Flašky jsme nechali dole, batohy hodili nahoru. Vlak vybral Čáp. Vlak na východ v pátek večer. Slováci, Ukrajinci se vracej z robot dom. Z českýho západu. Najdem kupé, který není plný. Dvě starší romský dámy, holčina. Jak nás viděla, smykla se jak užovka a šup mezi dámy. Skrývá se za časopis Girl. Ostatní lidi tohle kupé zatím šanovali, protože sou střízlivý. My předstíráme, že je fuk, ke komu do kupé vlezeš. Tohle je čistě mužskej vlak. Dámy nám sdělí, kde je picí kupé. Kořalka došla velice brzo. Přičemž já piju velice opatrně. Před pár dny jsem vysadil antabus. S tím, že na výpravě bude rozumnější pít, jsem se svěřil akorát Stojakovi. Je z naší čtveřice nejuvážlivější. Musíš pít, to bys jinak nepřežil, poradil mi. Dobrá. Abstinence trvala půl roku, porušil jsem ji v Berlíně právě se Stasiukem. A zas jsem se v tom plácal až do antabusu. I ten největší bohatýr se rozpadne do kreténskýho Marmeladova, co svou ženu normálně utrápí a dcerku Soněčku vyžene šlapat. Právě o tom teď vykládám chlapům. Pokyvujou. Čáp, náš vedoucí, stojí u okýnka. Zaplaťpánbů, že jsme v našem hnusným poblitým východoevropským vlaku! Jdou tu otvírat okýnka a člověk v klidu žere vzduch. Stojak mý řeči taky schvaluje. Jen Jirka Zyndram namítá, že Hrabal pil normálně do osmdesátky, než se zabil. Na to nejde nic říct.

V Berlíně jsme četli ještě s Jurijem Andruchovičem. Stasiuk s sebou po Berlíně tahal lahev šnapsu už od božího rána. Dorazili jsme ji právě na pódiu. Náš podnik se rozvinul v Dienstagu, 18. Novembera, 20.00 Uhr im Roten salon der Volksbühne pod názvem Ostwarts! Předtím jsem se právě Jurijovi chlubil, jak úspěšně nepiju. Je z vodkový země, takže ví. S Jurijem mluvím anglicky, s Adrzejem rusky. Pro toho, kdo z nějakýho důvodu nezná úplně dobře současnou literaturu, dodávám, že Jurij je Ukrajinec. Jako Oksana Zabužko. S Andrzejem mluví polsky. S jinejma lidma zas francouzsky, německy, italsky, jak se mu hodí. Andrzej polsky. Myslím, že třeba poštu za něj vyřizuje Monika, jeho žena. Ten se má! Tehdy v Berlíně jsem šáhnul po Andrzejově lahvi a přesně, jak je uvedeno v knize Moskva-Petušky, pil jsem okamžitě. Do záře reflektorů. Vůbec jsem Andrzejovu flašku nepouštěl z pařátů. Jurij na mě zasyčel: Ostorožno! Ruština zdůraznila naléhavost jeho obavy o mě. Až mě to dojalo! My jsme spisovatelé, co se podporujou. V recenzích po vystoupení o nás psali jako o mudrcích z východu a barbarech před branami a tak. Humor, ano.

Poprvé jsem Andrzeje potkal na čtení v Praze. Ve Viole. S Alexem jsme četli před ním nebo po něm. Četl z vězeňské knížky Mury Hebronu strašidelnou scénu o vězeňským prostitutovi. Pak jsme se potkali v Německu na zámečku. Tam jsme se taky moc nepobavili. Andrzej zabloudil. Přehlídnout na spořádaným německým venkově dvoumetrovýho Poláka s lahví v ruce není možný. Odchytli ho a přivezli, to jsem ale spal v lese. Andrzej pak v Literárkách psal, že mě hledal. Chtěl se zeptat, jestli mám taky dvě koupelny. Pak jsme zas měli čtení v Německu. Pak zas. Naposledy v Lipsku. Buchmesse. Seznámili jsme se s Milenou Odou. Píše německy. Tlumočí Východoevropanům, kteří úpí v německých a rakouských žalařích. Všelijaký šmelcovníky tak poznala. Bavila nás při večeři, kterou platila, jak jinak, Katharina Raabe. Tam jsem Andrzejovi a Monice říkal o lesním družstvu Bílá labuť. Chystáme se navštívit Karpaty. Normálně chcem projít z východní Evropy do střední. Vyrazíme po stopách našich dědů a otců na Duklu. My tam bydlíme, řekli manželé. Tak se stavte.

Vyrazili jsme z vagonu do picího kupé. V některých vlacích jsou jídelní vagony. Ve vlacích na východ jsou picí kupé. Picí kupé je přehrazená polovina vagonu plná chlapů. V druhý půlce je sklad a maličká výdejna chlastu. Pivo je většinou teplý, český a polský. Cigára český a ameriky. Slovenský jsou kořalky v malejch lahvích. Vodka a borovička. Piju borovičku, to mě naučil Čáp. S Čápem jsme byli na výpravě poprvé. S Antonem, Fandou, Machim. Ještě někdo tam byl. Je to 19 let. Anton teď pracuje v Izraeli. Fanda dlí v Kněžském domově. Machi je škrabák.

Tehdy jsme se sdružovali s nám podobnýma máničkama. S holkama, co vypadaly jako my. Stasiuk píše, že vypadaly jak z Podzimu Čejenů. Teď se kamarádíme s chlápkama. Neurčitej věk mezi třicítkou a smrtí. Krvavý voči, divoký gesta, přisprostlej smích. Jen Jirka se s úplným mladíčkem baví o fotbale. On zná snad úplně všechno.

Nějak se stalo, že se Stojakem sedíme v hloučku chlapů a slovansky si vykládáme. O cestování a práci. Témata se rychle překrejvaj. Smějem se a překřikujem. Někdo mi ukazuje fotky svejch dětí. Taky se chlubim. Fotky aut kolujou o něco dýl. Pivo roznáší holka. Pohybuje se laní chůzí. Dáváme jí obrovský dýška. To je tu sport. Její zamračenej táta se loudá půl kroku za ní. Jsem moc rád, že piju. Pak jsem v kuřáckým klubku u okýnka. Tihle maj kérky opravdový. Byť vybledlý. Kdepak jsou všichni ti kriminálníci mýho mládí? Podle modrejch teček bylo poznat, kde seděli. Jak dlouho. Zapomněl jsem, jaký tečky měli valdický. Jaký obyvatelé Ilavy či Sabinova. Brabence bych se mohl optat. Jaký maj tetování vrahové, vysvětlili spoluvězni už na CPZ. Tehdy to patřilo ke vzdělání. Ne jako ty sračky ve škole. Jirous to určitě ví. Dneska je tetovanej každej. Když si Načeva nechala vytetovat kočku, bylo z toho haló. Dneska je to konzum, vole. Folklor je už opravdu mrtvej. Jako všichni ti zabijáci, co měli kolem krku vytetováno: Zde odříznout. Ti už musej bejt všichni v pánu.

Vyruší nás průvodčí, Slovák. Uniforma, čepice, řemení. Do kuřáckého hloučku jako když střelí, vajgly jsou fuč. Rozmáchlýma gestama a mnohýma úsměvama naznačujeme svou mírumilovnost. Touhu přestupky zahladit. Budítě charakter! žádá jeden z nás uniformu. Je. Hra má pravidla. Nejpomalejší platí 50 Sk. Vracíme se do picího kupé. Stojak se nehnul ani o centimetr. Stůl před ním je plnej miniboroviček. Pomáhám mu. Pak zas ať dem na cígo! Jeden chlápek teď platí 100 Sk. Po návratu nechá kolovat pokutovej bloček. Ven dou zas jiný. Dráždit uniformu. Pokuta se zvyšuje na 200 Sk. Zas někoho čapnul! Je to sport. Je to skvělý. Češi, Slováci, Poláci, Bělorusové, Ukrajinci, Rusíni. Vlak na východ. Takhle srandovně hrát si s eskortou! To tu teda eště nebylo. EU je fajn. Fakt začíná blažený věk.

