„Ukazuje se, že utopie jsou mnohem uskutečnitelnější, než se dříve myslelo. A tak dnes stojíme před otázkou, která nás skličuje docela jinak: jak se uvarovat jejich uskutečnění? (...) Utopie jsou uskutečnitelné. Život kráčí k utopiím. A začíná možná nové století, století, kdy intelektuálové a vzdělané vrstvy budou snít o tom, jak se utopií uvarovat a jak se vrátit ke společnosti neutopické, méně dokonalé, leč svobodnější.“ Těmito slovy Nikolaje Berďajeva je uvedena kniha Aldouse Huxleyho Konec civilizace (Praha1970) (v originále Brave New World – je s podivem, proč překladatelé změnili původní název, který je podle Z. Stříbrného (Dějiny anglické literatury, Praha 1987) ironickým použitím citátu z Shakespearovy Bouře a který lépe odpovídá obsahu knihy), jež poprvé vyšla v Anglii v roce 1932. Již samotný Berďájevův citát předjímá, že se jedná o knihu reflektující dosavadní vývoj evropské civilizace ve vztahu k budoucnosti a že její napsání bylo motivováno zejména obavou z možností dalšího vývoje.

Kniha začíná velmi sugestivním popisem procesu vývoje lidských embryí probíhajícím v speciální továrně, v níž je celý proces zmechanizován, důsledně kontrolován a řízen: některým ženám jsou na základě „dobrovolné operace v zájmu společnosti“ vyňaty vaječníky, získaná vajíčka jsou posléze laboratorně oplodněna a jednotlivé plody umístěny do láhví posunujících se na pásovém dopravníku až do doby svého narození. Již v této rané fázi vývoje jedinců dochází k proceduře, která stojí v základu pozdějšího kastovního uspořádání společnosti. Některé plody (tzv. alfy a bety) jsou již předem určeny k řízení společnosti a je jim věnována nejlepší péče. Ostatní (tzv. gamy, delty a epsiloni), určené k manuální práci, jsou nejen v rámci prenatálního vývoje technologicky predestinováni k svému budoucímu údělu (např. adaptace na vysoké teploty), ale v určitých počtech i naklonovány do podoby identických jedinců. Predestinační proces pokračuje i po narození (tzv. dekatanci), kdy jsou děti svěřeny do péče státem řízených ústavů, kde jsou např. budoucí členové nižších kast pro získání těch „správných“ návyků a postojů mimo jiné mučeny elektrickým proudem. Celý tento proces má jediný cíl – zachování stability společnosti a Světového státu, jehož heslo zní: KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA.

Huxleyho Světový stát svým uspořádáním nápadně připomíná ideální stát Platónův. I tam má být hlavním údělem člověka sloužit obci a udržovat její stabilitu, i tam se má vyrůstat bez rodiny, i tam je účinným prostředkem kastovní systém: lidé jsou rozděleni na strážce, ozbrojené bojovníky a pracující třídu, přičemž se de facto jedná jen o třídy dvě – vládnoucí (ozbrojení a vzdělaní vládci, tedy Huxleyho alfy a bety) a ovládanou (která je zde jen pro zajišťování materiálních podmínek pro vladaře, tedy gamy, delty a epsiloni). Huxley však jde ve své vizi, a to nejen díky zkušenostmi s technologickými vymoženostmi lidstva, přeci jen dál. V Platónově státu slouží k zajišťování vnější stability třída ozbrojenců – je to tedy stát, který akceptuje tu skutečnost, že část obyvatelstva může být s jeho uspořádáním nespokojena, a proto musí být společnost pod neustálým tlakem. Lze si tedy dost dobře představit v takovém státě lidi, kteří budou chtít, třeba díky utrpení (ať psychickému či fyzickému), vzdorovat. Úkolem ozbrojenců je pak tyto lidi buď zastrašit, nebo prostě zlikvidovat – podobný systém vládne třeba v Orwelově 1984.

U Huxleyho je to však jiné. V jeho světě si vládci uvědomili, že státní násilí nedokáže pořádně lidi uhlídat, navíc vede k strašným katastrofám v podobě válek. Proto bylo třeba zajistit, aby lidé neměli potřebu vzdoru, aby je prostě vůbec nenapadlo, že by se měli proti něčemu bouřit. Bylo jasné, že nejúčinnějším prostředkem k dosažení tohoto cíle je především naprosté odstranění utrpení z lidského života. Z hlediska fyzického se podařilo zajistit, aby lidé nejen nepoznali nemoci, ale aby si po celý život zachovávali mladistvý vzhled, sílu, pudy, radosti. Smrt byla lidem prezentována jako jedna z dalších služeb společnosti (ze spalovaných mrtvol se získával fosfor) a lidé na ni byli připravováni od dětství, kdy byly jako malé posílány do ústavu pro umírající, mezi kterými si měly vesele hrát. Lidská psychika byla od počátku masírována pomocí tzv. hypnopedie – dětem byly ve spánku, prostřednictvím reproduktoru umístěného v postýlce, neustále opakovány určité věty, které se jim tak vryly do podvědomí, že se staly realitou. Tak např. v rámci „kastovního uvědomění“ si děti-bety mnohotisíckrát poslechly: „Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu velice rád, že jsem beta, protože nemusím tolik pracovat! A kromě toho my bety jsme něco mnohem lepšího než jsou gamy a delty. Gamy jsou hloupé. Všechny nosí zelené šaty a delty nosí khaki. Ne nechci si hrát s deltami. A epsiloni jsou ještě horší. Jsou nejhloupější ze všech a neumějí ani číst a psát. Kromě toho se oblékají černě a to je ohavná barva. Jsem velice rád, že jsem beta! Alfa-děti nosí šedé šaty. Pracují mnohem více než my, protože jsou nesmírně chytré. Jsem opravdu...“ Hypnopedie se týkala všech oblastí života a byla jednou z nejúčinnějších metod ovlivňujících prožívání, navíc činila všechny (i epsilony) lidi šťastné a spokojené. Výborně ale fungovala i ve chvílích, kdy člověk z nějakého důvodu právě úplně šťastný nebyl a např. zaklel – tu se mu hned vybavilo: „Jeden gram vzít – lépe než klít“ To mu připomnělo, že ty problémy, které vyvstanou navzdory predestinaci, výchově a hypnopedii, se mají řešit prostřednictvím tzv. somy – drogy, díky níž bylo možno zapomenout na nepříjemnosti, přitom však bez problémů fungovat dál.

