Přírodní poměry Arabského poloostrova s rozlehlými pouštěmi nutily
většinu lidí ke kočovnému životu beduínů, i když v časech hospodářské
prosperity (ta se objevuje po třech stoletích hlubokého úpadku v 6. stol.), kdy
napříč poloostrovem vedly významné obchodní cesty, se někteří obyvatelé
usazovali v místech oáz a věnovali se obchodu. Mezi novousedlíky bylo také
mnoho cizinců, kteří s sebou přinášeli nové myšlení, kulturní hodnoty a
zvyklosti.
Ať usedlí či kočovní, žili Arabové ve společenském uspořádání, jehož
základem byl rod. Jedinec bez rodu
nebyl prakticky ničím, byl to psanec bez identity, kterého mohl kdokoliv
beztrestně zabít – přes toto riziko byli jedinci (často básníci), kteří dali
přednost nejisté existenci tuláků; většinou to byl projev nespokojenosti s
poměry v rodu. Rody pak vytvářely klany
a ty se na základě společného původu spojovaly v kmeny. Rod (klan, kmen) byl především prostředkem ochrany
jednotlivých členů. Na druhou stranu zde existoval princip kolektivní
odpovědnosti: provinění vůči jednomu členu rodu znamenalo automaticky provinění
vůči všem jeho členům. Z tohoto pak vychází princip krevní msty, který často
vedl k nekonečným bojům (měl však svou pozitivní hodnotu spočívající v tom, že
se Arabové pokud možno vyhýbali prolévání krve, aby nepřivodili odvetu vůči
svému klanu). Uvnitř kmene pak panovala rovnost svobodných mužů, i když
existoval institut volených kmenových
vůdců. Rod a klan (většinou už ne celý kmen) se vyznačoval solidaritou s těmi,
kteří se ocitli v tísni či chudobě – to se samozřejmě týkalo pouze vlastních
příslušníků (typický znak uzavřené společnosti).
Jedním z nejdůležitějších aspektů jednání jednotlivců, rodů nebo klanů,
byla otázka cti. Ta spočívala
především v dodržování závazků a smluv, jež byly považovány za posvátné.
Neexistovala žádná moc, která by bděla nad jejich dodržováním. Ztráta cti však
byla jedním z největších pohanění a je zajímavé, jak v této věci fungovalo to,
co bychom dnes nazvali veřejným míněním – porušení zásad cti se rozneslo
(především díky básníkům) po celé Arábii a postižený kmen či jednotlivec se pak
stal objektem všeobecného a hlubokého opovržení. Přestože na celém poloostrově
panovala velká roztříštěnost jednotlivých skupin, které mezi sebou neustále
prováděly nájezdy, s cílem ukořistit stáda, ženy a zajatce, existoval pocit
sounáležitosti všech Arabů, vycházející především z existence jednoho jazyka (i
když s řadou dialektů) a tradice každoroční náboženské pouti do Mekky. Ta byla
jak obchodním, tak náboženským centrem Arábie. Její obchodní postavení
vyrůstalo z výhodné geografické polohy na křižovatce karavanních cest.
Kultovním centrem byla díky Ka´bě, svatyně v níž se nacházel posvátný černý
kámen (patrně meteorického původu). Do Mekky byly každoročně konány poutě, při
kterých (obcházením černého kamene) docházelo k rituálnímu uctívání
jednotlivých božstev.
Náboženstvím Arabů byl přírodní polyteismus. Byla uctívána astrální
božstva Měsíc, Slunce a Venuše, celá řada božstev vztahujících se k jednotlivým
místům, studním, skalám atd. Skoro každý kmen měl své vlastní božstvo. Mezi
touto spletí božstev však existovalo ponětí o jednom nejvyšším božstvu. M.
Eliade (Dějiny náboženského myšlení III,
Oikúmené Praha 1997) ho nazývá deus
otiosus – nečinný bůh; tedy bůh, který stojí jaksi v pozadí, který v
průběhu věků ztratil své někdejší postavení, ale stále měl v pantheonu bohů nejvyšší
místo. Jeho jméno bylo al-Láh (=Aláh), v překladu jediné božstvo.
Pravděpodobně nelze hovořit
o silném náboženském cítění Arabů. Vykonávali sice různé obřady jako běžnou
součást svého denního života, ale ceremonie brali spíše jako oslavy, zpestřující
jinak jednotvárný život. Nezdá se, že by k jednotlivým božstvům měli bližší
vztah. Uctívali je prostě z tradice (dalo by se spíše říci, že uctívali tradici
uctívání). V pozdějších sporech s Muhammadem bylo také jedním z nejčastějších
argumentů na obranu starého náboženství tvrzení, že je to víra předků – to je v
různých kulturách často se objevující postoj, který chápe tradici jako něco
posvátného, na čemž se nesmí nic měnit.