Přijde pro nás Čáp. Pak zas sedíme v kupé. Všichni spěj. Akorát já ne. Kdykoli usnu, padám na ty dámy. Nakonec koupim jednu berlí. Jsem noční hlídka. Jedeme do Kysaku.

Kvůli velký vodě vystupujem někde úplně jinde. Je mi to jedno. Kodrcáme se busem, vlakem, zas busem, uvězněný v meandrech novýho povodí. V kalužích praskaj komáří bubliny. Břehy říčky seřízla velká voda. Mezi kopci Pošťárka a Kačurák bus zastaví. Přes asfaltku potrhanou a vyboulenou vodou jde procesí. Dívky v bílém, důstojný chlapi, školní mládež, kněz. Kříže nad hlavama. Lidi ustoupili do kopřiv, nechávaj nás projet. Stařečci v záplatovanejch sakách si podávaj lahev, škleběj se na nás. Autobus ztichne. Mše za oběti povodní. Aha. Jedem. Kdo usne, zas se vzbudí a vplyne do rozhovoru. Ukazuju chlapům, jak skvěle mám sbalenej batoh. Jirka někde koupil Sme. Vykládám, jak se mnou Hudymac a Mimo dělali pro Sme velkej rozhovor. Doufám, že mě v autobuse nikdo nepozná! Že po Slovensku cestuju inkognito! Koukaj na mě jak na blba. Ve Sme je článek od Tima G. Ashe a od Tomka Grabinskýho z Gazety. Taky globalizace. Projíždíme vesničkou, kde pod náporem velký vody pukly chlívy. Sme: „To, co s mnohými obětmi vybudoval kapitál, zničila povodeň.“

Vystupujem v Bardějově. Na náměstí je masna obsypaná masařkama. Na chodník vyhřezává jako kavárnička. Dáváme nescafé. Pach masa a krve. Čáp a Stojak pijou borovičku. Ptám se šéfa, zda je tu toaleta. Ukaž to tomu Čechovi, houkne na servírku. Holka mě vede masnou a pak prodejnou zeleniny do sklepa. Chládek. V mrazicích boxech zajíci, ptáci. Černý kuličky ptačích očí v ledový tříšti. Pach zvěřiny. Bardějov je bohatý město.

Se Stojakem se vydáváme za prachama, žádná otvorená směnáreň. Jedině Jirka Zyndram má kartu. Půjčuje Čápovi a mně rovnou 1000. Chrám sv. Egídia. Lezem na věž, mám křeče v levý noze. Čáp se dlouze modlí u oltáře. V tomhle je na něj spoleh. Stojak zmizel. Stojíme s Zyndramem před kostelem. V hlavě mi pochodujou vyřezávaný svatý. Potkáváme Števa. Jde přes náměstí s Madlou. Zyndram Števa zná. Taky se seznamuju. Zvou nás k sobě. Bydlej poblíž, v nejmenší slovenský vesničce na světě. Máme radost, rozloučíme se. Hledáme hospodu, najdem globalizační umělohmotnou s uřvaným rádiem. Česká servírka. Po hranolkách a borovičce vyrážíme do Bardějovských kúpelí. Řve tam všude rádio. Usnu nejdřív ve sprše, pak v bahně. Mělo to být obráceně. Jdem pryč, je nám líp. Před sámoškou hraje tichá lázeňská hudba. Po betonu se sem a tam procházej páry vkusně oblečených mladých lidí. Otvorená sámoška. Čáp mě posílá pro kořalku. Pak do hospody. Tam k nám přijde šílenec, ubohej kluk. Chce s náma do Polska. Zákaz. Dostane pár korun a stáhne se. A už jdem dolů, tráva, asfaltka. Čáp se s Jirkou hádá, kde je autobus. Zborov, ty vole! vykřikne Jirka Zyndram před rozcestníkem. Ale to není Zborov tý bitvy, ten je až někde v Haliči, přece, říká Jirka. Sme v Haliči, říká Čáp. No jo, zubíme se na sebe.

Přichází skupinka Slováků. Vykládáme jim o karpatskodukelský operaci. Sme přece ve stínu Dukly! Zjišťuju, že chlapi si ani po mých důrazných SMS neopatřili Richtera: Apokalypsa v Karpatech. Zrovna jsem kupoval sandály, když jsem posílal ty SMS, herdek! Vim to, protože ty sandály mám na nohou. Jirka má tenisky. Ten bude teda pochodovat, říkám si. Autobus nás bere do pašerácký vesnice. Chmelová. Čáp to tu zná. Odsud projdem do Polska. Přes Regetowku. Schválně jestli projdem bez kontroly. Krpálem, křovinama, lesem, hoho! Sme jak vítr, nás nikdo nedostane. Autobus nás vyklopí před pomníkem padlých. Rusínský jména? Volyňáci? Pro nás, Vltavany, jsou tohle divoký jména kmenů z východu. Podobný jako v onom denním rozkaze Svobodovy armády. V oficiálním poděkování bratrům Rusínům za jejich bezchybnou práci s noži. To Rusíni vodili jazyky. Když kdekoli zabloudíte a vyhlížíte místního, protože je nutný se optat, kudyma je nejblíž dál, chytáte jazyka. Pořekadlo odsud. Pašeráckejma stezkama se tu bratři Rusíni s noži v zubech smykali německými liniemi přímo k velitelským stanovištím SS, ahoj! Aby mohli pracovat jako průzkumníci Svobodovy armády, musel je generál Heliodor Píka vytahat z vražednejch táborů gulagu. Tisíce jich ovšem v gulagu pomordovali. Bavíme se s chlapama, kdo dál nám prošlapal cestu na Duklu. Trestanci, zoufalci, fanatici, vlastenci. Prostřílet se do Čech! Co to bylo za prapodivnou armádu, ta Svobodova? Katoržniky, přeběhlíci, zekové, zběhové. Za zádama Stalinův strojek na maso, před sebou německý bunkry. Na Václavák ze zběsilý Svobodovy armády nedošla ani polovina. Ty trosky ještě zdecimovali komunisti. Tentokrát Češi a Slováci. Popravama, kriminálama. Píku zabili mezi prvníma.

Tady cesta začíná. Jdem uvolnění a hodně štastní s batohy na zádech kamenitou stezkou. Husy, slepice. Baráky jsou rozházený po kopcích. Čáp neví, jestli by takhle zapadlej mohl žít, Jirka by nemoh, Stojak možná jo, já budu muset. Radost, že jdem z kopce. Čáp zjistí, že spletl cestu, tak se s klením derem nahoru. Před zrezivělým krámkem chce hejno dětí žuvačky. Nedáme. V hospodě řve rádio a televize. Naštěstí můžem ven, do cementový zahrádky. Jdem se Stojakem pro pivo. Čáp nás zarazí, chce kafe. Pak mu jdu ještě pro arašidy. Jirka vykládá, jak dělal pro Týden rozhovor se Řezníčkem. Vykládám, jak jsme v NTS Řezníčkovi vydávali sbírku básní Kráter Resnik. Tohle všichni znaj, tak řvou smíchy. Vykládám, jak jsme byli s Gabrielem v Moskvě. Tam se jede metrem třeba tři hodiny, pořád, nahoře, dole, nahoře, dole. Okradli nás mrzáci s usekanejma nohama, trupy přichycený na snoubórdy. Taky se bavíme o českém tisku. Čáp chce vydávat konečně pořádný noviny. Jirka tvrdí, že v Čechách už nikoho nic nezajímá, já bych do těch novin chtěl psát, ale takhle, a Stojakovi je to jedno. V týhle hospodě bych zůstal, ale zapřísahali jsme se, že projdem do Polska. Vždyť už zítra chcem dojít do Wolowiec za Stasiukem. Napadlo mě, že zfalšuju jméno jeho vísky. Ze slušnosti. Ale stejně je na obálkách jeho knih, tak co. Výčepák nám říká, jak máme jít, abychom prošli hlídkama. Haha! To určitě! To známe, tohleto! Dyť celníci jsou nejspíš jeho bráchanci. Tady jsou všichni bráchanci. My jsme cizí.

