V Lidových novinách z devátého října letošního roku jsem
listoval nejprve proto, abych našel vítězné texty literární soutěže Staň se spisovatelem, ale v příloze
Orientace jsem jsem si dříve povšiml
textu Daniely Iwashity o literárních časopisech. Přirozeně bych se chtěl
nejprve vyjádřit právě k němu (nese název Na jedné lodi plují... a tonou). Autorka bez zbytečných emocí
předkládá hlavní fakta o českých literárních časopisech, z nichž velkou
část udržuje při životě systém státních dotací. Automaticky ovšem předpokládá,
že tyto časopisy reprezentují kulturu a že dotovat je znamená dotovat kulturu,
nezpochybňuje nijak diskurs, který se nám snaží vnutit všelijak otitulovaná
„kulturní elita“ a v jehož rámci rozhoduje, komu poskytne peníze
z našich daní. V článku též nenajdeme pochybnost nad tím, zda
spoléhání se na státní dotace nezbavuje „kulturní elitu“ potřeby oslovit
čtenáře, zda z ní nevychovává kliku povýšených snobů, kteří za cizí peníze
žijí v příjemných iluzích o tom, že jsou nositeli (té jediné pravé?)
kultury a kulturní tradice. Daniela Iwashita spolu s Lidovými novinami jsou tak
venkoncem jen další z orodovníků za to, co dávno ztratilo motivaci být
něčím víc a něčím jiným než nečteným odbytištěm pro zhrzená, zbytečná a prázdná
slova. Je však myslitelné, že by se na stránkách Orientace mohlo objevit něco jiného?
V oblasti kultury se považuje nerovná soutěž za něco naprosto
správného a dokonce za potřebnou věc. Představme si radu vyvolených, která
místo lidí rozhoduje o tom, co si mají kupovat, co je dobré, kvalitní a
správné. Vybere od nich nejprve peníze, potom koupí, co uzná za vhodné, a
v konečné fázi to, co koupila, lidem naservíruje na stůl. Jestliže to
odmítnou jíst, prohlásí je za konzumní diváky Novy, za dobytek bez duše, za
hrozbu pro budoucnost naší civilizace, ba předpoví brzký konec světa. Tím se
ovšem začne otvírat propast mezi tím, co rada, byť zvráceně, reprezentuje, a
mezi společností. Situace bude o to tristnější, že rada tvoří určitou korunu
stromu s velkým kmenem a rozsáhlým kořenovým systémem... Mnoho lidí, kteří
se na svých studiích věnují kultuře, jsou vychováváni právě různými příznivci
rady a tradice se nese nedotčeně dál, vzniká samostatný, izolovaný svět
„kulturní elity“, která může žít jen
ze státních dotací, a proto se o ně neustále hystericky uchází. Myšlenkový svět
těchto lidí je navíc pokroucený, což vyplývá nikoli jen z toho, že své
vzdělání sáli z prsu prolhaných komunistických škol, nýbrž i z toho,
že náplní jejich života se stalo elitářství a honba za dotacemi. De facto jsou
naprosto zbyteční, a proto
permanentně frustrovaní. Odtud pochází též mnoho účelových mýtů, které kolem
sebe šíří a které stmelují „kulturní“ frontu do jednoho šiku všelijak
taktizujících bojovníků za kus žvance.
Je otázkou, jakou roli dát kultuře ve
společnosti. Ti, kteří se o sobě domnívají, že jsou jejími nositeli, mívají
tendenci tvrdit, že ostatní musí, ať chtějí nebo nechtějí, přijmout jejich
mentorování, jinak se kulturními nemohou stát. Dalo by se to nazvat kultura à la prušáctví. Osobně
tohle považuji za nepřijatelný a protikulturní primitivismus. Domnívám se, že
kultura vyrůstá z upřímného duchovního zápasu jednotlivců o svou vlastní
autenticitu, ze zápasu, který má svůj společenský kontext, a proto svou duchovní
silou společnost dříve či později vtahuje do děje, a tím i kultivuje,
zduchovňuje a obrozuje. Proto velké umění vždycky oslovovalo široký okruh lidí,
a pro ty mělo podstatnou funkci, funkci duchovní. Kdykoli se ovšem stalo
prázdnou pózou či vhodným způsobem, jak si předstíráním kulturnosti materiálně
zajistit existenci, stalo se malým, nafoukaným a bezmocným trucem, jehož
exponenti se z odstupu času jeví víc než žalostně bezvýznamní.
