Moje první učitelská setkávání s poezií v literární výchově byla do jisté míry rozpačitá. Po absolvování pedagogické fakulty (1997) jsem se ocitl na jedné z olomouckých základních škol a byl mimo jiné postaven před úkol přiblížit žákům ve věku 12 –15 let kouzlo literatury. Pokud šlo o prózu, nebyla situace úplně marná, neboť zajímavý, napínavý, popřípadě vtipný děj dovedl pozornost studentů upoutat, ovšem s poezií jsme se potýkali mnohem více. Abych byl úplně přesný, potýkali jsme se především s poezií lyrickou, neboť skladby epické či lyrickoepické (konkrétně např. Erbenovy balady) byly brány na milost. Nevěděl jsem, jak s takovými básněmi pracovat, aby se mi podařilo překonat nedůvěru, kterou v sobě mnozí žáci vůči těmto typům textů nosí. Jak prolomit jejich pocit, že poezie je a priori něco složitého, nesrozumitelného, určeného pouze pro úzkou skupinu nadšenců. Něco, co nemá žádný kontakt s jejich realitou.
Ve druhém a třetím roce svého učitelského působení jsem v hodinách literární výchovy uskutečnil několik drobných výzkumných sond, v nichž jsem se podrobněji zaměřil na sledování vztahu žáků k vybraným básním. Studenti tyto básně hodnotili, popisovali, jak je vnímají, jaký dojem na ně z textů vyzařuje apod. Nutno v této souvislosti podotknout, že jako absolvent humanitního oboru (český jazyk – občanská výchova) jsem neměl žádné zkušenosti s realizováním pedagogických výzkumů ani s jejich vyhodnocováním pomocí statistických metod. I přes tato značná omezení mě průběh šetření a jeho výsledky dosti překvapily. Většina žáků k posuzování básní přistoupila se spontánním elánem, neboť si najednou tyto básně mohli číst sami pro sebe, sami nad nimi přemýšlet a naprosto svobodně se k nim vyjadřovat. Najednou tu nebyl učitel, který má připravenou svoji interpretaci textu a snaží se je přimět k tomu, aby ji se vším všudy odhalili také. Koneckonců tu nebyla ani čítanka, která v sobě už samotná nese pořádný nádech školního ducha, školních povinností. Občas docházelo i k paradoxním situacím, že si žáci některé básně opisovali, a to rovněž ti, kteří rozhodně nepatřili mezi prospěchově nadprůměrné. Postupně jsem si uvědomoval nutnost pozměnit dosavadní přístup k práci s poezií v literární výchově a více využívat žákovskou spontaneitu a jejich schopnost nad texty svobodně přemýšlet.
Po tříleté učitelské praxi jsem byl přijat do interní podoby doktorského
studijního programu pedagogika se zaměřením na český jazyk a literaturu na PdF
UP v Olomouci (2000 – 2003) a problematika čtenářské recepce lyrické
poezie se stala předmětem mé disertační práce. Výsledkům této práce bude
nejspíš věnováno několik statí v příštích číslech Tématu, a proto bych se
spíše zmínil o tom, jak se pokouším některé nově získané informace využít v praxi
na Slovanském gymnáziu, kde učím český jazyk na nižším stupni osmileté sekce.
Aby žáci ztratili z poezie přebytečný ostych, který jako by
umrtvuje jejich samostatné myšlení, bylo nutné přivést je k poezii co
nejblíže z druhé strany – ze strany autora. Rozhodl jsem se vést žáky
nenásilným způsobem k vlastní literární tvorbě. Každý žák (tercie
víceletého gymnázia) měl za úkol pokusit se napsat asi dvanáctiveršovou skladbu
na libovolné téma. Vzhledem k tomu, že ve školním prostředí nemusí být básnické
múzy vždy přítomny, a tudíž ani inspirace nemusí přijít, měli studenti možnost
napsat svoji báseň doma během čtrnácti dnů. Jako velmi silný motivační prvek se
ukázal nápad, aby básně byly odevzdány anonymně a napsané na počítači
s tím, že na jejich hodnocení se bude podílet celá třída. V dalších
několika týdnech jsme vždy část vyučovací hodiny věnovali četbě přinesených
básní, žáci každou z nich hodnotili anonymně na desetibodové škále a
z vypočítaných průměrů jsme pak sestavili žebříček úspěšnost. Při bodování
je pochopitelné, že při jednom poslechu mohou studentům některé věci
z básní uniknout, že velmi záleží také na jejich náladě a únavě. Snad
proto jsem byl žáky vyzván, abych si i já podle svého vkusu vybral nejlepší
texty.