Do takového prostředí všeobecné stability a štěstí zasazuje Huxley svůj příběh. Jedním z jeho hlavních hrdinů je Bernard Marx, člověk z nejvyšší kasty (alfa plus), jenž se však, pravděpodobně díky technologické chybě v procesu svého embryonálního vývoje, od ostatních příslušníků své kasty odlišuje menším vzrůstem. V této kastovně-homogenní společnosti je prostě jiný, díky čemuž trpí a chová se (z hlediska ostatních) nepochopitelně – je často sám, odmítá jíst somu, neúčastní se tradičních zábav... Jednou z takových povolených a státem podporovaných byly např. výlety dvojic, zpravidla zakončené sexuálním stykem. Všeobecná promiskuita byla pravidlem (hypnopedie v dětství hlásala: „všichni si patříme navzájem“ a malé děti byly odmala vyzývány k sexuálním hrátkám) a měla vést k totální nemožnosti navázat individuální milostný vztah, který by se ze své podstaty mohl stát zdrojem (naprosto nepřípustného) utrpení. Vlastně lze říct, že obecně bylo vše uzpůsobeno tak, aby nemohl vzniknout žádný hlubší mezilidský vztah – soudobý svět byl světem práce, povrchní zábavy a somy. Na nic jiného neměli mít lidé čas.

Je celkem snadno pochopitelné, že Marxovo vnímání světa bylo díky utrpení jiné. Na druhou stranu Marx nebyl žádným hrdinou (i když si to občas o sobě myslel), ve skrytu duše snad nechtěl nic jiného, než být jako ostatní – mít respekt a autoritu alf-plus, nejhezčí dívky, úctu okolí... Jeho život se tak zmítal v neustálém napětí mezi přáním a realitou. Výsledkem tohoto Marxova duševního rozpoložení byla touha právě po tom, co bylo zapovězeno a co většina lidí vůbec nechápala, touha po živém vztahu. Marx se zamiloval do jedné dívky z práce a po krátkém čase se mu podařilo vyrazit s ní na společný výlet. Jeho volba nebyla vůbec náhodná a nebyla také vedena jen dívčinou mimořádnou fyzickou přitažlivostí. Lenina (tak se dívka jmenovala) byla totiž, vzhledem k většině, také trochu odlišná, a právě to Marx instinktivně vycítil. Její jinakost však spočívala jen v nepatrně větší citlivosti a zvědavosti, což byl ale diametrální rozdíl od jinakosti Marxovy. Společný výlet pak skončil naprostým krachem Marxových nadějí. Jejich vzájemné dialogy jsou ukázkou totálního míjení dvou lidí – Marx se svěřuje se svými pochybnostmi, touhou po citu, po tom být sám sebou, a odpovědí jsou mu jen hypnopedií naučené fráze a Leninino zděšení. Nakonec si Marx dá čtyřnásobnou dávku somy a s Leninou se vyspí. Vystřízlivění mu však přináší jen další zoufalé poznání:

„No tak,“ ptala se Lenina s výmluvně šelmovským úsměvem, když se nazítří odpoledne potkali na střeše, „nebylo to včera prima?“

Bernard přikývl. Vystoupili do letounu. Malé škubnutí a už se vznesli. „Každý říká, že jsem hrozně pneumatická,“ pravila Lenina zamyšleně a poplácávala se po stehnech.

„Hrozně.“ Avšak Bernardovy oči byly žalostné. „Jako kus masa,“ myslil si.

Podívala se na něj trošku s obavou. „Ale nemyslíš si, že jsem příliš tlustá, že ne?“

Zavrtěl hlavou. „Jako kus masa,“ myslil si.

„A myslíš, že jsem úplně v pořádku?“ Opět přikývnutí. „V každém směru?“

„Dokonale,“ řekl nahlas. A pomyslil si: „Nemyslí si o sobě nic jiného. Vůbec ji nevadí, že je jen kus masa.“

Lenina se vítězně usmála.

