Někdy člověka zaujmou, a vlastně častěji, spíše než nějaké velké události vybízející k dlouhým komentářům rozmarně zábavné maličkosti z dění v místě, kde tráví většinu svého času. Původně jsem chtěl psát, přiznám se, o olomouckém festivalu Poezie bez hranic, ale jeho pořadatelům se mne nepodařilo zlákat – a ti z mých přátel, kteří se přece jen zúčastnili, mne přesvědčili o tom, že letos to nestálo ani za komentář. Když tedy pominu onu důležitou otázku, proč festival nezapůsobil, již by si měli položit zejména jeho tvůrci, mohu využít tento prostor pro různé maličkosti, které mne v Olomouci v poslední době zaujaly.

Tak zrovna nedávno jsem na jedné z hlavních tříd města viděl na oslavu 28. října 1918 procházet lampionový průvod, prostě pravé déjà vu. Nevěřil jsem svým vlastním očím, úplně mi ožilo mnoho bizarních zážitků z dětství, což se promítlo i v editorialu Tématu, které čtete. Zatímco po hlavní třídě pochodovala dechovka a cvičily mažoretky, v krásném parku za kopcem padalo zlatavé listí tiše jako sníh a vystlalo všechny travnaté plochy svou svítivou barvou. Podívat se na tu krásu přišel během dne jen málokdo, v demonstraci se ale ploužilo za onoho lhostejného povídání demonstrujícího druha s demonstrujícím druhem, jež mi tolik evokovalo minulost, překvapivě mnoho lidí. Chvilku jsem se díval a popíjel kofolu z plastové láhve, potom jsem však vyrazil nahoru do Univerzitní knihovny.

Pokud se týká toho parku, jmenuje se Bezručovy sady a je v Olomouci mým zcela nejoblíbenějším parkem. To s ním jsem spojen za deset let svého pobytu na Hané pupečními šňůrami nenahraditelných vzpomínek, o nichž (ale nejen o nich) lze říci, že se v nich rodí má schopnost cítit a být živým, vnímajícím člověkem. Ani park ovšem nevzdoruje času, což lze vidět na současném kácení staletých stromů, o nichž jsem nejen před lety při podroušených návratech z Bakaláře (hospoda na Purkrabské ulici) myslel, že jsou (téměř) věčné. Stromy, jež možná pamatují devatenácté století, padají banálními pilami postmoderního světa, o kterém za několik set let bude v laciných iluzích snít někdo podobně jako já o věku Balzaků a Hugů. Je třeba přiznat, že po pokácení se jejich zvenku majestátní kmeny ukazují řádně prožrané a svou dutinou podávají pokorné svědectví o suverénní moci (petrarkovsky viděného) času. Pohled ne příliš povzbudivý. Na druhou stranu ani renovace není udržení nebo návrat. Snadno si toho lze povšimnout v tomtéž parku, na schodech, jimž jsme odjakživa říkali „pochcané“. Zvykli jsme si na jejich smrdutost, na jejich dezolátní stav, na jejich romanticky opudivou temnotu, ze které se mohlo vynořit leccos (třeba exhibicionista) – teď přes prázdniny byly však krásně opraveny a naše vzpomínky se již nemohou opřít o doličnou matérii. Ať děláte co děláte, vždy jdete tam, nikoli zpět. Člověk by možná zpět ani nějak zvláště jít nechtěl, stačilo by jen, kdyby mohl... pokud ovšem nemůže, cítí se jako v kleci. A člověk též ztrácí..., jako by někdy něco měl. Pascal ten pocit vystihl velice dobře (Myšlenky, Mladá fronta Praha 2000): „Je hrozné cítit, jak míjí všechno, co máme.“

