Jaký smysl ještě (ne)mají svátky a jaký přístup k nim má (post)moderní člověk? Tradicionalisté trpí přirozeně tendencí vidět v „sekularizaci“ svátků a jejich odumírání jeden ze symptomů těžké krize moderní doby. A potom jsou tu jiní lidé, kteří k jakémukoli svátku cítí zdrcující skepsi. Nemusí to být skepse útočná nebo pohrdlivá, často mívá jen podtón jisté zahořklosti a zklamání z vnější, falešné hry světa. Ostatně jak často jsou svátky jen výbornou příležitostí pro znechucující frašky, pro slova bez významu, pro pokrytectví a věkověčnou lež. Pokud bychom ovšem chtěli hledat většinový názor, asi bychom museli říci, že svátky jsou volno, bezobsažné zvyky, dobrá televizní či jiná zábava, pohoda, požitek, dočasný únik ze všedního kolotoče pracovního procesu. Moderní civilizace, odmyslíme-li totalitarismy, které vždy představovaly nějakou formu karikatury (post)feudální mentality, by si bez svátků podle všeho docela dobře vystačila. Kdyby žádné svátky nikdy neexistovaly, moderní člověk by je těžko vymyslel. Jaký je vlastně původ svátků?

Myslím, že v každé předmoderní společnosti svátky existovaly a byly zároveň vždy spojeny s nějakou náboženskou či eticko-filozofickou úvahou (dovoluji si nyní odlišit svátek od ritu, pokud se totiž jedná o ritus, ten vznikl patrně přede vším myšlením). Jinak by se dal obsah všech známých svátků vyjádřit možná i takto: jedná se o nějaký více či méně explicitně vyjádřený a skupinově prožívaný smysl života. V zásadní míře to bude platit o západní, křesťanské (nebo obecněji abrahámovské) civilizaci. Dnes jsou pro nás ale často mnohem pochopitelnější svátky primitivních kultur spojené s vegetativními funkcemi přírody a lidského organismu. Souvisí to i s určitou vnitřní rozporností osvícenské tradice, která sice smetla obřadné doprošování se přírodních a nadpřirozených sil ze stolu jako tmářství, vložila však modernímu člověku do vínku onu sentimentální víru v Přírodu, jíž se vyznačoval např. Jean-Jacques. Silně lze toto schizma pozorovat na ekologických aktivistech, kteří sympatizují s primitivními národy, s jejich tzv. původním způsobem života, ale přitom do nich promítají své rousseauovské dědictví, jež jim neumožňuje pochopit mnohdy velmi odpudivé reálie tamního života.

To, že již neprosíme Démétér o úrodu, nýbrž zajišťujeme si ji vlastním důmyslem a disciplinovanou prací, je stejně pozitivní jako to, že „stát se mužem“ není věcí přestupu do nějaké kasty přes iniciační obřad, ale že jde o vnitřní, svobodně (ne)prožívanou věc. Svátky jako vně centrované události jsou pro mne jen těžko přijatelný přežitek. Proto se též vždy osudově rozcházím s tradičním lidovým katolicismem, jak jej můžeme najít třeba v Latinské Americe. Evropský katolicismus se pod vlivem vysoké vzdělanostní úrovně obyvatel (včetně farářů... ti ostatně byli v osmnáctém století ve Francii jedni z nejnadšenějších a nejvěrnějších čtenářů Encyklopedie) od vnějškově pojatých svátků dávno odvrátil. Dokonce na katolických mších můžete mít často pocit, že kněží svátek, který mají slavit, obcházejí, že ho nanejvýše berou jako příležitost k zamyšlení pro každý subjekt zvlášť, a tedy jako oslavu něčeho, co má všechny přítomné spojovat v pohledu na svět. Mezi řadovými katolíky, zvláště na západě a ve velkých městech, si tuto poněkud mdlou pozornost uchovaly již jen Vánoce a Velikonoce, ta ostatní rozmanitost katolických svátků upadá naopak do zapomnění. Je docela možné, že tak dopadnou i oba největší křesťanské svátky... to bude hodně záviset na tom, jaké poselství do nich a do své nauky vtělí církve. Renesance křesťanského svátečna je docela dobře možná.

