společenské poměry na Arabském poloostrově před vznikem islámu

 

                Přírodní poměry Arabského poloostrova s rozlehlými pouštěmi nutily většinu lidí ke kočovnému životu beduínů, i když v časech hospodářské prosperity (ta se objevuje po třech stoletích hlubokého úpadku v 6. stol.), kdy napříč poloostrovem vedly významné obchodní cesty, se někteří obyvatelé usazovali v místech oáz a věnovali se obchodu. Mezi novousedlíky bylo také mnoho cizinců, kteří s sebou přinášeli nové myšlení, kulturní hodnoty a zvyklosti.

 

                Ať usedlí či kočovní, žili Arabové ve společenském uspořádání, jehož základem byl rod. Jedinec bez rodu nebyl prakticky ničím, byl to psanec bez identity, kterého mohl kdokoliv beztrestně zabít – přes toto riziko byli jedinci (často básníci), kteří dali přednost nejisté existenci tuláků; většinou to byl projev nespokojenosti s poměry v rodu. Rody pak vytvářely klany a ty se na základě společného původu spojovaly v kmeny. Rod (klan, kmen) byl především prostředkem ochrany jednotlivých členů. Na druhou stranu zde existoval princip kolektivní odpovědnosti: provinění vůči jednomu členu rodu znamenalo automaticky provinění vůči všem jeho členům. Z tohoto pak vychází princip krevní msty, který často vedl k nekonečným bojům (měl však svou pozitivní hodnotu spočívající v tom, že se Arabové pokud možno vyhýbali prolévání krve, aby nepřivodili odvetu vůči svému klanu). Uvnitř kmene pak panovala rovnost svobodných mužů, i když existoval institut volených kmenových vůdců. Rod a klan (většinou už ne celý kmen) se vyznačoval solidaritou s těmi, kteří se ocitli v tísni či chudobě – to se samozřejmě týkalo pouze vlastních příslušníků (typický znak uzavřené společnosti).

 

                Jedním z nejdůležitějších aspektů jednání jednotlivců, rodů nebo klanů, byla otázka cti. Ta spočívala především v dodržování závazků a smluv, jež byly považovány za posvátné. Neexistovala žádná moc, která by bděla nad jejich dodržováním. Ztráta cti však byla jedním z největších pohanění a je zajímavé, jak v této věci fungovalo to, co bychom dnes nazvali veřejným míněním – porušení zásad cti se rozneslo (především díky básníkům) po celé Arábii a postižený kmen či jednotlivec se pak stal objektem všeobecného a hlubokého opovržení. Přestože na celém poloostrově panovala velká roztříštěnost jednotlivých skupin, které mezi sebou neustále prováděly nájezdy, s cílem ukořistit stáda, ženy a zajatce, existoval pocit sounáležitosti všech Arabů, vycházející především z existence jednoho jazyka (i když s řadou dialektů) a tradice každoroční náboženské pouti do Mekky. Ta byla jak obchodním, tak náboženským centrem Arábie. Její obchodní postavení vyrůstalo z výhodné geografické polohy na křižovatce karavanních cest. Kultovním centrem byla díky Ka´bě, svatyně v níž se nacházel posvátný černý kámen (patrně meteorického původu). Do Mekky byly každoročně konány poutě, při kterých (obcházením černého kamene) docházelo k rituálnímu uctívání jednotlivých božstev.

 

                náboženství

 

                Náboženstvím Arabů byl přírodní polyteismus. Byla uctívána astrální božstva Měsíc, Slunce a Venuše, celá řada božstev vztahujících se k jednotlivým místům, studním, skalám atd. Skoro každý kmen měl své vlastní božstvo. Mezi touto spletí božstev však existovalo ponětí o jednom nejvyšším božstvu. M. Eliade (Dějiny náboženského myšlení III, Oikúmené Praha 1997) ho nazývá deus otiosus – nečinný bůh; tedy bůh, který stojí jaksi v pozadí, který v průběhu věků ztratil své někdejší postavení, ale stále měl v pantheonu bohů nejvyšší místo. Jeho jméno bylo al-Láh (=Aláh), v překladu jediné božstvo.

Pravděpodobně nelze hovořit o silném náboženském cítění Arabů. Vykonávali sice různé obřady jako běžnou součást svého denního života, ale ceremonie brali spíše jako oslavy, zpestřující jinak jednotvárný život. Nezdá se, že by k jednotlivým božstvům měli bližší vztah. Uctívali je prostě z tradice (dalo by se spíše říci, že uctívali tradici uctívání). V pozdějších sporech s Muhammadem bylo také jedním z nejčastějších argumentů na obranu starého náboženství tvrzení, že je to víra předků – to je v různých kulturách často se objevující postoj, který chápe tradici jako něco posvátného, na čemž se nesmí nic měnit.