Další důležitou postavou románu je Helmohltz Watson – profesor na vysoké škole, dopisovatel významného periodika, scénárista, člověk s vynikajícím talentem na vymýšlení hesel a veršíků používaných pro hypnopedii. „Nadaný,“ soudili o něm jeho nadřízení. „Snad“ (potřásali přitom hlavou a významně tlumili hlas), „snad až příliš nadaný.“ Nadprůměrná inteligence měla na Watsona podobný vliv jako tělesná vada na Marxe, vedla jej k osamocenosti a vědomí jinakosti. Na rozdíl od Marxe však Watson svou jinakost neprožíval odjakživa, naopak, odhalil ji teprve nedávno, když si uvědomil, že sport (byl vznikajícím tenistou), ženy (nevyčerpatelným milovníkem, za necelé čtyři roky měl šest set čtyřicet děvčat) a službu veřejnému blahu nemůže pokládat za to nevyšší. Tušil, že by bylo možno žít nějaký jiný život než ten, který je všeobecně přijímán a propagován, a že by bylo možno přemýšlet a psát také nějak úplně jinak. Díky predestinační, výchovné a propagandistické mašinérii (na které se sám aktivně podílel) však neměl žádné impulsy pro rozvoj myšlenek v tomto směru, byla u něj v podstatě jen touha, jež jej nutila se neustále ptát po něčem pro něj naprosto neznámém. V rozhovoru s Marxem, s nímž se právě díky své jinakosti spřátelil, říká: „Cítím, že bych mohl vykonat něco mnohem důležitějšího, něco, co by do hloubky pronikalo, něco, v čem by bylo vášnivé zaujetí. Ale co? Co je tak významného, aby se to mělo říci?“ Watson je „hledač“, který se díky okolnostem ocitá v naprostém vzduchoprázdnu, což jej vede k úzkosti. A je to právě a jen tato úzkost, jež se mu stává „materiálem“ pro směr jeho myšlenek. Cítí se sám (ani mu nejbližší člověk, Marx, mu nerozumí), trpí a postupně si uvědomuje, že toto je jediná cesta, která mu dává možnost jít dál.

Nyní obraťme pozornost k hlavnímu ději knihy. Marx, přes faktický krach pokusu navázat bližší vztah, pozve Leninu na dovolenou, a ta souhlasí. Podaří se mu vyjednat povolení ke vstupu do rezervace v Novém Mexiku, kde za dráty s vysokým napětím žijí Indiáni naprosto nepoznamenaní vývojem civilizace. Jedná se o vlastně o jakýsi živý skanzen, v němž (slovy jeho správce) žije „asi šedesát tisíc Indiánů a míšenců... dokonalí divoši... naši inspektoři tam občas zajedou... jinak nemají žádné spojení s civilizovaným světem... udržují si stále své odporné zvyky a obyčeje... rodiny... žádná predestinace... nestvůrné pověry... křesťanství, totemismus a uctívání předků... vymřelé jazyky, jako zuni a španělština a athapascan... pumy, dikobrazi a jiná divoká zvířata... nakažlivé nemoci... kněží... jedovaté ještěrky...“ Je zajisté na místě položit si otázku, proč Marx chtěl jet zrovna sem. Na první pohled by se snad zdálo, že je veden touhou poznat něco jiného, protože se chce nějak vyrovnat s jinakostí svou. Jenže na rozdíl od Helmohltze se Marx jeví jako mnohem povrchnější člověk. Sám sice těmto důvodům bezpochyby věří, ba co víc, cítí se být do určité míry jakýmsi „disidentem“ (je mu například šéfem vyhrožováno, že pokud nezmění své chování, bude přeložen na Island). Jenže Marx je hledačem a disidentem pouze na verbální úrovni, což se projevuje např. v okamžiku, když mu správce popisuje rezervaci a život v ní, a on se uvědomí, že doma nechal otevřený kohoutek – celou dobu myslí jen na to, kolik to bude stát, a snaží se rozhovor co nejdříve ukončit. Stejně tak když se na dovolené dozví, že jeho šéf za něj už hledá náhradu, je úplně zdrcen a vyčítá si své postoje, na které byl ještě nedávno tolik pyšný. Veškerá hrdost zkrátka pod tíhou jakýchkoliv reálných událostí vždy mizí, o čemž nejlépe svědčí to, že si např. po zjištění zprávy o svém odvolání bere čtyřnásobnou dávku somy.

Přes nepříznivé zprávy z domova však Marx s Leninou pokračují v cestě a zúčastní se jako diváci jednoho iniciačního obřadu v indiánském pueblu. Po úvodních tancích je doprostřed shromáždění přiveden téměř nahý mladík, jehož úkolem je vydržet co největší počet ran bičem – po sedmé ráně se zkrvavenými zády vyčerpáním padá na zem. Lenina je zděšena, je to pro ni naprosto nepochopitelné a příšerné, zvláště s přihlédnutím k tomu, že si zapomněla s sebou vzít somu, po které tváří tvář tomu, co shlédla, nesmírně touží. Marx je však prostředím puebla spíše přitahován. I on je bezpochyby šokován (například pohledem na starého člověka), ale díky své zkušenosti s vlastním utrpením se od pohledu na stáří, špínu, smrad a i samu iniciaci neodvrací, naopak se to vše snaží v rámci svých možností pochopit. Oba dva jsou však velmi překvapeni, když se mezi snědými Indiány objeví jim docela podobný běloch mluvící bezvadnou, i když trochu zvláštní angličtinou a označí je za civilizované lidi „z druhého světa, tam za rezervací.“ Mladík Marxovi a Lenině vysvětluje, že je spolu s matkou v rezervaci cizincem. Jeho matka totiž pochází z civilizovaného světa a před lety zde přijela, podobně jako oni, jen na dovolenou. Vyšla si však sama na procházku do hor, zřítila se ze strmé skály a poranila na hlavě. Tam ji našli lovci a přinesli do puebla, kde po čase porodila syna. Marx pozorně poslouchal tato mladíkova slova a vzpomněl si na vyprávění svého šéfa, jenž se mu při podpisu povolenky ke vstupu do rezervace svěřil s příběhem velmi podobným tomuto. Na konci mladíkova vyprávění si byl Marx už naprosto jistý, že oním mužem, a tudíž i mladíkovým otcem, je jeho šéf, a v hlavě se mu začal rodit plán na záchranu svého pracovního místa – rozhodl se dovézt ženu a mladíka zpět do civilizovaného světa, kde všem odhalí šéfovo otcovství, čímž jej, ve společnosti kde se žádné děti normálně nerodí a kde vyslovit slovo otec či matka je velmi neslušné, naprosto znemožní.