Důležitější roli v běžném životě hrála víra v džiny a démony. Byli to duchové (bytosti bezdýmného ohně a vzduchu)
vyskytující se na různých místech či v podobě nejrůznějších zvířat. Většinou
byli považováni za zlé a člověk se jim musel bránit nejrůznějším zaříkáváním,
amulety či obřadními úkony. Existovali však také dobří džinové, kteří pomáhali
lidem k dosažení mimořádných schopností nebo vědomostí. To se týkalo věštců,
mágů, léčitelů, ale také básníků, kterým schopnost promlouvat v řeči vázané
byla prý dána právě džiny.
Vedle této polyteismus vyznávající většiny byly v Arábii skupiny monoteistů – Židé, křesťané a tzv.
hanífové. Židé zde působili již několik staletí, přičemž není jasné, za šlo o
emigranty či Araby, jež přijali judaismus. Křesťanství bylo rozšířeno více než
židovství, přičemž většina křesťanů se hlásila k monofysitské víře nebo
nestoriánství. Postavení hanífů je dosti nejasné, pravděpodobně šlo ale o lidi,
kteří odstoupili od polytheistické víry předků a nepřijali žádnou z
existujících věrouk. Byli jistě ovlivněni monoteistickými náboženstvími, ale
např. víra v zmrtvýchvstání, stejně jako i ostatním Arabům, jim byla cizí.
Patřili však k jedněm z prvních, kteří přijali islám.
Muhammad se narodil v arabském městě Mekce mezi léty 567 a 572 jako člen
mocného mekánského rodu Kurajšovců. Záhy osiřel a jeho výchovy se ujal děd a
posléze strýc. V pětadvaceti letech vstoupil do služeb bohaté vdovy Chadídži a
podnikl několik obchodních cest do Sýrie. Kolem roku 595 se s Chadídžou oženil.
Tato žena měla v jeho životě mimořádný význam, podporovala jej v čase nejistot
a zkoušek, a o její jedinečnosti svědčí i to, že se během jejího života
Muhammad s jinou ženou neoženil.
O Muhammadově duchovním životě v období před prvním zjevením víme málo.
Tradice mluví o tom, že procházel obdobím „duchovní odloučenosti“ v jeskyních a
jiných osamělých místech. Pro zdůraznění autentičnosti zjevení tradice také
popírá Muhammadovu znalost židovství a křesťanství (je však téměř jisté, že obojí
náboženství znal – např. jeden Chádžižin bratranec byl křesťan). Spíše se zdá,
že Muhammad procházel nějakou delší osobnostní krizí (praxe odchodu do ústraní
byla běžnému arabskému polyteismu vzdálená).
V takové situaci se mu někdy kolem roku 610 dostalo prvních zjevení,
přičemž se zpočátku obával, zda se nezbláznil, a dokonce pomýšlel i na
sebevraždu, zejména když se po prvním zjevení dlouho nedostavovalo nové. Jistě
musel zažívat obrovské napětí – zjevení na jedné straně nabízela řešení krize,
na straně druhé nesnadnost (až praktická nemožnost) naznačené cesty byla
zřejmá.
V průběhu prvních tří let Muhammad sděloval svá zjevení jen v úzkém
rodinném kruhu a teprve roku 612 po jednom vidění nařizujícím mu veřejně vystoupit
zahajuje veřejnou činnost. Zpočátku byla jeho činnost spoluobčany vnímána spíše
s lhostejností a snad i výsměchem. Postupně však počet jeho přívrženců rostl.
Mezi jeho stoupenci nebyli zdaleka jen lidé z okraje společnosti (otroci,
propuštěnci, neplnoprávní členové rodů atd.), ale i mladí muži (okolo třiceti
let) z významných mekkánských rodů, ti dokonce tvořili většinu. Hlavním motivem
k přestupu na islám byla zřejmě nespokojenost se starým náboženstvím a potřeba
nalézt novou, jejich pohledu na svět bližší, ideologii. Předpokládáme, že tato
potřeba vyrostla v souvislosti z hospodářským rozmachem poslední doby – spolu
se zbožím se do Mekky dostávaly i nové myšlenky a mladí muži z bohatých rodů
měli nejlepší příležitost se s nimi setkat.