Při zveřejňování výsledků jsem se s žáky po dohodě omezil pouze na
prvních deset míst, abych předešel možnému zklamání těch, jejichž texty dopadly
nejhůř. Těch prvních deset autorů se pochopitelně ke svému dílu rádo přiznalo,
k mému překvapení se však o svůj výsledek zajímala i řada jiných, bez
ohledu na umístění a ztrátu autorské anonymity.
Celý projekt, který považuji za vcelku úspěšný, mě ovšem v několika směrech překvapil. Za prvé jsem měl před zahájením obavu, že se s ním žáci v dostatečné míře neztotožní nebo že nebudou schopni napsat odpovídající texty. Za druhé jsem předpokládal, že u některých textů poznám, kdo je psal. Za třetí jsem počítal s tím, že budou výrazné rozdíly v úrovni tvorby mezi chlapci a dívkami (ve prospěch dívek). A za čtvrté jsem očekával, že studenty nebude bavit čtení takového množství básní. Nicméně mohu s uspokojením konstatovat, že jsem se ve všech těchto očekáváních mýlil. Obecně lze sice říci, že úroveň textů je velmi nevyrovnaná, totéž platí i o částech jednotlivých básní, avšak někteří studenti (ze všech básníci nikdy nebudou) napsali vzhledem ke svému věku takové básně, nad nimiž se až čtenáři tají dech. Takové, jaké bych já nikdy nenapsal. Jako by jejich autory nebyla ta divoká a na první pohled povrchní tlupa pubescentů, honosící se titulem nejzlobivější třídy nižšího gymnázia, která je pro některé učitelské kolegy téměř zlou noční můrou. Autory básní se mi odhadnout nepodařilo, naopak jsem několikrát v duchu některý z textů připisoval chlapecké části třídy, abych posléze zjistil, že autorkou byla nenápadná křehká dívka, a naopak. Uvědomil jsem si, že tyhle „děti“ nejsou obecně vůbec tak apoetické, jak se běžně jeví. Na některých jejich básních jsou patrné nádherná spontánnost a neotřelá živá fantazie, tak typické pro jejich svěží mysl, z jiných nenápadně vyčnívají první životní zklamání – taková nahlédnutí za dětství. Samozřejmě, že řada básní byla kostrbatých, některé dětinské, nesmíme však při jejich čtení ztrácet ze zřetele věk jejich autorů. Jejich výběr se stal na konci minulého školního roku (2003/2004) společně z prozaickými texty základem pro Literární almanach III.B.
V červnu 2004 jsme s několika kolegy češtináři uspořádali na
Slovanském gymnáziu první ročník literární přehlídky Zlatý brk aneb Odpolední
počteníčko, kde měli studenti možnost přečíst svoje texty (básnické i
prozaické) také před trochu jiným publikem, něž jsou spolužáci ve třídě.
Rozsahem a počtem účastníků se jednalo o akci skromnou, ale z hlediska
studentů to byl silný zážitek. Byl o to silnější, že předčítali svá vlastní
díla.
Protože se loňská třídní přehlídka poezie v hodinách literární
výchovy osvědčila, pokračujeme v ní i letos. Vzhledem k tomu, že se
nyní věnujeme poezii z přelomu
Následující ukázky z básnické tvorby čtrnáctiletých studentů
Slovanského gymnázia však jsou zatím pouze z loňské přehlídky.
(Barbora
Lepařová)
V tichém
pokoji
jen
hodiny tikají.
Špína
a prach,
z okna
temný nach.
Dech
zrychlený,
básník
zmýlený.
Tužka
klouže po papíře,
básník
píše,píše.
Chlad,tma,prázdno
avšak
v očích jasno.
Úsměv
na tváři
pokoj
rozzáří.
Pokoj
opouští prázdno,
nastává
tiché krásno.
(Michaela
Přidalová)
Kdy
se se mnou rozloučíš?
A
řekneš: nejsi moje láska.
Kdy
nás dva od sebe odloučíš
se
slovy, že byla to jen sázka?
Kdy
řekneš: tebe jsem miloval,
ale
už tě nechci dále,
proč
jsi mě tiše zraňoval
A
hrál sis na velkého krále?