První krpál. Ale asfalt. Asfaltová stezka do kopce, za ten projdem a pak do lesa, přes Regetowku. Máme před sebou výstup na pár hodin, do tmy. Proč jen jsem v tom blbým vlaku do sebe lil ty hnusný chlasty. Jirka má v každý ruce igelitovou tašku, jak postava z Hlaváku. Po pár set metrech začínám supět. Jdem ovšem v takovejch rozestupech, aby nebylo možný slyšet supění toho druhýho. To brání snění za pochodu. Zastaví auto. Omlácený, červený. Vyleze kluk, zve nás dovnitř. Protestujem. Říká, že s nim musíme na pivo. Říkáme, že nemusíme. Říká, že má narozeniny. Praští občankou o kapotu. V autě je to příjemný. Hospoda je dřevěnej bufáč na začátku vesnice. Hlídaj ho tři asi tak dvanáctiletý kluci v houpací síti. Ve dřevě je vypálený jméno bufáče: Dorado. Postupně přichází všech osm obyvatel vesnice, s některejma se seznamujem. Kluk říká, že je pekár a že vydělává 8000. Mluví hlavně na mě, ale já špatně slyšim. Tak se obrací na Stojaka. Jirka Zyndram: Kolik ti vynáší ta pekárnička doopravdy? Máš holku? Kolik let je ti doopravdy? To je tvý auto? Čáp se ptá, jestli jsou v kraji komunisti. Pořád se nějak objevujou další piva. Čáp Jirkovi nadává za jeho otázky, ale sám na žádnou kloudnou nedokáže přijít. Kluk říká, že nesmíme přestat pít. Má narozeniny. Říkám to Jirkovi, ale ten nechce přestat pít. Kluk má divný uši, levotočivý nebo pravotočivý, přiškvařený k hlavě. Říká, že na vrcholu Regetowky je ještě možná otevřenej hotel. Má tam kámošku. Chcem ji vidět? No jasně! Možná to byl regetowskej nadháněč, nevim. Taky jsme si poměřovali doklady. V životě neviděl tolik českejch občanek. Mohl to bejt klíďopído tajnej. To jsou ty jejich vlídný metody, teďkon. Člověk si pamatuje pořád šatlavy a stání ke zdi a namířený bouchačky a je v tom EU jak v Jiříkově vidění. Před odchodem do lesa si ale to jedno pivo v hotelu přece můžem dát! Nakonec Regetowský průsmyk pod Koniecznianskou Javorzinou, to už je něco. Právě tudy se draly tatarský útočný kobylky při svejch četnejch nájezdech na Slovač. Sme klukovi zavázaný! Jedem. Před hotelem na nás čeká vlídná dívka, zve nás ke stolu. Uvnitř je to dřevěnej diskohotel, tel.: 054/476 80 80. Venku vyhlídka, zima a tma. Objednáváme obrovské večeře. Náš průvodce jde dovnitř na vodku. Dál slavíme jeho narozeniny. Za chvíli kolem nás pekár profrčí do tmy. Zyndram z nějakého důvodu nadává na Kryla. Jeden z nás je džentlmen a dává k dobru lahev whisky. To vzpružuje borovičkový náboje v buňkách. Dívka se na nás občas chodí kouknout. Směje se našim vtipům a nechává se s náma fotit. Ptá se, kolik si budeme přát jizeb. Říkáme, že odcházíme do hor. Oblíkáme všechno, co máme v báglech. Nestačí to. Jdeme do baru. Dívka nás chválí. Je moc krásný slyšet dívky mluvit slovensky. Jihnem, co je v nás nejlepší, dere se na povrch. Čáp říká, že dál asi půjde sám. Vypili mi všechnu whisky, a tak objednáváme, co tu je. Stojak spí. Tohle on dělá. Druhý den má sílu a spoustu prachů. Tvrdí, že má něco s tlakem. Ale podezříváme ho, že je prostě chytřejší. Zyndram jásá, že nocleh stojí jen tři kila. Tolik už nemáme. Zyndram má kartu. Sme v jizbě. Čáp a Zyndram se hádaj před televizí. Dávaj nějakou směšnou popshow. Směju se, spim.

Ráno vykouknu z okna a tam je v oploceným lesíku srneček, normálně, živej. Parůžky, tlamka. Vypadá úchylně. Celej ten lesík je podivnej. Myslim, že je to mrdací lesík z Borkovcovy poezie. Du dolu. Zas se s dívkou fotíme. Platíme, dem. Přes potok a hned začíná krpál. Potíme se, máme přes ksichty slaný masky, jako bychom vylezli z moře. Dem dlouho. Pak jsme v Polsku, byla tam cedule. Poprve jsem šel do Polska přes Klodsko. Šel jsem hranicí sám v noci, protože zrovna nepouštěli nikoho s vlasama. Polsko bylo divoký a podvratný. Ve vlaku šlo jet celý dny. Chodit do dálek. V Čechách, aby se putovník protáh, musel do Budějovic přes Putim a stejně ho sebrali. Tehdy jsem vlasy zasponkoval, milostivě mě propustili. Po výslechu, hnusové český. Spal jsem ve škarpě u Klodska, vzbudil mě bengo polski. Kop mě do boku. S automatem v ruce. V Polsku benga i vojáci nosili zbraně venku. Dávno před stavem vojennym. To bylo v Česku tabu. Ukazovat bouchačky a vojenskou techniku. Určitě kvůli invazi pěti armád. V Klodsku už to začínalo. Povozy tažený koňma. Opilí chlopi. Cikánky věštilky. Jiný cigára. Extra mocne, pro milionáře carmenky. Co prej prodáváme? Polský psi se běhali do Čech nažrat, my jsme do Polska běhali štěkat. Čenichat po svobodě. Každej den jsme se dělili na stopa a večer se radovali ze setkání. Mimo hádanice teda. Jako když Mára vyhodil Betyně z batohu kilo soli. Dotáhla ho až do Gdaňska. Gdaňsk jsem do tý doby znal akorát z Plechovýho bubínku. Občas do Prahy dojeli jinak zahákovaný páry. Byli jsme trochu jako jeden organismus.

Dostávám SMS od Petráčka, abych pro Respekt napsal něco o Dukle. Petráček zůstal v kole mezi redakcí a Rybkou. S ostatníma škrabákama. Psaní úvodníků je pro ně liturgie, uzávěrka černá mše. Návyk jak prase. Spurnej, Machi a jiný. Jirka říká, že musí bejt v redakci taky denně. Čáp říká, že v životě nepracoval. Tohle taky držim. Dem, pot se z nás lije pořád. Najednou jsme ve stádu koní. Ne pět deset koní. Stádo! Pastvina je plná těch tvorů. Pořád čekáme, kdy uvidíme prvního Poláka. Chlapi maj připravený foťáky. Některý teď fotěj koně. Pořád dem koněma. Po válce jich tu prej bylo tak čtyři sta, čet sem někde. Táta mi vykládal, jak po válce na polsko-český hranici chytali našince a vozili je robotovat do Varšavy. Ve Varšavě táta viděl, jak kočí ubičoval koně. To jich pak teda zbylo 399. Jsme u nějaký cerekve. Cintorin, nápis je polsky. Cedule hlásá, že to je všechno, co zbylo z lemkovský vesnice vysídlený v roce 47. Konečně proti nám jde Polka. Zblízka je to ale Němka. Pak rozvodněnej potok, ale hodně. Jirka proklíná tenisky. Jedinej Stojak má goretexky. Pak opravdovej krpál. Za půl hodiny toho mám dost. To na prvním opravdovým krpálu jsme se rozvinuli. Čáp je průzkum, pak Jirka Zyndram s těma taškama, pak se střídáme se Stojakem. První jde nejrychlejc. Rozráží krajinu. Uklidňuje mě, když jde někdo přede mnou. Kvůli snění. Na to seru, na ty výhledy a cedule, jde o vnitřek. Druhej často vrazí do průzkumníka a musí diskutovat směry. Poslední zas nejspíš zabloudí. Došli jsem k ruině kostelíku. Hrob z první světový, je tu devět Austrijáků. Cesta dolu krajinou, bacha na sekavý větve. Sejdem do první polský vsi. Zdynia. Kiosk, pár lidí u lahvovýho piva, padáme do trávy. Akorát Stojak se kioskářů ptá po židli, že by si sed. Vedou ho do baráku. Přiloudá se chlápek. Je poloblbý, to je otrava. Zazdíváme ho, než vypadne. Vrací se Stojak, říká, že ho odvedli do baráku na záchod před mísu, což je polsky židle. Chci po Zyndramovi zažigalku, což je slovo z vlaku, a chlápek, co k nám přišel teď, se mě polsky ptá, proč mluvim ukrajinsky. Chci se ho zeptat na tu vysídlenou vesnici. Říká mi, že sem na správný adrese, protože je Lemek. Sedá si k nám, poroučí všem pivo. A začlo nám to s Olegem.