Než budeme pokračovat v dalším sledování příběhu, na chvíli se zastavme u Huxleyho způsobu fabulace. Již na první pohled se objevuje příliš velké množství náhod a nepravděpodobností – šéf se nechá unést vzpomínkou a svěří se s ní člověku, kterého chce záhy odstranit; v šedesátitisícové rezervaci se Marx hned setkává právě s jeho synem; tento syn byl počat navzdory všem zvyklostem a antikoncepčním přípravkům; žena se ztratí kdesi na procházce a není nalezena atd. To jsou jen ty nejzjevnější příklady toho, že Huxleyho fabulování působí téměř vždy dosti uměle, což bohužel velmi snižuje celkový umělecký dojem z knihy. Trochu tím připomíná Dickensova Olivera Twista, kde se také vedle mistrného popisu prostředí objevuje děj, kterému se prostě příliš věřit nedá. Jako by pak děj byl jen pouhým podpůrným prostředkem, nikoliv organickou částí díla, z něhož hlavní myšlenky přirozeně vyrůstají (jak je tomu např. u Camusova Moru). Díky tomu ale vzniká dojem nepřiměřené didaktičnosti, což je dle mého názoru velkou slabinou tohoto Huxleyho románu, zvláště když jej porovnáme třeba s Orwellovým 1984, napsaným taktéž s obav před určitým vývojem lidstva. Příběh ????? je člověku blízký právě proto, že je za určitých podmínek velmi reálný, mohla by jej prožít většina lidí. Naproti tomu příběhy Huxleyho hrdinů jsou na první pohled velmi nepravděpodobné, díky čemuž kniha dostává spíše nádech určité politické proklamace. Je to škoda zvláště proto, že v Huxleyho románu jsou místa, jež dovedou vyvolat velmi silný umělecký zážitek.

Ale nyní zpět k ději. Marx a Lenina se setkávají s mladíkovou matkou Lindou. Je to škaredá, obtloustlá a zoufalá žena řešící svou situaci závislostí na alkoholu, čemuž se ostatně vůbec není co divit – poté, co byla vychována v civilizaci (jako beta), musela žít v naprosto odlišném prostředí, kterému nerozuměla a které nerozumělo jí; okolí ji odsuzovalo za promiskuitu, z jejího hlediska naprosto přirozenou; neustále vzpomínala na svět, odkud pocházela, a přitom nikdo jejím vzpomínkám a tužbám nemohl rozumět; stala se matkou, na což nebyla vůbec připravena; musela se vyrovnat i s tím, o čem nikdy dříve neslyšela, ani co nikde neviděla, s prožíváním láskyplného vztahu k vlastnímu dítěti atd. Osobně se domnívám, že postava této ženy patří v tomto románu k nejzdařilejším. V podstatě na ní není nic hezkého, ale její zoufalství a utrpení působí hluboce lidsky, což je možná způsobeno tím, že stojí jaksi mimo hlavní rámec díla. Lindin životní příběh totiž není z hlediska celého románu nějak zásadní (poté, co se vrátí do civilizace, se stává hrůzu budící bizardní figurou záhy umírající na nadměrné užívání somy). Ale je to snad právě marginalita jejího osudu, díky níž (pravděpodobně nezáměrně) Linda nepůsobí jako představitelka určitého typu člověka. Tragika jejího „bezvýznamného“ života je tragikou člověka, kterému zásadní změna životních podmínek život proměnila v podivnou směsku zoufalství a drobných radostí, snesitelnou jen díky alkoholu či somě. A snad právě proto Linda působí, na rozdíl od ostatních postav, jejichž „typová úloha“ v románu je brzy dosti zřetelná (dlužno však říct, že i ona jistou typovou úlohu bezpochyby má), tak lidsky. Dalším, opět pravděpodobně nezamýšleným, paradoxem je to, že právě na osudu takového člověka se hrůznost Huxleyho modelu moderní civilizace, dle mého názoru, vyjevila nejlépe, jak to později uvidíme ve vylíčení její smrti.

Zatímco Lenina se zděšením poslouchala Lindino líčení strastiplného života v rezervaci, Marx se dal do hovoru s jejím synem Johnem, jenž mu odhaloval tajemství svého osudu. Jeho příběh je opět příběhem člověka nějak jiného. Je bílý, vrstevníci se mu posmívají pro matčino promiskuitní chování, není připouštěn k činnostem obvyklým pro mladíky jeho věku (lov, iniciace). Cítí se proto sám, a to jej s Marxem sbližuje, ale na rozdíl od něj však svou jinakost hluboce prožívá:

„Jestliže je člověk jiný, zůstává osamělý. Lidé jsou k němu hrozní. Víte, že mě ze všeho vyloučili? Když ostatní chlapci byli posláni strávit noc v horách – víte, to máte mít sen a dovědět se, které bude vaše posvátné zvíře – nepustili mě s nimi; neřekli mi nic o svých tajemstvích. Ale přišel jsem na to sám,“ dodal. „Pět dní jsem nic nejedl a pak jsem zůstal jednu noc sám tam v těch horách.“