Krize svátků je totiž spojena s krizí křesťanství jako něčeho, co sjednocovalo, co bylo vyjádřením sdíleného étosu společnosti. Zásadní dějinnou chybou evropských církví byla kolaborace se státem, ať už ve smyslu papežské mocenské hegemonie, nebo kalvínské Ženevy a luterských státních církví, nebo galikanismu a anglikanismu, nebo konečně ve smyslu divné aliance oltáře a trůnu (typické pro habsburské říše). Náboženství se proto stalo doktrínou a ne už étosem, je spojeno s policií, prebendami, úřady, s korupcí a politickými lžemi. Svátečno se tak v Evropě přesunulo ze soukromí a pospolitosti obyčejné lidské spřízněnosti (jak ji vidíme třeba v koledách) na náměstí, která jsou obklopena vlajkami, pompou a balkony s mocnými muži kynoucími davu. Stát ovšem svátky korumpuje a vyprazdňuje, což platí i pro případy, na nichž má eminentní zájem. Např. jednou ze základních hodnot moderního otevřeného státu je boj proti totalitarismu za lidská práva – ovšem oslavy výročí poražení nacismu nebo podobně připomínka boje žen za rovné postavení ve společnosti jsou společností spíše ignorovány jako nějaká nutná oficialita, která postupně zakrývá pravý důvod oslavy. Státní svátky, a to je třeba také proti nim říci, začleňují jednotlivce do obrovského, abstraktního kolektivu, který je těžké nějak prostě lidsky prožívat (stát je něco jiného než národ, ale pro národ by dnes určitě platilo totéž). Copak není za každým státním svátkem především státní zájem, státní ideologie, která je i s celým státem něco jen velice relativního a eticky nespolehlivého?

Evropa dávno uvykla feudální představě státu zavěšeného na a spojeného s vysokou politikou, s vrchností – a i když máme s vysokými politiky rovná práva, i když se vůči nim již dávno vymezujeme s drzostí a nedůvěrou rabů, přece je nám zcela cizí pojetí státu, jak ho vidí Američané. V USA, jak to vystihl již A. de Tocqueville, je centrum života obec a stát je jen cosi druhotného, cosi na obci závislého (Demokracie v Americe, Lidové noviny Praha 1992): „V Evropě se často stává, že sami vládcové litují, že neexistuje duch obce, protože se všichni shodují v tom, že je to důležitý prvek veřejného pořádku a klidu; ale nevědí, jak jej vytvořit. Bojí se, že kdyby učinili obec nezávislou a silnou, rozdrobili by tak moc ve společnosti a vystavili stát anarchii. Vezměte však obci moc a nezávislost, a nejdete zde pouze podřízené, ale nikdy občany. Všimněte si ostatně významné skutečnosti: obec Nové Anglie je utvářena tak, že může být ohniskem živých citů příchylnosti a zároveň tu kromě ní není nic, co by mohlo přitahovat ctižádostivé vášně lidského srdce. Úředníci hrabství nejsou voleni a jejich autorita je omezená. Sám stát má pouze druhotný význam; jeho existence je neviditelná a tichá. Je málo lidí, kteří by proto, aby získali podíl na správě státu, souhlasili s odchodem z centra svých zájmů a narušili svůj život.“ V Americe je takto pojato i náboženství a spolu s ním i svátky. Americký národ si uvědomuje svou jednotu právě na základě obce, na základě individualismu, svobody a odporu k státu, který by vyrůstal shora. I proto je v této rozvinuté a ekonomicky, vzděláním, kulturou vysoce rozvinuté zemi stále kolem 90% lidí věřících a úcta ke svátkům docela živá. Jsou to totiž svátky pospolitosti lidí.