Ptá se, kam dem, což se nám hodí. Jirka totiž tvrdí, že Wolowiec je, co by kamenem dohodil, Čáp zas, že tak sedum hodin pochodu. Chlap se ptá, jestli jdem za Stasiukem, kterýho dobře zná. Říká, že je z Wroclawy. Čáp se ptá, jestli zná Mirka Jasinského. Chlap říká, že jasně a taky že zná Havla. Čáp říká, že jsme pracovníci odboje a jestlipak mu něco říká Solidarnosc česko-polská? Chlápek říká, že v ní byl řádně zorganizovanej, a taky říká, že správně se říká: Solidarnosc česko-polsko-slovenská! Čáp zrudne. Já povídám, že sem znal Jacka Kuroně! A dobře? ptá se chlap. Ne, říkám já. To já ho znal velmi dobře. Musíme se na drahýho Jacka Kuroně napít. Čáp říká, že Kuroně znal málo a ještě míň, že zná Adama Michnika. Chlap říká, že ho zná dobře. Uznale mručíme. Tim sou vizitky vyměněný, sme kámoši. Dále si Oleg stěžuje na mizernej překlad Švejka do ukrajinštiny. Srovnává ho s polským překladem. Nerozumim nic. Ptám se, jestli zná Jurije Andruchoviče. Říká, že Jurije zná velmi dobře. Ptá se, jestli znám Oksanu Zabužko. Říkám, že ne. Musíme jít, kopne mě Čáp. Jenže to se občas přihodí, že se člověk stane hostem. Připravuju na lihu nescafé. Čáp si s Olegem vyprávěj o wroclawským vězení, o zlopověstným bloku 23. Vypadá to, že Oleg byl všude. Pijem nescafé. Pak zas pivo. Jde to hezky dohromady.

Oleg se zájmem naslouchá, když mu vykládám, že ústupový cesty do Polska byly připravený! Po vzoru Standy Devátýho se mnohý z nás měli potopit u vás. Nikdy vám to nezapomeneme! říkám Olegovi. Objímačka. V Polsku se citově pohnutý chlapi někdy objímaj. V Čechách ne. Ve Francii se pusinkujou na strniska. V Řecku se voděj za ruce po ulici. To bych nepřežil. Už sem se i učil polsky! dodávám. Měl ty nejlepší dobový slovníky! přizvukuje Čáp. Vykládám chlapům o ponurým vojenským vězení ve Sklazrske Porembě. Strčili nás s Lamperem do jedný cely, říkám. Pak ale každýho do jiný, vykládám chlapům, který v Polsku neseděli a nevěděj teda, jak to chodilo. Poláky Poláci mlátili, nás ne. Našince zmlátili až naši doma, vykládá zaraženým chlapcům Čáp.

Ale tak to se rozhodně musíme napít, hoši, říká Oleg. Objednává. Mluví o jídle. Olegova přítelkyně tu náhodou dělá v kuchyni. Posílám Monice SMS, že se pomalu, velice pomalu blížíme. Jsem s ní mejlama domluvenej na 1. srpna, tak snad se nechytne za hlavu. Zjišťuju, že některý z nás už zas pijou kořalku. Je dobrá. Nejdřív sem myslel, chlapi, že ste Slováci, podle šatů, ale teď jsem rád, že ste Češi, říká Oleg. Vy Češi ste dobrý! Jirka věnuje Olegovi svůj výtisk českého vydání Stasiukových Haličských povídek. Všichni se tam podepíšem. Chlapi píšou svý mejly, já ne. Oleg nám taky píše svůj mejl. Některý z nás se chtěj zvednout, ale nemůžou. Nakonec – přešli jsme Regetowský průsmyk, tak co! Oleg nás chválí. Radujem se. Je to scéna podobná setkání čtyř z tanku s mytologickým tatínkem, když seriál končil. Čáp – dobromyslné lamželezo Gustík. Stojak – tajemný Gruzín. Jirka – švihácký Jenda. Na mě, nedá se nic dělat, zbyl trošku bezvýrazný velitel tanku. Oleg nám chce v naší cestě pomoci. Od dívky, která patří ke kioskovýmu baráku, vyprosí svíci. Zapálíte svíčku u pomniku lotnikům, chlapi, říká Oleg. Teď dem jíst, rozhoduje Oleg. Nemůžem se hned zvednout. Diskutujem. Zdrží nás polská kauza Jedwabne. To my v Čechách teda neměli. Teda jo, ale ne tak obludný. V Polsku je všechno daleko obludnější, hoši, kejve Oleg. Těch Jedwabnych tu byly totiž tisíce, hoši, říká Oleg. Z další jeho řeči mi uvízne slovo šmelcovník. Polský policajti, co vraždili úplně každýho. Židy, jiný policajty, povstalce z AK, Němce, když to šlo. Anebo mám šmelcovnika od Glowinského? Šmelcovník, to ve mně uvízne, protože cejtim, jak smrdíme, potem a vlakem a lesem a chlastem. Vím, jak stačí v družstvu vyjít do lesa a trošičku ztuhnout pochodem a jak se i v nanejvejš spořádaným člověku, otci rodiny, probudí to nejděsivější zpustlý šmelcovnictví a drancovnictví. Obzvláště tuná v Haliči, fantasmagorický zemi. Pak jsme s Olegem v baráku. Je to ubytovna pro dětský psychouše. Sou tam všude dětský věci. Nudle na talíři se horkou vodou měněj v polívku. Na zdi visej obrázky malovany autistickejma dětma. Svět není. Svět není muj, luštim. Oleg mi z nosu sundá nudli. Někdo, žena, nám nese řízky. Vykládáme Olegovi, že dem po stopách hrdinskejch činů mužů i žen Svobodovy armády. Okamžitě nás triumfuje nesčetnejma činama bohatýrů polskejch. Vykládá překrejvající se historky o vyhozenejch mostech, vykradenejch muničních skladech a pobitejch nepřátelích. Takovejch historek zná tisíce! Pak vykládá vtipy. Potká se Čech a Polák. Po válce. U nás sme vyhazovali mosty, vykrádali muniční sklady, pobíjeli nepřátele, povídá Polák. Fakt jo? říká Čech, to u nás bylo zakázaný. Haha! Mocně se chechtá Oleg. My se svíjíme českým komplexem. Jo, když jsem čet, jak hrdinný polský jezdci obnažili hruď, blejskli šavlema a vyjeli vstříc německým tigrům, tak to jsem se svíjel. Nedávno mi ovšem padl do rukou Englund, Neklidné roky. A zase sem čet, jak polský jezdci obnažili hrudě a vyrazili se šavlema. Tentokrát proti švédskejm kyrysníkům s prvníma revolverama světa. A napadlo mě, jestli ti Poláci nejsou náhodou blbý. Co, Olegu? Jasně, já ale nejsem Polák, já sem Ukrajinec, říká Oleg. Někdo z nás, pravá pražská svině, na to povídá, že zas teda v Treblince, což známe z Glazara, byli ti nejhorší vachmani právě Ukrajinci! To jo, kejvne Oleg. Čáp se ho ptá, kdy bude v Praze. Udělal by s nim rozhovor pro Babylon. 24. února, řekne Oleg. Dojíme řízky. Někdo z baráku chce vědět, jestli koupíme ty autistický kresby. Nekoupíme. Stojíme u stánku, zapínáme batožiny, upravujem výstroj. Loučíme se s Olegem. Zmizí. Pak se objeví se spoustou piv. Přece nemůžem odejít jen tak! Ne, to nemůžem. Jirka Zyndram říká Olegovi: Prosím. Já upadnu. Tady máte tu svíci, chlapci, řekne Oleg. Zase se loučíme. V takovémhle stavu vás, chlapci, pustit nemohu! říká Oleg. Sednem. To studený pivo vůbec není špatný, říká Stojak. Oleg buntuje okolo procházející vesničany i obyvatele domu. Jsou tu Češi! Intelektualisty iz Pragi! Chtěji se poklonit obětem povstání! Chtěji zapalit svíci na mohyle! Hned se najde auťák. Fakt Olega obdivujem. Lezem do náklaďáčku. Máváme Olegovi. Řidiče serem. Ten nás rád nemá! Plní jen svou vlasteneckou povinnost. Veze nás do svahu, kterej bychom fakt nevyšlápli. Koukám na mobil. Monika neodpovídá. Zaplaťpánbů! V tomhle stavu bych ke Stasiukum radši nešel. Rušit poklidnou domácnost. Andrzej jistě něco píše! A Monika má s nakladatelstvím (www.czarne.com.pl) práce nad hlavu! Styděl bych se. Dovízt tam takovou bandu šmelcovnickou.

