svědkem něčeho,
co nechtělo být nadčasovým uměním, co se neobracelo k budoucím generacím,
ale co vzniklo jako boj o pravdu a život ve velice konkrétní situaci. Ale i
když se nám nezdaří Jirousovým textům plně porozumět, lze vnímat jejich
autentickou sílu, pomocí které se povznášejí i k nám a k budoucnosti.
Za možná nejpůsobivější část Magorovy Summy považuji básně napsané pod dojmem
krutého věznění v komunistických kriminálech. V básni nazvané Petru Uhlovi Jirous mimo jiné píše:
„Viděl jsem v Mírově plazit se každé ráno do práce člověka po třech /
končetinách, s trčící uhnívající rudou nohou. / Tu nohu jsem viděl nahou
jako jeho, směl se koupat ve vaně, / zatímco nás osmdesát jednou týdně se
snažilo urvat místo / u dvaceti sprch po dvacet minut... Petře, / dneska jsem
viděl Tvoji tvář v mlze, / Tvoji tvář se směšnýma ušima, Tvoji tvář
bojovníka / za pravdu... Než jsem odjel z Mírova, svěřili mi / moji bližní
jméno vězně, / kterého ukopal k smrti praporčík – a jeho / jméno, / které
mi taky / svěřili, jsem zapomněl – . / Poznám ho, můžu ho označit, byl tam za mě,
/ ale zapomněl jsem jeho jméno. / Je to moje laskavé opilství, které mi
umožňuje zapomenout / člověka, který vešel na díru / a ukopal tam k smrti
vězně Palandu? / Alespoň to hlavní jsem si zapamatoval. / Palach a Palanda,
tiše a s cudností / stavím vedle sebe ta jména. / Ti, kdo mi svěřili toto
tajemství, doufali ve mne / a v Chartu, / podcenili můj strach...“ Ovšem
také v této části sbírky najdeme básně, které obsahují jemnou poetiku
prostoty, nemotorný humor a třeba i jakoby bezstarostnou hravost. Jirous dokáže
situaci odlehčit a nevnímá sám sebe v kontextu dřív nebo později vítězící
pravdy, v kontextu vertikály, nýbrž neustále se vrací ke konkrétním
souvislostem a k perspektivě teď
a tady. Zůstává přitom při onom
prostém, nekompromisním odhalování reality: „Špatně se skládá elegie / když
kolem cucají si pyje / a každý rým je na to chudý / popsat jak kouří si zde
údy.“ Jinou polohu má báseň obracející se k V. Brabencovi ze skupiny
Plastic People: „Hovězí porážky nářek zní z jatek / za vršky za moře Brabenec
utek / potají v hospodě zahraje muzika / Brabence za vodou už se to
netýká.“
V pohádkách, které Jirous napsal pro své dcery Františku a Martu,
nacházíme svět fascinující fantazie, která se obrací k běžnému okolí
všedních životů a objevuje tam příběhy ve svém jádru zcela civilní (v tom
podobné tvorbě bratří Čapků), avšak zároveň tak čarovné, že celý okrsek doma proměňují v cosi úplně nového
a magického (v tom se podobají starým bájím). Zároveň z těchto pohádek
sálá něha, dobrota i opravdové přijetí dětského světa; ve svých líčeních jsou
naprosto přesvědčivé. Jirousovi velmi pomáhá jeho přirozená prostota a
nenucenost, neotřelé vyprávěčství, jeho schopnost mísit vážnost a nevážnost. Za
nejkrásnější z pohádek, které obsahuje Magorova Summa, považuji Pohádku pro Martu k svátku (a pro
Františku taky) o tom co dělají noční skřítci, ze které budu krátce
citovat: „A skřítkové začli běhat pod listím a po stéblech, sbírali kapky rosy
do kornoutků z jasmínových květů. Kapku po kapce pouštěli do studně.
Žbluňk, žbluňk! žbluňkaly kapky a skřítkům to znělo jako ta nejhezčí hudba. A
máma se ráno divila, jak je voda ze studně chladná, čistá a hebká, ale to už
skřítkové zase spali zavrtaní v krtčích hromádkách. Spali také pod
lopuchovým listím, celí utrmácení po noční práci, urousaní, tlapičky ušmudlané.
Hlemýždi je hladili tykadly a žížaly ožižlávaly.“ Úžasně působí Jirousův nápad
nechat skřítky vždy po probuzení do nového večera (jedná se o noční bytosti)
v napětí, zda nastane noc – jejich zapomínání na zkušenost ze včerejšího a
předvčerejšího večera dělá svět vždy novým, jako by neexistoval čas.
Jak už jsem řekl, v závěrečné části Summy se stále více objevuje
teskná sebereflexe, spojená s rozpadajícím se vztahem. Básně jsou náhle
delší, složitější, ztrácejí nenucenost, dá se říci, že připomínají bloudění.
Někdy je v nich cítit výčitka, jindy zase pokání či bezradnost. Tím, jak
si Jirous více hraje s obrazy a rozvíjí je, připomíná v lecčems
poezii baroka, třeba i zde: „Zlomená svíce, / poslední zrnko písku na ostří
hodin, / nenabroušená kosa / a vysypané kostky // Zlomená pečeť, zradou
otevřená brána, přeříznutí ženy kamaráda, / steklý vosk, utíkající hvězdy,
Boris odmítající Nobelovu cenu, / kamarád, který druhému přeřízne ženu, pečetní
vosk, / podřezané žíly, / kácející svíce, / v dáli sibiřskou ubíhající
stíny, / zrníčko v přesýpacích hodinách // Ach, / znova: vanitas, / znova
kácející se a ubíhající stíny“. V tomto duchu ovšem často překračuje do
podivuhodných nápadů, které osekávají všechno barokní a soustřeďují se na
prostý a obsažný řez do živého: „Protože v téhle noci / nikdo jiný než /
já // nikdo ti nepodá / tužku / nikde není muž / ani lesba // v nočním
trní / téhle noci“.
Kdybych si měl vybrat, dal bych přednost Jirousovi před dnes populárním
Skácelem nebo i před Havlovými hrami. Nemluvím ovšemže o osobním kontaktu, neboť osobně nikoho z jmenovaných neznám a
též bych nemohl říci, že Jirousovo holdování alkoholu a vehemence
v prosazování jeho názorů jsou mi sympatické. Stejně však obdivuji
Burroughse, aniž bych si s ním chtěl píchat heroin. Velikost osobnosti a
hloubka života ovšem nejsou dány takto příliš vnějškově, povrchně, odrážejí se
mnohem víc v pohledu na svět, ve všímavosti, v morálních postojích, v citlivosti,
v schopnosti sebereflexe a pokání. A opět bych nechtěl říci, že Havel nebo
Skácel jsou menší, respektive větší osobnosti než Jirous. Líbí se mi prostě
jeho poetika i jeho život, který je plný horlivého, nesmírně těžkého úsilí o
pravdu prostou, lidskou, vroucí, absolutně kontrastující s obecnou lží a
nenávistí normalizační, dodnes trvající společnosti. Na závěr bych si dovolil
položit otázku: je horší říci „kunda“, nebo lhát ve prospěch vraždících
okupantů? – a kdo je dnes nahoře:
Havel, Jirous, Uhl, Sokol atd., nebo kolaboranti?