 

                Důležitější roli v běžném životě hrála víra v džiny a démony. Byli to duchové (bytosti bezdýmného ohně a vzduchu) vyskytující se na různých místech či v podobě nejrůznějších zvířat. Většinou byli považováni za zlé a člověk se jim musel bránit nejrůznějším zaříkáváním, amulety či obřadními úkony. Existovali však také dobří džinové, kteří pomáhali lidem k dosažení mimořádných schopností nebo vědomostí. To se týkalo věštců, mágů, léčitelů, ale také básníků, kterým schopnost promlouvat v řeči vázané byla prý dána právě džiny.

 

                Vedle této polyteismus vyznávající většiny byly v Arábii skupiny monoteistů – Židé, křesťané a tzv. hanífové. Židé zde působili již několik staletí, přičemž není jasné, za šlo o emigranty či Araby, jež přijali judaismus. Křesťanství bylo rozšířeno více než židovství, přičemž většina křesťanů se hlásila k monofysitské víře nebo nestoriánství. Postavení hanífů je dosti nejasné, pravděpodobně šlo ale o lidi, kteří odstoupili od polytheistické víry předků a nepřijali žádnou z existujících věrouk. Byli jistě ovlivněni monoteistickými náboženstvími, ale např. víra v zmrtvýchvstání, stejně jako i ostatním Arabům, jim byla cizí. Patřili však k jedněm z prvních, kteří přijali islám.

 

                Muhammadovo působení v Mekce

 

                Muhammad se narodil v arabském městě Mekce mezi léty 567 a 572 jako člen mocného mekánského rodu Kurajšovců. Záhy osiřel a jeho výchovy se ujal děd a posléze strýc. V pětadvaceti letech vstoupil do služeb bohaté vdovy Chadídži a podnikl několik obchodních cest do Sýrie. Kolem roku 595 se s Chadídžou oženil. Tato žena měla v jeho životě mimořádný význam, podporovala jej v čase nejistot a zkoušek, a o její jedinečnosti svědčí i to, že se během jejího života Muhammad s jinou ženou neoženil.

 

                O Muhammadově duchovním životě v období před prvním zjevením víme málo. Tradice mluví o tom, že procházel obdobím „duchovní odloučenosti“ v jeskyních a jiných osamělých místech. Pro zdůraznění autentičnosti zjevení tradice také popírá Muhammadovu znalost židovství a křesťanství (je však téměř jisté, že obojí náboženství znal – např. jeden Chádžižin bratranec byl křesťan). Spíše se zdá, že Muhammad procházel nějakou delší osobnostní krizí (praxe odchodu do ústraní byla běžnému arabskému polyteismu vzdálená).

 

                V takové situaci se mu někdy kolem roku 610 dostalo prvních zjevení, přičemž se zpočátku obával, zda se nezbláznil, a dokonce pomýšlel i na sebevraždu, zejména když se po prvním zjevení dlouho nedostavovalo nové. Jistě musel zažívat obrovské napětí – zjevení na jedné straně nabízela řešení krize, na straně druhé nesnadnost (až praktická nemožnost) naznačené cesty byla zřejmá.

 

                V průběhu prvních tří let Muhammad sděloval svá zjevení jen v úzkém rodinném kruhu a teprve roku 612 po jednom vidění nařizujícím mu veřejně vystoupit zahajuje veřejnou činnost. Zpočátku byla jeho činnost spoluobčany vnímána spíše s lhostejností a snad i výsměchem. Postupně však počet jeho přívrženců rostl. Mezi jeho stoupenci nebyli zdaleka jen lidé z okraje společnosti (otroci, propuštěnci, neplnoprávní členové rodů atd.), ale i mladí muži (okolo třiceti let) z významných mekkánských rodů, ti dokonce tvořili většinu. Hlavním motivem k přestupu na islám byla zřejmě nespokojenost se starým náboženstvím a potřeba nalézt novou, jejich pohledu na svět bližší, ideologii. Předpokládáme, že tato potřeba vyrostla v souvislosti z hospodářským rozmachem poslední doby – spolu se zbožím se do Mekky dostávaly i nové myšlenky a mladí muži z bohatých rodů měli nejlepší příležitost se s nimi setkat.