Památníček je malej. Sedíme na zídce kolem pomníčku neznámejm lotnikům. Mlčíme, dejcháme. Vyvázli sme. Kudy pudem? Je to jedno. Někde tady ten Wolowiec je. Zapalujem svíci. Letěli na pomoc Varšavskýmu povstání. Možná kamarádi Grudzinskýho. Udáváme cifry, kolik tak mohli vízt proviantu? Léků? No jestli vezli munici a tady to do nich napálili…. ech! Mlčíme. Trochu se na zídce kejvem. Čáp poklekne k pomníčku a modlí se. Dary. Ukápnem kořalku, rozlomíme cukr, cigára. To se má. Vařim nescafé. Stojak otevře lahev kořalky. Posilníme se na pochod. Monika se neozývá. Dojdem tam teda klidně až zejtra. S čistou hlavou! Takhle sme nemožný! Dojdem tam vodpočatý. Pomůžem třeba s polníma pracema. Nejsme žádný odrani šmelcovnický. Fakt, chlapi! Je jiná doba. To už se nedělá dneska, takhle k němu vpadnout do baráku a zůstat tam. Nejsou roky sedumdesátý. Naštvali bysme córku. Vykládám, jak jsem omylem do Andrzejovy dcerky vrazil ve frontě na pivo v Olomouci. Myslel sem, že je to prostě ňáká studentka, chápete? Chápou. A ve Wannsee Andrzej vykládal, že córka fakt už knížky nenávidí. Pokyvujou! Jo, jo. Všichni dneska už máme córky. Šmarjá, radši tam nepudem vůbec, strachuju se. Fajn, ale já bych rád se Stasiukem udělal rozhovor pro Babylon, říká Čáp. A já pro Týden, říká Jirka Zyndram. Mně dojde SMS. Petráček chce rozhovor se Stasiukem pro Respekt. Ňáký prachy na tuhle cestu musim vydělat. Odpočíváme. Svíčka hrdinnejm lotnikům poblikává. Za zádama pomníčku je polskej haličskej les. Z půdy lesa se uvolňujou duchové, jak pára. Na cestě skřípnou brzdy. Z auťáku vystoupí Monika Sznajdermann, šéfka ctihodnýho nakladatelství Czarne. Ta druhá je córka. Motám se k nim po cestě. Objetí. Kdy dorazíte? říká Monika. Potkali jsme Olega! Aha. Tak přiďte, kdy chcete. Tak jo! Zmizej v prachovým oblaku. Kluci mě ubezpečujou, že tu fakt byly. Pudem teda. Zazátkujem lahve. Čáp rozbaluje mapu. Byla by tu jedna těžší a jedna lehčí cesta, říká. Vyberem tu povodňovou. Protahujem se a čekáme, až svíčka dohoří. Zaskřípěj brzdy. Vystoupí Oleg, v každý ruce flašku, dva lidi s sebou. Mlčenlivej kluk, řidič. Holka má zelenou bundu. Myslim, že on je ďábel, říká Stojak. Stojak je Protobulhar. Jeho děd padl při obraně Achtopole. Stojak je z nás největší diplomat, protože musí pořád odmítat spoustu rukopisů. Líbá Olega na tvář, bere mu lahev, pije. Děláme to všichni, zkoušíme to zrychlit. Oleg vykládá, jak lotniky na italský letiště doprovázel sám generál Anders a Herling Grudzinsky. Nemůžeme přece jen tak odejít! Připíjíme každýmu jednotlivýmu lotnikovi. Různě se fotíme. A tak dál. Čas neni.

Mlčenlivej a holka čekaj v autě. Zelená bunda holky už v šeru není vidět. Jsme sbalený. Zyndram se loučí s Olegem poslední. Auto zmizí. Deme, zdrháme. Do vrchu. Cestou, kde je tráva do pasu. Míjíme podivný lemkovský stavby. Nevíme, jestli to jsou hroby nebo opuštěný včelíny. Vzduch je mokrej. Deme ze svahu. Je to území obrovských lopuchů. Kupodivu tu není vůbec žádnej hmyz. Potok, podle kterýho dem, je divokej, voda v něm tříská přes kameny. Nedivil bych se, kdyby byla místama vařicí. Všude bělavý kmeny přeražený vodou. Voda ze stromů servala kůru, naštípala je na třísky. Všude povlávaj obrovský potrhaný pavučiny. Šutry v proudu melou větve. Kořalka se teprv teď chová, jak má. Celý je to jak horečka. Jdem přes vodu. A zas a zas. Boty se měnej v kupy bahna. Stojak a Zyndram maj, nechápu proč, dlouhý kalhoty. Máš dlouhý mokrý kalhoty nebo krátký mokrý kalhoty. První zákruty potoka jsme přelejzali po kamenech a větvích, pak dem vodou. Je to jedno. Ponurou zádumčivost střídá horečnatý hovor, smích. Dáváme bacha, zda se v mokrejch křovinách nelíhnou místní lemkovský stvůry. Jdem kopřivovejma plantážema. Vykládáme si o filmech. Slovanský stvůry maj v naší zglobalizovaný představivosti šupinatý těla draků z japonský kinematografie. Gamera kontra Gaos. X nestvůra z vesmíru. Jirka vykládá, jak Dana Hábová tlumočila Čelisti. Konečně se bavíme o ženských. Stojak dává k dobrýmu, jak ho Marjánka Housková stáhla o Beowulfa. Bavíme se taky o Kareninový. Vrhnout se na Cestu po Zaorálkovi, to je přece úžas! Haličskej les nás ostrejma zákrutama žene do dalších tůní shnilý vody. Dál se bavíme o Anežce Charvátový. A zase o Kareninový. Fakt mi málo žen za poslední roky způsobilo takovou radost, vykládám Stojakovi. Čáp loví Zyndrama někde daleko v proudu. Anebo Zyndram Čápa? Zyndram má blbý boty. Jak dlouho to trvalo? Divočina.