Kdy
přiznáš, že to byla chyba
a že
jsi se změnil?
Jsem
jak utonulá ryba,
jsem
pěnou, co jsi zpěnil.
Jsem
diamantem bez ceny,
jsem
kytkou nevonící,
celý
svět je zhroucený
a
jsou jen uličníci.
Jsi
pro mne zrádnou záchranou,
kterou
nemohu najít,
jsi
pro mne duší svázanou,
co
neví, kam dnes má jít.
Jsi
pro mne růží bez trnů,
jsi
pro mne nekonečnou pouští,
jsi
bolest, při které strnu,
jsi
slovem, co se nevypouští.
Jsi
celým tichým oceánem,
jsi
vůní v mém domě,
jsi
tím nejsvětějším pánem,
co
přichází vždy po mně.
Jsi
každou částí mého ducha,
jsi
nezkrocenou vášní,
jsi
kapkou největšího sucha,
jsi
básník slavný básní.
Jsi
oázou na poušti,
jsi
riskantní otázkou,
jsi
přítel, co mě opouští,
jsi
nelegální zakázkou.
Jsi
jako slunce bez svitu,
jsi
tůňka s čirou vodou,
jsi
a přitom nejsi tu,
jsi
proslavený ódou.
Jsi
květina v přírodě,
jsi
jeden velký podraz,
jsi
zrnko při zlé úrodě,
jsi
jako krásný obraz.
Jsi
všechno, co jen můžu mít,
jsi
všechno, co jsem chtěla,
teď
jen o tom můžu snít,
proč
jsem to nevěděla?
Jsi
odraz, který opouštím,
jsi
ve vesmíru mléčnou dráhou,
dnes
ti už vše odpouštím,
však
najdeš i ty svou pravou.
Snad
líbí se ti moje oči
a
řekneš, že mě miluješ,
snad
spatříš, že i svět se točí,
a
lásku věčnou slibuješ.
Jsi
krásou, světem, skutečností,
jsi
zrádný člověk za mříží,
jsi
nejzajímavější ctností,
jsi
jako Ježíš na kříži.
Jsi
tím nejsladším medem,
jsi
touha po vítězství,
jsi
zrádnou kráskou sveden,
jsi
poutník na rozcestí.
Jsi
zatoulaný dítě,
jsi
nekonečnou ulicí,
zas
říkám: lásko chci tě,
jsi
loutna v tichu hrající.
Jsi
obětí zlé lásky,
jsi
moře nekončící,
chci
hladit tvoje vlásky,
jsi
sladký med na lžíci.
Jsi
strom, co v létě kvete,
jsi
nejcennější památkou,
jsi
pravda, co se plete,
jsi
ohrožený oprátkou.
Jsi
nekonečná touha,
jsi
slza na mé tváři,
jsi
předurčená zhouba,
jsi
voják na zlé stráži.
Jsi
hluk, který chci ztišit,
jsi
v létě troška sněhu,
jsi
kluk, co se chce lišit,
chce
vrátit zpátky něhu.
Jsi
nebezpečný podvod,
jsi
pravda i lež k tomu,
jsi
nekonečný rozvod,
jsi
malý kámen v lomu.
Jsi
celým mým světem.
jsi
v tunelu světlo.
jsi
nejvzácnějším květem.
jsi
nebe, vesmír, peklo.
(Michaela Přidalová)
Lásko,
proč mi to děláš?
A
říkáš, že jsem si to zasloužila,
ty
žádné právo na mne nemáš!
Tak
mě nech žít tak, jak jsem žila.
Já
už se nechci zabývat tebou,
ani
tvým srdcem a touhou po lásce.
V zimě
mě prej ruce zebou,
tos
říkával při procházce.
Nevím
proč, co jsi tím dokázal?
A
co se ti teď honí hlavou?
Tys
mi milovat nakázal,
a
byl jsi pyšný se svou slávou.
Říkal
jsi mi miláčku,
a
že mám krásný očička,
já
myslela si:,,hlupáčku,
už
nejsem tvoje kočička!“
Už
nejsem ta naivní láska,
v
jakou sis mě přetvořil.
Už
nejsem žádná hloupá sázka,
a
hra, kterou sis vytvořil.
Tak
řekni sbohem a nech mě jít,
já
nejsem tvoje kráska,
už
můžeš v klidu odejít,
už
utekla nám láska.
(Michaela Přidalová)
Ty
nedokážeš lítat, co?