 

                Zprvu byl Muhammad se svou hrstkou věřících politicky bezvýznamný, takže se mekkánští oligarchové neměli čeho obávat. Jakmile však počet jeho přívrženců vzrostl, stal se předmětem zájmu i této bohaté mekkánské oligarchie, která v něm a jeho učení viděla hrozbu pro své postavení. Muhammad nezamýšlel založit nějaké nové náboženství. Chtěl jen „probudit“ své spoluobčany a přimět je, aby uctívali výhradně Alláha jako jediného Boha, jak mu bylo přikázáno v zjeveních. Oligarchové se obávali toho, že by zavedením nového náboženství mohla Mekka a Ka‘ba ztratit své dominantní postavení mezi Araby, což by vedlo nejen ke ztrátě prestiže, ale i k hospodářskému úpadku. Po neúspěšném jednáni o kompromis, který by spočíval v oslabení přísného monoteismu, pro Muhammada nepřijatelného, se pro ně Muhammad stává nepřítelem, který byl často veřejně urážen a napadán. Jejich pocit ohrožení byl zcela oprávněný; Muhammad totiž svým učením rušil starou tradici (nepřijatelné muselo být třeba odsouzení předků vyznávajících polyteismus do věčné pekla), o kterou oligarchové opírali svou moc a dominantní postavení. Navíc myšlenka odpovědnosti každého jedince, bez ohledu na postavení, vůči Bohu – ta byla arabskému polyteismu cizí – ohrožovala nejen jejich privilegované postavení, ale brala jim i pocit soběstačnosti a nezávislosti. Akceptováním nového náboženství by také de facto uznali Muhammada jako muže, který má rozhodující vliv na společenské uspořádání v obci, čímž by ztratili své mocenské postavení.

 

                Důvodů, proč se Muhammad a jeho stoupenci stávali objektem útoků, bylo tedy mnoho. Na druhou stranu byl Muhammad často nucen reagovat na námitky vůči svému učení (především otázka přísného monoteismu, pojetí smrti, nesmrtelnosti duše atd.), což vedlo k detailnějšímu a hlubšímu rozpracování věrouky. Postupem let se však situace v Mekce stávala čím dál kritičtější, nepřátelé chtěli Muhammada a jeho příznivce zbavit kmenových práv. To se podařilo roku 619 po smrti Muhammadova strýce, který ač nikdy nepřestoupil na islám, Muhammada usilovně bránil a prostřednictvím vůdčího postavení ve svém rodě mu poskytl nezbytnou ochranu. Zdá se  tedy, že rodové vazby hrály pro členy Muhammadova rodu rozhodující roli, a to i přesto, že Muhammadem hlásaného náboženství implicitně obsahuje jejich překonání. 

 

                Již roku 615 Muhammad vyslal část svých přívrženců k odchodu do Habeše, aby je uchránil od stále silnějších ústrků. Po smrti strýce a zbavení práv se situace stává zcela neudržitelnou a Muhammad si uvědomuje, že pokud nechce své náboženství přivést k zániku, musí Mekku opustit. V zoufalé situaci se obrátil na obyvatele nedalekého města Táifu, kde chtěl vytvořit novou základnu pro sebe a obec svých přívrženců. Byl však z města vyhnán a kamenován. Toto je doba snad největší krize islámu.

 

                Záchranou se mu stalo navázání styků s předáky největší arabské oázy, Jathribu (pozdější Medína). Poměry v této oáze byly značně neutěšené. Docházelo zde k neustálým bojům mezi příslušníky jednotlivých rodů, které vycházely ze zákona krevní msty, což vytvářelo prostředí neustálého ohrožení pro každého jednotlivce. Jathribské obci hrozil v důsledku zánik. Na druhou stranu zde byla poměrně vysoká kulturní úroveň: Židé zde založili několik škol, znalost čtení a psaní byla rozšířená i mezi Araby. Jathribští se Muhammadovi zavázali, že jej přijmou jako proroka, budou jej poslouchat a bránit proti nepřátelům. Důvodem tohoto postoje byla naděje, že by Muhammad mohl sehrát roli účinného arbitra, jehož postavení by nevyplývalo z kmenové příslušnosti, ale z náboženské autority. Muhammad si také jistě uvědomoval, že situce v Jathribu je pro přijetí islámu mnohem příznivější, zejména proto, že tradiční náboženství zde nebylo znehodnoceno ekonomickými a politickými zájmy jako v Mekce.

 

                Muhammad v Medíně

 

                V průběhu roku 622 skupinky věřících postupně opouštěly Mekku a mezi posledními byl také Muhammad. Tato emigrace neboli hidžra (většinou překládána mylně jako „útěk“, znamená ale „přerušení kmenových a rodových vztahů a navázání nových“) je zlomovou událostí v dějinách islámu (proto ji také pozdější chlífa ´Umar ustanovil za počátek nového muslimského letopočtu).

 

                V Jathribu se Muhammadovi ke spokojenosti jeho obyvatel (ti na jeho počest přejmenovali Jathrib na Madínat an-Nabí = Město Prorokovo, zkráceně Medína) podařilo uspořádat poměry. Tím, že spojil mekkánské muslimy s novými konvertity do jednoho společenství, překonal starý kmenový systém. Vyhlásil, že islám se nemá týkat pouze Mekkánců či medínských kmenů, nýbrž všech Arabů a tím položil základ  „nového lidu“ – muslimů a rozdělil společnost na muslimy a ty ostatní.