Wolowiec je na konci téhle cesty. Mapu s sebou netahám. Jirka cituje z Andrzejových Haličských povídek a ukazuje, kde co je. Stasiuk je verista, říká Jirka. Píše o skutečný skutečnosti. Vpadáme mezi první domy vsi. Velký domy. Dřevo. Domy rozházený daleko od sebe. Ale aby na sebe lidi viděli. Tady sou asi strašný zimy. Ždímeme se a oblíkáme. Daleko za plotem vzdálenýho domu postávaj chlapi. Ten, co vypadá jako básník Zeno Kaprál, se nás německy ptá, jestli jdeme za Stasiukem. Prosto i naprawo! Jen kus cesty. Svah. Tráva. Už je tma. U dveří běhaj psi, Monika nás čeká. Ten Kaprál jí zavolal. Jdem dál. Veranda. Ale barák popisovat nebudu, to není slušný. Monika nám dává jídlo. Sedíme kolem dřevěnýho stolu. Snažíme se chovat zdvořile, ale cpem se jak zvěř. Na stole se najednou objevují lahve. Vyprávíme Monice o obrovských lopuchách. Andrzej přijde za chvíli. Byl v Bardějově. Objímačka. Monika jede pro pivo. Dáváme Andrzejovi dary. Dávám mu knížku fotek, co mu posílá Cudlín. Andrzej říká, že to už je třetí Cudlín, kterýho dostal. Má fakt radost. Cudlín bude mít taky radost. Jirka dává Andrzejovi svou knihu. Já svou knížku poslal poštou. Jirka Andrzeje fotí. Čáp dává Andrzejovi taky svou knihu. Andrzej říká, že se mu ty rysunky tam velice zamlouvaj. Voboje rysunky maloval Reisenaeuer. Stojak dává Andrzejovi fotoknížku Holomíčka. Andrzej si ji schovává až na pak. Pak nám dává další jídlo. Mizí to hned. Stojak povídá, ať se dem schválně mrknout na stěnu v chodbě. Je tam velká Holomíčkova fotka z Hrádečku. Kliment, Kohout, Havel. Václav má zas tričko s nápisem. To mě na něm jediný vždycky štvalo, ty počmáraný trikoty. Andrzej říká: Jo, tohle je czeski dom. Chci se Andrzeje zeptat na ty hroby nebo včelíny v divočině, ale zapomenu na to. Každou chvíli někdo z nás usne, někdo mluví. Hodně vykládáme o Olegovi. Co chvíli někdo z nás kouká ke dveřím. Vyděšeně a s očekáváním. Napadá mě, že bychom si mohli udělat ogoň. Je to finta, trochu. To já sem zavlek bandu. Musim bejt loajální k Monice a Andrzejovi, ale zaroveň i k chlapům. Sem tak trochu v roli kulturního mostu. Smrdíme. Boty sme zuli, ale kape z nás bahno s kořalkou. Maj tu uklizeno. Když Čáp praští hlavou o stůl, má v ní písek. Andrzej se zvedá, jdu za nim. Jde ale po schodech nahoru, tak se vracim. Přijde nějaká žena s chlapcem. Eva. Chlapec se jmenuje Oleg, řekl to. Mluví anglicky. Za chvíli pro mě příde Andrzej. Aha! Ve Wolowiec je venku nahoře. Projdeš knihovnou a seš zase na verandě. Na další. A deš rovnou na louku mezi kopce. Andrzej nanosil polena, zapálil. Trousej se ostatní. Monika srozumitelně říká, že pro fotoknihu Swiat okopírovala formát fotoknihy Torstu. Stojak září. Andrzej nám vypráví, že má k borovičce zvláštní vztah. Ohniště je zařízený tak, že spolu můžeme mluvit, aniž bychom na sebe prskali. Nevydržím na jednom místě. Monika pije červený. Bavíme se s tím malým Olegem. On i Eva jsou Varšavani. Mám fantastickou náladu a jdu do ledničky pro pivo. To se normálně smí. Andrzej sedí na schůdkách. Přinese hudbu, pouští ji. Cikáni. Sedíme, dokud většina z nás mluví. Některý už zašli do domu. Rozbaluju spacák u ohně. Ležím. Ostatní stojej na verandě a svítěj na mě halogenem. Je to scéna, jako když se loučí loď.

K ránu mě vzbudí déšť. Jdu do domu a vlezu do první místnosti a do první postele, jako v sedumdesátých letech. Stojakovi je to fuk. Za chvíli je ráno. Pod postelí leží polský vydání Vinnetoua. Vykopu svý věci na verandu, kde si Čáp čistí kudlu.

Hlaholíme v kuchyni. Andrzej připraví krmi. Vajíčka a klobása. Je to normální polský jídlo, jajecznica z kielbasa. Chci se Andrzeje zeptat ještě na pár dalších věcí, ale není čas. Musíme vidět Gorlici. Vyrážíme s Monikou pro proviant a mapy a kořalku do Gorlice. Podél cesty udivující sochy sedícího Krista. Sedí, podpírá si hlavu, smutně kouká. To neznáme. Ohromný madony. Monika jede opravdu rychle. Říčka před Sekowou se jmenuje Sekowka. Maj tu nápisy se jmény řek, stejně jako v Německu. Myslím, že Monika řídí jako šílená, ale neřeknu to. Já řidičák nemám. Jirka sedí vepředu u ní a pořád se jí na něco ptá. Taky nemá řidičák. Stavíme u náměstí. Jirka jde nakoupit, protože má kartu. Čáp chce být sám. Se Stojakem sedneme do restaurace. Otevřená, na náměstí. Je vedro. Vedle nás je stůl kobiet. Ukazujou nám, že pijou pivo brčkem. To nám přijde dost šílený. Mně přijde vůbec šílený něco pít. Nemám kocovinu, ale šmelcovnickou horečku. Tehdy se v Polsku pivo skoro nepilo. Tehdy nesedávaly na náměstích téměř nahý tetovaný kobiety a nepily pivo rurkou. Slunce praží. Jedna z kobiet nám dokonce rurky donese. Fakt mě to dojme. Jak hezky se tu chovaj k cizincům. Schoval jsem si tu rurku na památku, ale bohužel nevim kam. Od mrzáka, co valí svůj byznys okolo, kupuju Gazetu wyborczu a konečně chápu, proč nás Oleg poslal k lotnikom. Včera bylo výročí Povstání. Celostránková fotka tribuny. Ti, co varšavský povstání přežili, maj červenobílý pásky. Je jich hodně. Tu fotku si schovám. Je asi poledne a naše zahrádka na náměstí kypí mládeží. Všichni pijou pivo rurkou. Jeden z titulků v Gazetě je: Polska juž nigdy nie bedzie sama. Přijde Jirka s Monikou. Náměstí v Gorlici připomíná Slovensko. Socialistickej ráz všech těch buildings. Monika nám vykládá, jak tu všechny vybili. Židy, inteligenci. Obchodníky, kněze. Rolníky, malorolníky. Člověku prsty nestačej. Nedávno oživený ghosttowny. No, už za chvíli se zas s Monikou řítíme do kopců. Vnášíme proviant do domu. Předtím se zujem! Rozdělujem proviant. Klademe na stůl knižní dary, který jsme zapomněli v batozích. Monika klukům dává fotoknihu Swiat. Tenká, dobře se nese. Já si vyberu Kaczorowskiho, tenká. Swiat už jsem dostal poštou. Všímám si, že sedícího Krista tu maj na poličce. Děláme s Andrzejem kafe do mý termosky. Zkoušíme Moniku z polštiny. Řekni: vodník. Wodnik. Vlkodlak? Wilkolak! Haha! Prej si nedělá legraci. Čarodějnice? Czarownica. A baba Jaga? Baba Jaga. Sme spokojený. Přijde mezi nás córka. Spala u kamarádky. Mluví anglicky. Ptám se jí na Vinnetoua. Říká, že se jí to nelíbilo, že to čet brácha. Už se v podstatě loučíme, když se dá do šílenýho deště. Jirka vykládá Andrzejovi dlouhou historku o Hrabalovi a Clintonovi a Havlovi a bodyguardech. Pěkně se zaplejtá. Andrzej se ptá, co znamená bouchačka. Pistole, říká Čáp. Andrzej se dlouze směje. Musim se mrknout do slovníku, co to znamená polsky. Těhotná? Andrzej udělal další pánev. Doufám, že zrovna nemá rozepsanou kapitolu nový knížky. Vajíčka, klobása a rajčata. Sníme to. Nepijem, nejsme blázni. Svítí slunce. Jdem ven. Vyprovázej nás za vrata, Monika s Andrzejem. Příště musíte zůstat dýl, říká Andrzej. Jednotlivě se loučíme. Poslední jde Jirka. Batoh mu neutaženej bouchá do zad. V každý ruce má tašku. V teniskách mu čvachtá. Mizíme mu. Kreténi z Prahy, říká. Jdem ze svahu. Slyšíme smích našich hostitelů.