Zprvu byl Muhammad se svou hrstkou
věřících politicky bezvýznamný, takže se mekkánští oligarchové neměli čeho
obávat. Jakmile však počet jeho přívrženců vzrostl, stal se předmětem zájmu i
této bohaté mekkánské oligarchie, která v něm a jeho učení viděla hrozbu pro
své postavení. Muhammad nezamýšlel založit nějaké nové náboženství. Chtěl jen
„probudit“ své spoluobčany a přimět je, aby uctívali výhradně Alláha jako
jediného Boha, jak mu bylo přikázáno v zjeveních. Oligarchové se obávali toho,
že by zavedením nového náboženství mohla Mekka a Ka‘ba ztratit své dominantní
postavení mezi Araby, což by vedlo nejen ke ztrátě prestiže, ale i k
hospodářskému úpadku. Po neúspěšném jednáni o kompromis, který by spočíval v
oslabení přísného monoteismu, pro Muhammada nepřijatelného, se pro ně Muhammad
stává nepřítelem, který byl často veřejně urážen a napadán. Jejich pocit
ohrožení byl zcela oprávněný; Muhammad totiž svým učením rušil starou tradici
(nepřijatelné muselo být třeba odsouzení předků vyznávajících polyteismus do
věčné pekla), o kterou oligarchové opírali svou moc a dominantní postavení.
Navíc myšlenka odpovědnosti každého
jedince, bez ohledu na postavení, vůči Bohu – ta byla arabskému polyteismu cizí
– ohrožovala nejen jejich privilegované postavení, ale brala jim i pocit
soběstačnosti a nezávislosti. Akceptováním nového náboženství by také de facto
uznali Muhammada jako muže, který má rozhodující vliv na společenské uspořádání
v obci, čímž by ztratili své mocenské postavení.
Důvodů, proč se Muhammad a jeho stoupenci stávali objektem útoků, bylo
tedy mnoho. Na druhou stranu byl Muhammad často nucen reagovat na námitky vůči
svému učení (především otázka přísného monoteismu, pojetí smrti, nesmrtelnosti
duše atd.), což vedlo k detailnějšímu a hlubšímu rozpracování věrouky. Postupem
let se však situace v Mekce stávala čím dál kritičtější, nepřátelé chtěli
Muhammada a jeho příznivce zbavit kmenových práv. To se podařilo roku 619 po
smrti Muhammadova strýce, který ač nikdy nepřestoupil na islám, Muhammada
usilovně bránil a prostřednictvím vůdčího postavení ve svém rodě mu poskytl
nezbytnou ochranu. Zdá se tedy, že
rodové vazby hrály pro členy Muhammadova rodu rozhodující roli, a to i přesto,
že Muhammadem hlásaného náboženství implicitně obsahuje jejich překonání.
Již roku 615 Muhammad vyslal část svých přívrženců k odchodu do Habeše,
aby je uchránil od stále silnějších ústrků. Po smrti strýce a zbavení práv se
situace stává zcela neudržitelnou a Muhammad si uvědomuje, že pokud nechce své
náboženství přivést k zániku, musí Mekku opustit. V zoufalé situaci se obrátil
na obyvatele nedalekého města Táifu, kde chtěl vytvořit novou základnu pro sebe
a obec svých přívrženců. Byl však z města vyhnán a kamenován. Toto je doba snad
největší krize islámu.
Záchranou se mu stalo navázání styků s předáky největší arabské oázy,
Jathribu (pozdější Medína). Poměry v této oáze byly značně neutěšené. Docházelo
zde k neustálým bojům mezi příslušníky jednotlivých rodů, které vycházely ze
zákona krevní msty, což vytvářelo prostředí neustálého ohrožení pro každého
jednotlivce. Jathribské obci hrozil v důsledku zánik. Na druhou stranu zde
byla poměrně vysoká kulturní úroveň: Židé zde založili několik škol, znalost
čtení a psaní byla rozšířená i mezi Araby. Jathribští se Muhammadovi zavázali,
že jej přijmou jako proroka, budou jej poslouchat a bránit proti nepřátelům.
Důvodem tohoto postoje byla naděje, že by Muhammad mohl sehrát roli účinného
arbitra, jehož postavení by nevyplývalo z kmenové příslušnosti, ale z
náboženské autority. Muhammad si také jistě uvědomoval, že situce v Jathribu je
pro přijetí islámu mnohem příznivější, zejména proto, že tradiční náboženství
zde nebylo znehodnoceno ekonomickými a politickými zájmy jako v Mekce.
V průběhu roku 622 skupinky věřících postupně opouštěly Mekku a mezi
posledními byl také Muhammad. Tato emigrace neboli hidžra (většinou překládána mylně jako „útěk“, znamená ale
„přerušení kmenových a rodových vztahů a navázání nových“) je zlomovou událostí
v dějinách islámu (proto ji také pozdější chlífa ´Umar ustanovil za počátek
nového muslimského letopočtu).
V Jathribu se Muhammadovi ke spokojenosti jeho obyvatel (ti na jeho počest přejmenovali Jathrib na Madínat an-Nabí = Město Prorokovo, zkráceně Medína) podařilo uspořádat poměry. Tím, že spojil mekkánské muslimy s novými konvertity do jednoho společenství, překonal starý kmenový systém. Vyhlásil, že islám se nemá týkat pouze Mekkánců či medínských kmenů, nýbrž všech Arabů a tím položil základ „nového lidu“ – muslimů a rozdělil společnost na muslimy a ty ostatní.