 

                Zklamáním pro něj byl postoj místních Židů, kteří poukazovali na chyby v Koránu s ohledem na Zákon (šlo především o rozdíly mezi původními a Muhammadem nově reinterpretovanými příběhy o prorocích) a kteří jej odmítli uznat za proroka. Sám se totiž považoval za pokračovatele a završitele prorocké tradice, na jejímž počátku stojí Abraham. Judaismus podle něj ztratil ze své původní ryzosti, a proto byl ve své době nahrazen křesťanstvím. Křesťanství se však podle něj odchýlilo od přísného monoteismu a jelikož tato dvě náboženství ztratila svou původní čistotu, poslal Bůh Muhammada jako posledního z řady proroků, který přináší definitivní zvěst o Bohu a o postavení člověka vůči němu.

 

                Jakmile Muhammad upevnil své postavení v Medíně  soustředil se na další cíl, kterým bylo ovládnutí Mekky, náboženského centra Arábie. To koresponduje s jeho dlouhodobým záměrem, aby se islám stal náboženstvím všech Arabů. Posvátnou Ka‘bu totiž ustanovil jako centrální svatyni islámu, prý zbudovanou samotným Abrahamem (čímž ji přisoudil prastarou tradici). Po letitém soupeření, jak na poli diplomatickém, tak i válečném, se mu roku 630 podařilo Mekku získat. Při jejím obsazení prokázal velkou toleranci vůči svým bývalým nepřátelům. Vzápětí ho Mekkánští uznali za Proroka. Ka´ba byla očištěna od model a stala se tak faktickým centrem islámu. Muhammad se však po získání Mekky vrátil do Medíny, kde se věnoval organizaci nově se vytvářejícího státu.

 

                Následujícího roku na základě zjevení vyhlásil totální válku polyteismu. Mnohé arabské kmeny se mu začaly dobrovolně poddávat, s jinými úspěšně bojoval. Postupně se tak vytvářela nová náboženská a politická jednota Arábie. Roku 632 Muhammad zemřel. Mezi jeho přívrženci nastalo velké zděšení, někteří odmítali jeho smrt přijmout. Na to reagoval zcela v duchu Muhammadova učení jeho nově zvolený chalífa (v překladu zástupce) Abú Bakr: „Jestliže někdo uctívá Muhammada, Muhammad je mrtev; ale jestliže někdo uctívá Boha, Muhammad žije a neumírá.“ (Dějiny náboženského myšlení III, Oikúmené Praha 1997)

 

                islám

 

                Islám (znamená „odevzdání se“ – ne však v pasivním smyslu, ba právě naopak) je náboženstvím, které je založeno na víře, že existuje jeden Bůh (Alláh). Ten je vševědoucí, všemohoucí a milosrdný stvořitel a vládce celého Vesmíru.

 

                Člověk má v řádu stvoření jedinečné postavení. Na rozdíl od všeho ostatního totiž na tomto světě zcela nepodléhá božím zákonům, protože byl obdařen svobodou, díky které se může postavit i proti svému tvůrci. V průběhu dějin Bůh k člověku promlouval prostřednictvím proroků. Posledním prorokem je Muhammad, jemuž Bůh zjevil Korán, který představuje nejlepší návod k správnému životu. Jestliže člověk uzná existenci Boží a řídí se ustanoveními Koránu, nemusí se obávat Posledního soudu, na kterém se octne každý člověk po své smrti a kde se bude zodpovídat ze svých činů a postojů.

 

                Svou víru každý muslim potvrzuje několikrát za den recitováním základní formulace víry: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží.“ Správnou víru musí provázet skutky, především kultovní úkony, které jsou na základě Koránu shrnuty do tzv. pěti pilířů: jsou jimi vyznání víry; povinná modlitba konaná předepsaným způsobem pětkrát denně; každoroční půst v měsíci ramadánu, při němž se každý muslim od východu do západu slunce musí zdržet jídla, pití a pohlavního styku; almužna, která má charakter náboženské daně určené pro charitativní účely; pouť do Mekky, již by měl každý muslim vykonat alespoň jednou za život. Vztah člověka k Bohu je vyjádřen především postojem úcty a bázně, nikoliv lásky, jak je tomu v křesťanství a s určitou výhradou i v judaismu.

 

Zpracováno pomocí knih Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení III (Oikúmené Praha 1997), Encyclopedia of Arabic literature (Routledge London 1998), Hrbek, I.: Muhammad a Korán (in: Korán, Odeon Praha 1991), Lewis, B.: Dějiny blízkého východu (Lidové noviny Praha 2002), Oliveruis, J.: Svět klasické arabské literatury (Atlantis Brno 1995).