Podívejme se nyní na výsledky soutěže Staň se spisovatelem – co oficiální kulturní činitelé dávají mladým
lidem za vzor, co z jejich tvorby upřednostňují, a tak i medializují. Na
prvních třech místech v kategorii prozaických textů a ve věkovém rozmezí
12-16 let zvítězily tři dívky. Jejich texty jsou uveřejněny v Neděli, příloze Lidových novin ze
druhého října. Samozřejmě, že ze žádného nečíší stylistická neschopnost a
amaterismus, typické pro většinu děl, jaká se publikují na www.pismak.cz,
www.totem.cz či www.literra.cz (a jiných dalších internetových stránkách). Ale
jinak nic dalšího poztivního o nich říci nelze. Text Ivy Pešatové Proč jsme my mladí hloupí líčí generační
nedorozumění mezi starou ženou a mladou dívkou v autobuse, pravda je
samozřejmě a jednoznačně na straně mládí. Autorka se nesnaží pojmout hlubší
příčinu mezigeneračního napětí, nýbrž líčí izolovaný příběh, který má
reportážní charakter a vypovídal by něco o charakteru jedné neznámé paní, kdyby
nebyl na první pohled zaujatý. Možná
vhodný sloupek do studentských novin, nikoli však umění.
O textu Vladěny Kudrnové Dospělí,
vy nevěříte? lze smýšlet ještě negativněji, ač je o jedno místo výše. Jedná
se zas o konflikt mezi generacemi, teď jsou ale mladí konfrontováni
s generací svých rodičů. Mladí viděli v noci přistávat na zemský
povrch velkou růžovou kouli a dospělí jim to nechtějí věřit. Tato skepse je
chápaná jako špatná vlastnost, která
je poražena nakonec tím, že koule, odlétající ze Země pryč, se zjeví všem.
Mládí triumfuje. Autorka navíc píše dětinským stylem, který by se dobře hodil
jen do čtenářského deníku průměrně omezené premiantky dívčí školy. Netvrdím, že
její příběh neměl dimenze, jejichž rozpracováním by se mohl stát zajímavějším,
třeba dimenzi víry bez důkazů nebo důvěry mezi generacemi nebo práva mládí na zkušenost, která překonává
zkušenost dospělých, ale všechny tyto náměty autorka naprosto ignorovala a
rozhodla se pro podprůměrnou banalitu.
Vítězný text Nápadník, podvodník
od Michaely Kašparové je možná ještě horší. Z pohledu dcery je tu vylíčeno
matčino hledání partnera... Matka se nejprve rozejde s jedním hlupákem,
který chce dceru být za známky, jež dostala ve škole, pak se ovšem zamiluje do
podvodníka, který ji brzy okrade, a nakonec se šťastně spojí s policistou,
vyšetřujícím případ krádeže. Celkový nicneříkající, dětinský a silně
podprůměrný charakter textu lze ukázat třeba na jeho happyendu: „Je 15. srpna a
Jaroslav je nalezen, potrestán a lup vrácen. Stane se věc, kterou jsem
nečekala. Matka mi oznámí, že se k nám policista, který vedl případ,
stěhuje, a že pozítří vyrážíme na dovolenou do Itálie i s policistou.
Jmenuje se Josef Kadeřábek a hned mi nabídne tykání. Já jsem moc šťastná,
protože mi něco říká, že tento muž s námi bude bydlet déle. A také ano.
Dovolená se vyvede a po roce se slaví svatba. Mám opravdu perfektního otčíma.“
K tomu snad není třeba nic dodávat.
I když na už zmíněných internetových adresách lze najít mnoho textů
mladých lidí (a možná ještě mladších, než je dvanáct let), které jsou formálně horší,
tyto tři autorky by se svými dílky sotva mohly obstát v tamní konkurenci.
Většina mladičkých amatérů prostě píše mnohem hodnotnější umění.
Snad oprávněné by mohlo být – na první pohled – očekávání, že vítězné
prózy ve věkovém rozmezí 16-18 let budou mnohem lepší, nicméně při otevření
přílohy Neděle o týden později se nic
podobného nepotvrzuje. Tři osmnáctiletí mladí lidé předkládají tři, aspoň podle
mne, naprosto prázdné a zbytečné texty, po nichž nic v duši nezůstává.
