Dva vyložení umělci, Jana Kremanová a Petr Šmaha, jak by je pojmenoval básnický mág a mystifikátor Eugen Brikcius, se rozhodli k hrdinskému činu: k vzdání pocty fotografu Pavlu Kouřilovi a nádherným, i když často ukrutně urputným chvílím. Tehdy například malíř Ota Slavík uběhl trasu ze Staroměstského náměstí na roh Vodičkovy a Jungmannovy do Československé státní spořitelny v rekordním čase, aby před uzavřením peněžního ústavu vybral peníze na další piva a kořalky, aby si s novopečeným cukrovkářem keramikem Luborem Těhníkem vypil pětadvacátou malou vodku (velké mu prý lékaři zakázali) a zároveň od tehdy krátce abstinujícího spisovatele Petra Chudožilova nechal si vzápětí vyspílávat, že mu z chlastu teče nudle z nosu. Možná od tehdy se datuje jedno z mnoha umělcových trefných rčení: „Tudle nudle suchý z nosu.“

Někteří, dnes zarytí bojovníci za vyrovnání se s minulostí z řad bývalých konformních přisírků, by se zděsili, že jsem pro léta sedmdesátá a kus osmdesátých, v nichž fenomén hospody vrcholil, použil výraz nádherný. Oprávněně, neboť pražská, potažmo česká hospoda žila svým vlastním, ničím a nikým nerušeným životem, kde čas ubíhal zleva doprava jen a jen podle hodinového ciferníku (nejednalo-li se o hodiny na radnici v Maislovce, které jdou – kdo ví proč – pozpátku) politika nepolitika, bolševik nebolševik.

Ostatně Ludvík Vaculík taky napsal „zlatá padesátá“ a neměl při tom na mysli tehdejší zvěrstva. Horší to měli androšové, kteří hospod (většinou mimopražských), využívali k vlastním hudebním produkcím, jen v málo případech se obešlých bez policejních perlustrací. Ale v nich vládla s železnou pravidelností Jirousova autorita, jíž většina mániček bez odporu podléhala. „Blížej se policajti, teď se na hodinu přestane chlastat, zmrdi zarostlí!“ zařval básník z pódia a všem naráz, bez rozdílu věku a pohlaví vypadly z rukou nedopité půllitry. Zatímco již zmíněný Slavík v Praze „pod paraplíčkama“ rozdával nebezpečně opilým rejpalům tradiční zadovky a hlavovky, tedy neočekávanou ránu pěstí do některé z částí těla. Pro zvlášť vytipované měl vždy připravený tzv. vobliz, což bylo jeho řádně dlouhým a alkoholickým dechem prosyceným jazykem táhlé oblíznutí od brady až po čelo. Jen málokdo tuto torturu vydržel a nepozvracel se po ni.

Milovali jsme ty hospody a po jejich večerním uzavření následně vinárny, bylo krásné proplétat se nočním labyrintem ulic Starého Města a zvažovat, z jaké asi knajpy se přesouvá skupinka známých, jen trochu jinak orientovaných opilců, směřujících bezpochyb taky na Uhelňák ke „lvovi“. Milovali jsme ty neuvěřitelné debatní seance, při nichž se u stolu s lavicí pro šest lidí mačkalo a překřičovalo patnáct hostů nejrůznějších profesí: Vzpomínáte?

Historička umění a podnikový právník z Grafické sbírky Národní galerie s instalatéry z Ópíbíhej (pro neznalé Obvodní podnik bytového hospodářství), narudlý a ve špatně střiženém saku hádající se úředník z Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlícího naproti paláci Kinských, se skutečným básníkem i kvazipoetou, šuplíkoví, tedy nevystavující umělci s redaktory vnitráckého časopisu Signál, kteří by prý taky podepsali Chartu, kdyby ji nepodepsal Pavel Kohout, atakdále atakpodobně.

Milovali jsme ty chvíle, kdy se krásně řečená myšlenka v záplavě skoků do řeči rozplynula jak pěna na zteplalé desítce, milovali jsme tu lokalitu mnohde připomínající periférii, se všemi jejími stále zataženými zrezlými roletami n.p. Řempo, oprýskanými omítkami a ochcanými rohy kdysi vznešených měšťanských domů, ty věčně rozkopané a zalešené ulice s vyhřezlými dlažebními kostkami a pomuchlanými odpadkovými koši a jinými atributy skutečně vyvolávajícími ducha Franze Kafky, bohužel dnes definitivně zadupaného do země bantamovými koly jakéhosi odněkud z pláže dovezeného barevného pseudovláčku, vozícího rozjásané valutové cizince – pardon turisty – , ze Staromáku po tzv. Královské cestě nahoru Nerudovkou až k sídlu prezidenta.