Pokusím se nyní sestoupit do naprosto privátní sféry každého z nás, tedy k svátkům, jako jsou narozeniny, výročí seznámení, vzpomínky na zemřelého atd. Slaví se většinou podle určitého abstraktního data, které nemá žádnou vnitřní souvislost s obsahem svátku. Často to skutečně vypadá velmi uměle: oslavenec čeká na dárky, nemá si s dávajícím co říci, onen den (mluvím teď o narozeninách či jmeninách) je pro něj jen příležitostí k povyražení a potěšení. Snad proto se mezi ušlechtilejšími lidmi rozšiřuje odpor i k privátním svátkům, neboť jejich odcizenost a vyprázdněnost je podobná jako u svátků státních. Náš evropský individualismus se vyvinul na pozadí tradiční rodiny a tradiční společnosti, v nichž byl člověk zapojen nikoli jako svébytná osobnost s mnoha možnostmi a svobodou vývoje, nýbrž jako podřízený vyšší a legitimnější pravdě kolektivu, tradic, předem daného životního programu. Jinými slovy: my Evropané se vymezujeme proti zotročení jedince vyprázdněnými zvyklostmi a zvyklost pro nás není příležitost, již bychom individualisticky svobodně mohli nadít z vlastního rozhodnutí niterným obsahem. Stát i rodina a vůbec celá privátní sféra jsou po tuhé minulosti vystaveny silnému hnutí nonkonformismu a odmítání zažitých, dříve povinných způsobů chování. I proto si s Američany leckdy příliš nerozumíme, neboť Spojené státy byly přirozeně nonkoformní zemí (z hlediska tehdejší Evropy) už v 19. století. Nesmírný vliv, jaký měly demokratické poměry na povahu rodiny v USA, líčí A. de Tocqueville (ib.) v hloubi 19. století, kdy u nás existovalo ještě to, co se dnes chápe jako tradiční rodina, takto: „Když se společenské zřízení stane demokratickým a lidé přijímají jako všeobecně platnou zásadu, že je dobré a legitimní posuzovat všechno samostatně a stará přesvědčení brát jen jako informaci a ne jako předpis, snižuje se vliv otcových názorů na syny právě tak jako jeho legální moc... Myslím, že s tím, jak jsou zákony a mravy demokratičtější, jsou i vztahy otce a syna stále důvěrnější a laskavější; méně často se zde setkáváme s nařizováním a autoritou; naopak zde vzrůstá důvěra a láska a zdá se, že se přirozená pouta upevňují, zatímco sociální vazba se uvolňuje.“ Vlastně můžeme říci, byť to zní paradoxně, že pouze zánik tradiční rodiny a tradičního státu může tu v Evropě vytvořit půdu pro nějaké obnovení svátků, pro jejich smíření s naším postmoderním individualismem.

Úcta ke svátku a svátečnu může vyrůstat z představy kosmického řádu, který se dá charakterizovat nejlépe tím, že je statický, nutný, kolektivní, pro všechny stejný, uniformní. Zdá se, že tento pohled na svátky je docela mrtev. Jiným zázemím oživení svátků je víra v to, že skutečnost je neustále otevřena lidské aktivitě, že člověk ve své vrženosti básnicky bydlí na této zemi (jak říká nikoli jen Heidegger... mnohem víc než u něho můžeme tuto moudrost najít třeba v básních Whitmanových), že je svobodným tvůrcem a pořadatelem svého svátečna, a to v tajemném spříznění s kosmickým mystériem naděje a lásky. Podobný smysl pro svátečno je jednou ze základních linek americké literatury (výrazně vystupuje např. u beat generation). Je zřejmé, že tento druhý pohled dává možnost, jak svátky do budoucnosti zachránit a oživit, jak je ukotvit ve svobodné intimitě našich životů. Nejen v tom jsou Američané daleko před námi, kteří příliš často a příliš brzy zapomínáme na to, že jsme traumatizovaní feudálními tradicemi, od nichž se oni odpoutali průběžně a mnohem dříve než my tady v Evropě. Platí to i pro naše svátky, jež si v podvědomí ještě dlouho budeme spojovat s katolickými procesími, s kynutím císaře pána, s býčími zápasy, s fašistickými, nacistickými a komunistickými průvody a se svěrací kazajkou tradiční rodiny.