Jsme na silnici. Začne poprchávat. Jdem prvním krpálem doprava, prší šíleně. Tady jsou malý dřevěný domy, jak boudy. Zarostlej chlap v montérkách, na ruce nemluvně. Mávne na nás. Jdem. Cejtim štěstí.

Pak bažiny. Vyšli jsme krpál a ocitli se na planině, sevřený kopcema. Tráva do pasu. Cestička mizející v kalužích. Skáčeš po klaccích a kamenech, klacky, co do bahna naházeli putovníci před tebou, ti sevřou botu. Hatě. Roztrhnem svou řadu, protože každej chce jít nejlíp. Příště si po způsobu Stojaka opatřim goretexky. Do hlavy pere slunce, prsty v botě, slizký jak pijavice, mrznou. Dojdu k rozvalenýmu drátěnýmu plotu, chytnu se za něj. Přidržuju se, opatrně du, čekám, kdy došlápnu na cestu. Ostatní se chytaj vyzáblejch stromků, co tu různě trčej. Vychudlý, bledý stromky bez listí. Teď se vpřed sunem opravdu pomalu. Ti naši otcové a dědové, co tu po okolí tahali kupříkladu bezzákluzový děla, když poníci řekli: Ne!, budou asi tak osumdesátníci. Stejně jako ti z Varšavskýho povstání. Nemluvě o skutečně už jen pár lidech, dochovanejch z ŽOB, Žydovske organizacje bojowe. Ze slovenskýho povstání. Tohle je 60. výročí. Příští dekádový výročí, kdy se se starejma můžem eště aspoň takhle bavit, zřejmě nebudou. Velice nepřijemný je zapadnout do bahna a napíchnout se na tuhý neohebný rákosy. Čáp volá, ať jdem za ním. Je těžký ho najít, když zmlkne. Celou cestu mě udivuje nepřítomnost hmyzu. Tohle je krátký období mezi vrcholem povodně, kdy se bodavý ukryjou, aby pak udeřili na celým nově nabytým území. S Čápem a Antonem jsme při dávným tripu Po stopách partyzánských bojů narazili na obec Komárov. Východní Slovensko. Tehdy jsem procejtil americký katastrofický filmy, aniž bych je ještě znal. Komáři poseli tělo, dusili. Při každým vdechnutí jich člověk mraky polk. Obalili jsme se pláštěnkama a zdrhali. Uháněli jsme podél kaluží, kde se komáři v jediným okamžiku líhli a nalítávali. Bubliny ve shnilý vodě se hemžily sosákama. Zaplaťpánbů, že teď se motáme v tichým bahně. Čáp došel až tam, kde sluncem ztvrdlo. Ne, žádnou přestávku jsme v nasáklý haličský zemi nedělali. Táhnem pustinou rovnou do kopce. Z hlíny jde zima. Stromy protýkaj korunama, slunce není vidět. Nevím, kde jsme. Půl dne jdeme slabým deštěm svahama. Bahnitým krpálem přes shnilý klacky se vysápem na vrch kopce. Je tam kříž a nápis. Byl tu Wojtyla. Dál proplouváme bledejma parama linoucíma se ze země, ze shnilýho listí. Jsem línej vylejvat vodu z bot. Ostatní taky. Srub. Lidská stavba působí až nepatřičně. Málem vrazim do chlápka, co se odtamtud vymotal s batohem. Má podobnej batoh jako já. Globalizovanej. Kdysi jsme přes Sněžku pašovali věci. S polskou partou jsme si vyměňovali batohy. Plný ilegalit. Ty starý socbatohy jsme taky měli všichni stejný. Nepozorovatelná výměna by byla pořád možná. Akorát nevim, co bychom do nich dávali. Z ktorogo mjasta? ptám se jen tak. Katowice. Ty? Z Prahy. Usměvy. Oba jsme hrdý, že se potkáváme v takový prdeli. Uvnitř je tma. Okolo srubu se taky najednou všude zatmělo. Být na Rusi, chytře řeknu, že se chystá buran. Sem nejblíž u okýnka do kuchyně. Objednávám čaje a polívky. Chlapi se bavěj o Haškovi. Debata se táhne kolem Haškovy abstinence v Rusku a jestli byl bolšán nebo ne. V Rusku abstinoval, protože by ho za ňákej úlet klidně zabili, a bolšán nebyl ani náhodou, shodneme se. Nějakou dobu prostě nepil a nepsal, no. To taky de, no! Anna Zonová by možná napsala: Víte, on takový zajatecký vyhlazovací tábor v Ufě, že. A k tomu tyfus, že. Někdo z nás cituje Jerzyho Pilcha, který prohlásil, že v kultuře vládne zmatek, a proto je třeba dbát na přesnost a logiku, a to zvlášť v alkoholové próze. Souhlasíme. Dostanu SMS od Helene: Celine L´mort a credit. Dělá na tom Kareninová? Dáváme hlavy dohromady, odpovídáme. Zyndram tvrdí, že po ceně Níké Jerzy Pilch jako svý pravokrvavý mistry jmenoval Bruno Schulze a Andreje Platonova, a to fakt zesmutníme. Klejeme a myslíme na současné Čechy jako na oázu literární vulgarní debility. Blbákov. Pak se do mejch očí ale vrátěj jiskry a já prudce vykládám chlapům, že určitá naděje přece spočívá v portálu www.iliteratura.cz! Marjánce Houskový se ovšem nelíbí grafika! Některý z nás se chtěj dál bavit o Haškovi, jiný chtěj nadávat na mladou generaci. Jeden z nás dostane SMS od Petry. Dočetla jsem Nádase a jsem v Čevenguru. Bavíme o Haškovi. Jakej to byl smutnej toulač. Přešel Alpy, brouzdal Panonii, zasek se v Haliči. Smutnej a potulnej, přesně jako Rimbaud. A ty jeho kámoši, cestovní přízraky. Vandrák Kuligowski: Mám myšlenku, ta myšlenka vejde do nohou a nohy jdou samy po cestách. Tulák pusty Hálal: Když jsem usnul, viděl jsem dálku, a když jsem se probudil, šel jsem do té dálky. Aby se ti citlivější z nás náhodou nerozbrečeli, vracíme se do Ruska. Hašek nikdy nemluvil o tom, co v Rusku zažil. V tomhle byl podobnej těm 12 000 Volyňákům, co vstoupili do Svobodovy armády. Ani o Mordoru nešpitli. Bavíme se o tom, než to zapomenem. Někdy v zimě jsem četl zprávu ČTK, že mezi posledních pár desítek Čechů, co přežili gulag, byly rozdělený nějaký prachy. Přes milion. Korun. Odškodný za Kolymu, Magadan, Vorkutu a tak. Jinak nikde nic, žádný rozhovory, nic. Pokud maj v těch hezkejch čisťounkejch evropskejch zemích nějaký kostlivce ve skříni, tak my, Češi, musíme mít hnedka bandu survivors. Honem pomřete! povídá zekům náš EU stát. Další dekádový výročí nebude. Konečně budem v tom EU důstojný a šťastný, elegantně zajizvený, podobný ostatním vyspělým národům. Snad mě to časem přejde. Budu se starat o rodinu a tak. Jiří Kolář: Dospěl jsem, když jsem pochopil, že svět není koncentrák.