Milovali jsme ty výčepy, v kterých jsme stáli namačkáni jako v narvané tramvaji, kde místo kožených uší drželi jsme se skleněných uch půllitrů a kde číšník, aby se mohl dostat k žíznivcům v lokálu, musel nás s vějířem piv nad hlavou rozrážet jak ragbista se šišatou merunou v náručí. Výčepy, v nichž se u pípy tlačili okolo bydlící s keramickými a mosaznými džbány a nikoli s petlahvemi, kam přicházeli i rozdovádění pubescenti, vyběhnuvší z nedalekého mejdanu s vymytým máminým kýblem, pěnou u nesmělých rtů a poklopcem potřísněným ještě čerstvým semenem.

Milovali jsme to neustálé přelévání se z jedné hospody do druhé nepřeberným množstvím průchodů, o nichž tak krásně psal "zuřivý" žurnalista Egon Ervin Kisch, když popisoval svoje rakousko-uherské dětství. Dokázali jsme stát hodiny u pro mne příliš vysokého pultu v bufetu U Černého pivovaru, nebo na Valdeku a předčítat si bláboly i smysluplnosti či být zaboxováni U Bubeníčků nebo U Soudku. Ta libá vůně z poasfaltovaných záchodových stěn, u nichž jsme, my menšího vzrůstu, močili bez obav z naskákání křečových žil. To až později se tato nezbytná činnost stala pro nás nepříjemnou z důvodu nesmyslně vysokého usazení pisoárů.

Ti z vás, kteří mě znáte, víte, že tímto vzpomínkovým výlevem nevzývám staré pořádky, ani nevolám nazpět mladší věk. Jsem smířen – neříkám spokojen – s tím nynějším. Jen jsem si v souvislosti s duchem vystavených výtvarných artefaktů promítl s duchem jistého období, v němž pijáctví nebylo spojeno pouze s chutí jednotlivých moků, bylo více či méně i projevem jisté rozpolcenosti, v lepším případě revolty v pospolitosti, soudržnosti, schopnosti prosazovat se na jediném tehdy možném veřejném fóru, ale i výrazem schopnosti umět naslouchat jiným názorům uměleckým a obecně lidským a ctít je, nebo aspoň respektovat. Pokud ten či onen nebyl vysloveně výtvarným či jiným neumětelem, neslyšel jsem v těch dobách hodnotit práce (díla, chcete-li) odlišných umělců dnes tolik oblíbeným doslova kunsthistorickým výrazem „to je sračka“.

V těch dnes už takřka neexistujících hospodách, bufetech a restauracích, alespoň ne v jejich někdejší podobě, se pouze nepařilo (abych použil dnešní terminus technicus pro mně liběji znějící slovo chlastat), tam se také tvořilo. A nikoli, prosím, jen umění. Tam se tvořil a žil Život. Ta doba však znamenala i neuvěřitelné vzepětí fenomému zvaného hospodský tlach. To nebylo to dnešní obhroublé a netolerantní vyřvávání všemožných tupanů a vylízanců ať už z toho či onoho společenského uskupení. Alespoň tomu tak nebylo v těch našich hospodách čtvrté a třetí cenové skupiny, kde ještě neopruzovaly dotěrné televize, nebo nevyřvávala hudba z pokleslých privátních rádií jen a jen pro potěchu obsluhujícího personálu.

A má-li to být výstava jistého obsahového ustrojení i jakýs takýs Hommage Pavlu Kouřilovi, sluší se mu poslat: „Tě pic, starý brachu, kdož jsme dosud při síle, vožerme se, máme-li na to.“

Text napsaný u příležitosti výstavy Jany Kremanové, Petra Šmahy a Pavla Kouřila ve Studiu Paměť, Soukenická 29, Praha 1.

Článek byl zveřejněn v Britských listech www.blisty.cz (http://www.blisty.cz/art/19968.html).