Bernard se protektorsky usmál. „A zdálo se vám o něčem?“

Druhý přikývl. „Ale nesmím vám říct o čem.“ Chvilku mlčel a potom tiše pokračoval: „Jednou jsem udělal něco, co nikdo z nich neudělal. Postavil jsem se v létě v poledne na sklaní stěnu, s rukama rozpjatýma, jako Ježíš na kříži.“

„A k čemu to, u všech všudy?“

„Chtěl jsem vědět, jaké to je, být ukřižován. Viset tam na slunci…“

„Ale proč?“

„Proč? Víte…“ Zaváhal. „ Protože jsem cítil, že to musím udělat. Když to Ježíš mohl vydržet. A potom, když člověk udělá něco špatného… A kromě toho jsem byl nešťastný. To byl další důvod.“

Marx nakonec vyjednal pro Lindu a Johna povolení k návratu do civilizace. Úspěšně poté realizoval útok na svého šéfa, čímž se mu podařilo zabránit ztrátě zaměstnaní a přeložení na Island. Díky přátelství s Johnem se navíc stal velmi populární a všemi vyhledávanou osobou a byl najednou tím, po čem vlastně vždycky toužil – někým, koho si ostatní váží. Samozřejmě že v prvé řadě nešlo o něj, všichni byli zvědaví zejména na „divocha“ Johna, ale jediná cesta, jak se k němu ale dostat, vedla skrze Marxe, a ten si toho dokázal jaksepatří užívat. Zároveň s tím se celkem pochopitelně změnil i jeho vztah k panujícímu řádu. Fakticky mu vůbec nevadil (jak by taky, když v něm získal takové postavení), nepřestával jej však před lidmi kritizovat, čímž jen posiloval představu o své vlastní důležitosti. Jedním z přirozených důsledků Marxovy proměny byl konec přátelství s Helmohltzem Watsonem.

Po příjezdu do civilizace se John začal seznamovat s novým prostředím, o němž měl díky matčinu vyprávění jen ty nejlepší představy. Jenže tento matčin „ztracený ráj“ se mu záhy pro svou nelidskost a povrchnost začal upřímně hnusit. Huxleymu se v této části knihy podařilo vylíčit do důsledku dovedenou představu společnosti, jež je postavena na principu pásové výroby. Ostatně Huxley nenechává čtenáře o své hrůze z tohoto principu jako základním kameni společnosti vůbec na pochybách – první rok kalendáře je totožný s Fordovým zavedením této výroby, lidé místo „ó Bože“ říkají „ó Forde“, místo kříže se hlavním symbolem společnosti stalo písmeno T (Ford T byl prvním sériově vyráběným vozem) atd. John např. navštíví továrnu, v níž u identických strojů pracují identičtí lidé, již za embryonálního vývoje predestinováni pro své místo ve společnosti: „…třiaosmdesát téměř beznosých, černovlasých, brachykefalických delt provádělo lisování za studena. Šestapadesát čtyřvřetenových revolverových soustruhů obsluhovalo šestapadesát žlutohnědých gam s orlími nosy. Sto sedm epsilon-Senegalců, predestinovaných pro horké prostředí, pracovalo ve slévárně. Třiatřicet delta-žen, dlouholebých, s vlasy pískové barvy, s úzkými pánvemi, všechny sto šedesát devět centimetrů vysoké (s tolerancí plus minus dvacet milimetrů) řezalo šrouby…“ Život těchto lidí byl vyplněn prací, po které dostávali silnou dávku somy, a tou nejpovrchnější zábavou. Když se tohle všechno John dovídá a slyší velebení tohoto stavu, musí se jít vyzvracet. Dobře totiž vidí, že tito lidé (a vlastně všichni lidé, jejichž život je rozdělen jen mezi tupou práci, nesmyslnou zábavu a útěk od reality) byli a jsou vlastně „mrtví“, a to jej děsí. Myslím, že tento Huxleyho apel patří v románu k nejsilnějším. Nikoliv však tolik v nějaké celospolečenské či „systémové“ podobě, nýbrž zejména v podobě ryze individuální – vždyť kolik z nás takový život přece jenom občas (a kéž by jenom občas) žije.

Dalšího bolestivého poznání o tomto „krásném novém světě“ se Johnovi dostalo skrze vztah k Lenině, do které se hned při prvním setkání, ještě v rezervaci, platonicky zamiloval. Lenině se John také líbil, jenže její chápání (či spíše nechápání) vztahu bylo natolik odlišné, že pokus o citové přiblížení těchto dvou lidí musel skončit nevyhnutelným krachem. Lenina je prostě dychtivým konzumentem sexu, pro níž je např. čas strávený s druhou osobou jen příjemnou nutností k dosažení tohoto cíle. John ji nakonec přes svou nesmělost a ostych vyzná lásku, a Lenina je šťastná. Problém je však v tom, že oba si za slovem „milovat“ představují něco úplně jiného – John se jí marně snaží vysvětlit, že miluje a vždy chce milovat jen ji, pro Leninu není Johnovo vyznání ničím víc než svolením k sexuálnímu styku. John po svém vyznání lásky pak z hrůzou sleduje její chování, jež je chováním nadržené děvky, přičemž její téměř nymfomanský útok se mu daří zastavit jen díky použití mírného násilí. Lenina je v šoku, ničemu nerozumí a hnána strachem se zamyká v koupelně.