Zklamáním pro něj byl postoj místních Židů, kteří poukazovali na chyby v
Koránu s ohledem na Zákon (šlo především o rozdíly mezi původními a Muhammadem
nově reinterpretovanými příběhy o prorocích) a kteří jej odmítli uznat za
proroka. Sám se totiž považoval za pokračovatele a završitele prorocké tradice,
na jejímž počátku stojí Abraham. Judaismus podle něj ztratil ze své původní
ryzosti, a proto byl ve své době nahrazen křesťanstvím. Křesťanství se však
podle něj odchýlilo od přísného monoteismu a jelikož tato dvě náboženství
ztratila svou původní čistotu, poslal Bůh Muhammada jako posledního z řady proroků, který přináší definitivní zvěst o Bohu a
o postavení člověka vůči němu.
Jakmile Muhammad upevnil své postavení v Medíně soustředil se na další cíl, kterým bylo ovládnutí Mekky, náboženského centra Arábie. To koresponduje s jeho dlouhodobým záměrem, aby se islám stal náboženstvím všech Arabů. Posvátnou Ka‘bu totiž ustanovil jako centrální svatyni islámu, prý zbudovanou samotným Abrahamem (čímž ji přisoudil prastarou tradici). Po letitém soupeření, jak na poli diplomatickém, tak i válečném, se mu roku 630 podařilo Mekku získat. Při jejím obsazení prokázal velkou toleranci vůči svým bývalým nepřátelům. Vzápětí ho Mekkánští uznali za Proroka. Ka´ba byla očištěna od model a stala se tak faktickým centrem islámu. Muhammad se však po získání Mekky vrátil do Medíny, kde se věnoval organizaci nově se vytvářejícího státu.
Následujícího roku na základě zjevení vyhlásil totální válku polyteismu.
Mnohé arabské kmeny se mu začaly dobrovolně poddávat, s jinými úspěšně bojoval.
Postupně se tak vytvářela nová náboženská a politická jednota Arábie. Roku 632
Muhammad zemřel. Mezi jeho přívrženci nastalo velké zděšení, někteří odmítali
jeho smrt přijmout. Na to reagoval zcela v duchu Muhammadova učení jeho nově
zvolený chalífa (v překladu zástupce)
Abú Bakr: „Jestliže někdo uctívá Muhammada, Muhammad je mrtev; ale jestliže
někdo uctívá Boha, Muhammad žije a neumírá.“ (Dějiny náboženského myšlení III, Oikúmené Praha 1997)
Islám (znamená „odevzdání se“ –
ne však v pasivním smyslu, ba právě naopak) je náboženstvím, které je
založeno na víře, že existuje jeden
Bůh (Alláh). Ten je vševědoucí, všemohoucí a milosrdný stvořitel a vládce
celého Vesmíru.
Člověk má v řádu stvoření jedinečné postavení. Na rozdíl od všeho
ostatního totiž na tomto světě zcela
nepodléhá božím zákonům, protože byl obdařen svobodou, díky které se může
postavit i proti svému tvůrci. V průběhu dějin Bůh k člověku
promlouval prostřednictvím proroků. Posledním prorokem je Muhammad, jemuž Bůh
zjevil Korán, který představuje nejlepší návod k správnému životu.
Jestliže člověk uzná existenci Boží a řídí se ustanoveními Koránu, nemusí se
obávat Posledního soudu, na kterém se octne každý
člověk po své smrti a kde se bude zodpovídat ze svých činů a postojů.
Svou víru každý muslim potvrzuje několikrát za den recitováním základní
formulace víry: „Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel
Boží.“ Správnou víru musí provázet skutky, především kultovní úkony, které jsou
na základě Koránu shrnuty do tzv. pěti
pilířů: jsou jimi vyznání víry;
povinná modlitba konaná předepsaným
způsobem pětkrát denně; každoroční půst
v měsíci ramadánu, při němž se každý muslim od východu do západu slunce musí
zdržet jídla, pití a pohlavního styku; almužna,
která má charakter náboženské daně určené pro charitativní účely; pouť do Mekky, již by měl každý muslim
vykonat alespoň jednou za život. Vztah člověka k Bohu je vyjádřen
především postojem úcty a bázně, nikoliv lásky, jak je tomu v křesťanství
a s určitou výhradou i v judaismu.
Zpracováno
pomocí knih Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení III
(Oikúmené Praha 1997), Encyclopedia of Arabic literature (Routledge London 1998), Hrbek, I.: Muhammad
a Korán (in: Korán, Odeon Praha 1991), Lewis, B.: Dějiny
blízkého východu (Lidové noviny Praha
2002), Oliveruis, J.: Svět klasické arabské literatury (Atlantis Brno 1995).