Michal Prouza získal třetí místo příběhem s názvem Životní cesta. Píše v ich-formě, stylizuje se do role člověka,
jemuž bylo v roce 1935 sedmnáct let. Ačkoli kupí v tomto fiktivním
životopise i zajímavá fakta, nijak nedosahuje přesvědčivosti. Narodil se ve
vlaku, jeho rodiče (Češi z nějakého nepochopitelného důvodu odcházející na
konci světové války z vlasti) se usadili na jihu přímo ve Španělsku.
V jednom odstavci autor přejde dětství a mládí... aby se v dalších
mohl věnovat svému rozhodnutí utéci na začátku občanské války do USA. Četl jsem
jeho slova několikrát a stále znovu ve mně vyvolávají dojem naprosté prázdnoty,
jako by je psal nějaký orwellovský stroj:
„Na jaře 1936 naplno vypukla občanská válka. Rodiče měli strach, věděli už, co
taková válka obnáší. Zpočátku se naší vesnici válka vyhýbala, ale jednoho
červnového dne byla vyvražděna rodina našich sousedů, která nikdy neskrývala
to, co si myslí. Naší vesnici se začala válka věnovat na plno... Jednoho rána
mě matka poslala koupit na trh nějakou zeleninu. Po cestě jsem šel okolo
místního kostela, u něj byla pamětní deska se jmény mrtvých, které si vyžádala
občanská válka v naší vesnici. Byla zde i jména některých mých kamarádů.
V té chvíli jsem se rozhodl. Nakoupil jsem ovoce a přišel domů. Rodičům
jsem samozřejmě nemohl nic říct. Celý den
jsem o tom přemýšlel... Od večeře jsem odcházel se slzami v očích.
Když rodiče ulehli, vzal jsem si několik málo potřebných věcí, na stole nechal
dopis a odešel. Když jsem byl malý, tak mi otec vyprávěl, že kdesi ve Spojených
státech žije jeho bratr. Nevěděl jsem, kde žije, jak vypadá, co dělá, zkrátka
vůbec nic. Ale nějaký cíl jsem mít musel. Ovšem nejdřív jsem se musel dostat do
přístavu Lisabon...“ Dále se čtenář dozví, jak se jako stopař dostal až do
Lisabonu a jak přesně prvního července 1936 vyplul do Ameriky. Na lodi pracoval
jako kuchař a potkal zde svou první velkou lásku, s jejímž jménem i zemí
původu jsme okamžitě seznámeni. Jela, kupodivu!, taky do Ameriky. Autor ovšem
perlí i nadále, tak třeba toto: „Po třech týdnech jsem měl na výběr, buď jet
s ní pracovat na Aljašku anebo vyhledat sám svého strýce. Zvítězil zdravý
rozum.“ Co si jen představit pod tímto prý tak samozřejmým vítězstvím? Že
pojede hledat strýce... vždyť hned další věta říká (a to je vrchol kýče přímo strojové
výroby, hluboko pod úrovní červené knihovny): „Na naše loučení nezapomenu do
konce života.“ Tím je první velká láska jak se patří vyřízena. Hleďme: po
pouhých dvou týdnech pátrání najde hrdina v USA strýce, o němž nic neví, a
strýc ho ihned zaměstná – autor neopomene nás seznámit se jménem města, kde se
usadil. Následuje věta: „Dva roky nato jsem se oženil, máme tři děti.“ A
v roce 1956 jede za rodiči do Španělska. Byli prý šťastní, že ho vidí, bez
problému také pochopili jeho útěk do USA. Zářný happy end za naprosto prázdným
příběhem, ve kterém autor nevyužil ani jednu z mnoha příležitostí
k zamyšlení... ba zdá se, jako by nad tím, co psal, umělecky nepřemýšlel vůbec. Je to jenom snůška fakt, které
jsou poskládány tak hloupě, že hloupěji to snad už nešlo.