Dem ven, neb je tam zas všechno vidět. Dál se nám jde velmi dobře! Už zejtra chcem bejt na Dukle. Jirka posílá SMS Števovi. Pak se řítíme z kopce. Johohoho! Nikoho nepotkáme. Jdem šerem pichlákama, bacha na oči. Po povodni tu nejsou stezky, jen bahnitý strouhy. Chmurná lesní nálada nás teďka zas strká k našim mrtvejm. Vykládám, jak jsem nedávno v Utopii potkal P. Povídal, že M. měl jaterní koma, J. mrtvičku a S. a K. se vožralí zabili v autě. Najednou? lekne se Jirka. Každej zvlášť, říká Čáp. To je horší, řekne Jirka. Když se P. chtěla podřezat ve vaně, přišla k ní M., vykládá Čáp, a žehnala jí sprchou, jako že je kněz, a P. si teda myslela, že už je po smrti, tak normálně usnula. Když se někdo podřezal nebo někam skočil před dvaceti lety, tak to byl akorát veselý folklor. Probíráme houmlesy a šílence z vlastních řad. Vedli ho policajti, říkám, jenže já tam byl s dcerkou, rozumíš, ukázat jí koncert, její první koncert, a teď on, hovado, úplně sjetej, rval se s fízlama a volal mě na pomoc. A cos udělal? Nic sem neudělal. Na cos vzal dcerku? Na Čechomor, má to ráda. Chlapi sou v různým stavu krčení ramen. Některý maj Čechomor rádi, některý ne. Zastavíme. Děláme oheň. Opejkáme muj nezranitelnej salám a dobroty ze Gorlice. Vařim plnej ešus necafé. Silný. Neprůhledný, jak to bahno všude okolo. Hulíme. Pěkně to háže.Vedeme rozhovory.

Zas dem. V tomhle kraji není nikde nic. Žádný zvuky, jen naše. Pořád se dolu smykáme pichlavým lesem. Kopřivy závoděj s bodlákama, kdo je zlejší. Když se nohy bořej do bahna, je těžký dávat pozor na oči. Větývky trčej jak ostrý nehtíky zlejch nymfiček blahyněk. A slejvák. Hodiny a hodiny. To je blaho! V Čechách by se tu najednou vyřítily vosy, cyklisti, vosí přilby na hlavě, cyklistický uniformy. Sou všude, zmrdi! rozčiluje se jeden z nás. Nemůžeš jít normálně se psem do lesa, s dítětem. Všude tyhle hovada!

Štěrková cesta. Pod náma je vesnice. Bojíme se deště v noci, tak tam mrknem. Jsme mokrý a utahaný, ve svalech šmelcovnická horečka. Vždyť taky jdem na Duklu. Deme temnou Haličí a kdo tu kdy válčil o haličskej venkov, jde s náma. Takhle šli šmelcovníci k vesnicím. Šikovně rozestoupený. Bacha, aby kvér zbytečně nebrk o štěrk! Tady si okovaný poslové civilizace nepřipadali jako v Evropě, tak se řádně uvolňovali. Místní se měnili v bestie, mizeli v lesích a polích jako vlkodlaci. Co o haličskejch domorodcích napsal Jurij Andruchovič, přeložil Jozef Marušiak takto: „Rusi ich kynožia za spoluprácu s Němcami, Němci za spoluprácu s Rusmi. Idú Němci, idú Rusi! Stredoeorópská smrť je smrť väzenská a táborová, smrť hromadná, massenmord, začistka.“

Po spoustě vesnic zbylo jen pár šutrů. Nikde žádnej industriál, můžeš chodit celý dny. Dodnes žádný billboardy, akorát sochy zadumanýho Ježíše. V českejch vsích Bohu visej nohy a krev teče po zdi (Kaprál). Tady se jen zastavil a kouká, sebere se, radši půjde dál.

Baráky vsi jsou rozházený kolem asfaltky. Jirka Zyndram najde jazyka. Směruje nás na noclegi. Dřevěná bouda. Vedle je jakási jídelna či co, zíráme okýnkem. Muži a ženy v oblecích připomínaj jehovisty. Seděj, modlej se, jedi, modlej se. Stojak s Čápem napomínaj Jirku, ať je neokukuje. Jirka zmizí. Sedíme pořád venku, začíná pršet. Kobiety nám z boudy vystrčej další piva. Sedíme. Mlčíme. To se ještě nestalo. Okolo boudy je tma. Nevim, kde je Swiercewskeho pomník. Když ho zabili, tak to Lemkům teprv nastalo. Operace Vistula. Vůdce Lemků zavírali už Austrijáci. Považovali je za ruskou pátou kolonu. Za nenapravitelný bandity. Andrij Savka vládl Dukelskýmu průsmyku podobně jako Nikola Šuhaj svejm okrskům. Lemkové vycvičený lesem a horama měli údajně fyziologii podobnou tý medvědí. Moc si je pochvalovali ruský generálové. Kutuzov (má ve Svidníku památník) a Suvorov, co táh Duklou s kozákama. Různý armády si mezi Lemkama najímali odborníky pro boj zblízka, stopaře, lesní stíny. I ta Svobodova. Po válce se domovina Lemků octla v Československu, Polsku a Sovětským svazu. A středoevropský lesní Kurdy, zdá se, nikdo neměl rád. Poláci si umyli ruce jak Pilát, Čechoslováci svý lemský lidi políbili jak Jidáš a Stalin rozhodl o přesídlení. Lemkové s Ukrajincema tvořili partyzánskou armádu Upa. Válčili proti nacistům. Za hodný lidi nepovažovali ani komunisty. V karpatských horách se mohli bránit. Upa v jedný z četných bitev zabila polskýho generála Swiercewskeho, velitele deportací. Teď jít museli. 150 tisíc lidí, což je zhruba tolik vesnic, kolik je hvězd na nebi. Spousta Lemků pomřelo. Spoustu jich zastřelili a pozavírali. Lemský vesnice byly ze dřeva. Lidi, co přišli k hotovýmu, obsadili pár baráků a zbytky vesnic ve zdejších strašnejch zimách ztopili. Kostelíky a cintoríny ne. Na ty nešáhli. To se báli. More info: www.carpatho-rusyn.org/lemkos.htp. Začíná bejt zima. Syšíme dusot. Jirka Zyndram přichází se strašně vysokým chlápkem. Říká, že to je místní šéf, Lemek jako poleno. Chlápek vykládá, že tu chovaj pstruhy, věříme mu, pročpak ne. Říká, ať přespíme na seně ve stodole. Jdu se s Jirkou mrknout. Tma stodoly a v ní žebřík vedoucí do ještě větší tmy. Ukrejem se tam, kde se všichni ukrejvali. Než začli zdrhat. Do Uher to bylo 30 kiláků. Kočovný jezdci z pusty nesnášeli budovy. Čistili krajinu k jejímu bejvalýmu obrazu. Rovnali všechno se zemí, aby bylo vidět kolem. Z Wolowiec jdete? ptá se chlápek. To je přece kousek, kroutí hlavou, že jsme tak zedraný. Že bysme lezli kopcema, mu nejde na um. Když se vrátíme ke kiosku, na stole je lahev kořalky. Kobiety postávaj v boudě, zdá se, že zavíraj. Nábožný lidi opouštěj dřevěnej prostor. Lezem po žebříku na seno. Čáp s Jirkou se bavěj o euthanasii. Koušem špek, pijem kořalku, šmelcovnický blaho. Seno je narkotický. V seně tolik nesmrdíme. Lezu po žebříku okouknout oblohu, je tma, nic nevidim. Ze stodoly slyším řev. Čáp je proti euthanasii. Tuhle noc zase nespim. Chci vklouznout do spánku, ale v hlavě mám proud, vír, tříšť. Vzdám to, otevřu oči. Po seně proti mně leze stařena. Leze po čtyřech, hubenejma nohama proti mně, špičatý kolena jí trčej, hlavu má vyvrácenou. Její hlava jsou dvě hlavy zakouslý do sebe. Leze jak pavouk. Komíhá bílejma rukama, nohama. Zachraňuju se dlouhým erotickým blouzněním o krásné fyzioterapeutce z Prahy 2. Je ráno. Chlapi různě lezou po žebříku nahoru dolu. Good morning, sunshine!

První část textu, jenž vyjde v listopadu 2004 jako doslov ke knize A. Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem v nakladatelství Prostor. Druhá část se objeví v příštím čísle Tématu.