Když už tedy vzpomínat, tak mi připadá na mysl to, jak jsme kdysi chodili docela často do Moravského divadla, které přes svou provinční malátnost dokázalo člověka leckdy stáhnout a ohromit. Vybavuji si zřetelně činohru Don Carlos nebo Sen noci svatojánské, pak také opery Trubadúr, Kouzelná flétna a Lazebník sevillský... Některé zkušenosti dokázaly ale spíše odradit, třeba ztvárnění Jindřicha IV., které bylo víc než otřesné (odcházeli jsme hned o přestávce pryč). A posléze odumřel zájem, navalily se shon i rozruch všedního dne se všemi banalitami – a člověk-vězeň se mezi provinční smetánkou mohl cítit dvojnásob vězněný. Také se mi zdá, že divadla obecně málo hrají klasiku, přitom o její schopnosti přilákat publikum je těžké pochybovat (dokázala to po celá staletí, v různých zemích a po všech možných změnách mentalit). Nicméně do Moravského divadla se již dlouho chystám, určitě ho nechci ignorovat trvale, i když času je málo a pro tuto věc ho znovu a znovu nenacházím.

Mladí lidé, jak člověk slýchává, chodí už docela dlouho spíš do Divadla hudby nebo ještě spíše do Hořícího domu (nyní tuším Tramtárie). Pokud jde o mě, je mi onen druh zábavy (myslím, že jde opravdu především o svéráznou zábavu), který představuje Hořící dům, poněkud cizí. Znám ho však pouze zprostředkovaně, proto se k němu těžko mohu vyjádřit. Po deseti letech života ve studentské univerzitní komunitě mám na druhou stranu docela dobrou představu o její kultuře, jež spočívá – podle mého názoru – především v neustálé roztěkanosti, v bezbřehém a předem marném eklekticismu bez hlubokého zaujetí pro nějaký umělecký projekt, nebo možná jinak řečeno: bez opravdové vize. Spontánní potřeba něco dělat se časem vybouří ve směsi povrchního nadhledu a ztracenosti, v změti různých jmen, směrů a v chaosu vlastních citů, jež spolu odumírají pod stále silněji cítěným nátlakem banality života. To se týká samozřejmě i mne samotného, i když se s vysilující urputností snažím tomu bránit. Kdysi jsem byl mnohem plnější poezie a myšlenek, dnes upadám do stíhání vlaku a úzké mentality „vzdělávacího procesu“.

Ale chci si naznačit ještě pár postřehů o současném intelektuálním vnímání umění mezi studenty, jak jsem je poznal já. Stále znovu mne překvapuje, že osobní angažovanost ve vnímání nebo produkci uměleckého díla se dnes bere jako cosi celkem nepatřičného nebo také zbytečného. Sice se uznává důležitá role citovosti v životě, ale v umění dostává přednost vtip, zábava, subtilní intelektuální kontexty – a to ostatní se nechává spíše „konzumním davům“. Potřeba sdělit něco obecně lidského, co by principiálně mohlo zajímat a získat pro sebe velké množství lidí, je v stále více se izolujících kroužcích roztěkané intelektuální zábavy naprosto cizorodým, nepochopitelným a možná i pohrdaným jevem. Myslím, že ti lidé se také cítí, a to je opět pouze můj dojem, velice sami, že je spojuje to, co jim chybí, ale nemají to štěstí, že by v nich rostl nějaký pozitivní životní obsah, v němž by se prolínali. Větší zázemi proto cítívám mezi „obyčejnými lidmi“, kteří nevystoupili tak „vysoko“, aby dosáhli bodu roztěkané a dosti odosobněné intelektuální hry. Ostatně myslím, že velké umění od dob Eposu o Gilgamešovi přes Danta po Prousta a beat generation je především a na prvním místě o tom existenciálním, osobním a citovém angažování se v životě, o nadhledu, jenž nestojí na prázdné roztěkanosti, nýbrž na nelehkém zápasu o svou osobní autenticitu.

Někdy když tak sedím ve Vertigu, studentské hospodě plné kouře, hluku a mladých lidí, hospodě působící dojmem alternativy a pohody, napadá mne docela kacířská myšlenka: co když jsou tihle lidé v lecčems ovlivnění tou dnešní masovou kulturou více než leckterý její otevřený příznivec, který díky tomu, že nezaujal panicky obranný postoj, může věřit, že cílem umění je zaujmout lidi, zaujmout je něčím důležitým a burcujícím – věřit, že schopnost cítit, schopnost být živým, vnímajícím člověkem, je podstatou jak umění, tak i člověčenství vůbec.