Shodou okolností se ihned po extempore s Leninou John dozvídá o tom, že mu umírá matka. Pro Lindu návrat do civilizace znamenal jediné – návrat k somě, kterou užívala v obrovských dávkách. Pro společnost byla neužitečná, všichni se navíc cítili pohoršeni jejím vzhledem, a proto bylo nejjednodušší jí zajistit standardní komfort a pravidelné dávky drogy, která významně zkracovala její život. John s tím zprvu nesouhlasil, ale když mu doktor řekl, že odebrání drogy ji uvrhne do velkého utrpení, nezbylo mu než rezignovat. Linda umírala jako všichni obyvatelé civilizace v nemocnici určené jen pro umírající. Byla to pestrobarevná budova s prosvětlenými pokoji, v nichž neustále běžela televize a vzduch byl provoněn příjemnými vůněmi, „něco mezi prvotřídním hotelem a palácem pocitového kina“. Při cestě k matce John s hrůzou procházel sálem, v němž leželi lidé mladistvého vzhledu (obličeje nestárly, jen srdce a mozek) upírající na něj své prázdné pohledy. Linda střídavě bděla a upadala do spánku a John sedě u její postele vzpomínal na chvíle svého dětství, kdy mu recitovala rýmovačky, jejichž obsah byl pro něj většinou záhadou: „A, Bé, Cé a vitamínek Dé, / rybím tukem přikrmíme, / to je zdravé, však to víme.“ (šlo buď o hypnopedii nebo pokyny ze zaměstnání). Pro Johna byly tyto, v civilizaci původně „brainwashingové“ říkanky, jedním z největších pokladů, které měl. Připomínaly mu krásné chvíle strávené s matkou a jejich obsah díky tomu, že se staly konkrétním vyjádřením matčina citu, nebyl vůbec podstatný. Z krásného a bolestného rozjímaní nad vzpomínkami jej vytrhl houf osmiletých dětí vniknuvších do sálu, které se přišly „adaptovat“ na smrt. Děti si prostě měly mezi umírajícími vesele hrát, pobíhat a honit se, zatímco lidé kolem nich v krásném a příjemném prostředí bez povšimnutí umírali. John byl těmito dětmi šokován a ve chvíli, kdy se některé přiblížily k jeho matce a začaly se jí posmívat, jedno dítě chytil za límec, zpohlavkoval, a tak i odehnal. Ošetřující personál byl jeho chováním velmi pohoršen a Johnovi vyčítal, že kazí jejich dobrou výchovu. Ošetřovatelky raději děti ze sálu odvedly a John zůstal s matkou opět sám. Linda střídavě spala a probouzela se do stavu, kdy jen nepřítomně sledovala okolí a občas vyslovila jméno svého milence z rezervace, Popého:

„Lindo!“ volal divoch úpěnlivě. „Nepoznáváš mě?“ Tolik se snažil, dělal vše možné – proč mu nedovolí zapomenout? Tiskl skoro hrubě její bezvládnou ruku, jako by ji tím chtěl donutit, aby se vrátila ze toho snu nízkých rozkoší, z těch sprostých a nenáviděných vzpomínek zpět do přítomnosti, zpět do skutečnosti; do hrozné přítomnosti, do strašlivé skutečnosti, ale vyšší, významné, zoufale důležité právě pro blízkost toho, co ji činilo tak strašnou. „Nepoznáváš mě Lindo?“

Ucítil slabý stisk její ruky. Slzy mu vstoupil do očí. Sklonil se nad ní a políbil ji.

Její rty se pohnuly. „Popé!“ zašeptala znovu a jemu bylo, jako by mu vychrstli do obličeje štoudev špíny.

Náhle v něm vzkypěla zlost. Jeho zoufalý smutek, podruhé zklamaný, hledal nový ventil a proměnil se v mučivý vztek.

„Ale já jsem John!“ zařval, „John!“ a ve své zoufalé strasti ji uchopil za rameno a zacloumal s ní.

Lindina víčka se neklidně zachvěla. Otevřela oči, uviděla ho a poznala ho. „Johne!“ zvolala, ale přemístila jeho skutečnou tvář, jeho skutečné a násilné ruce do svého imaginárního světa – (…) mezi přetvořené vzpomínky a podivně transponované pocity, které vytvořily její snový svět. Poznala v něm Johna, svého syna, ale považovala ho za vetřelce do tohoto rajského Malapaisu, kde trávila svou somovou dovolenou s Popém. (…) Její hlas náhle zanikl v takřka neslyšném, bezdechém zachroptění; ústa zůstala otevřena, zoufale se ještě pokusila nabrat do plic vzduchu. Ale bylo to, jako by zapomněla, jak se dýchá. Snažila se vykřiknout, ale žádný zvuk nevyšel. Jen hrůza v jejích zírajících očích prozrazovala, jak trpí. Ruce se pohnuly k hrdlu, pak chňaply po vzduchu – po vzduchu, který již nemohla dýchat, který již pro ni přestal existovat.

Divoch vyskočil a naklonil se nad ní. „Co je ti, Lindo? Co je?“ volal úpěnlivě. Znělo to, jako by prosil o povzbuzení a uklidnění.

Odpověděla mu pohledem plným nevyslovitelné hrůzy – hrůzy, a jak se zdálo, i výčitky. Pokoušela se zvednout se sama na lůžku, avšak zvrátila se nazpět do svých podušek. Tvář měla hrozně znetvořenou, rty modré.