Druhé místo patří Řehoří Kozerovskému, jehož příběh je odvážnější a
zajímavější, ale je také naprosto zbytečný a prázdný. Jeho text nese název Devotee OveR Board a jedná se o
vyprávění v ich-formě. Autor v duchu undergroundu smíchává sexualitu
spolu s vulgárním a drsným aspektem života, avšak to je tak všechno...
není co si odnést, čím být fascinován a získán. Vypravěč se představí jako
Petr. Seznámí čtenáře s tím, co je pro něj tzv. „normální sex“, vysvětlí
mu, že přišel o panictví s protitutkou a že je důvodné očekávat, že
v tomto údělu není sám. Pak přijde na řadu líčení „nenormálního sexu“,
jako příklad může sloužit tohle: „Všechno by bylo v pořádku, kdybych si po
jedné noci, která byla mimochodem plná onanování nad koženými rukavicemi mého
tatíka, neuvědomil, že mne začíná vzrušovat představa, jak můj stařičký
profesor latiny, navlečený do latexového skafandru, bičuje mojí neteř hadem,
popřípadě práská páskem... Jednoho večera jsem vysedával na balkóně a najednou
jsem zaslechl kočičí mňoukání a z ničeho nic jsem dostal chuť na zvěrstva
se zvířectvem. Oblékl jsem se a vydal se na lov kočiček... Škoda, že Micinka
nemůže vyprávět, řekla by Vám, jak se jí líbilo, když jsem jí roztah packy a
zabořil svůj jazyk tam, kam měl podle matky přírody přijít pouze kocouří pyj.“
Tohle všechno je samoúčelné a v kontextu to nevypovídá vůbec o ničem.
Zajímavější je druhá půlka příběhu, v níž se autorovi daří celkem dobře
vystihnout to, že se zamiloval, a
v níž s podivuhodným efektem stručně přechází přímo k pokusu o
sebevraždu oběšením. Jako by nebylo podstatné, co konkrétně se stalo příčinou
takového skutku, v čemž je podle mého názoru hluboký postřeh. Podobně díky
kontextu má svou působivost i chladný popis technických detailů činu – ale když
Petr stojí se smyčkou kol krku a onanuje, zavolá mu Eva a celý příběh končí banalitou. Petr v dané situaci
rozmlouvá čtyři minuty s Evou a vydá se na předem dojednanou schůzku,
přičemž text končí takto: „Někdo dokáže nešťastnou lásku vyléčit heroinem nebo
Bohem. Já ne a stejný je to s mejma zálibama.“ Takže já osobně bych celý
text převedl do této zprávy autora čtenářovi: nejprve jsem ti chtěl ukázat, že
dokážu provokovat a že se vyznám v sexuálních abnormalitách, pak ses měl
možnost kouknout, že už vím i to, co je nešťastná láska, a že nad tím mám
patřičnej nadhled, no a sebevraždy a jiný samozřejmý věci jsem taky prodělal
celkem v pohodě, tedy co ti brání mne považovat za dospělého kabrňáka,
kterej je ti rovnej?
První místo obsadila Pavlína Procházková s textem Billyho modré martensky. I tady vidím
podobný postoj a podobnou prázdnotu jako u Kozerovského. Autorka ukazuje mnohem
více obratnosti ve slovesném umění, budí dojem lehkosti, překvapuje, dokáže být
rozmanitá, a tedy po formální stránce si možná první místo zaslouží (ačkoli
nepřekonává výrazně průměr amatérských serverů). Námětem příběhu je Billy,
k němuž má vypravěčka (opět převažuje ich-forma) hluboký vztah, zřejmě ne
však utříbený a zcela uvědomělý. Vztah mezi Billym a vypravěčkou poskytuje určitou
látku k zamyšlení, která jistě přesahuje všechno, co nabízely dohromady
předchozí oceněné texty. Ale jinak jde o snůšku infantilit spojených
s podivným a nijak neodůvodněným odmítnutím „boha“ a s vše pohlcující
banalitou. Infantility tvoří co do rozsahu většinu textu, jako příklad uvedu
třeba: „Billy je však stejně ze všech nejrychlejší, za to dám ruku do ohně.
Kdyby chtěl, určitě by vyhrál i olympiádu, ale on nechce“. Kontext tu vůbec
nedává možnost pochopit to jinak než jako prázdnou dětinskost. Billy je citelně
pouze imaginární osobou, idealizovanou představou tuláka a zlodějíčka, se
kterým si autorka rozumí z jednoho prostého důvodu: je to jen její výtvor. Krátká úvaha nad tím,
že bůh stvořil svět jako nejlepší místo a že živé tvory nadál duší, je jediným
opravdovým vybočením z banality šedivé všednosti. Ta však vítězí, když se
po Billyho tragické smrti pod koly auta stává – a to je příznačné – úsměvem
boha: „Bůh se nám směje, protože jsme jenom velkolepým důkazem jeho samolibého
smyslu pro humor.“ Kdybych měl tedy převést tento text do zprávy autora ke
čtenářovi, udělal bych to asi tak: Jsem hodná holka a zpatlala jsem, co se
dalo; stačí?