Vznést
se k oblakům a letět jako pták.
Víš,
co Ti chybí? To…
Ta
víra, že přestaneš se bát.
Věř
aspoň v moji lásku a věř mně.
Stačí
udělat jen malý krok.
Přestaň
si vymýšlet ty tvoje pře,
stačí
krok do prázdna, či skok.
Vždyť
lítat je tak strašně snadný.
Vidíš,
jak se vznáším?
Jestli
se bojíš, tak si spadni.
Promiň,
jenom Tě plaším.
Přestaň
se bát, zkus uvěřit,
že
můžeš být, čím chceš být.
Na
hloupý pád - ten nevěřit,
už
letíš, zavři oči a můžeš snít.
(Markéta
Turková)
Procházím
se a hned je mi líp
Na
nic nemyslím, jen jak mám žít?
Kapky
deště padají na mou tvář
A
já už nevím, co je to mít rád……
Zvláštní
je pocit zapomnění
Jen
ten však v mé mysli není.
Probírám
vše zas a znova,
Nenapadají
mne žádná slova.
Co
cítím, co mně trápí,
Schovaná,
jak pod černou kápí.
Vidím
lidi, jak šťastní jsou,
Proč
ne já……………………………?
(Markéta Přidalová)
Četla
jsem jednou Shakespearův sonet,
díky
němu jsem chtěla být Monet.
Malovat,
kreslit, psát knížky,
teď
se na to však dívám z výšky.
Byla
jsem v cirkuse a viděla jsem hned,
že
artista přeskočil věž na jeden let.
A
to byl další výběr můj,
stát
se artistou stůj co stůj.
Pak
jsem pohádku Fantagiro viděla,
ta
do mé fantazie zas troškou přispěla.
Chtěla
jsem být princeznou, co zachraňuje svět,
mečovat,
bojovat naučit se hned.
Tak
se mění život a my s ním,
někdy
si myslím, že možná jen sním.
Mění
se touhy a postoje k cíli,
dnes
chci být hůlka mé dobré víly.
(Markéta Přidalová)
Sleduji,
jak kapka na skle teče,
já
se v ní topím jako v řece.
Vzpomínám
na lásku, co jsem měl,
na
vánoční dárek, co jsem chtěl.
Ta
láska jsi Ty, má krásko,
promiň
já zapomněl, že nemám říkat lásko.
Nikdy
jsi mi nevěřila, že Tě miluji,
smála
ses, když řekl jsem, že Tě zbožňuji.
Chtěla
jsi romantiku - tu jsem Ti dal,
já
jsem chtěl Tvoje srdce - to jsem si vzal.
Myslel
jsem, že jsi moje celá,
snil
jsem si sen a Ty jsi bděla.
Najednou
bác,
spadl
jsem z oblaků,
rozbil
se tác
pln
tajemství a zázraků.
Těch
tajemství a štěstí
chtěl
jsem Ti dát.
Vidíš,
dostal jsem pěstí,
já
nemusím lhát.
Tak
si to užij s Petrem,
či
jak se jmenuje,
tuhle
zprávu posílám Ti větrem,
snad
Ti ji sděluje.
Tak
měj se dobře lásko,
už
nevyslovím nikdy krásko.
A
Tobě nepatří má romantika,
už
to chápu, byla to Tvá intrika.
Možná
až se potkáme, pozdravím.
Zatím
je konec, snad se uzdravím.
Z té
velké lásky, co jsem Ti dal,
„Na!“
vracím Ti srdce, co jsem si kdysi tak bláhově vzal.
(Michal Kurtiš)
Víš,
někdy se člověk,
někdy
se pořádně musí do sebe zakoukat.
Aby
vlastně zjistil, jaký je…
…aby
poznal sám sebe.
Podle
toho pak,
bude
vařit medicínu z léčivého šalvěje,
nebo
do zad zapíchne ti drát.
Víš,
někdy se ti může zdát,
že
všechno je bláhové…
…žes
natrefila na někoho,
kdo
opravdu má tě rád.
Ale
nenechej zmást se prvním dojmem klamoucím,
za
okamžik pak,
může
z tebe být člověk tonoucí…
Víš,
nesmíš dát zas na všechny mé rady.
Někdy
je totiž možná, lepší věřit nesmyslům,
než
okusit kus kruté pravdy.
a
nedej na všechno co říkají.
Někdy
to s tebou možná myslí dobře,
ale
následky……
……ty zatají.