Do této scény se, podle mého názoru, Huxleymu nejen podařilo koncentrovat hlavní myšlenku knihy, ale udělal to navíc způsobem, kterému chybí již zmíněná explicitní didaktičnost. Linda, jež sice kdysi milovala své dítě, se v civilizaci rozhodla pro permanentní útěk a její smrt v sanatoriu, kde lidé díky prostředí a somě svou smrt snad ani nevnímali, je jen logickým završením této volby, typickým pro všechny obyvatele civilizace. Umírá za příjemných vzpomínek, když tu se objevuje její milující syn, jenž se jí snaží z této „smrti zaživa“ vytrhnout. Chce být prostě s ní tak, jak ji znal jako dítě, kdy jej milovala a kdy nebyla ještě zfetovanou troskou. Díky zoufalému úsilí se mu to nakonec zdaří – a uvědomění si reality přivodí jeho matce hrůznou smrt. Celá scéna je mnohačetnou tragedií, v níž se zjevuje nejen tragedie jednotlivých lidských osudů, ale zejména hrůza celého systému civilizace, která lidi, jež nechtějí být jen kolečky v jejím fungujícím soukolí, právě do této tragedie vede.

John, zdrcen smrtí matky a výčitkami svědomí, se při odchodu z nemocnice pokusí vyvolat vzpouru delt čekajících na pravidelnou dávku somy. Zmocní se jejich drogy a snaží se jim vysvětlit, že se nemají nechat manipulovat. Jeho pokus je samozřejmě naprosto neúspěšný a končí útokem rozzuřených delt na jeho osobu.

Zatímco se John loučí s umírající matkou, hledají jej Marx s Helmholtezem. Marx totiž díky Johnově neochotě nechat se ukazovat jako cvičená opice ztratil své postavení a s Helmohltzem se opět spřátelil. Velmi těsné přátelství ostatně vyrostlo i mezi Helmholtzem a Johnem, zvláště poté, co mu Helmholtz přečetl jednu se svých existenciálně laděných básní (díky níž měl kdysi problémy). John v něm takto objevil nejbližšího člověka a často a rád s ním diskutoval, zejména o Shakespearovi, jehož sebrané spisy mu ještě v rezervaci věnoval jeden matčin milenec. Helmohltz cítí sílu Shakespearových veršů, ale i on není díky vlivu civilizace schopen překročit jisté hranice a pochopit skutečnou hloubku Shakespearových veršů, což v Johnovi vyvolává hluboký smutek.

Marx a Helmohltz se s Johnem setkávají ve chvíli, kdy na něj útočí rozzuřené delty. Helmohltz se bez váhání vrhne do davu bránit svého přítele, zatímco Marx stojí ostýchavě stranou bitvy a nemůže se rozhodnout, co má dělat. Ze svého dilematu je naštěstí vysvobozen právě dorazivšími policisty, kteří pomocí somových výparů dav po chvíli zvládnou. Všichni tři jsou posléze zatčeni a předvedeni k vrchnímu inspektorovi Mustafu Mondovi. Mond, vědomý se si své naprosté moci a neohroženosti dané bezvadně fungujícím systémem, se pustí s trojicí do velmi otevřeného rozhovoru vedeného v přátelském duchu. Hned na úvod překvapí Johna citátem z Othella a na vysvětlenou dodává, že Othello je sice zakázán, ale on jako tvůrce zákonů je jedním z mála, kteří mohou zákony beztrestně porušovat. John zákaz nechápe, zvláště když sám Mond uznává, že je to krásná kniha, stejně jako nechápe, proč jsou lidem místo něj předváděny naprosto prázdné a tupé tzv. pocitové filmy. Mond to vysvětluje jasně: „Protože náš svět již není světem Othellovým. Nemůžete vyrábět vozy bez oceli – a nemůžete psát tragédie bez sociálních otřesů. Svět je teď stabilní. Lidé jsou šťastni. Dostanou co chtějí, a chtějí jen to, co mohou dostat. Daří se jim dobře, jsou bezpečni; nejsou nikdy nemocní, nemají strach ze smrti; netrápí je matka ani otec; nemají ženy ani děti, nemají lásku, kterou by silně prožívali; jsou predestinováni tak, že se prakticky nemohou chovat jinak, než jak se chovat mají. A když se něco nedaří, je tu soma…“ Na Johnovu reakci, že mu to vše připadá hrozné, Mond dodává: „Ovšem. Skutečné štěstí vypadá vždy dosti uboze, srovnáme-li je s tím, co překryje neštěstí. A stabilita jistě zdaleka není tak okázalá jako nestabilita. Spokojenost nemá nic z půvabu statečného boje proti neštěstí, nic z malebnosti zápolení s pokušením nebo s osudovou zkázou, k níž vede vášeň nebo pochybnost. Štěstí není nikdy vznešené.“ V pokračujícím rozhovoru se Mond svěřuje i s vlastním osudem. Původně byl fyzik, který si záhy uvědomil kouzlo svobodného vědeckého bádání – a samozřejmě narazil. Věda je totiž v civilizaci kvůli ochraně stability pod přísnou mocenskou kontrolou. Svobodné bádání se sice toleruje, ale pouze ve vyhnanství na vzdálených ostrovech, kde žijí lidé, kteří se nehodlali smířit s fungováním civilizace (vedle vědců třeba i básníci), a o zveřejňování (či spíše nezveřejňování) výsledků rozhoduje politická moc. Mond přiznává, že i on měl na výběr – vyhnanství, nebo vstup do Inspektorské rady s perspektivou nejvyššího mocenského postavení. Nakonec se rozhovor otočí k otázce náboženství. Mond připouští, že zřejmě Bůh je, ale pro stabilitu společnosti (a všeobecné štěstí) je zcela nezbytné, aby lidi o něčem takovém jako je Bůh vůbec nenapadlo uvažovat. John ale namítá, že když je člověk sám a přemýšlí o smrti, myšlenka Boha přeci jen přichází. „Ale lidé teď nikdy nejsou sami,“ pravil Mustafa Mond. „Učíme je nenávidět samotu. Uspořádali jsme život tak, že samota je pro ně téměř nemožná.“