Kdo má zájem seznámit se s výsledky v kategorii poezie, musí se podívat do Neděle Lidových novin o týden později,
tedy šestnáctého října. V nižším věkovém rozmezí (12-16 let) se bronzovou
medailí může pyšnit báseň Terezy Pickové Okamžik,
a je třeba říci, že zcela neprávem, neboť se jedná o pouhou bezduchou říkanku.
Na druhém místě se objevila báseň Jana Kubánka Návštěva dávných časů – je dlouhá a dosti upovídaná, obsahuje
říkankovité rýmování, ale nepochybně svědčí o silné fantazii i poetické vervě.
Je srovnatelná s úrovní básní studentů Slovanského gymnázia
v Olomouci, o nichž v tomto čísle Tématu píše Jaroslav Vala, a stojí
za přečtení (ačkoli je víc než jisté, že na každém větším gymnáziu se najdou ve
stejné věkové kategorii i lepší básně). Konečně o básni, která získala post
nejvyšší, lze říci de facto totéž, co bylo řečeno o Okamžiku. Vít Procházka v básní Já a papír prokazuje možná hravost a schopnost skládat říkanky,
rozhodně však ne něco víc.
Ve věkovém rozmezí 16-18 let lze na prvních třech místech konečně najít
výtvory, které lze bez blamáže doporučit k přečtení. Osobně bych však
změnil pořadí vítězů... na třetí místo bych umístil báseň Něco jako bahno od Karla Čížka. Je prostá, stručná, na nic si
nehraje a provokuje k hlubším zamyšlením, aniž by ovšem překračovala
průměr amatérské poezie vrstevníků. Na druhé místo patří podle mého názoru
báseň Ondřeje Hanuse Kytara, bič a
saxofon, je totiž mnohem poetičtější, spojuje melodii, cit a reflexi,
vykazuje větší zručnost a ne menší myšlenkovou obsažnost. Pravou básní, která se vyrovná nejlepším
dílkům, jaké lze najít na amatérských literárních stránkách, je však Sme jeli Lužnici od Anny Kunové. Místo
jakéhokoli komentáře ocituji dvě poslední sloky: „Hluboká široká / je pokora
štětců / které tě malovaly / Po noci horké že břehy zahořely blatouchem / teď
stojí svázané podívej / a hluché / Ale ještě trochu barví // Citadela kopřiv
sítím obehnána / rukama zpocenýma sahá na mě krása.“ Doufejme, že tato autorka
bude psát více a přispěje za pár let k renesanci naší poezie. Na druhou
stranu považuji za důležité položit otazník k soutěži Staň se spisovatelem
a možná ke všem literárním soutěžím vůbec.
Pokud si čtenář Lidových novin přečte oceněná dílka, sotva získá dojem,
že to, co se považuje v Česku za současnou beletrii, je dobré číst a
zajímat se o to. Nějaká porota někde o něčem rozhodne, ale to je tak všechno.
Vítěz nějaké (z pohledu české literární komunity) prestižnější soutěže se
může z učně stát tovaryšem a postupně bojovat o lepší postavení ve svém
cechu, lidem však zůstane naprosto vzdálen. A když mluvím o lidech, mám na
mysli i literární komunity na internetu, které v protikladu k cechu
hýří životem a obyčejnou lidskou
naléhavostí, hravostí, spontaneitou. Člověk, který by třeba k umění neměl
žádný vztah, může v rámci těchto (do značné míry primitivních) komunit
postřehnout, že a proč je literatura pro lidi něčím potřebným, něčím hlubokým a
nesmírně přitažlivým. Jestli tedy vzejde v Česku nová básnická generace,
bude to, troufnu si tvrdit, generace zrozená někde v prostředí malých
komunit, jež svou vitalitou denně usvědčují „literátský cech“ ze lži,
zbytečnosti a prázdnoty. Občas ovšem, jako v případě soutěže Staň se
spisovatelem, cech toto tristní a venkoncem již veřejně známé tajemství o sobě
vytroubí do světa sám.