Z inspektorova rozhodnutí byli Marx s Helmohltzem vypovězeni do vyhnanství na Falklandské ostrovy. Johnovi však byl odjezd s přáteli zakázán, protože inspektor s ním chtěl pokračovat v experimentu jeho soužití s civilizací, čemuž se však John nehodlal podřídit, a rozhodl se utéct někam pryč od lidí. Našel si opuštěný maják na pobřeží moře, kde chtěl žít sám bez jakéhokoliv civilizačního vlivu, podobně jako žijí Indiáni v rezervaci. Zanedlouho si jej však (při sebebičování) všimli okolní obyvatelé a brzy se stal vyhledávaným objektem zájmu novinářů, filmařů a nejrůznějších čumilů, mezi kterými se jednoho dne objevila také Lenina, již navzdory své vlastní vůli John nikdy nepřestal milovat. John byl přítomností lidí, kteří si jej prohlíželi jako exota a chtěli aby předvedl sebebičování, rozzuřen, když ale spatřil právě Leninu, už se neudržel, vrhl se na ni a bičoval ji ostrými důtkami. Ovládnut zoufalstvím však záhy začal bičovat sebe samého. Okolo stojící lidé fascinováni „silou hrůzy a v nitřně puzeni zvykem ke spolupráci, přáním po jednomyslnosti a souladu, které do nich nevyhladitelně vštípila predestinace, začali napodobovat šílensví jeho gest, bili jeden druhého.“ Nebyla by to však moderní civilizace, aby v ní nebylo vše pod neustálou kontrolou. I mezi čumily byli lidé (blíže nespecifikovaní, snad policisté), kterým se podařilo dav usměrnit a Johna zvládnout pomocí somy. Probudil se až na druhý den kolem poledne a vzpomínky na včerejší událost jej uvrhly do hlubokého zoufalství. Když se ho večer pokoušel najít obrovský dav nových zvědavců podnícených senzačními zprávami z novin, našli Johna již oběšeného.

Dovolím si tvrdit, že Huxleyho kniha je především určitou apologií utrpení. Ne že by Huxeley byl vyznavačem samoúčelného flagelantismu (Johnovo sebemrskačství je spíše jen reakcí na extrémní situaci, v níž se ocitnul), ale jde mu o zdůraznění myšlenky, která by se dala shrnout slovy: trpím, tedy jsem. V Huxleyho románu se takto v celé nahotě objevuje jeden ze základních paradoxů života: přestože máme přirozenou tendenci se utrpení vyhýbat a většina snad i snahu se jakýmkoliv způsobem podílet na eliminaci utrpení jiných a přestože si často nejvíce vážíme právě těch lidí, kteří účinně a z pouhé lásky dokázali pomáhat druhým (např. A. Schweitzer), přes to všechno se zdá, že lidský život bez utrpení je spíše než čímkoliv jiným jen jakýmsi vegetativním přežíváním. Jako by se bez něj ztrácelo něco podstatně lidského. A je zde třeba uznat, že mnohé aspekty moderní společnosti člověku dávají (na rozdíl od minulosti, kdy utrpení bylo „více na očích“) celou řadu možností a příležitostí, jak, v případě že obětí utrpení nejsme právě my sami, před nepohodlnou realitou a nepohodlnými myšlenkami téměř neustále unikat. Je ale třeba moderní civilizaci proto odmítnout? Huxleyho odpovědí jako by bylo (byť opatrné a váhající) ano – připomeňme si část rozhovoru Monda s Johnem, kdy Mond Johnovi představuje veškeré pohodlí, které lidem civilizace poskytuje, přičemž John namítá:

„Ale já mám nepohodlí rád.“

„My ne,“ pravil inspektor. „my máme raději pohodlné věci.“

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“

„Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“

„Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

„Nemluvě již o právu na stáří, ošklivost a impotenci; o právu na syfilis a rakovinu; o právu na hlad; o právu na vši; o právu na život v ustavičných obavách před zítřkem; o právu dostat tyfus; o právu být mučen nevýslovnými bolestmi všeho druhu.“

Dlouho bylo ticho.

„Všechna tato práva požaduji,“ pravil konečně divoch.

Mustafa Mond pokrčil rameny. „Ať vám slouží,“ pravil.

Huxley jako by uznával pouze dvě alternativy: buď „nelidskou“ civilizaci, nebo návrat předcivilizačnímu světu (a jistě není náhodou, že John vidí jedinou možnost, jak v civilizaci přežít, v „indiánském“ způsobu života). Jako by zde ale neexistovala třetí možnost – svět civilizace eliminující míru utrpení díky technologickým vymoženostem, ale zároveň svět, jenž přes tuto pomoc nechává každému člověku život v jeho vlastních rukou (se všemi riziky z toho plynoucími), díky čemuž takový svět zůstane světem plným nejistot, pokušení, útěků…a z toho plnoucího utrpení, ale taky světem, v němž je poezie, Bůh, svoboda, hřích… (užijeme-li Johnova vlastní slova). Ale to už by byla asi jiná kniha…